Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 1941/2000Rozsudek NS ze dne 28.02.2001

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.1941.2000.1

přidejte vlastní popisek

28 Cdo 1941/2000

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehlička, CSc., a soudců JUDr. Julie Muránské a JUDr. Milana Pokorného, CSc., o dovolání žalobců a) J. J., b) M. J. a c) J. Š., zast. advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 6.l0.1999, sp.zn. 51 Co 121/99 (v právní věci žalobců a) J. J., b) M. J., c) J. Š., zast. advokátem, proti žalovanému I. - i. a r. organizace P., o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání nemovitosti, vedené pod sp.zn. 32 C 243/92 Obvodního soudu pro Prahu 4) takto:

I. Zrušují se rozsudek Městského soudu v Praze z 6.10.1999, sp.zn. 51 Co 121/99 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 z 23.9.1998, sp.zn. 32 C 243/92.

II. Věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. října l999 pod čj. 51 Co 121/99-194 potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. září 1998 pod čj. 32 C 243/92-l30, jímž byla zamítnuta žaloba se žádostí, aby žalovanému byla uložena povinnost uzavřít se žalobci dohodu o vydání nemovitosti s příslušenstvím a se součástmi, tj. pozemek č. kat. 999, zapsaný na listu vlastnictví č. 613, kat. území K. u Katastrálního úřadu P. a rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odvolací soud po doplněném dokazování došel k přesvědčení, že soud prvního stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatek skutkových podkladů, z nichž učinil správné závěry po stránce skutkové i právní, které nezvrátily ani důkazy provedené v průběhu řízení před soudem odvolacím.

Odvolací soud souhlasil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že žalobci stav tísně při uzavírání předmětné kupní smlouvy s právním předchůdcem žalovaného prokázali. Odvolací soud však současně souhlasil rovněž se závěrem soudu prvního stupně, že žalobci v daném případě neprokázali splnění znaku nápadně nevýhodných podmínek, přičemž tuto nápadnou nevýhodnost nutno vztahovat k uzavřené kupní smlouvě. Žalobci netvrdili ani neprokazovali - uvádí dále ve svém zdůvodnění odvolací soud - že uzavřená kupní smlouva byla pro ně nápadně nevýhodná z hlediska ceny, která by byla stanovena v rozporu s tehdy platným cenovým předpisem nebo spojena s nějakými výhradami či dodatky, jež by jejich postavení jakkoli znevýhodňovaly. Tvrdili naopak, že to byly jiné okolnosti, zejména skutečnost, že nemohli stavět na vlastním pozemku bez toho, že by se stali členy družstva D. a přizpůsobili se připravované výstavbě rodinných domků, kterou mělo realizovat uvedené družstvo. Podle náhledu odvolacího soudu se v daném případě nejednalo o situaci, která by byla neobvyklá v tehdejších podmínkách, neboť v postupující zejména sídlištní výstavbě v okrajových částech hlavního města musely často ustoupit individuální zájmy jednotlivých vlastníků pozemků, jejichž pozemky stát pro realizaci této výstavby vykupoval. Odvolací soud proto ani po doplnění dokazování neshledal existenci nevýhodných podmínek na straně žalobců v takové intenzitě, aby je bylo možno podřadit pod znak nápadně nevýhodných podmínek ve smyslu § 6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů a aby bylo možno podané žalobě vyhovět.

Odvolací soud současně nevyhověl návrhu žalobců, aby proti jeho rozhodnutí bylo připuštěno dovolání. Ke zdůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud uvedl, že sice judikatura za nevýhodné podmínky označila i jiné okolnosti, než ty, které souvisejí s otázkou kupní ceny, že však tyto jiné okolnosti musí dosahovat intenzity nápadné nevýhodnosti. S ohledem na obecnou formulaci právní otázky nelze učinit závěr, že by se jednalo o právní otázku, která dosud nebyla judikaturou řešena.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobci. Namítali, že se domnívají, že i podmínka nápadné nevýhodnosti byla splněna. Žalobci se totiž snažili realizovat výstavbu rodinného domku vlastními silami, na vlastním pozemku a vystavěný domek by náležel do jejich (tehdy) osobního vlastnictví. Mohli by tak realizovat veškerá práva s vlastnictvím spojená, tedy realizovat prodej domku, jeho přestavby, úpravy a podobně. Dispozice žalobců s vlastním majetkem by tak byla omezena pouze zákonnými předpisy. Jestliže však žalobci museli k realizaci svého prvotního záměru, získání vlastních rodinných domků, přistoupit paradoxně k prodeji pozemku, na kterém původně chtěli stavět, a museli dokonce výstavbu svěřit třetí osobě, na jejíž rozhodování měli jen částečný a spíše nulový vliv, podmínky se radikálním způsobem změnily. Dovolatelé poukázali v této souvislosti na názory některých soudů, podle nichž v případě nátlaku, vyvinutého na žalobce byli tak majitelé připraveni o klid, možnost zajištění vlastního bydlení a určitou stabilitu života.

Dovolatelé proto navrhovali, aby jednak dovolání bylo připuštěno a aby dále dovolací soud pro nesprávný právní názor, zaujatý odvolacím soudem rozsudek odvolacího i prvostupňového soudu zrušil.

Podle bodu l7. přechodných a závěrečných ustanovení Hlavy I., části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1.1.2001) nebo vydaným v řízení provedeném podle dosavadních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních předpisů. Proto veškeré citace ustanovení občanského soudního řádu budou uvedeny s ohledem na znění před účinností novely zákona.

Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 240 odst. l o.s.ř. a § 241 odst. 1 o.s.ř.) a opírá se o zákonem stanovený dovolací důvod (§ 24l odst. 3 písm. d/ o.s.ř.). Protože však odvolací soud nevyhověl návrhu žalobců, aby bylo proti jeho rozhodnutí připuštěno dovolání, musel se dovolací soud ještě předtím, než přikročil k věcnému přezkoumání napadeného rozhodnutí zabývat otázkou, zda v daném případě tento opravný prostředek lze připustit.

Odvolací soud v odůvodnění svého zamítavého stanoviska k této otázce uvedl, že nejde o otázku zásadního právního významu se zřetelem k bohaté judikatuře soudů včetně soudu ústavního. S tímto názorem se dovolací soud neztotožňuje. Dovolací soud poukazuje na jedno ze základních rozhodnutí Ústavního soudu, od něhož se odvíjejí ostatní nálezy. Jde o usnesení Ústavního soudu ČR z 23.9.1995, sp.zn. III. ÚS 181/95, uveřejněné ve svazku 4 (ročník 1995-II. díl) pod č. 19 (v části věnované usnesením) Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, kde se uvádí základní právní názor ke zkoumané otázce. Je zde uvedeno, že „za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu nutno považovat zejména ta rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodnutí soudů v obdobných případech\".

Ve vztahu k výkladu a uplatňování tzv. restitučních zákonů, tedy i zákona č. 87/1991 Sb., který se vztahuje na souzený případ bylo již mnohokráte vysvětleno, že tyto předpisy byly vydány s cílem zmírnit následky některých majetkových křivd, k nimž došlo vůči vlastníkům v těchto zákonech specifikovaného majetku v období let 1948 až 1989. Splnění cíle a účelů těchto zákonů vyžaduje, aby všechny orgány veřejné moci vycházely z této speciální úpravy při posuzování nároků osob, jejichž majetek přešel na stát nebo jiné právnické osoby, v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 a zejména aby v tom duchu interpretovaly zákonem stanovené okolnosti, v jejichž důsledku k přechodu majetku došlo (nález Ústavního soudu ČR, sp.zn. I. ÚS 154/95, uveřejněný ve svazku 5 /ročník 1996-I. díl/ pod č. 7 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).

Tíseň a nápadně nevýhodné podmínky, na jejichž existenci a zhodnocení je založena podmínka vydání věci podle § 6 písm. g/ zákona č. 87/1991Sb. jsou sice podmínky samostatné, které musí být splněny obě, avšak se zřetelem k veliké variabilitě skutkových dějů, za nichž byly v období pro restituce rozhodném uskutečňovány kupní smlouvy, nelze pominout, že v některých případech nebude možné přehlížet evidentní vzájemné souvislosti mezi nimi. Z toho také vychází nález Ústavního soudu ČR, sp.zn. I. ÚS 65/96, uveřejněný ve svazku 5 /ročník 1996-I. díl/ pod č. 56 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, kde se uvádí: „Přestože se zákonné předpoklady stavu tísně a nápadně nevýhodných podmínek často vzájemně prolínají a někdy i podmiňují, je nutno respektovat jejich relativní oddělenost, kdy předpoklad tísně představuje především stav subjektivní a předpoklad nápadně nevýhodných podmínek zejména objektivní skutečnosti v konkrétní situaci\".

V souzené věci sice odvolací soud správně odlišil skutkové předpoklady tísně i nápadně nevýhodných podmínek, přesto však nebyl důsledný v tom, pokud skutečnost, že žalobcům bylo znemožněno stavět na vlastním pozemku podle svých představ a potřeb, nezhodnotil jako objektivně existující nápadně nevýhodné podmínky, které by i v jiných případech v takové situaci byly založeny u kteréhokoliv vlastníka pozemku. Ostatně, ačkoliv k tomu odvolací soud nepřihlédl, sám konstatoval v odůvodnění rozsudku, že „... postupující zejména sídlištní výstavbě v okrajových částech hlavního města musely často ustoupit individuální zájmy jednotlivých vlastníků pozemků, jejichž pozemky stát pro realizaci této výstavby vykupoval\".

Pokud v těchto skutečnostech, ač jde o objektivní skutečnosti v konkrétních podmínkách, odvolací soud neshledal nápadně nevýhodné podmínky, vyslovil svým rozhodnutím názor k zásadní právní otázce a je třeba proto jeho rozhodnutí považovat za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Dovolací soud proto se zřetelem k ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. dospěl k závěru, že dovolání je v souzené věci přípustné.

Po projednání věci dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání je i plně důvodné.

Zásahem, k němuž došlo v podobě nátlaku na žalobce, v jehož důsledku byla uzavřena kupní smlouva, byli žalobci flagrantním způsobem dotčeni na svých vlastnických právech, které slovně garantoval i tehdy účinný právní řád. Tím, že žalobci byli nuceni realizovat svůj prvotní záměr - postavit si na pozemku rodinné domky podle vlastních představ - způsobem, jak se v daném případě stalo, tj. prodejem pozemku organizaci (třetí osobě), na jejímž rozhodování téměř neměli vliv a dále, že příslib přednostního práva na výstavbu rodinného domku jim nezaručoval žádnou jistotu o budoucích podmínkách výstavby, zejména, zda se vůbec budou moci stát vlastníky pozemku, na kterém bude rodinný domek postaven, zda budou moci s nemovitostí volně disponovat a užívat ji podle svých potřeb a představ, vytvořila se situace, která objektivně vyjadřuje nápadně nevýhodné podmínky, které nelze hodnotit jako obvyklou situaci v tehdejších podmínkách, zejména, když i tehdejší právní řád alespoň slovně proklamoval ochranu práv vlastníků.

Dovolací soud má proto za prokázané, že žalobci splnili nejen první podmínku (tíseň), ale i druhou podmínku, nutnou k určení povinnosti vydat věc podle § 6 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb., tj. podmínku kupní smlouvy uzavřené za nápadně nevýhodných podmínek. Proto dovolací soud nemohl dojít k přesvědčivému závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné a napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 243b odst. 1 o.s.ř. zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle § 243b odst. 2 o.s.ř. i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

V novém rozhodnutí rozhodne soud prvního stupně i o nákladech řízení včetně nákladů řízení o dovolání (§ 224 odst. 1 o.s.ř., § 151 odst. 1 o.s.ř., § 243d odst. 1 věta třetí o.s.ř.).

Pro soud prvního stupně (případně i pro odvolací soud) je závazný právní názor dovolacího soudu (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 28. února 2001

JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru