Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 1991/2020Usnesení NS ze dne 22.07.2020

HeslaBezdůvodné obohacení
Břemeno důkazní
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.1991.2020.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017

§ 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017

§ 2997 o. z.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 1991/2020-637

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobců J. P., narozené dne XY, bytem ve XY, zastoupené Mgr. Janou Volrábovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Malá 43, proti žalovanému K. H., narozenému dne XY, bytem v XY, s adresou pro doručování XY, zastoupenému JUDr. Markétou Havlasovou, advokátkou se sídlem v Chrudimi, Topol 31, o zaplacení 110.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 22 C 222/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 2. 2020, č. j. 14 Co 174/2019-608, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7.018 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Jany Volrábové, advokátky se sídlem v Plzni, Malá 43.

Odůvodnění:

Krajský soud v Plzni k odvolání obou účastníků výrokem I. rozsudku ze dne 20. 2. 2020, č. j. 14 Co 174/2019-608, potvrdil ve výrocích I. a III. (v pořadí druhý) rozsudek Okresního soudu v Tachově ze dne 18. 7. 2019, č. j. 22 C 222/2015-581, jímž žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 110.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 9. 2. 2015 do zaplacení a povinnost zaplatit státu na účet Okresního soudu v Tachově náhradu nákladů řízení ve výši 3.565 Kč, ve výroku II. jej změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku ve výši 226.873,58 Kč k rukám zástupkyně žalobkyně, a dále rozhodl, že žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 14.414 Kč k rukám zástupkyně žalobkyně (výrok II.).

Soudy obou stupňů tak rozhodly o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení uvedené částky z titulu bezdůvodného obohacení, odůvodněné tím, že v období od února do prosince 2014 poukázala ze svého účtu na účet žalovaného měsíčně částku 10.000 Kč bez relevantního právního důvodu, že pracovala ve společnostech ovládaných žalovaným, konkrétně i ve společnosti XY že na místní poměry disponovala mzdou ve výši 80.000 - 90.000 Kč měsíčně, přičemž v blíže neurčité době ji žalovaný oslovil, že pokud chce i nadále pracovat v jeho společnostech, bude mu posílat měsíčně částku 10.000 Kč a M. Š. částku 15.000 Kč, přičemž žalobkyně peníze posílala na účet obou ze strachu o ztrátu zaměstnání (žalobu o vydání bezdůvodného obohacení podala i vůči M. Š. u Okresního soudu v Chrudimi). Odvolací soud převzal skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěrem, že žalovaný neprokázal své tvrzení o tom, že žalobkyně mu částky 10.000 Kč měsíčně zasílala jakožto splátky půjčky ve výši 200.000 Kč, kterou jí poskytl na přelomu let 2011 a 2012 na základě ústní dohody, a shodně s ním uzavřel, že je-li mezi účastníky nesporné, že žalobkyně na účet žalobce zasílala částku 10.000 Kč po dobu 11 měsíců, bylo na žalovaném, aby prokázal existenci a obsah dohody, podle níž byl oprávněn plnění přijmout (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1167/99, sp. zn. 32 Odo 861/2001, sp. zn. 28 Cdo 5299/2015 a sp. zn. 32 Cdo 5215/2017). Za správnou považoval odvolací soud rovněž aplikaci § 2997 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), (vylučující aplikaci § 2997 odst. 1 o. z.) na danou věc soudem prvního stupně z důvodu zneužití ekonomické závislosti žalobkyně na žalovaném, neboť i když žalovaný ve společnosti XY v době, kdy žalobkyně na jeho účet zasílala finanční částky, „formálně nevystupoval, tj. nevystupoval jako osoba zapsaná v obchodním rejstříku jako člen statutárního orgánu nebo majitel společnosti“, bylo provedenými důkazy zcela jednoznačně prokázáno, že ve společnosti působil, „jeho působení bylo velmi silné, a zřejmé je to i již jen z té skutečnosti, že právě žalovaný měl v sídle společnosti hlavní kancelář a v jeho kanceláři se konaly porady“.

Proti části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, podal žalovaný dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci, jehož přípustnost ve smyslu § 237 o. s. ř. dovozuje z toho, že v tomto rozsahu závisí na řešení otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a to:

1) otázky procesního práva „stran správnosti rozložení důkazního břemene mezi žalobce a žalovaného ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení v režimu dle zákona č. 89/2012 Sb. v této věci, tedy zdali na žalobci, pokud se domáhá vrácení určité částky po žalovaném, leží důkazní břemeno stran prokázání důvodu plnění, resp. bezdůvodnosti (nikoliv jen prokázání učiněné platební transakce) v režimu tohoto zákona“, a

2) otázky hmotného práva, „zdali lze dovozovat závislost (v kontextu se zneužitím závislosti dle § 2997 odst. 2 NOZ) u osoby, která není ani majitelem obchodního podílu či akcií, ani jednatelem korporace, vůči osobě, která je členem orgánu společnosti a působí v korporaci na významné pracovní pozici, kdy za obé je jí vypláceno finanční plnění (odměna za výkon funkce, mzda)?“.

K otázce ad 1) dovolatel namítá, že judikatura, na níž odkázal odvolací soud, již není přiléhavá k právní úpravě bezdůvodného obohacení dle zákona č. 89/2012 Sb., což vyplývá z dikce § 2997 odst. 1 věty druhé tohoto zákona. Má za to, že povinnost tvrdit není ze strany žalobkyně splněna toliko tím, že bylo prokázáno, že žalovaný na svůj účet obdržel plnění, ale je třeba tvrdit i prokázat bezdůvodnost plnění (žalobkyně důvodnost zasílání plateb neprokázala, přestože si byla vědoma, že k plnění není povinna); pakliže tedy ze skutkových závěrů soudů i z tvrzení žalobkyně vyplývá, že k plnění žalovanému nebyla dle jejího názoru povinna, musela si tak být vědoma toho, že nemá povinnost žalovanému plnit, a v takovém případě by pak soud musel na danou věc aplikovat § 2997 odst. 1 o. z.

Dovolatel navrhl, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že jím bude změněn výrok I. rozsudku soudu prvního stupně tak, že se žaloba zamítá, případně aby zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně se v písemném vyjádření k dovolání ztotožnila s rozsudkem odvolacího soudu a navrhla, aby dovolání žalovaného bylo zamítnuto. Poukázala přitom též na to, že daný spor je co do své podstaty totožný se sporem, jež vedla proti M. Š. o vydání bezdůvodného obohacení, přičemž její žalobě bylo soudy nižších stupňů vyhověno, a dovolání M. Š.proti rozsudku odvolacího soudu dovolací soud odmítl usnesením ze dne 6. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2822/2018.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) - dále jen „o. s. ř.“.

Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolací soud odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.), neboť není přípustné.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení (kdy napadené rozhodnutí nepatří do okruhu rozhodnutí vyjmenovaných v § 238 o. s. ř.), je třeba poměřovat hledisky uvedenými v § 237 o. s. ř., z nichž ovšem žádné naplněno není (napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a nejde ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak).

Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

Dovolatelem předestřená otázka ad 1) týkající se rozložení důkazního břemene ve sporech o vydání bezdůvodného obohacení, přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť dovolacím soudem již byla řešena, a odvolací soud se při jejím řešení od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. Právní závěr odvolacího soudu, že žalovanému vznikl na úkor žalobkyně majetkový prospěch plněním bez právního důvodu (§ 2991 o. z.), se opírá o skutkové zjištění, že žalovaný neprokázal právní důvod peněžitého plnění (dle jeho tvrzení se jednalo o splátky dluhu závazku ze smlouvy o půjčce), jehož se mu od žalobkyně nesporně dostalo. Závěry odvolacího soudu jsou z hlediska rozložení důkazního břemene v plném souladu s rozhodovací praxí, dle níž žalobce, jenž uplatňuje nárok na vrácení určité částky, uváděje, že ji žalovanému předal, tíží důkazní břemeno o uskutečnění předání, a na žalovaném naopak je, aby tvrdil a prokazoval existenci právního důvodu, na základě něhož si smí převzaté prostředky ponechat (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 25 Cdo 2744/99, ze dne 5. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5213/2016, a ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3382/2018, či usnesení téhož soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 248/2012, ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1494/2013, či ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5299/2015). Citovaná judikatura je přitom se zřetelem k obdobnému znění § 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, a § 2991 o. z. aplikovatelná i v poměrech zákona č. 89/2012 Sb., účinného od 1. 1. 2014 (srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2113/2016, ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1836/2017, a ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1881/2018).

Jestliže tedy v dané věci vyšly soudy obou stupňů ze skutkového zjištění, které mezi účastníky bylo nesporné, že žalobkyně zasílala od února do prosince 2014 ze svého účtu na účet žalovaného částku 10.000 Kč, tedy že mu celkem zaslala částku 110.000 Kč, aniž byl zjištěn právní důvod, o nějž by se tyto platby mohly opírat (žalovaný jej neprokázal), byl tím zjednán adekvátní podklad pro naplnění pojmových znaků skutkové podstaty bezdůvodného obohacení plněním bez právního důvodu - § 2991 odst. 1 a 2 o. z. (obdobně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5299/2015).

Námitka dovolatele (uplatněná poprvé v dovolání), že odvolací soud měl danou věc posoudit podle § 2997 odst. 1 věty druhé o. z. - dle nějž platí, že právo na vrácení nemá ani ten, kdo jiného obohatil s vědomím, že k tomu není povinen, ledaže plnil z právního důvodu, který později nenastal nebo odpadl - (o situace dle věty první tohoto ustanovení se v dané věci nejedná), je nesprávná již proto, že žalovaný v řízení před soudy obou stupňů tvrdil a namítal, že žalobkyně mu částky 10.000 Kč měsíčně v uvedeném období zasílala jakožto splátky půjčky ve výši 200.000 Kč, kterou jí poskytl na přelomu let 2011 a 2012 na základě ústní dohody, což však neprokázal, a nikoliv, že by žalobkyně uvedenými platbami plnila tzv. nedluh (k aplikaci § 2997 odst. 1 věty druhé o. z. srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5089/2017). Aplikace § 2997 odst. 1 o. z. je vyloučena i proto, že odvolací soud dospěl (shodně se soudem prvního stupně) k závěru, že plnění bylo žalobkyní žalovanému poskytováno v důsledku „zneužití ekonomické závislosti žalobkyně na žalovaném“ - viz § 2997 odst. 2 o. z.

Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá ani otázka formulovaná dovolatelem pod bodem ad 2), „zdali lze dovozovat závislost (v kontextu se zneužitím závislosti dle § 2997 odst. 2 NOZ) u osoby, která není ani majitelem obchodního podílu či akcií, ani jednatelem korporace, vůči osobě, která je členem orgánu společnosti a působí v korporaci na významné pracovní pozici, kdy za obé je jí vypláceno finanční plnění (odměna za výkon funkce, mzda)?“, a to již proto, že dovoláním napadená část výroku rozsudku odvolacího soudu je založena na skutkovém závěru, že žalovaný zneužil ekonomické závislosti žalobkyně na něm, a nikoliv, že by žalobkyně zneužila závislosti žalovaného na ní.

Lze jen dodat, že skutkový stav věci v dovolacím řízení zpochybnit nelze a ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř., nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. (srov. R 4/2014 a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 843/2014, ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1327/2014, ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 12/2015, a ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 33 Cdo 1189/2015).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu - vydaná po 1. lednu 2001 - jsou dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. 7. 2020

JUDr. Olga Puškinová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru