Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 1896/2010Rozsudek NS ze dne 12.10.2010

HeslaBezdůvodné obohacení
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.1896.2010.1
Dotčené předpisy

§ 3 odst. 2 předpisu č. 131/2000 Sb.

§ 451 odst. 1 obč. zák.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 1896/2010

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobkyně V. Š., zastoupené JUDr. Lubošem Chalupou, advokátem se sídlem v Praze 8, Křižíkova 56, proti žalované Městské části Praha 13, IČ 00241687, se sídlem v Praze 5, Sluneční náměstí 2580/13, zastoupené JUDr. Josefem Machem, advokátem se sídlem v Praze 2, Budečská 974/6, za vedlejšího účastenství Hlavního města Prahy, IČ 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské nám. 2, zastoupeného JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 15, o zaplacení 122.542,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 25 C 284/2008, o dovolání žalované a vedlejšího účastníka proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2009, č. j. 51 Co 402/2009-85, takto:

I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2009, č. j. 51 Co 402/2009-85, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 7. 5. 2009, č. j. 25 C 284/2008-50, se vyjma části příslušenství, v níž byla žaloba odvolacím soudem zamítnuta, zrušují a věc se vrací v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

II. Dovolání vedlejšího účastníka se odmítá.

Odůvodnění:

Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 122.542,- Kč s přísl. z titulu bezdůvodného obohacení s tvrzením, že je vlastnicí parcel č. 2342/489, č. 2342/494, č. 2342/495, č. 2342/498, č. 2342/499 a č. 2342/500 v k. ú. S. (dříve Ř. - tyto parcely nabyla děděním po zůstavitelce A. T.), přičemž uvedené pozemky bez právního důvodu užívá žalovaná.

Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 7. 5. 2009, č. j. 25 C 284/2008-50, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 122.542,- Kč s přísl. (výrok I.) a rozhodl o povinnosti žalované a vedlejšího účastníka nahradit žalobkyni společně a nerozdílně náklady řízení (výrok II.). Na základě provedeného dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobě je třeba v plném rozsahu vyhovět, neboť žalobkyně skutečně vlastní předmětné parcely, na kterých se nacházejí budovy ve vlastnictví vedlejšího účastníka (objekty občanské vybavenosti a objekty určené k bydlení) a spravované žalovanou (o těchto skutečnostech mezi stranami nebylo sporu). Obvodní soud ve věci dovodil pasivní věcnou legitimaci žalované, a to vzhledem k ust. § 1 odst. 2, § 3 odst. 1, 2 a 3, § 19 odst. 1, větě prvé, a 4, § 34 odst. 1 a 3 zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, ve znění pozdějších předpisů, a vzhledem k ust. § 17 obecně závazné vyhlášky hlavního města Prahy č. 55/2000 Sb. HMP, kterou se vydává Statut hlavního města Prahy, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Statut“). Dospěl tak k názoru, že žalovaná se na úkor žalobkyně skutečně bezdůvodně obohatila ve smyslu § 451 a násl. obč. zák., a je přitom nerozhodné, kdy byly uvedené stavby vystavěny či jakým rozhodnutím byly kolaudovány, stejně jako je bez významu, že budovy byly postaveny na základě platného stavebního povolení. Jde-li o tvrzený rozpor nároku žalobkyně s ust. § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), obvodní soud uvedl, že tento není dán, když žalobkyně se pouze domáhá náhrady za obohacení, které žalovaná získává tím, že bezplatně užívá majetek žalobkyně.

K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 12. 2009, č. j. 51 Co 402/2009-85, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil, pokud jde o příslušenství, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). Odvolací soud se plně ztotožnil s rozsudkem obvodního soudu, na nějž i pro stručnost odkázal, zdůraznil pouze, že městská část není ze zákona obcí, ale vykonává správu (práva vlastníka) tak, jak je vymezeno v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Připomněl, že „u nároku na bezdůvodné obohacení není otázka dobré víry rozhodná, jde tu jen o odčerpání majetkové podstaty, jíž se bez zákonného či smluvního důvodu dostalo žalované tím, že užívala cizí věc“. Odvolací soud rovněž uvedl, že se v daném sporu nejedná o šikanu na straně žalobkyně, a konstatoval, že tvrzení o dopadu na poplatníky je nepřípadné, když všichni vlastníci jsou si rovni a nelze jednu skupinu (veřejnoprávní korporace) před jinými vlastníky upřednostňovat.

Proti rozsudku odvolacího soudu (pouze do jeho potvrzujícího a nákladového výroku) podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost spatřuje v otázce zásadního právního významu a důvodnost v nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka namítá především nedostatek své pasivní věcné legitimace v řízení. Předmětné stavby jsou výlučným vlastnictvím vedlejšího účastníka. Je sice pravdou, že žalovaná je v souladu se zněním zákona č. 131/2000 Sb. vedlejším účastníkem pověřena správou předmětných nemovitostí, nacházejících se na pozemcích žalobkyně, je však nezbytné rozlišovat správu ve smyslu § 18 odst. 3 zákona č. 131/2000 Sb. na straně jedné a odpovědnost z titulu vlastnického práva na straně druhé. Žalován tak měl být vedlejší účastník coby subjekt, oplývající právní subjektivitou. Dovolatelka se rovněž domnívá, že odvolací soud se nedostatečně vypořádal s její námitkou, podle níž je žalobou uplatněný nárok v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ust. § 3 odst. 1 obč. zák. V této souvislosti žalovaná poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2003, sp. zn. 22 Cdo 2093/2001, podle kterého lze náhradu za omezení práva poskytnout jen za podmínek stanovených právními předpisy účinnými ke dni omezení, není-li stanoveno zvláštním předpisem jinak. Žalovaná pak usuzuje, že nárok z titulu bezdůvodného obohacení je v podstatě nárokem o náhradu. V průběhu řízení bylo zjištěno, že předmětné pozemky byly právní předchůdkyní žalobkyně převedeny v roce 1985, a to za účelem výstavby Jihozápadního města. K omezení jejího vlastnického práva tak došlo již ve zmíněném roce, z čehož žalovaná dovozuje existenci dobré víry na své straně. Závěrem žalovaná navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Vedlejší účastník se ve svém vyjádření s dovoláním žalované plně ztotožnil a uvedl, že dovolací důvody uváděné žalovanou se shodují s důvody, pro které on sám podal dovolání (viz níže).

Žalobkyně ve svém vyjádření poukázala především na ust. § 3 odst. 2 zákona č. 131/2000 Sb., z nějž dovozuje právní subjektivitu žalované. Zdůraznila závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 748/97, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek NS pod č. 64/2001, podle kterého se právo hospodaření městské části neomezuje jen na právo majetek držet a užívat, nýbrž ji vybavuje právy vlastníka. S tím se pojí i povinnost vydat věc tam, kde by tuto povinnost podle restitučních předpisů měla obec. To, že je žalovaná ve věci pasivně legitimována, podle názoru žalobkyně „uznává relevantní judikatura uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí č. 68/2001 Sb. rozh. s odkazem na Statut hl. m. Prahy, a to i v nejvýznamnější právu a povinnosti správce, převodech vlastnictví“ (dovolací soud na tomto místě dodává, že číslem 68/2001 je ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek NS opatřen rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2147/99, avšak ten se váže k otázce naléhavého právního zájmu podle ust. § 80 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů /dále jen „o. s. ř.“/, a platnosti kupní smlouvy; dovolací soud si tak není vědom jakékoliv souvislosti tohoto rozhodnutí se souzeným sporem). Na základě ust. § 35 odst. 3 zákona č. 131/2000 Sb., podle nějž jsou hlavní město Praha a městské části povinny chránit majetek hlavního města Prahy před neoprávněnými zásahy a včas uplatňovat právo na náhradu škody a právo na vydání bezdůvodného obohacení, žalobkyně usuzuje, že je-li městská část ex lege legitimována vlastním jménem uplatňovat právo na vydání bezdůvodného obohacení, musí být legitimována i k jeho vydání. Pasivní věcnou legitimaci žalované pak žalobkyně dovozuje z ust. § 19 odst. 1 a § 34 odst. 3 zákona č. 131/2000 Sb., či § 17 odst. 1 Statutu. Připomíná rovněž závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2008, sp. zn. 26 Cdo 2511/2006, jež se vztahují k oprávnění městské části uzavřít budoucí nájemní smlouvu. Konečně žalobkyně uvádí, že její nárok není v rozporu s dobrými mravy.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění platném ode dne, kdy nabyl účinnosti zákon č. 7/2009 Sb., kterým byla provedena novela tohoto předpisu (viz článek II. bod 12. přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb.).

Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo podáno řádně a včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání je tvrzena podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvod, který by Nejvyšší soud přezkoumal v případě, že by dovolání shledal přípustným, byl uplatněn podle ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.

Přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle ust. § 237 odst. 1 písm. a) nebo b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Dle ust. § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí je dán rozporem s judikaturou dovolacího soudu, jak bude uvedeno níže, a dovolání tak bylo shledáno přípustným.

Je-li dovolání shledáno přípustným, zabývá se Nejvyšší soud z úřední povinnosti nejprve tím, zda řízení není postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Ze spisu se však žádné zmatečnostní či jiné závažné procesní vady potencionálně ovlivňující výsledek sporu nepodávají.

V situaci, kdy dovolací soud odpověděl kladně na otázku, zda je dovolání přípustné, je možné se zabývat jeho důvodností. Dovolatelka namítá dovolací důvod podle ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tzn. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uvedený dovolací důvod může tkvět v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval. Judikatura v daném případě dovodila, že v situaci, kdy hlavní město Praha vlastní stavby, které byly svěřeny do správy městské části, a osoba, vlastnící pozemky, na nichž se uvedené stavby nacházejí, požaduje vydání bezdůvodného obohacení za užívání těchto pozemků bez právního důvodu, je k vydání bezdůvodného obohacení pasivně legitimováno hlavní město Praha, tedy obec, nikoliv městská část (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 181/2009, ze dne 2. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1537/2009, ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2542/2009, či rozsudek téhož soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2056/2009). Uvedená judikatura se týká staveb pozemních komunikací, avšak není důvod pro to, aby byl ze daných okolností činěn rozdíl mezi pozemními komunikacemi na jedné straně a budovami na straně druhé. Podle zákona č. 131/2000 Sb. městská část sice vystupuje v právních vztazích svým jménem a nese odpovědnost z těchto vztahů vyplývající, nicméně toliko spravuje majetek hlavního města Prahy, které je veřejnoprávní korporací. Z hlediska bezdůvodného obohacení je rozhodné to, kdo jde vlastníkem staveb, umístěných na pozemcích žalobkyně, nikoliv to, kdo tyto stavby spravuje. Skutečnost, že budovy byly svěřeny do správy městské části, nemůže na městskou část přenést pasivní legitimaci v předmětném sporu za situace, kdy je pasivní legitimace založena na vlastnictví budov.

Z ust. § 3 odst. 2 zákona č. 131/2000 Sb. dovozuje žalobkyně (pouze omezenou) právní subjektivitu městské části, což však v tomto případě není rozhodné vzhledem k tomu, že primární otázkou v případě vydání bezdůvodného obohacení je, kdo je vlastníkem staveb, stojících na cizím pozemku. Odkazuje-li žalobkyně ve svém vyjádření na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 748/97, ten se týká povinnosti městské části vydat nemovitost v restitučním sporu, takže na souzený případ nedopadá, stejně jako usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 2511/2006, jež se vztahuje k právu uzavřít budoucí nájemní smlouvu. Pokud žalobkyně zdůrazňuje význam § 35 odst. 3 zákona č. 131/2000 Sb., zcela přehlíží, že povinnost včas uplatňovat právo na vydání bezdůvodného obohacení ukládá nejen městským částem, ale i hlavnímu městu Praze, a nestanoví tedy jasná pravidla pro to, zda mají uvedené subjekty při uplatňování tohoto práva postupovat společně či samostatně, případně jakým způsobem. Z citovaného ustanovení tak nelze mechanicky dovodit povinnost městské části vydat bezdůvodné obohacení. Jestliže pak podle žalobkyně pasivní legitimace žalované plyne z faktu, že spravuje některý majetek vedlejšího účastníka (§ 19 odst. 1 zákona č. 131/2000 Sb.), s nímž současně nakládá, přičemž vykonává práva a povinnosti vlastníka (§ 34 odst. 3 zákona č. 131/2000 Sb. a § 17 Statutu), není tomu tak, neboť, jak bylo vyloženo výše, z hlediska bezdůvodného obohacení, které spočívá v užívání cizího pozemku tím, že je na něm umístěna stavba jiného vlastníka, je směrodatné právě to, kdo skutečně je oním vlastníkem, což je v daném případě vedlejší účastník.

Zmiňuje-li se ovšem dovolatelka o tom, že nárok žalobkyně je v rozporu s dobrými mravy s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2003, sp. zn. 22 Cdo 2093/2001, je třeba podotknout, že tento se na danou situaci vůbec nevztahuje, jelikož se nezabývá ani problematikou bezdůvodného obohacení ani dobrých mravů.

Z výše uvedeného je zřejmé, že právní posouzení věci odvolacím soudem je v rozporu s hmotným právem a judikaturou dovolacího soudu, a proto je třeba na dovolání pohlížet jako na přípustné a současně i důvodné. Jelikož důvody, pro které je rozsudek odvolacího soudu nesprávný, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, přistoupil Nejvyšší soud ke zrušení rozsudků soudů obou stupňů v naznačeném rozsahu a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, část věty za středníkem, odst. 3, věta druhá o. s. ř.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání též vedlejší účastník. Jeho přípustnost spatřuje v otázce zásadního právního významu, důvodnost pak v nesprávném právním posouzení věci. Namítá nedostatek pasivní věcné legitimace žalované a neoprávněnost nároku žalobkyně.

Žalobkyně se k dovolání vedlejšího účastníka vyjádřila v tom směru, že je nepřípustné, a dále shrnula argumenty, uvedené v jejím vyjádření k dovolání žalované.

Podle ustanovení § 93 odst. 3 o. s. ř. má vedlejší účastník v řízení stejná práva a povinnosti jako účastník. Jedná však toliko sám za sebe. Jestliže jeho úkony odporují úkonům účastníka, kterého v řízení podporuje, posoudí je soud po uvážení všech okolností.

Pravidlo uvedené v ust. § 93 odst. 3 o. s. ř., že vedlejší účastník má v řízení stejná práva a povinnosti jako účastník, kterého v řízení podporuje, se uplatní v průběhu (během) občanského soudního řízení. Na oprávnění vedlejšího účastníka podávat opravné prostředky ust. § 93 odst. 3 o. s. ř. nedopadá; možnost vedlejšího účastníka podat odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně proto upravuje ustanovení § 203 odst. 1 o. s. ř. a podat žalobu na obnovu řízení nebo žalobu pro zmatečnost řeší ustanovení § 231 odst. 1 o. s. ř. Vzhledem k tomu, že zákon nestanoví, že by vedlejší účastník mohl podat též dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, byl v soudní praxi přijat (za pomoci argumentu e silentio legis) a nadále je přijímán jako správný závěr (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2003, sp. zn. 25 Cdo 162/2003, uveřejněné pod č. 3 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2004), podle kterého vedlejší účastník není (podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2001) osobou oprávněnou k podání dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu.

Protože k podání dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není vedlejší účastník oprávněn (subjektivně legitimován), Nejvyšší soud jeho dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl.

Odvolací soud i soud prvního stupně jsou pak ve smyslu § 243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 12. října 2010

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru