Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 1871/2020Usnesení NS ze dne 24.06.2020

HeslaPřípustnost dovolání
Cena
Pozemkový fond
Zemědělský majetek
Zmírnění křivd (restituce)
Vázanost rozhodnutím jiného orgánu
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.1871.2020.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 11a odst. 1 a 13 předpisu č. 229/1991 Sb.

§ 135 odst. 2 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 1871/2020-449

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce: A, K., narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 496/13, proti žalované: Česká republika – Státní pozemkový úřad, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, zastoupená JUDr. Janem Brodcem, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Rubešova 162/8, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 6 C 109/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. ledna 2020, č. j. 16 Co 175/2019-410, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 13.261,60,- Kč k rukám jeho zástupce, JUDr. Martina Purkyta, advokáta se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 496/13, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Okresní soud ve Vyškově (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. 1. 2019, č. j. 6 C 109/2018-313, ve spojení s usnesením ze dne 21. 1. 2019, č. j. 6 C 109/2018-343, nahradil projev vůle žalované uzavřít se žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu pozemků parc. č. XY, všech v katastrálním území XY (dále „předmětné pozemky“), které jsou ve vlastnictví České republiky, podle ustanovení § 11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále „zákon o půdě“ (výrok I.), a rozhodl o povinnosti žalované nahradit žalobci k rukám jeho zástupce náklady řízení ve výši 101.847,- Kč (výrok II.). Dále připustil částečné zpětvzetí žaloby, a to v rozsahu pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY a pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, a řízení ohledně těchto pozemků zastavil.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce je osobou oprávněnou ve smyslu ustanovení § 4 zákona o půdě a domáhá se vydání náhradních pozemků za pozemky odňaté, jejichž naturální restituci brání zákonem o půdě předvídané překážky (§ 11a odst. 1 zákona o půdě). Protože shledal dosavadní postup žalované ve vztahu k žalobci liknavým, vyhověl požadavku uspokojit restituční nárok žalobce mimo zákonem předpokládaný postup a nahradil projev vůle žalované k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu předmětných pozemků. Pokud jde o výši restitučního nároku, dovodil, že nevydané pozemky je třeba ocenit jako stavební, protože odňaté pozemky byly vyvlastňovány za účelem výstavby VII. obvodu sídliště Ostrava-Poruba, přičemž nevydané pozemky dle znaleckého posudku vypracovaného Ing. Petrem Neradilem, svou hodnotou značně převyšují hodnotu žalobcem vybraných náhradních pozemků.

K odvolání žalované Krajský soud v Brně (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 29. 1. 2020, č. j. 16 Co 175/2019-410, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a žalované uložil povinnost nahradit žalobci k rukám jeho zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 42.413,- Kč (výrok II.).

Odvolací soud, jenž aproboval skutkové i právní závěry soudu prvního stupně, pak zamítl návrh žalované na provedení důkazu oponentním znaleckým posudkem znaleckého ústavu Grant Thornton Valuations, a. s., a to z důvodu jeho opožděnosti v důsledku koncentrace řízení a nadbytečnosti, neboť provedení tohoto důkazu by nemohlo mít za následek jiné rozhodnutí ve věci. Rovněž námitky žalované o nezohlednění dědického podílu při určování výše restitučního nároku žalobce považoval za nedůvodné, jelikož odvolací soud dovodil, že je ve smyslu ustanovení § 135 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), vázán rozhodnutím Magistrátu města Ostravy – Pozemkového úřadu Ostrava, ze dne 22. 11. 1996, č. j. PÚ/R-201-228/96-Ing.Fo (dále „předmětné správní rozhodnutí“), ohledně rozsahu restitučního nároku žalobce.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, považujíc je za přípustné ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (reprezentované v dovolání konkretizovanými rozhodnutími). Předně odvolacímu soudu vytýká, že nepřipustil provedení důkazu znaleckým posudkem vytvořeným znaleckým ústavem Grant Thornton Valuations, a. s., přestože se jedná o oponentní znalecký posudek, jehož uplatnění nebrání ani koncentrace řízení. Za nesprávné (a judikatuře dovolacího soudu odporující) dovolatelka považuje i ocenění oprávněné osobě odňatých pozemků, potažmo určení hodnoty restitučního nároku, namítajíc, že odňaté a nevydané pozemky odvolací soud nesprávně ocenil jako pozemky stavební. Má totiž za to, že stavební charakter odňatých pozemků lze dovozovat pouze na základě územně plánovací dokumentace. Dále se domnívá, že při určení výše restitučního nároku žalobce je nutné zohlednit též dědický podíl žalobce na nevydaných pozemcích. Vyjadřuje přesvědčení, že předmětné správní rozhodnutí není rozhodnutím ve smyslu ustanovení § 135 odst. 1 o. s. ř., jímž by byl soud vázán, a proto odvolací soud byl povinen se zabývat otázkou výše restitučního nároku žalobce s ohledem na dědické podíly osob jemu příbuzných, neboť předmětné správní rozhodnutí nestanovuje výši restitučního nároku žalobce, ale jen jeho právní důvod, a tedy jeho konkrétní výši je dle názoru žalované soud povinen určit se zřetelem k dědickému podílu žalobce. Současně namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné, postrádá-li náležité odůvodnění v otázce zohlednění dědického podílu žalobce při stanovení jeho restitučního nároku, v čemž spatřuje porušení svých základních práv a svobod. Nesouhlasí rovněž s určením tarifní hodnoty sporu a posouzením otázky úspěchu žalobce ve věci z hlediska jeho nároku na náhradu nákladů řízení. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobce ve svém podrobném vyjádření označil dovolání žalované za nepřípustné a nedůvodné. Neztotožnil se s argumentací dovolatelky stran charakteru odňatých pozemků, výše restitučního nároku žalobce, přípustnosti znaleckého posudku v odvolacím řízení, jakož i určení tarifní hodnoty sporu a úspěchu žalobce z hlediska nákladů řízení. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl, popřípadě zamítl.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalované přípustné (§ 237 o. s. ř.).

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání žalované pro žádnou z jí vymezených právních otázek není přípustné.

Předpokladem úspěchu žaloby na poskytnutí náhradních pozemků je podle ustálené rozhodovací praxe kromě liknavosti, svévole či diskriminace ze strany Státního pozemkového úřadu, resp. dříve Pozemkového fondu ČR (srovnej např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2772/2015, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2040/2017 – označená rozhodnutí, stejně jako dále uvedená rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz), aktivního přístupu osoby oprávněné (srovnej kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5721/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4078/2015), vhodnosti požadovaných pozemků (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5721/2017, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2430/2016), též ekvivalentnost nároku žalobce a ceny požadovaného pozemku (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2844/2017).

Předestírá-li dovolatelka otázku týkající se posouzení charakteru odňatých pozemků v době jejich přechodu na stát, potažmo na ni navazující otázku určení výše restitučního nároku žalobce, je nutné poukázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu (jíž koresponduje i rozhodnutí odvolacího soudu), kterou byl formulován a odůvodněn závěr, že i v těch případech, kdy byly pozemky v době přechodu na stát evidovány jako zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě (v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby, bezprostřední realizace výstavby, existence územního rozhodnutí o umístění stavby), lze i takové pozemky v zásadě ocenit jako pozemky určené pro stavbu ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4678/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3971/2014, a ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1025/2015).

Závěr o stavebním charakteru odňatých a nevydaných pozemků učinily oba soudy nižších stupňů na základě konkrétních skutkových zjištění (jejichž zpochybněním nemůže být založena přípustnost podaného dovolání; srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), že původní pozemky byly vyvlastněny za účelem výstavby VII. obvodu sídliště Ostrava-Poruba a tato výstavba byla na dotčených pozemcích po jejich vyvlastnění realizována, pročež je oprávněné osobě z tohoto důvodu [§ 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě] nebylo možné vydat.

Namítá-li dovolatelka, že závěr o stavebním charakteru původních pozemků lze opřít toliko o platnou územně plánovací dokumentaci, přičemž zdůrazňuje, že v nyní projednávané věci nebyla její existence prokázána, nelze než poukázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, dle níž při hodnocení povahy odňatých pozemků soudy zohledňují rozmanité okolnosti, které se v kontextu projednávaného případu pro posouzení této otázky jeví relevantní (srovnej např. dovolatelkou citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1227/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1992/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3689/2015). Současně se jako vhodné jeví dodat, že citovaná judikatura poukazem na územně plánovací dokumentaci, účel vykoupení pozemku či následnou realizaci výstavby neurčuje taxativně hlediska, jež musí být naplněna současně (byť tomu tak nepochybně být může), aby byl posuzovaný pozemek pokládán za stavební, nýbrž příkladmo vyjmenovává konkrétní faktory, jež mohou k závěru o stavební povaze pozemku vést (srovnej zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1964/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3689/2015). Dospěly-li proto soudy nižších stupňů na základě jimi učiněných (shora citovaných) skutkových zjištění, že v době přechodu odňatých (a později nevydaných) pozemků na stát se jednalo o pozemky určené k zastavění, k němuž i bezprostředně poté došlo, a proto uzavřely, že je třeba je ocenit jako pozemky stavební, jsou jejich závěry souladné se shora citovanou judikaturou.

Závěr, že by odňaté pozemky bylo možno ocenit jako pozemky stavební jedině na základě platné územně plánovací dokumentace, se ostatně nepodává ani z rozhodnutí odkazovaných dovolatelkou (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4678/2014). Na správnosti závěru o ocenění odňatých pozemků jako pozemků stavebních pak nic nemění ani závěry z dovolatelkou rovněž odkazovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1992/2015, jež spočívá na posouzení, že toliko existence směrného územního plánu objektivně není způsobilá pro svou obecnost aiz hlediska jeho účelu, směřujícího toliko k určení základní (hrubé) skladby určitého útvaru, definovat stavební určení toho kterého pozemku. Jak se však podává ze shora rekapitulovaných skutkových zjištění, v posuzované věci není rozhodnutí odvolacího soudu (v otázce určení charakteru odňatých pozemků jako pozemků stavebních) založeno na existenci směrného územního plánu, nýbrž na jiných skutečnostech, jež jsou pro posouzení odňatých pozemků jako pozemků stavebních (dle shora citované judikatury) relevantní (odnětí za účelem výstavby, realizace výstavby).

Za opodstatněné nelze pokládat ani výtky dovolatelky zdůrazňující, že soudy měly ve svých právních závěrech zohlednit restituční nárok žalobce v poměru k nárokům osob příbuzných žalobci, které část původního restitučního nároku zdědily. Byť závěry odvolacího soudu o vázanosti rozhodnutím správního orgánu (pozemkového úřadu) nejsou zcela přiléhavé (opačné konkluze se podávají např. z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2921/2016), neboť závazným se stává pouze výrok, jímž bylo ve smyslu ustanovení § 9 odst. 4 zákona o půdě autoritativně rozhodnuto o vlastnictví oprávněné osoby v tom směru, že žadatel vlastníkem nárokovaných pozemků není (a to již z důvodu existující zákonné překážky zastavěnosti, jež brání restituci in natura vydáním původních pozemků), jest potřebné v poměrech projednávané věci uvést ve prospěch žalobce, že v řízení před soudy nižších stupňů a ani před pozemkovým úřadem nevyšlo najevo, že by vedle žalobce uplatnili restituční nárok i jiné oprávněné osoby vyššího nebo shodného pořadí. Za této situace bylo lze zohlednit princip přirůstání podílů ostatních osob stejného pořadí k podílu žalobcově (k problematice přirůstání podílů srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 130/2015, a judikaturu dovolacího soudu v tomto rozhodnutí uvedenou).

K výtce dovolatelky o neprovedení důkazu oponentním znaleckým posudkem ze strany odvolacího soudu se sluší uvést následující. Poté, kdy nastanou účinky koncentrace řízení ve smyslu ustanovení § 118b o. s. ř., účastníci již nemohou uvádět další rozhodné skutečnosti o věci samé, ohledně nichž mají podle hmotného práva povinnost tvrzení, a označovat důkazy, jimiž plní svou důkazní povinnost. Naproti tomu účinky tzv. koncentrace řízení nebrání účastníkům popírat správnost tvrzení protistrany o skutečnostech významných pro rozhodnutí o věci samé nebo se vyjadřovat k důkazům označeným druhou stranou sporu; k projevu, jímž účastník vyjadřuje svůj žalobní požadavek nebo stanovisko k němu, jímž uplatňuje své procesní námitky, jímž shrnuje své návrhy učiněné za řízení, jímž se vyjadřuje k dokazování a ke skutkové a právní stránce věci nebo jímž sděluje svůj názor, jak má být věc soudem rozhodnuta, soud vždy přihlédne, i když je účastník učinil až poté, co nastaly účinky tzv. koncentrace řízení podle ustanovení § 118b o. s. ř. (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, uveřejněný pod č. 98/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tedy i poté, kdy nastaly účinky koncentrace řízení podle ustanovení § 118b o. s. ř., jsou účastníkům k dispozici i námitky vůči znaleckému posudku (k povaze těchto námitek dále srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3311/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1124/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2529/2016).

Nejvyšší soud ve své rozhodovací činnosti současně dovodil, že soud není povinen provést všechny důkazy navrhované účastníky řízení, provedení navrhovaných důkazů záleží na jeho hodnocení, které důkazy je nezbytné provést, zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2008, sp. zn. 32 Odo 801/2006, a ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3116/2011, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1356/2014, a ze dne 30. 11. 2017, sp. zn. 33 Cdo 4026/2017). Soud ale musí o vznesených důkazních návrzích rozhodnout, a pokud účastníky řízení vzneseným důkazním návrhům nevyhoví, pak musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. je nepřevzal pro základ svých skutkových zjištění. V opačném případě by došlo k nepřípustnému opomenutí důkazu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 5649/2017, a nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. I. ÚS 2568/07, nebo ze dne 25. 3. 2009, sp. zn. I. ÚS 2343/08).

V projednávané věci odvolací soud neprovedl k důkazu žalovanou navržený znalecký posudek znaleckého ústavu Grant Thornton Valuations, a. s., tento postup však v odůvodnění napadeného rozsudku odůvodnil. Jakkoliv odvolací soud v případě zamítnutí návrhu na provedení oponentního znaleckého posudku poněkud nepřípadně argumentuje i účinky koncentrace řízení, tato jeho úvaha, nikoliv zcela přesná, bezpochyby neměla vliv na správnost rozhodnutí. Odvolací soud totiž neměl pochybnosti o správnosti znaleckého posudku Ing. Petra Neradila, ba naopak za správný nepovažoval znalecký posudek znaleckého ústavu Grant Thornton Valuations, a. s. (a to i s ohledem na rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2019, č. j. 27 Co 11/2019-534, v obdobné věci týchž účastníků), neboť znalecký ústav nevycházel z podkladů platných v rozhodném období. Důvody, pro které odvolací soud nepřipustil důkaz znaleckým posudkem znaleckého ústavu Grant Thornton Valuations, a. s., lze považovat za dostatečné a adekvátní okolnostem projednávané věci. Od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se odvolací soud tímto postupem tedy neodchýlil.

Brojí-li dovolatelka proti nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu, pak ani tyto námitky přípustnost dovolání založit nemohou. Těmito námitkami totiž žalovaná vystihuje tzv. jiné vady řízení, k nimž přihlíží dovolací soud tehdy, je-li dovolání z jiného důvodu přípustné (srovnej ustanovení § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Nadto nelze než uzavřít, že vytýkaným defektem odůvodnění rozsudku odvolacího soudu postiženo není. V této souvislosti sluší se připomenout i ty závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle nichž nelze rozhodnutí soudu označit za nepřezkoumatelné, je-li z odůvodnění zřejmé, proč bylo takto rozhodnuto a kdy ani případné nedostatky odůvodnění rozhodnutí (z hlediska požadavků obsažených v ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř.) nebyly na újmu uplatnění práv žalované, jíž nikterak nebránily v tom, aby proti rozhodnutí formulovala dovolací důvody (k měřítkům přezkoumatelnosti rozhodnutí srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1615/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014). Nelze tedy mít za to, že by odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu kolidovalo se závěry vyslovenými v nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 4.2010, sp. zn. III. ÚS 3328/09.

Na uvedeném nic nemění ani dovolatelkou tvrzené porušení práva na spravedlivý proces (k tomu srovnej nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, body 22. a 23., či stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 39., jimiž byl překonán i závěr uvedený v dovolatelkou odkazovaném nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15, podle nějž jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení o porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení je uplatnitelná i jako dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.).

Přípustnost podaného dovolání pak nemohou založit ani námitky dovolatelky, že soud při určení tarifní hodnoty sporu vyšel namísto z ustanovení § 9 odst. 3 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, nesprávně z hodnoty náhradních (žalobci přiřknutých) pozemků, stejně tak jako námitka, že odvolací soud přiznal žalobci náhradu nákladů řízení v plné výši podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., ačkoliv žalobce neměl ve věci plný úspěch, neboť mu byly vydány jen některé z náhradních pozemků, jejichž vydání se domáhal (resp. ty, ve vztahu k nimž nevzal žalobu zpět). Uvedenými námitkami žalovaná napadá část výroku I., jíž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů prvoinstančního řízení, a výrok II. o nákladech odvolacího řízení, v tomto rozsahu ovšem dovolání není přípustné se zřetelem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

Jelikož dovolání žalované není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

V souladu s ustanovením § 243f odst. 3, věta druhá, o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 24. 6. 2020

JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru