Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 2005/2000Usnesení NS ze dne 18.01.2001

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.2005.2000.1

přidejte vlastní popisek

28 Cdo 2005/2000

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobců A) W. M. a B) O. M., oba zastoupeni advokátem, proti žalovaným 1) F. J. a 2) F. J., oba zastoupeni advokátem, ve věci vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1, pod sp.zn. 31 C 136/98, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne10. prosince 1999, č.j. 18 Co 446/99 - 51, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 9. června 1999 č.j. 31 C 136/98 - 29 zamítl žalobu žalobců proti druhému žalovanému, ve které se domáhali uložení povinnosti žalovaným vyklidit družstevní byt sestávající se z 2 + k. k. I. kategorie v 5. podlaží domu č. p. 821 v P., ohledně něhož bylo zřízeno věcné břemeno ve prospěch Stavebního bytového družstva Z. m., a vyklizený jej předat žalobcům do 15 dnů od právní moci rozsudku. Dále soud rozhodl, že řízení proti prvnímu žalovanému se zastavuje a rovněž rozhodl o povinnosti žalobců nahradit žalovaným náklady řízení.

Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalobce jako člen Stavebního bytového družstva N. a v. P. ( ke dni 1. 7. 1988 převzalo smlouvou o převodu družstevního vlastnictví uvedený byt do vlastnictví Stavební bytové družstvo Z. m.) převzal do užívání nově vybudovaný půdní byt, blíže označený výše. V roce 1976 uzavřel manželství s žalobkyní, čímž jim vzniklo právo společného užívání družstevního bytu manžely. Po té, co žalobci se svým tehdy nezletilým synem odcestovali do zahraničí, byli odsouzeni rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 12. června 1987 sp.zn. 1 T 13/87 pro trestný čin opuštění republiky mimo jiné i k trestu propadnutí majetku. Po jejich odsouzení stavební bytové družstvo předalo v roce 1987 do užívání předmětný byt prvnímu žalovanému, který převedl v roce 1997 svá členská práva včetně práva užívat předmětný byt na svého syna, druhého žalovaného.

Trestní rozsudek ze dne 12. června 1987 sp.zn. 1 T 13/87 pak byl v rámci soudní rehabilitace zrušen a trestní stíhání žalobců zastaveno.

Soud prvního stupně dospěl k závěru, že trestním rozsudkem byli žalobci odsouzeni k trestu propadnutí majetku a právo osobního užívání bytu bylo nutno považovat podle platné právní úpravy v době odsouzení, tj. podle § 100 odst. 2 obč. zák. ve znění zák. č. 131/1982 Sb., za právo majetkové a proto podléhající trestu propadnutí majetku. Poté již pak soud nepovažoval za nutné zabývat se tím, zda družstvo žalobce vyloučilo následně z družstva či nikoliv. Vzhledem k tomu, že shledal, že podmínky pro restituci užívacího práva k bytu nejsou v zákoně č. 87/1991 Sb. dány, zamítl soud prvního stupně žalobu proti druhému žalovanému a proti prvnímu žalovanému řízení zastavil pro nedostatek pasivní legitimace, neboť nebyl v době rozhodování uživatelem předmětného družstevního bytu.

K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 10. prosince 1999 č.j. 18 Co 446/99 - 51 tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil a změnil jej pouze tak, že se žaloba proti prvnímu žalovanému též zamítá. Dále změnil výrok o nákladech řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav věci a rovněž tak věc správně právně posoudil vyjma právního posouzení následků nedostatku pasivní legitimace, jež je důvodem zamítnutí žaloby a nikoliv zastavení řízení a proto rozsudek v této části změnil. Odvolací soud ve svém rozhodnutí poukázal na to, že majetkové právo užívaní družstevního bytu přešlo na stát ze zákona již v důsledku ustanovení § 453a obč. zák. ve znění zákona č. 131/1982 Sb., které platilo v době, kdy žalobci opustili republiku, a následně vydaný trestní rozsudek, odsuzující žalobce i k trestu propadnutí majetku, měl proto pouze v této části deklaratorní charakter.

Odvolací soud nevyhověl návrhu žalobců na vyslovení přípustnosti dovolání k Nejvyššímu soudu ČR s odůvodněním, že právní problematika ustanovení § 453a obč.zák. a výroků o trestu propadnutí majetku a jejich dopadu na majetková práva k družstevním bytům byla již v právní teorii řešena a to mimo jiné v Komentáři k občanskému zákoníku (nakladatelství Panorama 1987, II. díl, str. 624 - 628).

Proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podali žalobci v zákonné lhůtě dovolání,jehož přípustnost spatřovali v ustanovení § 239 odst,2 o. s. ř. s tím, že návrh na vyslovení přípustnosti dovolání podali již ve svém odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně a odvolací soud jejich návrhu nevyhověl.

Dovolací důvod žalobci uplatnili dle ustanovení § 241 odst.3 písm. d) o. s. ř., neboť podle nich rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle žalobců dříve platné ustanovení § 453a občanského zákoníku a stejně tak i trest propadnutí majetku nezpůsobovaly zánik práva osobního užívání bytu, a to i přesto, že právo osobního užívání bytu bylo podle § 100 odst. 2 obč. zák. považováno za právo majetkové a toto v důsledku ust. § 453a obč. zák. mohlo zaniknout. Otázku, zda mohlo dojít k zániku užívacího práva družstevního bytu podle § 453a obč. zák., případně v souvislosti s trestem propadnutí majetku, považují žalobci za otázku zásadního právního významu dosud neřešenou soudní praxí, jejíž dopad přesahuje konkrétní právní věc.Dle názoru žalobců podle tehdy platné úpravy v občanském zákoníku a podle stanov družstva právo užívat byt mohlo zaniknout jen zánikem členství člena, písemnou dohodou mezi družstvem a členem, písemným oznámením člena, že nechce byt dále užívat, nebo zrušením tohoto práva rozhodnutím soudu nebo národního výboru. Protože k žádnému z těchto důvodů zániku nedošlo, domnívají se žalobci, že jejich společné právo družstevní byt užívat nemohlo platně zaniknout. Právní režim družstevních bytů byl vždy odlišný ve srovnání s byty státními. Odlišná právní úprava vycházela z rozdílného subjektu vlastnictví, kterým bylo výlučně bytové družstvo, které jediné mohlo s družstevními byty a právy s nimi spojenými nakládat, a které by bylo uplatněním § 453a obč. zák. nepřípustně omezováno ve výkonu svých vlastnických práv.

Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.

Dovolání je mimořádným opravným prostředkem; dovolací soud se proto vždy musí v prvé řadě zabýval jeho přípustností. Nejde -li o případ vad řízení uvedených v § 237 odst. 1 o.s.ř. a ty v daném případě nebyly dovolatelem namítány a ani z obsahu spisu se nepodávají - je třeba, je-li dovoláním napaden rozsudek odvolacího soudu, zkoumat přípustnost dovolání z pohledu ustanovení § 238 odst. 1 a § 239 o.s.ř. Jde -li o rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, úprava připouští dovolání pouze ve třech následně uvedených případech. V prvním z nich jde o situaci, kdy za podmínek stanovených v § 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně jímž bylo rozhodnuto jinak, než v jeho předchozím zrušeném rozsudku. Ve druhém případě je dovolání přípustné proto, že je-ho přípustnost vyslovil odvolací soud na návrh nebo bez návrhu ve výroku svého potvrzujícího rozsudku ( § 239 odst. 1 o.s.ř. ). Konečně ve třetím případě ( § 239 odst. 2 o.s.ř. ) je dovolání proto potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné tehdy, jestliže při splnění dalších v tomto ustanovení uvedených předpokladů, odvolací soud nevyhoví návrhu účastníka řízení na vyslovení přípustnosti dovolání, přičemž dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu, případně v něm řešená konkrétní právní otázka má po právní stránce zásadní význam. Právě přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. se žalobci dovolávají.

Předpokladem přípustnosti dovolání ve smyslu § 239 odst. 2 o.s.ř. je - jak již bylo shora zmíněno- aby dovolací soud za splnění podmínek zde uvedených dospěl k závěru , že napadené rozhodnutí odvolacího soudu, popřípadě v něm řešená právní otázka, jsou zásadně právně významnými. Rozhodnutí odvolacího soudu je pak otevřeno přezkumu pouze prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., jímž lze namítat, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Zda jde o rozhodnutí zásadního právního významu, dovolací soud řeší jako otázku předběžnou ( nevydává o ní žádné rozhodnutí ) a jeho kladně vyjádřeným závěrem se podané dovolání stává přípustným.

V dané věci žalobci ještě před vyhlášením potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu, konkrétně ve svém odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 17.8.1999 navrhli, aby v případě potvrzení rozsudku soudu prvního stupně bylo připuštěno dovolání k posouzení otázky, zda mohlo dojít k zániku užívacího práva družstevního bytu podle § 453a obč. zák., případně v souvislosti s trestem propadnutí majetku. Odvolací soud jejich návrhu na vyslovení přípustnosti nevyhověl, když dospěl k závěru, že právní problematika dopadu ustanovení § 453a o.z. a výroku trestu propadnutí majetku v trestních rozsudcích na majetková práva družstevních bytů byla již řešena. Posouzení této právní otázky je z hlediska dovolacího soudu určující pro závěr, o tom zda potvrzující rozsudek odvolacího soudu je ve smyslu § 239 odst. 2 o.s.ř. po právní stránce zásadního významu. V předeslaném směru dospěl Nejvyšší soud ČR k závěru, že právní praxe obecně, včetně literatury přijala a judikatura soudů se ustálila v názoru o shodnosti režimu státních i družstevních bytů v případě naplnění skutkové podstaty § 453a obč. zák. a to v tom smyslu, že došlo jak u státních tak družstevních bytů k zániku užívacího práva ex lege. Z uvedeného důvodu nelze za otázku zásadního právního významu považovat závěr odvolacího soudu v tom, že u družstevních bytů došlo k zániku užívacího práva k družstevnímu bytu v důsledku ustanovení § 453a obč.zák. ze zákona, neboť tuto otázku vyřešil v souladu s konformní soudní praxí.

Pokud jde o otázku zániku užívacího práva k družstevnímu bytu v souvislosti s trestem propadnutí majetku dlužno dodat, že rovněž nesplňuje podmínku přípustnosti, neboť tato otázka jednak nebyla důvodem zamítnutí žaloby odvolacím soudem, což jinými slovy znamená, že jde o otázku, jež nebyla významná pro rozhodnutí v této věci a navíc i v tomto směru platí to, co bylo řečeno o shodnosti režimu státních a družstevních bytů v poměru k § 453a o.z., když důsledky trestu propadnutí majetku se mohly vztahovat jen k bytům, které občan nabyl až po naplnění skutkové podstaty ustanovení § 453a, tedy potom, kdy došlo k zániku užívacího práva ze zákona.

Z uvedeného vyplývá, že proti napadenému rozsudku odvolacího soudu není dovolání přípustné a proto bylo Nejvyšším soudem ČR podle § 243b odst. 4 věta 1 a § 218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítnuto.

Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 4 ; § 224 odst. 1 ; § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. s tím, že dovolatelé nebyli v dovolacím řízení úspěšní a žalovaným náklady v souvislosti s tímto řízením nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle o.s.ř.

V Brně dne 18.ledna 2001

JUDr. Iva Brožová, v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení. Ivana Svobodová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru