Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 1959/2020Usnesení NS ze dne 23.06.2020

HeslaVady podání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.1959.2020.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 241a odst. 2 a 3 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 1959/2020-297

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Michaelem Pažitným, Ph.D. v právní věci žalobce V. S., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Bc. Davidem Dvořákem, advokátem se sídlem v Podivíně, Nerudova 714/8, proti žalované České republice – Finančnímu úřadu pro Jihomoravský kraj, se sídlem v Brně, náměstí Svobody 4, identifikační číslo osoby: 72080043, o zaplacení částky 55.250,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 236 C 20/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. listopadu 2019, č. j. 70 Co 36/2019 – 224, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Stručné odůvodnění

(§ 243f odst. 3, věta první, občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“):

Městský soud v Brně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 8. 2018, č. j. 236 C 20/2017 – 188, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal uložení povinnosti žalované zaplatit mu částky 55.250,- Kč, 1.000,- Kč a 2.000,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.). Dále žalobci uložil povinnost doplatit na soudním poplatku z podané žaloby částku 150,- Kč (výrok II.) a povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 1.369,- Kč (výrok III.). Žalobci rovněž uložil povinnost nahradit žalované (na označený účet soudu prvního stupně) náklady řízení ve výši 14.384,- Kč (výrok IV.).

Krajský soud v Brně (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 20. 11. 2019, č. j. 70 Co 36/2019 – 224, rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I., ve které byla žaloba zamítnuta co do povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 1.000,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení a částku 2.000,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení zrušil a v tomto rozsahu řízení zastavil (výrok I.). Ve zbývající části výroku I., ve výroku II. a ve výroku III. odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.). Dále odvolací soud ve výroku IV. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se žalobci povinnost nahradit České republice – Městskému soudu v Brně náklady řízení ve výši 14.384,- Kč neukládá (výrok III.). Žalobci dále uložil povinnost nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 300,- Kč (výrok IV.).

Proti rozsudku odvolacího soudu (z hlediska obsahového proti výroku II. a proti výroku IV.) podává žalobce dovolání. Má za to, že dovolání je ve smyslu ustanovení

§ 237 o. s. ř. přípustné pro řešení otázky hmotného práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla spolehlivě vyřešena, respektive rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a dovolacím soudem by měla být věc posouzena jinak. V podobnostech žalobce namítá, že se odvolací soud měl v napadeném rozsudku zabývat předběžnou otázkou, zda se žalobce stal daňovým subjektem či nikoliv a v uvedeném ohledu odkázal na závěry vyjádřené v usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 31 Cdo 2740/2012 (toto usnesení je, stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu, přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz). Vysvětluje podmínky, za nichž se mohl stát v souvislosti s uzavřenou smlouvou o poskytnutí dotace ze dne 16. 11. 1992 daňovým subjektem a kritizuje závěr odvolacího soudu, že k vydání platebního výměru ukládajícího povinnost dotaci vrátit by nebylo nutné vydávat rozhodnutí o zrušení dotace. Dále namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku promlčení daňového nedoplatku. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil v tom smyslu, že změní rozsudek soudu prvního stupně a žalované uloží povinnost zaplatit žalobci částku 55.250,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení, popřípadě aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná označila dovolání za zjevně nedůvodné, odkaz žalobce na usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 31 Cdo 2740/2012, za nepřiléhavý a argumentaci o promlčení daňového nedoplatku za věcně nesprávnou. Navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 20. 11. 2019 (srovnej čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 věta první o. s. ř.) oprávněnou osobou (účastníkem řízení), jež je zastoupena advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se s ohledem na obsah dovolání nejprve tím, zda má dovolání žalobce veškeré náležitosti vyplývající z ustanovení

§ 241a odst. 2 o. s. ř. (s přihlédnutím k ustanovení § 237 o. s. ř.), tj. zda nemá vady a je tudíž věcně projednatelné.

Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Podle § 241b odst. 3, věta první, o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Z pohledu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. dovolání žalobce zcela zřejmě postrádá obligatorní náležitost spočívající v řádném vymezení některého z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (k náležitostem dovolání srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, spolu s dalšími rozhodnutími Nejvyššího soudu přístupné na http://www.nsoud.cz, nebo body 38. a 39. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS – st. 45/16, jež bylo publikováno pod číslem 460/2017 Sb. a je rovněž přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu http:/nalus.usoud.cz). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí „závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena“, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Má-li být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, od kterého svého řešení otázky hmotného či procesního práva se má, podle mínění dovolatele, dovolací soud odchýlit (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).

Dovolatel namítá, že napadený rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která „v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla spolehlivě vyřešena“. Neuvádí však, o jakou otázku hmotného práva se jedná, a nijak nevysvětluje význam použité formulace „spolehlivě“, jež by na dílčí řešení právní otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu ukazovala. Možné vymezení některého z důvodů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. nepřibližuje ani odkaz dovolatele na usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 31 Cdo 2740/2012, jež se zabývá problematikou vztahu rozhodnutí o splnění povinnosti a rozhodnutí o určení práva nebo právního poměru z hlediska jejich závaznosti a limitů pro samostatné posouzení prejudiciálních otázek; taková problematika ovšem není v přítomné právní věci vůbec řešena.

Vymezením přípustnosti dovolání, že „napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a dovolacím soudem by měla být věc posouzena jinak“ dovolatel směšuje dovolací důvod, kterým může být jen nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), a důvod přípustnosti dovolání spočívající v požadavku na odchylné řešení již dříve (dovolacím soudem) řešené právní otázky. V souvislosti s tímto důvodem přípustnosti dovolání dovolací soud ve své rozhodovací praxi již uvedl, že dovolací námitka, aby dovolací soud otázku řešenou soudem odvolacím posoudil jinak, významově neodpovídá tomu, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“ (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ani ohledně tohoto potencionálně uplatnitelného důvodu přípustnosti dovolání tudíž žalobce nesplnil svou povinnost řádně jej v souladu s ustanovením § 237 o. s. ř. a požadavky shora předestřené judikatury dovolacího soudu vymezit.

Absence náležitosti dovolání (vymezení jeho přípustnosti) má tak ten důsledek, že původně odstranitelná vada dovolání se marným uplynutím propadné (prekluzívní) lhůty podle ustanovení § 241b odst. 3 o. s. ř. stala vadou neodstranitelnou. Dovolatel dovolání o uvedenou náležitosti v zákonem stanovené lhůtě nedoplnil (aniž by soud byl povinen o tom dovolatele poučit a k doplnění dovolání ho vyzvat – srovnej ustanovení § 243b o. s. ř., podle něhož ustanovení § 43 o. s. ř. pro dovolací řízení neplatí).

Sluší se uvést, že vymezení důvodu přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. nemůže nahradit vyjádřený nesouhlas dovolatele s právním posouzením věci přijatým odvolacím soudem [k povinnosti rozlišit důvod přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. a dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. srovnej přiléhavý výklad ve shora označeném stanovisku pléna Ústavního soudu]. Pokud dovolací důvod, kterým může být pouze nesprávné právní posouzení věci, se vymezí tak, že dovolatel uvede závěr při interpretaci či aplikaci konkrétního ustanovení hmotného či procesního práva, který pokládá za nesprávný, a vysvětlí, v čem tuto nesprávnost shledává, pak některý ze čtyř možných zákonem upravených případů přípustnosti dovolání je třeba vymezit klasifikací otázky hmotného či procesního práva, na jejímž řešení konečné rozhodnutí odvolacího soudu závisí. Následně je třeba spojit vazbu tohoto řešení s rozhodovací praxí dovolacího soudu, tj. zda se jednalo o otázku dosud neřešenou, o otázku, která je v praxi soudu dovolacího řešena odchylně, nebo o otázku, která byla řešena v rozporu s praxí dovolacího soudu, popřípadě o otázku, která již v praxi byla dovolacím soudem vyřešena, ale ten by měl o ní nově rozhodnout jinak.

Protože v poměrech projednávané věci v dovolání žalobce zcela absentuje vymezení některého z důvodu přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., je pro tento nedostatek dovolání vadné a věcně neprojednatelné. Označená vada dovolání současně brání tomu, aby mohlo být v dovolacím řízení pokračováno.

Z důvodů výše vyložených nemohl Nejvyšší soud postupovat jinak, než dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. s přihlédnutím k ustanovení § 243f odst. 2 o. s. ř. odmítnout.

Protože dovolatel brojil proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu jako celku, zabýval se dovolací soud přípustností dovolání ve vztahu k té části tohoto výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. o soudním poplatku a ve výroku III. o náhradě nákladů řízení. Proti označené části výroku II. rozsudku odvolacího soudu však není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) a písm. i) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017].

V souladu s ustanovením § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 23. 6. 2020

JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru