Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 1928/2020Usnesení NS ze dne 30.06.2020

HeslaPřípustnost dovolání
Vady podání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.1928.2020.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 241a odst. 1 až 3 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 1928/2020-600

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Michaelem Pažitným, Ph.D., v právní věci žalobkyně obce Dolní Žandov, se sídlem v Dolním Žandově 36, identifikační číslo osoby: 00253910, zastoupené JUDr. Hanou Šťastnou, advokátkou se sídlem v Mariánských Lázních, Hlavní 232/102, proti žalované České republice – Ministerstvu obrany ČR, se sídlem v Praze 6, Tychonova 221/1, identifikační číslo osoby: 60162694, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 20 C 157/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. ledna 2020, č. j. 10 Co 240/2019-574, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Chebu (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. 3. 2019, č. j. 20 C 157/2013-516, zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je vlastníkem ve výroku označených pozemků zapsaných pro katastrální území Úbočí u Dolního Žandova na listu vlastnictví č 55 – dále „předmětné pozemky“ nebo „pozemky“ (výrok I.), žalobkyni uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 13.275,- Kč (výrok II.) a České republice

– Okresnímu soudu v Chebu náklady řízení ve výši 4.768,- Kč (výrok III.).

Krajský soud v Plzni (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 16. 1. 2020, č. j. 10 Co 240/2019-574, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a žalobkyni uložil povinnost nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 3.221,- Kč (výrok II.).

Soudy obou stupňů vyšly ze závěru, že žalobkyně je aktivně legitimována k podání určovací žaloby ve smyslu ustanovení § 8 zákona 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (dále „zákon č. 172/1991 Sb.“), přičemž toto ustanovení (ve znění účinném od 29. 6. 2012) ji umožňuje v případě tvrzeného přechodu majetku z vlastnictví státu na obec ve smyslu ustanovení § 1 odst. 1, § 2, § 2a a § 2b zákona č. 172/1991 Sb. (bez nutnosti prokazovat existenci naléhavého právního zájmu na navrhovaném určení) domáhat se určení obecního vlastnictví k majetku, k němuž je v katastru nemovitostí zapsáno vlastnické právo státu. Po věcné stránce soudy obou stupňů (odvolací soud po rozsáhlém listinném dokazování) věc posoudily ve smyslu ustanovení § 2a a § 2c zákona č. 172/1991 Sb. Odvolací soud dospěl k závěru, že předmětné pozemky, jež byly s pozemky původními identifikovány znaleckým posudkem, byly součástí přídělu č. 31 a č. 32. Příděl ovšem nebyl uskutečněn ve prospěch obce Úbočí (právního předchůdce žalobkyně), ale československého státu po zániku obecní samosprávy, přičemž přídělové listiny zněly na tehdejší Místní národní výbor v Úbočí jako na správce majetku státu. Na přelomu 50. a 60. let minulého století byly pozemky předány do správy Ministerstva národní obrany a používány jako vojenská střelnice. Až do roku 2005 pozemky sloužily Armádě České republiky pro účely obrany státu a až v tomto roce byly deklarovány jako majetek nepotřebný. S odkazem na ustanovení § 2a zákona č. 172/1991 Sb. a označenou judikaturu dovolacího soudu soud odvolací dospěl k závěru, že podle citovaného ustanovení na žalobkyni vlastnické právo k předmětným pozemkům přejít nemohlo, neboť ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. (ke dni 24. 5. 1991), pozemky nevlastnila Česká republika, ale Česká a Slovenská Federativní republika, do jejíž výlučné působnosti náležela obrana státu. Odvolací soud dále doplnil, že vlastnické právo k předmětným pozemkům nemohlo na žalobkyni přejít ani ve smyslu ustanovení § 2c zákona č. 172/1991 Sb., účinného

od 29. 6. 2012, neboť v jejím případě nebyly splněny některé z kumulativně konstruovaných podmínek tohoto ustanovení (odvolací soud zmínil absenci rozhodnutí vlády ČR o přechodu vlastnictví k předmětným pozemkům na žalobkyni a skutečnost, že se nejednalo o historický majetek právního předchůdce žalobkyně).

Proti rozsudku odvolacího soudu podává dovolání žalobkyně. Má za to, že dovolání je přípustné ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. pro řešení otázky „rozhodných dat účinnosti zákona o přechodu některých věcí z majetku ČR do vlastnictví obcí a jeho novel, jež byla v minulosti rozhodována rozdílně.“ Ohlašuje nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem jako uplatněný důvod dovolání. Žalobkyně nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že příděl pořadového čísla 31 a 32 nebyl proveden ve prospěch jejího právního předchůdce. Připouští sice, že k vydání příslušných přídělových listin došlo až po zániku obecního zřízení, nicméně právě proto mohly listiny znít jen na Místní národní výbor v Úbočí. Poukazuje na to, že příděl předmětných pozemků označených jako obecní pastviny a obecní lesy odvolací soud posoudil ryze formálně bez ohledu na fakt, že při zápisu vlastnického práva již intabulační princip nebyl uplatňován obligatorně a obec Úbočí předmětné pozemky užívala až do roku 1963, kdy došlo k jejich svévolnému odnětí obcí a přidělení československé armádě. Žalobkyně dále připomíná závěry usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2013,

sp. zn. II. ÚS 2998/12, a promítá je do vlastních poměrů v tom smyslu, že na platný příděl obci do 31. 12. 1949 nemá vliv ani ta skutečnost, že přídělové řízení bylo dokončeno vydáním přídělových listin až po zániku obecního řízení. Vyjadřuje přesvědčení, že v jejím případě byly zcela naplněny podmínky přechodu vlastnického práva k předmětným pozemkům ve smyslu ustanovení § 2a zákona č. 172/1991 Sb., ve znění zákona č. 173/2012 Sb., přičemž připomíná obsah schváleného grafického přídělového plánu, v němž byl její právní předchůdce jako přídělce uveden. Dále se žalobkyně podrobně vyjadřuje k postavení Národního pozemkového fondu jako správce (nikoliv přídělce) konfiskovaného majetku a kritizuje postup Ministerstva obrany, které vládě ČR nepředložilo seznam již neupotřebitelné majetku ke schválení. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu osudu k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvádí, že dovolání žalobkyně nesplňuje náležitosti vyplývající z ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., potažmo ustanovení § 237 o. s. ř. a poukazuje na fakt, že dovolatelka pouze opakuje argumentaci, kterou uplatnila v řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím, v nichž se soudy obou stupňů s veškerými námitkami, jež byly uplatněny i v dovolání, náležitě vypořádaly. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl, popřípadě jako nedůvodné, zamítl.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 16. 1. 2020 (srovnej čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátkou (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda má dovolání žalobkyně veškeré obligatorní náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§ 241a odst. 2 o. s. ř.) a zda jeho obsah lze následně poměřovat s některým z důvodů přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.).

Podle ustanovení § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Podle ustanovení § 241b odst. 3, věta první, o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (k náležitostem dovolání srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, spolu s dalšími rozhodnutími Nejvyššího soudu přístupné na http://www.nsoud.cz, nebo body 38. a 39. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS – st. 45/16, jež bylo publikováno pod číslem 460/2017 Sb. a je rovněž přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu http:/nalus.usoud.cz a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která je „dovolacím soudem rozhodována rozdílně“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013).

S ohledem na shora citovaná ustanovení občanského soudního řádu a požadavky judikatury dovolacího soudu na řádné vymezení některého z důvodu přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., jež plně obstály i v ústavně-právní rovině (i v procesu abstraktní kontroly ústavnosti právních norem), nezbývá dovolacímu soudu než konstatovat, že dovolání žalobkyně není pro absenci některého z důvodu přípustnosti dovolání věcně projednatelné. Stav diformity v rozhodování (zřejmě dovolacího soudu), jenž se z formulace v dovolání (str. 2 odstavec šestý) intuitivně (nikoliv ovšem obsahově) podává, není spojen ani s řádným vymezením otázky hmotného nebo procesního práva, která by měla být rozhodována rozdílně, ale ani s uvedením konkrétních rozhodnutí dovolacího soudu, v nichž se toto rozdílné rozhodování projevilo.

Absence náležitosti dovolání (vymezení jeho přípustnosti) má tak ten důsledek, že původně odstranitelná vada dovolání se marným uplynutím propadné (prekluzívní) lhůty podle ustanovení § 241b odst. 3 o. s. ř. stala vadou neodstranitelnou. Dovolatelka dovolání o uvedenou náležitosti v zákonem stanovené lhůtě nedoplnila (aniž by soud byl povinen o tom dovolatele poučit a k doplnění dovolání ho vyzvat – srovnej ustanovení § 243b o. s. ř., podle něhož ustanovení § 43 o. s. ř. pro dovolací řízení neplatí).

Sluší se uvést, že vymezení důvodu přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. nemůže nahradit vyjádřený nesouhlas dovolatelky s právním posouzením věci přijatým odvolacím soudem [k povinnosti rozlišit důvod přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. a dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. srovnej přiléhavý výklad ve shora označeném stanovisku pléna Ústavního soudu]. Pokud dovolací důvod, kterým může být pouze nesprávné právní posouzení věci, se vymezí tak, že dovolatel uvede závěr při interpretaci či aplikaci konkrétního ustanovení hmotného či procesního práva, který pokládá za nesprávný, a vysvětlí, v čem tuto nesprávnost shledává, pak některý ze čtyř možných zákonem upravených případů přípustnosti dovolání je třeba vymezit klasifikací otázky hmotného či procesního práva, na jejímž řešení konečné rozhodnutí odvolacího soudu závisí. Následně je třeba spojit vazbu tohoto řešení s rozhodovací praxí dovolacího soudu, tj. zda se jednalo o otázku dosud neřešenou, o otázku, která je v praxi soudu dovolacího řešena odchylně, nebo o otázku, která byla řešena v rozporu s praxí dovolacího soudu, popřípadě o otázku, která již v praxi byla dovolacím soudem vyřešena, ale ten by měl o ní nově rozhodnout jinak.

Protože v poměrech projednávané věci v dovolání žalobkyně absentuje řádné vymezení některého z důvodu přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., je pro tento nedostatek dovolání vadné a věcně neprojednatelné. Označená vada dovolání současně brání tomu, aby mohlo být v dovolacím řízení pokračováno.

Dovolatelka v dovolání dále ohlašuje (jediný možný) dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Přehlíží ovšem, že jeho řádné uplatnění spočívá ve vysvětlení, jaké nesprávnosti se odvolací soud při výkladu či aplikaci konkrétního ustanovení hmotného či procesního práva dopustil, popřípadě z jakého důvodu je právní posouzení věci odvolacím soudem neúplné. V poměrech projednávané věci ovšem dovolání žalobkyně konstruuje důvod dovolání na kritice skutkových zjištění, která odvolací soud učinil z rozsáhlého listinného dokazování (o absenci přídělu pořadového čísla 31 a 32 pro obec Úbočí v grafickém přídělovém plánu vyhotoveném před 31. 12. 1949 a o přídělu pozemků spadajících pod uvedená čísla Československému státu – do správy Místního národního výboru v Úbočí po 1. 1. 1950), přičemž uplatňuje jiné – dle mínění žalobkyně správné - právní posouzení věci (při aplikaci ustanovení § 2a zákona č. 172/1991 Sb.) na základě odlišně zjištěného skutkového stavu, než jaký byl zjištěn v nalézacím řízení. Dovolatelka pomíjí, že od 1. 1. 2013 nelze v režimu dovolacího řízení úspěšně zpochybnit skutková zjištění učiněná v nalézacím řízení. Těmito skutkovými zjištěními je dovolací soud vázán a nemůže je přezkoumávat (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). Dovolání, které je přípustné, lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Přitom nelze vycházet z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013,

sp. zn. 28 Cdo 1539/2013).

Ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srovnej např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Na nesprávnost hodnocení důkazů totiž lze usuzovat jen ze způsobu, jakým soud hodnocení důkazů provedl, a to jen polemikou se správností skutkových zjištění soudu, tj. prostřednictvím dovolacího důvodu, který dovolatel od 1. 1. 2013 k dispozici nemá. Navíc, v poměrech projednávané věci, jak se podává z bodu 14. odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku odvolací soud přesvědčivě a v úplnosti formuloval skutkový závěr, který o právně významných skutečnostech z provedeného dokazování učinil. Tento závěr pak zcela koresponduje skutkovým zjištěním, která mohl odvolací soud z jednotlivých listin, jež provedl k důkazu, objektivně učinit (viz body 9. až 13 odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku).

Z důvodů výše vyložených nemohl Nejvyšší soud postupovat jinak, než dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. s přihlédnutím k ustanovení § 243f odst. 2 o. s. ř. odmítnout.

Protože dovolatelka brojila proti rozsudku odvolacího soudu jako celku, zabýval se dovolací soud přípustností dovolání i ve vztahu k té části výroku I., jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně i ve výrocích II. a III. o nákladech řízení, jakož i ve vztahu k výroku II. o nákladech odvolacího řízení. Proti označeným výrokům rozsudku odvolacího soudu však není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017].

V souladu s ustanovením § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 30. 6. 2020

JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru