Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 1966/2020Rozsudek NS ze dne 05.01.2021

HeslaBezdůvodné obohacení
Promlčení
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.1966.2020.1
Dotčené předpisy

§ 2991 o. z.

§ 621 o. z.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 1966/2020-279

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce J. V., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Markétou Komárkovou Knapovou, advokátkou se sídlem v Kladně, Saskova 1625, proti žalované BÍZEK A VLK, kamionová doprava, s.r.o., identifikační číslo osoby 451 46 292, se sídlem v Malém Újezdu 116, zastoupené JUDr. Matoušem Jírou, advokátem se sídlem Praze 1, 28. října 1001/3, o zaplacení částky 985 547,76 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 12 C 105/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2020, č. j. 26 Co 12/2020-260, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2020, č. j. 26 Co 12/2020-260, a rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 6. 8. 2019, č. j. 12 C 105/2018-210, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Mělníku k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Rozsudkem ze dne 11. 3. 2020, č. j. 26 Co 12/2020-260, výrokem pod bodem I, Krajský soud v Praze (dále jen jako „odvolací soud“) potvrdil rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 6. 8. 2019, č. j. 12 C 105/2018-210, jímž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 985 547,76 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení; dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).

Soudy obou stupňů vzaly za prokázané, že žalobce a žalovaná uzavřeli v ústní formě dohodu, podle níž žalobce v průběhu roku 2014 uhradil za žalovanou její dluhy v celkové výši 1 112 547,76 Kč (částka 127 000 Kč byla ještě před zahájením řízení poskytnuta žalobci jednatelem žalované, pročež žalobce požaduje zaplacení zbytku ve výši 985 547,76 Kč); ačkoliv nebylo v řízení prokázáno, jaké konkrétní plnění mělo být dle smlouvy poskytnuto žalobci (žalobce tvrdil, že se měl stát jednatelem a společníkem žalované; dle žalované se měl žalobce stát tichým společníkem), nepovažovaly soudy nižších stupňů za nezbytné zjišťovat konkrétní obsah smlouvy, je-li zřejmé, že se žalobci žádného plnění nedostalo, což lze považovat za podstatné porušení smlouvy, které opravňovalo žalobce k odstoupení od smlouvy. Odstoupení od smlouvy měly soudy za prokázané dopisem žalobce ze dne 2. 3. 2015 (doručeným žalované dne 3. 3. 2015), jímž žalobce současně vyzval žalovanou k vrácení peněžních prostředku zaplacených na její dluhy ve lhůtě 10 dní od doručení výzvy; právě až uplynutím této lhůty se žalobce dle soudy přijatého závěru reálně dozvěděl, že žalované vzniklo bezdůvodné obohacení (§ 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále i jen „o. z.“) a podal-li žalobu dne 6. 3. 2018, učinil tak před uplynutím promlčecí lhůty (soudy nižších stupňů tak nepřisvědčily námitce promlčení vznesené žalovanou a žalobě na vydání bezdůvodného obohacení vyhověly).

Rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním žalovaná (dále též jako „dovolatelka“). Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje dovolatelka v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu; jako dovolací důvod pak ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Odvolacímu soudu vytýká, že počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty spojil až s okamžikem marného uplynutí desetidenní lhůty k plnění, kterou žalobce žalované poskytl dopisem ze dne 2. 3. 2015. Pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty – pokračuje dovolatelka – je sice rozhodující skutečná vědomost ochuzeného o tom, že na jeho úkor došlo k bezdůvodnému obohacení a o osobě obohaceného, nicméně ne již o tom, že obohacený dobrovolně nevydá bezdůvodné obohacení. Opačný závěr by umožnil žalobci jednostranným jednáním libovolně prodloužit promlčecí lhůtu. Právní posouzení věci odvolacím soudem je dle dovolatelky nesprávné již proto, že se soud nezabýval konkrétním obsahem ústní smlouvy uzavřené účastníky a bez odpovídajících skutkových zjištění o obsahu smlouvy tak nemohl učinit spolehlivý závěr o tom, zda byla smlouva uzavřena platně (zda nešlo např. o pouhý příslib), zda došlo k platnému odstoupení od smlouvy, a potažmo kdy započal běh promlčecích lhůt. Dovolatelka proto navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce se k podanému dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) – v souladu s bodem 2. čl. II., přechodná ustanovení, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), jež je rozhodné pro daný dovolací přezkum (dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno po 30. 9. 2017, kdy zákon č. 296/2017 Sb. vstoupil v účinnost).

Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalovanou), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje zákonem stanovené obligatorní náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.).

Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení a jež závisí na vyřešení otázek hmotného práva (otázka významu posouzení platnosti smlouvy pro závěr o vzniku bezdůvodného obohacení a otázka počátku běhu promlčecí lhůty u bezdůvodného obohacení vzniklého plněním z právního důvodu, který odpadl), při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (k tomu srov. judikaturu dále citovanou).

Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Zmatečnosti (§ 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř.) ani jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Proto se Nejvyšší soud dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích otázek vymezených dovoláním.

Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.

O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Jelikož posuzovaný právní poměr účastníků měl vzniknout po nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (1. 1. 2014), řídí se tento právní poměr, jakož i práva a povinnosti z něj vzniklé, včetně případných práv a povinností z porušení smlouvy, tímto zákonem (srov. jeho část pátou, hlavu II. – ustanovení přechodná a závěrečná – díl 1, oddíl 1, § 3028 odst. 1 a 3).

Podle § 2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil (odstavec 1). Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (odstavec 2).

Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

V rozhodovací praxi dovolacího soudu není pochyb o tom, že bezdůvodné obohacení (§ 2991 a násl. o. z.) představuje (mimosmluvní) závazek, jehož obsahem je povinnost toho, kdo se obohatil, vydat to, oč se obohatil, a jí korespondující právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo, požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení. Předpokladem odpovědnosti za získané bezdůvodné obohacení není protiprávní jednání obohaceného ani jeho zavinění, nýbrž objektivně vzniklý stav obohacení, k němuž došlo způsobem, který právní řád neuznává. Aktivní věcná legitimace k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení svědčí subjektu, na jehož úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno a v jehož majetkové sféře došlo ke zmenšení majetkových hodnot. Pasivně legitimovaným subjektem k vydání bezdůvodného obohacení je ten, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatil. Je jím tedy ten, jehož majetek se na úkor jiného neoprávněně zvětšil, popřípadě, u něhož nedošlo ke zmenšení majetku, které mělo po právu nastat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 311/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1530/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 154/2020). V případě závazku z bezdůvodného obohacení vzniklého plněním (podle neplatné, zdánlivé či zrušené smlouvy) aktivní a pasivní věcná legitimace svědčí zásadně toliko smluvním stranám (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 694/2019, uveřejněný pod č. 22/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení je také plnění z právního důvodu, který odpadl, která pak míří na ty případy, v nichž v okamžiku poskytnutí plnění existoval právní důvod plnění, který však následně ztratil své právní účinky (odpadl); okamžikem odpadnutí právního důvodu se poskytnuté plnění stává bezdůvodným obohacením (srov. např. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 33 Odo 871/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3113/2007, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4514/2007). Závěr o tom, že na straně žalované vzniklo bezdůvodné obohacení plněním z právního důvodu, který odpadl, tak předpokládá vyřešení předběžné otázky (jejíž posouzení není vyjádřeno formou výroku, nýbrž se může projevit ve způsobu rozhodnutí ve věci samé a může být uvedeno v důvodech rozhodnutí; srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1038/2003, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2824/99), zda byla mezi účastníky uzavřena platná smlouva, která tak představovala právní důvod poskytnutého plnění.

Jinak řečeno, rozhodnutí, jímž soud žalované straně ukládá, aby vydala bezdůvodné obohacení vzniklé plněním z právního důvodu, který odpadl, spočívá na předběžném posouzení platnosti právního důvodu plnění – typicky smlouvy (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 224/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2327/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1824/2014). Základem právního posouzení jsou pak odpovídající skutková zjištění (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1061/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 17, ročník 1998, pod číslem 121), pročež nezabývaly-li se soudy nižších stupňů konkrétním obsahem smlouvy mezi účastníky, nemohly učinit relevantní právní závěry stran její platnosti.

Lze pak přisvědčit dovolatelce, že závěr o platnosti smlouvy mezi účastníky může být významný i pro posouzení běhu promlčecích lhůt; zatímco v případě bezdůvodného obohacení vzniklého v důsledku platného odstoupení od smlouvy dochází ke vzniku bezdůvodného obohacení, a potažmo počátku běhu objektivní promlčecí lhůty (tento moment je pak také nejdříve možným počátkem běhu subjektivní promlčecí lhůty), okamžikem odpadnutí právního důvodu plnění (odstoupením), v případě plnění na absolutně neplatnou smlouvu [v poměrech zákona č. 89/2012 Sb. by šlo o skutkovou podstatu plnění bez právního důvodu; srov. Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, komentář k § 2991, marg. č. 128 až 132] vzniká bezdůvodné obohacení (a začíná běžet objektivní promlčecí lhůta) již okamžikem plnění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1006/2018, a v něm odkazovaná rozhodnutí). Pokud by pak bylo plněno na pouhý příslib, jednalo by se sice taktéž o skutkovou podstatu plnění z právního důvodu, který odpadl, nicméně počátek běhu promlčecí lhůty upínal by se k okamžiku, kdy se stalo zřejmým, že příslib nebude uskutečněn (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 46/2018, přiměřeně i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1215/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3472/2019).

Právní posouzení soudy nižších stupňů je proto neúplné a předčasné, postrádá-li vyřešení předběžné otázky platnosti účastníky uzavřené smlouvy, potažmo odstoupení, pro kterou nebyla soudy nižších stupňů učiněna ani relevantní skutková zjištění; za této situace totiž soudy ani nemohly posoudit, zda byl naplněn základní předpoklad pro závěr o tom, že byla naplněna skutková podstata bezdůvodného obohacení plněním z právního důvodu, který odpadl.

Byť jsou již tyto stěžejní závěry soudů nižších stupňů předčasné (pro neúplnost, a tedy nesprávnost právního posouzení stran obsahu smlouvy a její platnosti), dovolací soud již nyní pro úplnost uvádí, že ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu bezezbytku nekoresponduje ani ten soudy učiněný závěr, že teprve uplynutím lhůty k plnění stanovené žalobcem žalované v odstoupení od smlouvy začal běh subjektivní promlčecí lhůty k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení. V rozhodovací praxi dovolacího soudu není totiž pochyb o tom, že pro počátek objektivní promlčecí lhůty (§ 638 o. z.) k vydání bezdůvodného obohacení je rozhodující okamžik, kdy bezdůvodné obohacení vzniklo (srov. přiměřeně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2567/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 33 Cdo 466/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1421/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2964/2018), jímž je v případě skutkové podstaty plnění z právního důvodu, který odpadl, okamžik odpadnutí řečeného titulu (srov. přiměřeně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1006/2018, a v něm citovaná rozhodnutí), a pro počátek běhu tříleté subjektivní promlčecí lhůty ve smyslu § 621 o. z. okamžik, kdy se ochuzený dozví (resp. měl a mohl dozvědět; srov. § 619 odst. 2 o. z. in fine a přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1510/2019, uveřejněný pod číslem 91/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a o osobě povinné k jeho vydání (srov. přiměřeně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2892/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2022/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1253/2018, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4744/2017), přičemž je bez významu, kdy se pohledávka z bezdůvodného obohacení stane splatnou (srov. přiměřeně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2009, sp. zn. 28 Cdo 75/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2202/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2238/2016).

Z uvedeného se podává, že právní posouzení věci odvolacím soudem je nesprávné a uplatněný dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) byl naplněn.

Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

V dalším řízení jsou soudy nižších stupňů vázány právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.).

V novém rozhodnutí o věci bude znovu rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná též na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 5. 1. 2021

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru