Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 192/2005Usnesení NS ze dne 28.02.2005

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.192.2005.1
Dotčené předpisy

§ 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 192/2005

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobce M. K., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu financí ČR, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, zastoupené JUDr. Alanem Korbelem, advokátem se sídlem v Praze 5, nám. 14. října 23, o 1.000.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 20 C 40/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8.9.2004, č.j. 19 Co 301/2004 - 44, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze jako soud odvolací shora uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5.4.2004, č.j. 20 C 40/2002-28. Uvedeným rozsudkem byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 1.000.000,- Kč a rozhodnuto o nákladech řízení. Odvolací soud převzal skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně, podle nichž na základě výpisu z pozemkové knihy byl žalobce od roku 1947 vlastníkem jedné poloviny nemovitostí, pozemku parcely č. 153/28, domu č.p. 616, pozemku parcely č. 553, vše zapsané na LV č. 185, obec O., katastrální území M. H. Vzal za prokázané, že usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 7.10.1954, č.j. Or II.a 199/49-19 byly výše uvedené nemovitosti včetně dalšího majetku žalobce zajištěny a připadly státu, bylo k nim vloženo vlastnické právo českého státu - finančního odboru rady ONV v R., když toto rozhodnutí bylo vydáno v důsledku emigrace žalobce po únoru 1948. Dále zjistil, že žalobce se v období 2. světové války aktivně účastnil boje proti hitlerismu, proto byl rozkazem prezidenta České republiky ze dne 3.5.1995 jmenován do hodnosti generálmajora ve výslužbě. Též vzal za prokázané, že rozsudkem Okresního soudu v Ostravě, č.j. 56 C 513/95-46, jež nabyl právní moci dne 29.9.2000, byl návrh žalobce na vydání předmětných nemovitostí zamítnut, proto podal k Ministerstvu financí ČR žádost o poskytnutí finanční náhrady, která mu však byla zamítnuta, neboť žalobce nesplnil podmínku státního občanství ke dni 1.4.1992, resp. ke dni 8.7.1999, přičemž doklad o státním občanství mu byl vystaven dne 12.1.2000. Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením věci provedeným soudem prvního stupně, podle něhož žalobce nebyl ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. občanem České republiky a tímto se stal až dnem 12.1.2000. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce proto nemůže být oprávněnou osobou ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb. a nemůže se ani podle § 13 citovaného zákona domáhat finanční náhrady, aniž by bylo třeba zkoumat, zda jsou splněny další podmínky zákona č. 87/1991 Sb. Vyslovil závěr, že zákon č. 87/1991 Sb. jednoznačně stanovil jako předpoklad pro uspokojení nároku oprávněné osoby existenci státního občanství ČSFR ke dni účinnost zákona, tj. ke dni 1.4.1991, nejpozději však do uplynutí lhůty stanovené v ustanovení § 5 odst. 2 citovaného zákona k datu 1.10.1991a tato podmínka nebyla dotčena nálezem Ústavního soudu č. 164/1994 Sb. Zaujal názor, že nabytí státního občanství ČR podle zákona č. 193/1999 Sb. nezakládá fikci nepřetržitého trvání státního občanství ČR a ani nerozšiřuje okruh oprávněných osob podle zákona č. 87/1991 Sb. Poukazoval na nález Ústavního soudu ČR č. 185/1997 Sb., kterým byl zamítnut návrh na zrušení ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. s tím, že výše uvedený nález stanovil, že podmínka státního občanství podle § 3 odst. 1 a 4 zákona č. 87/1991 Sb. není v rozporu s článkem 2 odst. 1 a článkem 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, případně jinými ústavně zaručenými právy a ani není v rozporu s principem rovnosti. Odvolací soud dále dodal, že v dané věci se nejedná ani o náhradu za nemovitost zhodnocenou nebo znehodnocenou či tu, která se stala součástí jiné nemovitosti ( § 7 odst. 3,4,5 ) ani o nemovitost, kterou nelze vydat podle ustanovení § 8 odst. 1 až 4 zákona a finanční náhradu nelze žalobci přiznat s ohledem na nedostatek aktivní legitimace. Shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že předpokladem úspěšnosti vydání nemovitosti podle § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. je existence státního občanství oprávněné osoby v rozhodném období, přičemž nález Ústavního soudu č. 164/1994 Sb. měl dopad pouze na zrušení podmínky trvalého pobytu oprávněných osob v České republice a neměl dopad na otázku státního občanství. Konstatoval, že podmínka státního občanství ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. nebyla změněna ani další judikaturou Nejvyššího soudu České republiky, ani rozhodnutím Pléna Ústavního soudu, sp.zn. Pl ÚS 33/96. Podle odvolacího soudu tedy ani udělení státního vyznamenání žalobci za zásluhy nemůže mít vliv na splnění podmínek podle speciálního zákona č. 87/1991 Sb.

Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 29.11.2004 dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Tvrdil nesprávné právní posouzení věci a zásadní právní význam dané věci. Poukazoval na skutečnost, že Česká republika je vázána rozhodnutími Výboru OSN pro lidská práva, proto výplatu finanční náhrady z titulu mimosoudní rehabilitace nelze vázat na splnění podmínky státního občanství. V této souvislosti odkazoval na ustanovení § 1 zákona č. 87/1991 Sb. Podle dovolatele restituční předpisy jako předpisy dovolávající se morální satisfakce je třeba dát do širších souvislostí s ostatními ustanoveními občanského práva, zejména s ustanovením § 3 odst. 1 o.z. Namítal, že i po vydání rozhodnutí o naturalizaci byl občanem Československa, následně pak státním občanem ČSFR a ode dne 1.1.1993 i občanem České republiky. Konstatoval, že tedy splnil podmínky podle zákona č. 87/1991 Sb. Navrhl proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná navrhla odmítnutí dovolání jako nedůvodné.

Dovolání není přípustné.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel v souladu s body 1., 15.,17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001. Proto v tomto usnesení jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen ,,o.s.ř.).

Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem ( § 240 odst. 1 o.s.ř., § 241 odst. 1 o.s.ř. ), že však jde o dovolání v této věci nepřípustné.

Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z gramatického výkladu posledně citovaného ustanovení, jež obsahuje demonstrativní výčet možností, za nichž lze považovat otázku řešenou odvolacím soudem za otázku zásadního významu tak předně plyne, že pod uvedený pojem diformity rozhodování soudů vyšších stupňů lze zahrnout i situaci, kdy rozhodnutí vyšších obecných soudů spočívá na závěr respektujících závěrů judikatury Ústavního soudu České republiky. Je-li rozhodnutí odvolacího soudu se závěry Ústavního soudu (byť tento netvoří součást systému obecného soudnictví) konformní, nemůže být splněna hypotéza ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř

O takový případ jde v posuzované věci.

Restituční zákony jsou vůči úpravě obecné zákony speciální povahy směřující ke zmírnění majetkových křivd. Tato legislativa upravuje pro přiznání zde upravených práv i vlastní podmínky, které je sice na místě za použití všech výkladových prostředků vykládat v rámci účelu zákona, nelze však jít za hranici, o níž zákon neuvažoval a ani uvažovat nechtěl. Mezi podmínkami obsaženými v zákoně o mimosoudních rehabilitacích je i podmínka státního občanství osoby uplatňující restituční nárok. Jestliže zákon přesně vymezuje časovou hranici pro uplatnění nároku, nelze připustit stav, kdy by mohly být uplatňovány restituční nároky na základě skutečností, které v rozhodné době nebyly dány.

Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na právním závěru, podle něhož nelze žalobci požadovaný nárok přiznat z důvodů absence podmínky státního občanství ČR. Dovolací soud nemá důvodu odchýlit se od právní kvalifikace, kterou odvolací soud podrobně rozvedl ve svém rozhodnutí a pro stručnost na ně odkazuje. Dovolacímu soudu tedy nezbývá než ve shodě s právním názorem odvolacího soudu konstatovat, že žalobce, který nesplňoval podmínku státního občanství nejpozději ke dni 1. 4.1992, resp. ke dni 8.7.1999 (státní občanství získal podle skutkového zjištění soudu prvního stupně až na základě listiny o udělení státního občanství ze dne 12.1.2000), nemůže být oprávněnou osobou ve smyslu § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. a nemůže se tudíž domáhat ani finanční náhrady podle § 13 zákona č. 87/1991 Sb.

Z uvedeného vyplývá závěr, že přípustnost dovolání nelze dovodit z žádného ustanovení o.s.ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001. Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 o.s.ř. za použití ustanovení § 218 písm. c) o.s.ř. dovolání odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 o.s.ř. za použití § 224 odst.1 o.s.ř., § 151 odst. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř. Dovolatel sice neměl se svým dovoláním úspěch, vyjádření žalované k podanému dovolání však nebylo možno zohlednit jako úkon právní služby ve smyslu ustanovení 11 odst. 1 až 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. února 2005

JUDr. Josef Rakovský, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru