Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 1948/2001Usnesení NS ze dne 01.08.2002

KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.1948.2001.1
Dotčené předpisy

§ 239 odst. 2 předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 1948/2001

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl o dovolání J. R., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích z 9.3.2001, sp. zn. 5 Co 46/2001, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 2 C 821/92 (žalobců: 1) Z. C., 2) J. F., 3) P. H., zastoupeného J. P., 4) J. H., 5) M. H., 6) L. H.,7) A. H., zastoupené J. P., 8) A. J., zastoupené J. P., 9) H. J., 10) S. K., 11) H. P., 12) V. P., 13) M. K., 14) M. K., 15) L. K., 16) O. K., 17) L. K., 18) D. L., 19) M. L., 20) O. M., 21) A. M., 22) H. M., 23) J. N., 24) L. N., 25) I. P., 26) P. P., zastoupeného J. P., 27) V. P., zastoupeného J. P., 28) F. P., 29) L. P., 30) J. R., zastoupeného advokátem, 31) M. R., 32) K. S., 33) J. Š., zastoupeného advokátem, 34) J. Š., 35) L. K., zastoupené advokátem, 36) P. Š., 37) M. D., 38) R. W., 39) J. Z., 40) M. Z., 41) Z. Z., 42) I. Z., 43) J. P., 44) B. H., 45) J. H., 46) T. H., a 47) J. H., proti žalovanému Městu S., o vydání nemovitostí), takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

Odůvodnění:

O žalobě podané u soudu 18.11.1992, žalobci, označujícími se jako podílníci „P. p. p. m. ve S.“, bylo rozhodnuto zamítavým rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích z 24.7.2000, čj. 2 C 821/92-382.

Tímto rozsudkem byla zamítnuta žaloba uvedených 47 žalobců, domáhajících se vůči žalovanému Městu S. vydání domu čp. 220 s pozemkem parc. č. 95, domu čp. 375 s pozemkem parc. č. 479 ve S. a pozemku parc. č. 95 s objektem občanské vybavenosti v N. S., a to P. H. z 1/88, A. H. z 1/44, J. P. z 1/66, P. P. z 1/264, V. P. z 1/264, V. P. z 1/44, J. F. z 1/99, J. N. z 1/99, J. Z. z 1/44, R. W. z 1/22, A. J. z 1/29, S. K. z 1/88, D. L. z 1/88, M. L. z 1/14, Z. C. ze 3/316, J. H. z 1/632, M. H. z 1/474, L. H. z 1/316, H. J. z 1/316, H. P. z 1/316, M. K. z 1/474, M. K. z 1/316, L. K. z 1/316, A. M. z 1/948, H. M. z 1/948, L. N. ze 45/1422, I. P. z 1/474, F. P. z 1/158, L. P. z 1/18, J. R. z 1/474, M. R. z 1/948, K. S. z 1/158, J. Š. z 1/316, J. Š. z 1/316, L. K. z 1/948, P. Š. z 1/316, M. D. z 1/158, M. Z. z 1/948, Z. Z. z 1/474, I. Z. z 1/948, B. H. z 1/632, J. H. z 1/1264, T. H. z 1/1264 a J. H. z 1/316.

Byl také zamítnut žalobní návrh žalobců, aby bylo určeno, že pozemky parc. č. 3000, parc. č. 171/2, parc. č. 171/3, parc. č. 171/1 a parc. č. 2996, parc. č. 3447, parc. č. 3446, parc. č. 3445, parc. č. 3437 a parc. č. 3448, parc. č. 3439, parc. č. 3440, parc. č. 2133, parc. č. 2132, parc. č. 239/4, parc. č. 209, parc. č. 217/2, parc. č. 1487 a parc. č. 1330/2 v katastrálním území S. se nevydávají.

Byl rovněž zamítnut žalobní návrh, aby bylo určeno, že zápisy v knihovní vložce č. 220 pro katastrální území Strakonice, běž. č. 6 – zápis z 19.10.1949, Čd 884, běž. č. 8 – zápis z 15.4.1957, Čd 357, v knihovní vložce č. 1132 pro katastrální území S., běž. č. 5 z 19.10.1949, Čd 848, běž. č. 7 ze 14.5.1957, Čd 358, v knihovní vložce č. 26 a č. 28 pro katastrální území N. S., běž. Č. 10 z 19.10.1949, Čd 884, běž. č. 12 z 24.10.1957, Čd 650, jsou neplatné.

Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

V odůvodnění tohoto rozsudku soudu prvního stupně byl uveden výsledný právní závěr, že žalobci nejsou oprávněnými osobami podle ustanovení § 3 zákona č. 87/1991 Sb., neboť nejde o jejich majetek, o jejich věci, které by přešly do vlastnictví státu způsobem předpokládaným tímto zákonem v rozhodné době (25.2.1948 až 1.1.1990).

Soud prvního stupně poukazoval na to, že podle výsledků provedeného dokazování tvořil P. m. ve S. určitý počet majitelů tzv. várečných práv, která souvisela s vlastnictvím určitého tzv. právovárečného domu. Existoval seznam takových domů a seznam majitelů práv várečných. Stanovy měšťanstva určovaly sídlo firmy, účast společnosti i jmění společnosti, orgány, kterými byly vyřizovány veškeré záležitosti právovárečného měšťanstva. U domů, s nimiž souviselo právo várečné bylo uvedeno označení v příslušné vložce pozemkové knihy, nebyla vyznačená žádná výše podílu na nemovitosti, kterou právovárečné měšťanstvo vlastnilo; domy byly zapsány v pozemkové knize ve prospěch právovárečného měšťanstva, nikoli jako podíly majitelů práv várečných. P. p. m. ve S. nebyl personálně ztotožnitelný s fyzickými nebo právnickými osobami členů měšťanstva, tzv. právovárečníků. Měšťanstvo mělo vlastní jmění oddělené od majetku společníků; členové za závazky měšťanstva neručili. V pozemkové knize bylo Právovárečné měšťanstvo ve S. uvedeno jako subjekt práv a nikoli jako společenstvo členů s určitými podíly na nemovitostech oproti knihovnímu připsání reálných podílů právovárečníků; domy byly označeny jako právovárečné. Také kompetence orgánů Právovárečného měšťanstva ve S., udržování a obnovování měšťanstva dokládalo, podle názoru soudu prvního stupně, že pivovar tohoto měšťanstva měl v době znárodnění rysy majetku korporace ve smyslu ustanovení § 26 obecného zákoníku občanského z roku 1811, tedy právního a hospodářského subjektu, který samostatně nabýval práv a zavazoval se; členové měšťanstva z jednání uvedeného subjektu přímo práva nenabývali, ani jimi nebyli zavázáni. Oddělenost jmění společnosti od jmění jednotlivých právovárečníků vyplývala, podle názoru soudu prvního stupně, ze stanov (označených č. 9268/94), jež byly předloženy soudu v tomto řízení, a také z tzv. jednacího řádu z roku 1927 Parostrojního pivovaru právovárečného měšťanstva ve S. Měl tedy soud prvního stupně za to, že majetek znárodněný Parostrojnímu pivovaru právovárečného měšťanstva ve Strakonicích (jenž byl znárodněn vyhláškou ministryně výživy č. 1476 z roku 1948, přičemž rozsah znárodnění byl určen výměrem Ministerstva výživy z roku 1949) byl v době přechodu na stát majetkem právnické osoby. Proto soud prvního stupně žalobu žalobců o vydání nemovitostí zamítl.

Žaloba určovací, podaná žalobci ohledně otázky nevydávání jimi označených nemovitostí, byla soudem prvního stupně zamítnuta pro nedostatek naléhavého právního zájmu na tomto určení ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu; žaloba o určení neplatnosti zápisů v pozemkové knize byla soudem prvního stupně zamítnuta pro nedostatek aktivní legitimace na straně žalobců k uplatnění takové žaloby.

O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem z 9.3.2000, sp. zn. 5 Co 46/2001. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně „ve vztahu k žalobcům P. H., A. H., A. J., P. P., V. P., J. R., J. Š., L. K. a J. P.“. Ve vztahu k ostatním žalobcům (kteří vzali svá odvolání zpět) bylo odvolací řízení zastaveno. Bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobců nebyla shledána důvodnými.

Odvolací soud považoval za správné závěry soudu prvního stupně, týkající se zejména otázky, zda byl majetek odňat právnické osobě a nikoli fyzickým osobám v daném případě. Odvolací soud neshledal ani potřebu doplnění dokazování v odvolacím řízení. Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že právovárečné měšťanstvo bylo v době znárodnění P. p. p. m. ve S. právnickou osobou (korporací) vlastníků nemovitostí ve S., jimž náleželo používání jejich várečných práv. Odvolací soud poukazoval na to, že ve všech v řízení posuzovaných dokumentech bylo Právovárečné měšťanstvo ve S. uváděno jako „společnost“; je uváděno její sídlo, majetek společnosti a bylo také zapisováno, kdo za tuto společnost jedná. Odvolací soud zdůrazňoval, že u právovárečných měšťanstev je třeba mít na zřeteli zejména tato hlediska: 1. zápis právovárečného měšťanstva do pozemkové knihy jako subjektu práv (nikoli členů měšťanstva s určitými podíly na nemovitostech), 2. kompetenci orgánů měšťanstva, způsob vytváření autonomní vůle společnosti a jednání pod kolektivním jménem, bez uvádění jednotlivých členů měšťanstva, a 3. udržování a obnovování měšťanstva bez ohledu na vůli podílníků jako důsledek spojení podílů s realitami (městskými domy). Podle těchto hledisek posoudil odvolací soud i právní povahu Právovárečného měšťanstva ve S. jako právnickou osobu. Odvolací soud proto dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že žalobci nejsou podle zákona č. 87/1991 Sb. oprávněnými osobami v tomto případu. Nedůvodnými shledal odvolací soud námitky dovolatelů, týkající se způsobu přechodu majetku P. p. p. m. v. S. na stát.

Odvolací soud shledal správným rozhodnutí soudu prvního stupně ve všech třech jeho zamítavých výrocích, a proto rozsudek soudu prvního stupně potvrdil podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu, pokud rozhodoval o odvoláních devíti žalobců, kteří na rozdíl od ostatních žalobců na svých odvoláních setrvali.

Výrok o nákladech řízení byl odvolacím soudem odůvodněn ustanoveními § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce J. R. v řízení zastupoval, dne 26.4.2001 a dovolání ze strany tohoto dovolatele bylo podáno 20.6.2001, když uvedený rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci až 30.8.2001; dovolání dovolatele J. R. bylo tedy podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.

Dovolatel ve svém dovolání navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání poukazoval dovolatel na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)občanského soudního řádu (ve znění zákona č. 30/2000 Sb.) a byl toho názoru, že rozhodnutí odvolacího soudu je tu rozhodnutím, které má po právní stránce zásadní význam. Z obsahu dovolání vyplývalo, že dovolatel má za to, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, zejména pokud jde o posouzení otázky, zda Právovárečné měšťanstvo ve S. mělo či nemělo povahu právnické osoby.

Podle názoru dovolatele je tu třeba řešit uvedenou otázku u každého právovárečného měšťanstva individuálně, především z pohledu stanov měšťanstva. V daném případě z obsahu stanov Právovárečného měšťanstva ve S. vyplývalo, že majetek (jmění), kterým měšťanstvo disponovalo, nebyl ve vlastnictví měšťanstva, nýbrž byl mu pouze svěřen ke správě a užívání za účelem provozování živnosti vaření piva. Z původních stanov Právovárečného měšťanstva ve S. z roku 1867 dovolatel dovozoval, že podle jejich § 1 do tohoto měšťanstva patřil ten, kdo je knihovním vlastníkem várečného práva, komu přináležel jeden nebo více dílů z veškerého movitého i nemovitého majetku měšťanstva a z užitků z něho. Dále podle § 12 uvedených stanov nesmí být nic z veškerého právovárečného jmění prodáno, postoupeno nebo darováno bez svolení jednotlivých údů (členů) právovárečného měšťanstva. Dovolatel byl toho názoru, že Právovárečné měšťanstvo ve S. postrádalo tedy právo vlastnictvím disponovat a toto právo měli výlučně všichni členové měšťanstva, jako spoluvlastníci; nešlo tu tedy o majetek právnické osoby. Rozhodnutím soudů obou stupňů dovolatel vytýkal, že v nich soudy opomenuly zaujmout stanovisko k tomu, o jakou formu právnické osoby v případě Právovárečného měšťanstva ve S. šlo, když oba uvedené soudy zastávaly názor, že tu šlo o právnickou osobu. Dovolatel dovozoval, že pokud by šlo o fyzické osoby, které např. provozovaly pod společnou firmou obchodní činnost v rámci veřejné obchodní činnosti, jež nebyla zrušena způsobem uvedeným v článku 123 a v článku 125 obecného zákoníku obchodního z roku 1863, přičemž majetek této veřejné obchodní společnosti přešel na stát, potom u těchto osob mohlo jít o uplatnění nároku na vydání věci, která představuje jejich prokazatelné majetkové vklady do veřejné obchodní společnosti (případně podíly na jmění společnosti). Podle názoru dovolatele šlo tu o případ, kdy některý z jednotlivých přechodů věci na stát (jak jsou uvedeny v § 6 odst. 1 a 2 zákona č. 87/1991 Sb.) postihl celou veřejnou obchodní společnost. Dovolatel posléze poukazoval i na to, že znárodňovací výměr, kterým byl stanoven rozsah znárodnění, nebyl podepsán ministrem (ministryní), ale jen úředníkem ministerstva.

Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinnosti uvedeného zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů (tj. zejména podle občanského soudního řádu – zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).

Také odvolacím soudům je v bodu 15 citovaných přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. uloženo projednat odvolání proti rozhodnutím soudu prvního stupně, vydaným přede dnem účinnosti uvedeného zákona (tj. před 1.1.2001), jako tomu bylo i v daném případě, a rozhodnout o těchto odvoláních podle dosavadních právních předpisů. Na to také odvolací soud ve svém rozsudku z 9.3.2001 (sp. zn. 5 Co 46/2001 Krajského soudu v Českých Budějovicích) správně poukazoval.

Přípustnost dovolání tu bylo třeba posoudit podle ustanovení § 239 odst. 2 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), podle něhož nevyhověl-li odvolací soud návrhu účastníka řízení na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Ustanovení § 239 odst. 2 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) stanovilo jako výslovný zákonný předpoklad přípustnosti dovolání „návrh na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku“. V daném případě nebylo možné podle obsahu spisu konstatovat, že by ze strany žalobců byl podán návrh na vyslovení přípustnosti dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích z 9.3.2001, sp. zn. 5 Co 46/2001, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích z 24.7.2000, čj. 2 C 821/92-382; takový návrh nebyl obsažen v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně (na č.l. 391-404 spisu Okresního soudu ve Strakonicích, sp. zn. 2 C 821/92), ani v protokolech o jednáních u odvolacího soudu ze dne 28.2.2001 a z 9.3.2001 (viz č.l. 468-371 spisu Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 2 C 821/92).

Nemohl tedy dovolací soud přisvědčit názoru dovolatele, že tu je jeho dovolání přípustné podle ustanovení občanského soudního řádu – zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.

Přikročil proto dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatele podle ustanovení § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (v již citovaném znění) jako dovolání nepřípustného.

Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalovanému městu v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 1. srpna 2002

JUDr. Milan Pokorný, CSc., v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru