Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 187/2013Usnesení NS ze dne 11.09.2014

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.187.2013.1
Dotčené předpisy

§ 112 obč. zák.

§ 451 obč. zák.

§ 107 odst. 1 obč. zák.

Podána ústavní stížnost

IV. ÚS 3690/14 ze dne 11.08.2015 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Milada Tomková


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 187/2013

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně L. R., zastoupené JUDr. Elonou Khalaila, Ph.D., advokátkou se sídlem, Praha 6, Evropská 1482/41, 160 00, proti žalovanému Ing. J. F., zastoupenému Mgr. Petrem Fouskem, advokátem se sídlem Bělá pod Bezdězem, Masarykovo náměstí 83, 294 21, o zaplacení částky 495.500,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Brno – venkov pod sp. zn. 11 C 209/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 6. 2012, č. j. 13 Co 327/2010-205, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 10.600,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám zástupkyně žalobkyně JUDr. Elony Khalaila, Ph.D.

Odůvodnění:

A. Předchozí průběh řízení

Okresní soud Brno – venkov (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. 2. 2010, č. j. 11 C 209/2007-138, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 495.500,- Kč a nahradit jí náklady řízení. Vyšel ze zjištění, že účastníci řízení nabyli kupní smlouvou uzavřenou dne 30. 6. 2005 do rovnodílného podílového spoluvlastnictví pozemek parc. č. 762/16 v obci a katastrálním území N. za kupní cenu 991.000,- Kč, kterou se zavázali uhradit každý rovným dílem. Částku 400.000,- Kč přitom uhradila žalobkyně z výnosu překlenovacího úvěru poskytnutého jí stavební spořitelnou a částku 591.000,- Kč uhradil otec žalobkyně Ing. M. R., přičemž v částce 495.500,- Kč zaplatil polovinu kupní ceny za žalovaného. Otec žalobkyně dne 11. 3. 2007 zemřel, přičemž po dodatečném projednání dědictví připadla jedna polovina pohledávky zůstavitele za žalovaným (tj. částka 247.750,- Kč) manželce zůstavitele Mgr. H. R. z titulu vypořádání společného jmění manželů a druhá polovina (tj. stejná částka) připadla žalobkyni. Manželka zůstavitele a matka žalobkyně následně postupní smlouvou uzavřenou dne 19. 3. 2009 postoupila svoji část pohledávky za žalovaným žalobkyni, přičemž žalobkyně o této skutečnosti informovala žalovaného oznámením doručeným mu dne 27. 3. 2009. Na základě takto zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně dospěl k závěru, že otec žalobkyně plnil za žalovaného to, co po právu (tj. na základě uzavřené kupní smlouvy) měl žalovaný plnit sám, neboť za něj uhradil polovinu kupní ceny předmětného pozemku. Uvedeným postupem se tak žalovaný na úkor otce žalobkyně bezdůvodně obohatil. S ohledem na skutečnost, že žalobkyně pohledávku za žalovaným nabyla dílem z titulu dědictví a dílem z titulu postoupení pohledávky od své matky, soud prvního stupně dospěl k závěru, že je v projednávaném řízení aktivně věcně legitimovanou. Důvodnou neshledal ani námitku promlčení nároku, kterou uplatnil žalovaný. Podle názoru soudu prvního stupně se totiž žalovaný bezdůvodně obohatil teprve poté, kdy nabyl právních účinků vklad vlastnického práva v jeho prospěch do katastru nemovitostí, tj. dnem 12. 7. 2005. Jelikož žalobkyně podala žalobu dne 9. 7. 2007, tj. ve dvouleté promlčecí době ve smyslu ustanovení § 107 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), nemohlo dojít k promlčení takto uplatněného nároku.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně (dále též „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 21. 6. 2012, č. j. 13 Co 327/2010-205, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že námitkám žalovaného přisvědčil pouze, pokud jde o skutečnost, že se soud prvního stupně nevypořádal s jeho tvrzeními o obsahu dohody uzavřené mezi ním a otcem žalobkyně. Odvolací soud v této souvislosti doplnil dokazování, přičemž dospěl k závěru, že mezi otcem žalobkyně a žalovaným byla uzavřena nepojmenovaná (inominátní) smlouva ve smyslu ustanovení § 51 obč. zák., na základě které otec žalobkyně zaplatil část kupní ceny pozemku připadající na spoluvlastnický podíl žalovaného, a to za podmínky, že v případě rozchodu účastníků řízení připadne ekvivalent jím poskytnutého plnění do vlastnictví jeho dcery (tj. žalobkyně). Jestliže otec žalobkyně plnil na základě takto platně uzavřené smlouvy část kupní ceny pozemku připadající na spoluvlastnický podíl žalovaného, nemohlo se v okamžiku poskytnutí plnění, ani v okamžiku nabytí právních účinků vkladu vlastnického práva ve prospěch žalovaného do katastru nemovitostí jednat o bezdůvodné obohacení žalovaného získané na úkor otce žalobkyně. Z obsahu shora popsané smlouvy tak podle odvolacího soudu vyplývá, že si otec žalobkyně vymínil vrácení plnění poskytnutého na kupní cenu za žalovaného pro případ, že se účastníci řízení rozejdou. Takové ujednání je podle odvolacího soudu rozvazovací podmínkou ve smyslu ustanovení § 36 odst. 2 věty druhé obč. zák., podle něhož se o rozvazovací podmínku jedná tehdy, jestliže na jejím splnění závisí, zda následky již nastalé pominou. Naplněním rozvazovací podmínky ztrácí právní úkon ex nunc bez dalšího nastalé právní účinky a tímto okamžikem odpadá právní důvod (titul) k plnění se všemi důsledky předpokládanými v ustanovení § 451 odst. 2 obč. zák. Jestliže se účastníci řízení rozešli v březnu 2006, je podle odvolacího soudu na místě závěr, že v té době došlo ke zrušení smlouvy, na základě které otec žalobkyně poskytl předmětné plnění, tj. odpadl právní důvod uvedeného plnění. Žalovanému proto z titulu bezdůvodného obohacení vznikla povinnost převést do vlastnictví žalobkyně jemu náležející jednu polovinu předmětného pozemku a neučinil-li tak, povinnost zaplatit jí částku, kterou uhradil otec žalobkyně jako kupní cenu pozemku připadající na spoluvlastnický podíl žalovaného. V souvislosti s námitkou promlčení odvolací soud uvedl, že peněžité plnění, jehož se žalobkyně domáhala, se pro žalovaného stalo bezdůvodným obohacením v době, kdy v důsledku rozchodu účastníků řízení odpadl právní důvod plnění poskytnutého otcem žalobkyně. Tato situace nastala nejdříve některého dne v měsíci březnu roku 2006. Jelikož žalobkyně uplatnila svůj nárok u soudu dne 9. 7. 2007, tedy ve lhůtě dvou let ode dne, kdy odpadl právní důvod k plnění, nemůže být její nárok ve smyslu § 107 obč. zák. promlčen. Odvolací soud konečně uzavřel, že pro stavení promlčecí doby, ani pro výsledek řízení, není přitom rozhodné, zda žalobkyně byla nositelkou hmotného práva, jež uplatnila u soudu (tj. zda byla aktivně věcně legitimována) již v době podání žaloby, nýbrž rozhodné je to, zda jí svědčila aktivní věcná legitimace v době rozhodování soudu o jejím nároku.

B. Dovolání a vyjádření k němu

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání (dále jen „dovolatel“), jehož přípustnost – oproti poučení, které se účastníkům řízení dostalo v napadeném rozsudku odvolacího soudu – opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť se domnívá, že jde o rozsudek, jímž bylo změněno rozhodnutí ve věci samé. Dovolatel v této souvislosti uvádí, že odvolací soud se ve svém rozsudku výslovně distancoval od právního názoru soudu prvního stupně, že se bezdůvodně obohatil již v okamžiku, kdy nabyl právní účinky vklad vlastnického práva v jeho prospěch do katastru nemovitostí. Pro případ, že by Nejvyšší soud neshledal přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., dovolatel uvádí, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) ve spojení s ustanovením § 237 odst. 3 o. s. ř., neboť (níže) uvedené právní otázky, byly odvolacím soudem vyřešeny v rozporu s příslušnými předpisy práva hmotného i procesního, jakož i v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Jako dovolací důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., dále namítá existenci vady, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., a skutečnost, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o. s. ř.).

Dovolatel konkrétně namítá, že:

a) odvolací soud v rozporu s ustanovením § 219a odst. 1 písm. b) o. s. ř. nezrušil nepřezkoumatelné rozhodnutí soudu prvního stupně, ačkoliv se uvedený soud v rozporu s ustanoveními § 132 a 157 o. s. ř. nevypořádal se skutečností, která mohla mít zásadní vliv na výsledek řízení (tj. se skutečností, že otec žalobkyně plnil na základě uzavřené dohody);

b) pokud odvolací soud při svém rozhodování vycházel z nově uplatněných tvrzení žalobkyně o uzavřené smlouvě, změnil nejen právní kvalifikaci nároku, který byl předmětem řízení, ale vyšel z jiných skutkových okolností než těch, které byly obsahem podané žaloby, aniž tento jeho postup vycházel z ustanovení § 95 o. s. ř. za použití § 211 o. s. ř.

c) odvolací soud postupoval v rozporu s ustanovením § 213 odst. 5 o. s. ř., když přihlížel k novým skutečnostem a důkazům, které žalobkyně nedovoleně (v rozporu se systémem neúplné apelace) uplatnila teprve v odvolacím řízení;

d) odvolací soud posoudil námitku promlčení v rozporu s § 112 obč. zák., neboť ke stavení běhu promlčecí doby může dojít teprve v okamžiku, kdy je před jejím uplynutím příslušný nárok uplatněn u soudu osobou, která je k tomu oprávněna podle hmotného práva, tj. věřitelem. Jelikož žalobkyně nebyla v okamžiku podání žaloby aktivně věcně legitimována, nemohla mít podle dovolatele její žaloba žádné hmotněprávní účinky. Podaná žaloba tak mohla mít vliv na běh promlčecí doby teprve poté, co se žalobkyně stala věřitelkou alespoň ve vztahu k části pohledávky, ovšem pouze pokud již mezitím nedošlo k marnému uplynutí celé promlčecí doby. Touto skutečností se však podle dovolatele odvolací soud nezabýval.

Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že přípustnost dovolání nemůže být založena podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu je rozsudkem, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně. Uvedla, že odvolací soud shledal rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné, tudíž neměl důvod ho rušit pro nepřezkoumatelnost. Žalobkyně zdůraznila, že odvolací soud skutečnost, že otec žalobkyně plnil na základě dohody, vzal v úvahu při svém rozhodování a dospěl k závěru, že tato skutečnost nijak nezměnila práva a povinnosti účastníků vyplývající ze vztahu z bezdůvodného obohacení. Skutkový základ uplatňovaného práva u odvolacího soudu však zůstal neměnný (tj. odvolací soud nerozhodl o novém skutkovém základu na základě nových tvrzení žalobkyně) a už vůbec nedošlo ke změně právní kvalifikace nároku žalobkyně. Pokud jde o námitku promlčení, žalobkyně uvedla, že se jejím prostřednictvím dovolatel pouze snažil protahovat soudní řízení, čemuž nasvědčuje skutečnost, že ji dovolatel vznesl až v průběhu posledního jednání před soudem prvního stupně, tj. cca tři roky po zahájení řízení. Soudy obou stupňů se přitom podle žalobkyně s námitkou promlčení řádně vypořádaly.

C. Přípustnost

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) v řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srov. čl. II, odst. 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Zjistil přitom, že dovolání je včasné (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), podané oprávněnou osobou zastoupenou advokátem, kterým bylo dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), a splňuje formální obsahové znaky stanovené v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. Dále se dovolací soud zabýval přípustností dovolání.

Nejvyšší soud především zkoumal, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť dovolatel namítá, že napadeným rozsudkem bylo sice potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, avšak ze zcela odlišných důvodů, než o jaké se opíral rozsudek soudu prvního stupně.

S dovolatelem lze souhlasit v tom, že pro posouzení, zda je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem měnícím ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není rozhodující, jak jej odvolací soud označil, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na jeho webových stránkách www.nsoud.cz). V projednávané věci však soudy obou stupňů dospěly ke stejnému závěru, totiž že žalobkyně má právo na vydání žalovaného plnění z titulu bezdůvodného obohacení. Skutečnost, že odvolací soud dospěl k odlišnému závěru ohledně okamžiku vzniku bezdůvodného obohacení, však jeho rozsudek nečiní ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. po obsahové stránce měnícím (obdobně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 1997, sp. zn. 3 Cdon 104/96, nebo usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2389/2012). Za této situace dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.

Jelikož odvolací soud v projednávané věci potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, může být přípustnost dovolání založena jen za podmínky upravené v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj. pokud dovolací soud, za použití hledisek příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Ten je v souladu s § 237 odst. 3 o. s. ř. dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Při úvaze o tom, zda rozhodnutí má zásadní právní význam, může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (§ 242 odst. 3 věta prvá o. s. ř.) a jež byly pro rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé určující. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. přitom dovolací soud nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Nejvyšší soud tak při posuzování přípustnosti dovolání v projednávané věci shledal, že námitkami uvedenými pod body a), b) a c) dovolatel namítá existenci vad řízení ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., případně se domnívá, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování ve smyslu ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. K těmto dovolacím důvodům však Nejvyšší soud nemohl, jak bylo již výše uvedeno, v rámci posuzování přípustnosti podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přihlížet. Pokud jde o právní otázku pod bodem d) týkající se běhu promlčecí doby, dovolací soud tuto otázku neshledal zásadně významnou ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., neboť byla řešena v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Podle § 451 odst. 1 obč. zák. musí ten, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, toto obohacení vydat. Podle odst. 2 téhož ustanovení je bezdůvodným obohacením „majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.“

Podle § 107 odst. 1 obč. zák. se „[p]rávo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil.“ Podle odst. 2 téhož ustanovení se však právo na vydání bezdůvodného obohacení nejpozději „promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo.“

Podle § 112 obč. zák., ve znění rozhodném pro projednávanou věc (tj. ve znění účinném do 31. 8. 2012, kdy vstoupil v účinnost zákon č. 202/2012 Sb., o mediaci), „[u]platní-li věřitel v promlčecí době právo u soudu nebo u jiného příslušného orgánu a v zahájeném řízení řádně pokračuje, promlčecí doba od tohoto uplatnění po dobu řízení neběží. To platí i o právu, které bylo pravomocně přiznáno a pro které byl u soudu nebo u jiného příslušného orgánu navržen výkon rozhodnutí.“

Ustanovení § 112 obč. zák. upravuje stavení promlčecí doby pro případ, kdy se věřitel rozhodne svůj spor s dlužníkem řešit u soudu nebo u jiného příslušného orgánu. Uvedené ustanovení přitom stanoví několik podmínek, které musí být splněny kumulativně. V souladu s citovaným ustanovením proto dojde-li ve stanovené promlčecí době, tj. nejpozději v její poslední den, k uplatnění práva věřitelem, nastává stavení promlčecí doby, a to ve vztahu k právu, které bylo v řízení uplatněno. Běh promlčecí doby se staví dnem, kdy byl návrh doručen soudu. Předpokladem stavení promlčecí doby po dobu trvání řízení je rovněž skutečnost, že oprávněný subjekt řádně pokračuje v zahájeném řízení. V řízení pokračuje účastník řízení řádně tehdy, jestliže svými procesními úkony nebrání náležitému průběhu řízení a meritornímu rozhodnutí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 25 Cdo 874/2005, rozsudek ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2166/2010, usnesení ze dne 18. 6. 2013, sp. zn. 28 Cdo 111/2013; srov. rovněž Švestka, J. in Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. § 1 až 459. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 622-624).

Námitka dovolatele týkající se stavení promlčecí doby přitom vychází z názoru, že žaloba nemohla mít žádné hmotněprávní účinky, neboť žalobkyně v okamžiku jejího podání nebyla aktivně věcně legitimována. S dovolatelem lze souhlasit potud, že je obecně nesprávný závěr odvolacího soudu, podle něhož „pro stavení promlčecí doby, ani pro výsledek řízení, není přitom rozhodné, zda žalobkyně byla nositelkou hmotného práva, jež uplatnila u soudu (tedy zda byla aktivně věcně legitimována) již v době podání žaloby – rozhodné je to, zda jí svědčila aktivní věcná legitimace v době rozhodování soudu o jejím nároku.“ Jak vyplývá z ustanovení § 112 obč. zák., aby došlo ke stavení promlčecí doby, musí být právo u soudu uplatněno věřitelem, tj. osobou aktivně věcně legitimovanou (v této souvislosti srov. rovněž komentář k ustanovení § 648 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, které je obsahově shodné s ustanovením § 112 obč. zák.: Lazíková, J., Števček, M. in Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část. § 1-654. 1. výd. Praha: C. H. Beck, str. 2267-2268).

Dovolatel však přehlíží skutková zjištění, z nichž odvolací soud při právním posouzení běhu promlčecí doby vycházel, a jež ostatně ani dovolatel ve svém dovolání nečiní spornými; těmito skutkovými zjištěními je přitom vázán i dovolací soud (§ 241a odst. 4 o. s. ř.). Pokud odvolací soud zjistil, že mezi otcem žalobkyně a dovolatelem byla uzavřena smlouva, na základě které otec žalobkyně zaplatil část kupní ceny pozemku připadající na spoluvlastnický podíl dovolatele, a to za podmínky, že v případě rozchodu žalobkyně a dovolatele připadne ekvivalent otcem žalobkyně poskytnutého plnění do vlastnictví jeho dcery (tj. žalobkyně); pak se dovolatel po odpadnutí právní důvodu plnění ve smyslu § 451 odst. 2 obč. zák. bezdůvodně obohatil nikoliv na úkor otce žalobkyně, nýbrž na úkor žalobkyně. Rozchod účastníků řízení přitom nastal nejdříve některého dne v měsíci březnu roku 2006. Odvolací soud proto ve výsledku dospěl ke správnému závěru, neboť uplatnila-li aktivně věcně legitimovaná žalobkyně svůj nárok u soudu dne 9. 7. 2007, tedy ve lhůtě dvou let ode dne, kdy odpadl právní důvod k plnění, nemůže být její nárok ve smyslu § 107 obč. zák. promlčen.

S ohledem na výše uvedené tak dovolací soud dospěl k závěru, že dovolatelem napadené rozhodnutí nemá ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zásadní právní význam a dovolání tedy není přípustné. Nejvyšší soud proto, aniž by nařizoval jednání (§ 243a o. s. ř), dovolání v souladu s § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaný, jeho dovolání bylo zamítnuto, nemá na náhradu svých nákladů právo a je povinen nahradit žalobkyni účelně vynaložené náklady dovolacího řízení, které sestávají z částky 10.300,- Kč podle § 8 odst. 1 a § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, za jeden úkon právní služby (podané vyjádření k dovolání), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši

300,- Kč dle § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 citované vyhlášky, celkem tedy částku 10.600,- Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 11. září 2014

JUDr. Iva Brožová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru