Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 2022/2007Rozsudek NS ze dne 16.07.2008

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.2022.2007.1
Dotčené předpisy

§ 2a odst. 1 předpisu č. 114/2000 Sb.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 2022/2007

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce h. m. P., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1/ J. R. a 2/ J. R., oběma zastoupeným advokátem, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 8 C 130/2002, o dovolání obou žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2006, č. j. 30 Co 28/2006-150, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2006, č. j. 30 Co 28/2006-150, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 6. 10. 2005, č. j. 8 C 130/2002-123, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze svým rozsudkem shora uvedeným potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8, jímž bylo určeno, že hlavní město P. je vlastníkem pozemku parc. č. 19/2 o výměře 575m2, zapsaného na LV č. 2079 pro katastrální území L. u Katastrálního úřadu P. - m. Odvolací soud nepřiznal žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení.

Žalobce se domáhal určení vlastnictví k označenému pozemku podle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Nemovitost podle něj vlastnilo ke dni 31. 12. 1949 město P. na základě rozhodnutí Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy v P.; k datu 24. 5. 1991 byl pozemek ve vlastnictví České republiky s právem hospodaření Bytového podniku v P. 8, s. p. Naléhavý právní zájem na určovací žalobě spatřoval žalobce v tom, že v katastru jsou jako spoluvlastníci nemovitosti uvedeni žalovaní, kteří nabyli vlastnictví k pozemku na základě veřejné dražby a kupní smlouvy ze dne 17. 2. 1995. Odvolací soud však dovodil, že vlastnictví k pozemku přešlo dnem 24. 5. 1991 na žalobce. Kupní smlouvu na straně prodávající (Bytový podnik) uzavřel subjekt, který nebyl vlastníkem pozemku a taková smlouva byla neplatná pro nemožnost plnění podle § 37 odst. 2 obč. zák. Bytový podnik pouze vykonával právo hospodaření s majetkem státu a žalovaní nemohli na základě kupní smlouvy s tímto subjektem nabýt vlastnické právo k nemovitosti. O majetkoprávních úkonech obce, v jejímž vlastnictví byla sporná nemovitost, muselo vždy rozhodovat zastupitelstvo podle § 36a odst. 1 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, platného v době uzavření kupní smlouvy. Takový souhlas zastupitelstva s prodejem pozemku nebyl prokázán.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, které opírali o tvrzenou právní otázku řešenou podle nich odvolacím soudem v rozporu s hmotným právem a mající zásadní právní význam. Ten spatřovali zejména v tom, že se podle zákona č. 172/1991 Sb. nejednalo o tzv. historický majetek obce (města). Šlo o část původní nemovitosti, která byla konfiskována majiteli německé národnosti na základě prezidentských dekretů. Věc také nebyla ke dni účinnosti zákona č. 114/2000 Sb., tj. k 1. 7. 2000, ve vlastnictví státu. Dovolatelé navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudky nižších instancí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobce se k podanému dovolání vyjádřil. Vyslovil názor, že se nejedná o otázku, která by měla po právní stránce mít zásadní význam. Neshledal pochybení v řešení pro věc určujících hmotněprávních otázek odvolacím soudem a žádal, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo podáno včas a osobami k němu oprávněnými, zastoupenými advokátem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). V rámci svých přezkumných oprávnění se dovolací soud, vzhledem ke shodě rozsudků obou nižších instancí bez předchozí kasace se závazným právním názorem, musel zabývat otázkou, zda je dovolání přípustné. V úvahu zde připadala pouze přípustnost označená v dovolání a vyjádřená ustanovením § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., podle něhož má meritorní rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam, jestliže řeší právní otázku dosud nevyřešenou v rozhodování dovolacího soudu, právní otázku rozhodovanou dovolacím soudem či odvolacími soudy rozdílně nebo došlo-li k řešení pro věc určující právní otázky v rozporu s hmotným právem.

Dovolání je přípustné a následně i důvodné.

Nejvyšší soud sdílí, byť nikoli se zcela shodným odůvodněním řešení právní otázky, názor dovolatelů, že věc nemohla náležet k tzv. historickému majetku obce ve smyslu § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb. K přídělovému rozhodnutí ve prospěch obce totiž došlo dne 30. 12. 1949, tedy den předtím, než vlastnictví obcí (31. 12. 1949) v tehdejší době zaniklo (viz podrobněji zákon č. 279/1949 Sb.). Obec tedy nebyla vůbec schopna v době, kdy měla nabýt vlastnictví, výkonu jakéhokoli oprávnění plynoucího z institutu vlastnictví; učinit zde závěr o „historickém majetku“ obce by bylo právně i fakticky absurdní.

Nejvyšší soud již tento závěr podrobně odůvodnil v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 154/2004 a v řadě rozhodnutí navazujících.

Ve skutečnosti šlo o někdejší snahu Osidlovacího úřadu administrativně „vyřídit“ zbylé konfiskáty a přidělit je bez ohledu na to, zda subjekt přijímající mohl být právně vlastníkem či nikoli. K přidělování konfiskátů obcím tak docházelo zcela formálně nejen v posledních dnech roku 1949, ale dokonce i v následujících letech po zániku institutu obecního vlastnictví.

Tyto situace, jež se staly problematickými i v probíhajících soudních řízeních, vyřešil zákon č. 114/2000 Sb. (novelizující zákon č. 172/1991 Sb.) v § 2a odst. 1. Sporné příděly se staly titulem pro obecní restituce, ovšem s okamžikem nabytí vlastnictví obcí dnem 1. 7. 2000 a za předpokladu, že nemovitosti byly k uvedenému dni ve vlastnictví České republiky.

Nejvyšší soud se k této alternativě nabytí nemovitostí obcemi vyslovil v rozhodnutích sp. zn. 28 Cdo 280/2004, 28 Cdo 2212/2004 a v řadě dalších (podrobněji též Kišš, P.: Restituce majetku obcí, Eurolex Bohemia, Praha, 2005, str. 107 a násl.).

V nyní posuzované věci však nelze bez dalšího uzavřít, že by k datu 1. 7. 2000 byl předmětný pozemek ve vlastnictví České republiky. Byli to naopak žalovaní, kteří byli jako vlastníci nemovitosti zapsáni v katastru.

Soud prvního stupně zváží v dalším řízení po vrácení věci, zda lze dovodit absolutní neplatnost nabývacího právního úkonu ve prospěch žalovaných v roce 1995. K takové neplatnosti, výrazně zasahující do právní jistoty vlastnických subjektů, by musel být dán mj. flagrantní nedostatek dobré víry na jejich straně.

Dovolací soud posoudil dovolání nejen jako přípustné pro řešení právních otázek v rozporu s hmotným právem podle výše citovaných ustanovení o. s. ř., ale i jako důvodné; obsah dovolání i právní závěry dovolacího soudu znamenají naplnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy nesprávné právní posouzení věci.

Proto byly – i vzhledem k pochybení obou nižších instancí – zrušeny rozsudky soudu prvního stupně i soudu odvolacího a věc vrácena prvostupňovému soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 o. s. ř.).

V dalším průběhu řízení, v němž budou nižší instance vázány právním názorem Nejvyššího soudu, se rozhodne též o nákladech stran v řízení o dovolání.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 16. července 2008

JUDr. Ludvík David, CSc.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru