Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 1957/2012Usnesení NS ze dne 17.09.2012

HeslaBezdůvodné obohacení
Promlčení
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.1957.2012.1
Dotčené předpisy

§ 107 odst. 1 obč. zák.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 1957/2012

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce P. K., proti žalované RHINOCEROS, akciová společnost, IČ 25001710, se sídlem v Mostě, Moskevská 1/14, zastoupené JUDr. Dušanem Rendlem, advokátem se sídlem v Mostě, SNP 1872, o zaplacení částky 68.000,- Kč s přísl., vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 8 C 123/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 1. 2012, č. j. 11 Co 742/2010-75, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou podanou dne 3. 10. 2005 domáhal vydání bezdůvodného obohacení ve výši 68.000,- Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že účastníci uzavřeli dne 30. 9. 2003 smlouvu o půjčce a žalobce také skutečně žalované půjčku ve výši 68.000,- Kč poskytl. Na základě současně uzavřené smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva se žalovaná zavázala převést na žalobce 2 ks cenných papírů „United States Treasury Security Stripped Interest Payment 0,00%“. Bylo rovněž ujednáno, že nesplní-li žalovaná své závazky plynoucí ze smlouvy o půjčce ve stanovené lhůtě, je žalobce oprávněn nakládat s cennými papíry podle svého uvážení. Součástí smlouvy bylo také ujednání o právu jednostranného odstoupení od smlouvy v případě, že žalovaná nepřevede na žalobce cenné papíry ve lhůtě do 150 dnů od podpisu smlouvy. Žalobce dopisem ze dne 27. 2. 2004 od smlouvy o půjčce odstoupil, neboť žalovaná na něj v příslušné lhůtě zmíněné cenné papíry nepřevedla, a vyzval ji, aby částku 68.000,- Kč vrátila.

Okresní soud v Mostě rozsudkem ze dne 10. 8. 2010, č. j. 8 C 123/2006-41, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 68.000,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), zamítl žalobu co do části úroku z prodlení (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok III.). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že smlouva o zajišťovacím převodu práva je absolutně neplatná ve smyslu ust. § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), vzhledem k tomu, že obsahuje ustanovení mající povahu ujednání o propadné zástavě podle ust. § 169 písm. e) obč. zák. S ohledem na těsnou provázanost se smlouvou o zajišťovacím převodu práva je absolutně neplatná i smlouva o půjčce, v důsledku čehož došlo na straně žalované ke vzniku bezdůvodného obohacení, jež musí být žalobci vydáno (ust. § 457 obč. zák.). K námitce promlčení práva žalobce na vydání bezdůvodného obohacení, již vznesla žalovaná, soud nepřihlédl s odůvodněním, že se jedná o synallagmatický vztah, na nějž dopadá ust. § 107 odst. 3 obč. zák., přičemž je nerozhodné, zda bylo vlastnictví cenných papírů na žalobce převedeno, a není rozhodující ani ta okolnost, zda se žalobce ujal držby cenných papírů či nikoliv. Promlčecí doba pro vrácení cenných papírů začala žalované běžet nejdříve uplynutím 150 dnů od podpisu smlouvy o půjčce, a žalobce tudíž nemohl promlčení namítat.

K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 26. 1. 2012, č. j. 11 Co 742/2010-75, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že obě relevantní smlouvy jsou dle ust. § 39 obč. zák. absolutně neplatné a že došlo na straně žalované k bezdůvodnému obohacení plněním z neplatného právního úkonu dle ust. § 451 odst. 2 obč. zák. Odvolací soud však dospěl k závěru, že soud prvního stupně nesprávně posoudil námitku promlčení vznesenou žalovanou. Dovodil, že účastníky uzavřená smlouva o půjčce nemá charakter synallagmatického vztahu, jelikož žalovaná se nezavázala žalobci cokoli plnit, žalobce také nic neobdržel, ale pouze z neplatné smlouvy plnil. Odvolací soud dále dovodil, že objektivní promlčení doba začala v souladu s ust. § 107 odst. 2 obč. zák. plynout dne 30. 9. 2003, kdy žalovaná získala bezdůvodné obohacení, a v době podání žaloby proto ještě neuplynula. Počátek subjektivní promlčecí doby nastal dnem odstoupení od smlouvy, tj. 27. 2. 2004, jelikož toho dne se žalobce dozvěděl, že žalovaná se na jeho úkor bezdůvodně obohatila, přičemž smlouva o půjčce byla jednostranným jednáním žalobce zrušena. Nedošlo tudíž ani k uplynutí subjektivní promlčecí doby.

Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost spatřuje ve změně rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem a dále v zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, důvodnost pak v tom, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a dále v nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), odůvodňuje dovolatelka obsahovou odlišností rozhodnutí soudů obou stupňů. Žalobce podle názoru dovolatelky nemohl platně odstoupit od smlouvy, když tato byla absolutně neplatná, a subjektivní promlčecí doba tak začala běžet dříve, a sice již dnem poskytnutí finančních prostředků, tedy nejpozději dne 30. 9. 2003, nikoliv až dne 27. 2. 2004. Zásadní právní význam spatřuje dovolatelka v otázce, zda v případě, že věřitel odstoupí od smlouvy, která je absolutně neplatná, počíná subjektivní promlčecí doba dle ust. § 107 odst. 1 obč. zák. běžet ode dne, kdy věřitel od smlouvy odstoupil, či zda počíná běžet již ode dne uzavření smlouvy, popř. ode dne poskytnutí plnění na základě takové smlouvy. Závěrem dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů nižších stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobce se k podanému dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (ust. § 10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo podáno řádně a včas (ust. § 240 odst. 1 o. s. ř.) osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem (ust. § 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalovaná dovozuje přípustnost dovolání z ust. § 237 odst. 1 písm. a) a c) o. s. ř. a dovolací důvody, které by Nejvyšší soud přezkoumal v případě, že by dovolání shledal přípustným, byly uplatněny podle ust. § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.

Dovolání však přípustné není.

Přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dána, pokud odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, avšak není dána v případě, jestliže odvolací soud sice posoudil věc po právní stránce jinak než soud prvního stupně, ale toto odlišné posouzení nemělo vliv na obsah práv a povinností, které soud prvního stupně účastníkům stanovil. Takové rozhodnutí je z hlediska svého obsahu rozhodnutím potvrzujícím. V posuzovaném případě sice odvolací soud v obecné rovině nesdílel názor soudu prvního stupně na otázku promlčení, ale v konečném důsledku stejně jako on shledal právo žalobce na vydání bezdůvodného obohacení nepromlčeným. Nelze tedy hovořit o tom, že se v daném případě jedná o rozsudek měnící, a přípustnost dovolání proto může být dána jen za podmínek ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle něhož je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Dle ust. § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.

O takový případ se zde však nejedná.

Při posuzování počátku běhu subjektivní promlčecí doby je nutno vycházet z prokázané, skutečné, nikoliv jen předpokládané vědomosti oprávněného o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal, rozhodující je proto subjektivní moment, kdy se oprávněný dozví o okolnostech, které jsou rozhodující pro uplatnění jeho práva (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 25 Cdo 2581/98, ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. 33 Odo 766/2002, či ze dne 25. 4. 2001, sp. zn. 33 Cdo 3003/99, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 442, svazek 5/2001). Pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení se tedy vyžaduje skutečná (prokázaná) a nikoli jen předpokládaná vědomost oprávněného. K té dochází v okamžiku, kdy oprávněný zjistí takové skutkové okolnosti, které mu umožní uplatnit jeho právo žalobou u soudu. V případě bezdůvodného obohacení získaného plněním z neplatné smlouvy (ust. § 457 obč. zák.) je pak rozhodující subjektivní moment, kdy oprávněný zjistí takové okolnosti, z nichž lze dovodit, že smlouva, z níž bylo plněno, je neplatná (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 30 Cdo 1574/2009, či usnesení téhož soudu ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. 33 Odo 306/2005).

Z výše citované judikatury vyplývá, že z hlediska subjektivní promlčecí doby ve smyslu ust. § 107 odst. 1 obč. zák. je rozhodný okamžik, kdy se oprávněný skutečně dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. Pokud tedy žalovaná v řízení netvrdila a neprokázala, že tomu tak bylo již v okamžiku uzavření neplatné smlouvy (to ostatně netvrdí ani v dovolání), nelze počátek subjektivní promlčecí doby s tímto momentem spojovat. Obdobně je tomu v souvislosti s poskytnutím finančních prostředků. Je zjevné, že nelze platně odstoupit od absolutně neplatné smlouvy, ovšem byl-li žalobce přesvědčen o platnosti smlouvy (v řízení nebyl prokázán opak), dozvěděl se právě v okamžiku odstoupení, že se žalovaná na jeho úkor bezdůvodně obohatila, jelikož v této chvíli byla smlouva domněle zrušena. V den odstoupení od smlouvy se tak podle skutkových zjištění odvolacího soudu mohl žalobce nejdříve dozvědět o vzniku bezdůvodného obohacení.

Z výše uvedeného vyplývá, že napadenému rozsudku nelze přiznat zásadní právní význam a dovolání přípustnost ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud proto dovolání podle ust. § 243b odst. 5, věty první, a ust. § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty první, a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaná s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalobci žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 17. září 2012

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru