Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 1972/2017Usnesení NS ze dne 21.11.2017

HeslaBezdůvodné obohacení
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.1972.2017.1
Dotčené předpisy
§ 451 odst. 2 o. s. ř.|§ 458 odst. 1 obč. zák.
Podána ústavní stížnost

I. ÚS 463/18 ze dne 27.02.2018 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Tomáš Lichovník


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 1972/2017-286

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně M. P., Z., zastoupené JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Lublaňská 673/24, proti žalované NET4GAS, s.r.o., IČO: 27260364, se sídlem v Praze 4, Nusle, Na Hřebenech II 1718/8, zastoupené Mgr. Petrem Holubem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na příkopě 1096/19, o zaplacení částky 230.068,22 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 42 C 213/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. dubna 2016, č. j. 22 Co 60/2016-212, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení k rukám advokáta Mgr. Petra Holuba částku 11.567,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)

V záhlaví označeným rozsudkem odvolací soud změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 18. června 2015, č. j. 42 C 213/2010-173, v odvoláním napadeném výroku pod bodem II pouze tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni (krom částky, jíž zaplacení jí bylo uloženo nenapadeným výrokem I rozsudku soudu prvního stupně) dalších 41,47 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení; ve zbylém rozsahu – o zamítnutí žaloby co do částky 230.026,75 Kč se specifikovaným příslušenstvím – odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku II potvrdil (vše výrokem I rozsudku odvolacího soudu) a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi jeho účastníky, o nákladech vzniklých státu a o vrácení nevyčerpané části zálohy na znalecký posudek složené žalobkyní (výroky II, III a IV rozsudku).

Dovoláním žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu ve výroku I v rozsahu, v němž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně (o zamítnutí žaloby co do částky 230.026,75 Kč s přísl.), jakož i ve výrocích II a III (jimiž bylo žalobkyni uloženo nahradit žalované náklady řízení v částce 40.717,95 Kč a náklady státu ve výši 1.152 Kč).

Podané dovolání Nejvyšší soud odmítl (§ 243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 – dále jen „o. s. ř.“; viz bod 2. čl. II přechodných ustanovení zákona č. 296/2017 Sb.), neboť právní otázky, na jejichž vyřešení závisí napadené rozhodnutí, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit, a dovolání tak není přípustné (není-li naplněno žádné z hledisek přípustnosti dovolání dle § 237 o. s. ř., jímž se zde poměřuje přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení).

Žalobkyní uplatněný nárok představuje bezdůvodné obohacení, jež vzniklo žalované užíváním dotčené části označeného pozemku ve vlastnictví žalobkyně bez právního důvodu (bez nájemní smlouvy či jiného titulu opravňujícího žalovanou k užívání této cizí věci), a to za dobu ohraničenou daty 6. 8. 2008 a 5. 8. 2010 (kdy věc byla takto odvolacím soudem posuzována v režimu soukromoprávní úpravy platné do 31. 12. 2013, tj. dle ustanovení § 451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“).

Při určení náhrady za bezdůvodné obohacení – jak se podává z hodnotících úvah odvolacího soudu, jež jsou obsaženy v odůvodnění napadeného rozhodnutí – odvolací soud „vyšel z obvyklého (ročního) nájemného“ (ceny, jíž bylo by lze dosáhnout pronájmem srovnatelných pozemků v daném místě a čase), při jehož určení se řídil závěry (revizního) znaleckého posudku, doplněného výpovědí znalce Ing. B. Malého (jímž byly zvažovány relevantní okolnosti mající vliv na určovanou cenu, včetně druhu a umístnění pozemku či způsobu jeho užívání a kdy „hodnotu pronájmu“ znalec odvozuje netoliko od zjištěné ceny pozemku, ale i z její následné komparace s cenami za pronájem jiných obdobných pozemků v daném místě a čase).

V rovině právních úvah – jde-li o dovoláním kritizované závěry o určení výše náhrady za bezdůvodné obohacení vzniklé užíváním cizí věci bez právního důvodu (§ 451 odst. 2, § 458 odst. 1 obč. zák.) – se tudíž odvolací soud napadeným rozhodnutím nikterak nezpronevěřil závěrům ustálené rozhodovací praxe, dle níž výše peněžité náhrady musí vycházet z finančního ocenění prospěchu, který vznikl obohacené osobě (zde žalované), jež takto realizovala uživatelská oprávnění k cizímu pozemku, aniž by za to platila úhradu a aniž by se tedy její majetkový stav zmenšil o prostředky vynaložené v souvislosti s právním vztahem, který zakládá právo věc užívat, kdy majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu je peněžitá částka, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání věci, zpravidla právě formou nájmu, jíž by byl nájemce povinen plnit podle platné nájemní smlouvy a kdy se proto výše náhrady poměřuje právě s hladinou obvyklého nájemného (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 53/2000; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. 33 Odo 668/2002; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2007, sp. zn. 33 Odo 412/2005; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 33 Odo 1504/2005; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2008, sp. zn. 33 Odo 1081/2006; nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4211/2010).

Zpochybňuje-li pak dovolatelka svými námitkami závěry odvolacího soudu o výši obvyklého nájemného v daném místě a čase (při jehož určení se odvolací soud opíral o výsledky provedeného znaleckého dokazování, tedy v prvé řadě o odborné posouzení zjištěných skutečností revizním znaleckým posudkem, v němž se znalec přesvědčivě vyslovil i k závěrům posudku podaného jiným znalcem), napadá tím v prvé řadě správnost hodnocení v řízení provedených důkazů, jež není otázkou právní, ale skutkových zjištění (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1663/2009; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2501/2016; obdobně též usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 710/09). Principálně pak platí, že ani volba metody ocenění v rámci odborné úvahy znalce nepředstavuje otázku právní, jejíž řešení by bylo lze s úspěchem zpochybnit v dovolacím řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4754/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1196/2015). Rámci odborného posouzení otázek skutkových se nevymykají ani námitky dovolatelky, dle nichž na předmětný, žalovanou užívaný pozemek by bylo možno i pro účely jeho ocenění pohlížet jako na pozemek stavební (jež znalec vyvrátil i s poukazem na dikci ustanovení § 9 odst. 2 zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 31. 12. 2012; nyní § 9 odst. 4 téhož zákona), nehledě na to, že ocenění prospěchu žalované – jak vidno shora – zakládá se současně i na poměření s hladinou obvyklého nájemného, jehož bylo by lze dosáhnout pronájmem pozemků srovnatelných co do svého druhu, umístění i způsobu užívání (kdy i žalovanou užívaný pozemek ve vlastnictví žalobkyně je zemědělsky obhospodařovanou ornou půdou, patřící do zemědělského půdního fondu). Nadto nelze přisvědčit názoru dovolatelky, že by členění pozemku (pro účely jeho oceňování) nemělo žádnou souvztažnost s hodnotou prospěchu získaného jeho užíváním (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 319/2012).

I z takto uvedeného tudíž vyplývá, že odvolacím soudem přijaté závěry (jde-li o zpochybňovanou otázku kvantifikace náhrady za získané bezdůvodné obohacení, jež odvolací soud odvozoval právě od prospěchu žalované, který poměřoval i s částkou, jíž by žalovaná byla povinna platit dle nájemní smlouvy) se v principu nevymykají závěrům ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, včetně dovolatelkou odkazovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1748/2008, a ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 17/2014, a v rovině právního posouzení věci (přes jistá specifika dané věci, v níž jde o užívání předmětného pozemku ve vlastnictví žalované v souvislosti s umístněním zařízení pro rozvod plynu pod povrchem pozemku) nejde ani o právní otázku dovolacím soudem dosud neřešenou či vyžadující si jiné posouzení.

Odvíjí-li se výše prospěchu obohaceného od obvyklých nákladů na užívání dané věci – obvyklého nájemného, jež mělo by být objektivní veličinou, nezávislou na subjektivních faktorech (a je-li pro určení náhrady v principu bez významu, zda a jakým způsobem takto obohacený využil plnění, kterého se mu dostalo již samotným užíváním věci; srov. např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 33 Odo 924/2003, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 772/2015), nemůže se – logicky – prosadit ani argumentace dovolatelky, dle níž by snad měla participovat na hospodářských výsledcích žalované (a i tato okolnost je bez významu pro kvantifikaci bezdůvodného obohacení vzniklého žalované). Relevantní není ani námitka dovolatelky pravděpodobným zatížením pozemku i v době budoucí (spojuje-li se náhrada za bezdůvodné obohacení s užíváním pozemku bez právního důvodu v době před vydáním rozhodnutí, nehledě na to, že posuzovaný protiprávní stav může být v budoucnu i legalizován, ať již zřízením obligačního práva či zejména věcného práva k pozemku ve prospěch vlastníka inženýrské sítě). K argumentaci dovolatelky, že soudy měly při ocenění prospěchu žalované zohlednit i skutečnost, že žalobkyně neudělila souhlas s umístněním energetického (plynového) zařízení na svém pozemku (pod jeho povrchem) a jeho užíváním žalovanou za účelem jeho provozování, sluší se uvést, že jde o okolnost, jež je (v dané věci i byla) určující pro samotné naplnění skutkové podstaty bezdůvodného obohacení plněním bez právního důvodu (jež přepokládá právě absenci dohody, souhlasu či jiného titulu plnění).

Vzhledem k vázanosti dovolacího soudu kvantitativním rozsahem dovolání (§ 242 odst. 1 o. s. ř.) a konkrétním vymezením důvodu dovolání (§ 242 odst. 3 věty první o. s. ř.), vycházeje též ze stavu v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (§ 243f odst. 1 o. s. ř.), se dovolací soud při zkoumání přípustnosti dovolání již nezabýval (zabývat nemohl) jinými otázkami, jež nebyly vzneseny v dovolání (a jež se kupř. upínají i k později nastalým okolnostem a s nimi související otázkou konkurence nároku na vydání bezdůvodného obohacení (a jeho uplatnitelnosti) s jednorázovou náhradou za omezení vlastnického práva v souvislosti s později zřízeným věcným břemenem (služebností inženýrské sítě), jež pak zmiňuje i žalovaná ve svých vyjádřeních k dovolání.

Ačkoliv dovolatelka v dovolání uvádí, že je podává i proti výrokům II a III rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, ve vztahu k těmto výrokům (jež zřejmě napadá toliko jako výroky závislé na rozhodnutí ve věci samé) žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř. – v dovolání nevznáší (nehledě na to, že těmito výroky rozsudku bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, proti nimž – nejde-li o vztahy ze spotřebitelských smluv nebo o pracovněprávní vztahy – dovolání tak či tak přípustné není; srov. § 238 odst. 1 písm. d/ o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a kdy k nákladům (k náhradě oprávněné) žalované, jež se prostřednictvím svého zástupce (advokáta) vyjádřila k dovolání, patří odměna advokáta ve výši 9.260 Kč [§ 6 odst. 1, § 7 bod 6, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 2.007,60 Kč.

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z článku II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a z čl. II. bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. listopadu 2017

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru