Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 1865/2020Rozsudek NS ze dne 12.10.2020

HeslaPromlčení
Dobré mravy
Bezdůvodné obohacení
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.1865.2020.0
Dotčené předpisy

§ 451 obč. zák.

§ 107 obč. zák.

§ 3 odst. 1 obč. zák.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 1865/2020-82

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně ČESKÁ REPUBLIKA

– Úřadu práce České republiky, IČ 724 96 991, se sídlem v Praze 7, Dobrovského 1278/25, proti žalovanému L. V., nar. XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Ing. Milanem Sochorem, advokátem se sídlem v Brně, Divadelní 614/6, o 63.322,11 Kč, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 34 EVC 2/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. října 2019, č. j. 20 Co 129/2019-59, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. října 2019, č. j. 20 Co 129/2019-59, se ruší a věc se odvolacímu soudu vrací k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. 1. 2019, č. j. 34 EVC 2/2018-43, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 63.322,11 Kč (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Soud vzal za prokázané, že žalobkyně panu L. V. staršímu, otci žalovaného, na jeho účet u ČSOB vyplácela příspěvek na péči ve výši 4.000 Kč měsíčně až do června 2015, přestože pan V. dne 1. 4. 2011 zemřel. Zůstatek na dotčeném účtu byl předmětem dědického řízení, přičemž usnesením Městského soudu v Brně ze dne 4. 11. 2011 bylo rozhodnuto, že dědictví po zemřelém L. V. nabyly rovným dílem jeho dvě děti – žalovaný a M. D. Žalovaný dne 11. 12. 2013 převedl ze zmiňovaného účtu u ČSOB na vlastní bankovní účet částku 63.322,11 Kč. Dne 22. 9. 2015 pak notář, který projednával dědictví po L. V. starším, sdělil žalobkyni k její žádosti, že dotčený účet byl v dědickém řízení řešen, a rovněž jí poskytl identifikační údaje obou zjištěných dědiců, kteří k němu nabyli právo. Soud dospěl k závěru, že žalovaný na úkor žalobkyně získal bezdůvodné obohacení plněním bez právního důvodu ve smyslu § 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Žalovaný však opodstatněně namítl, že je posuzované právo promlčeno, neboť subjektivní promlčecí doba (§ 107 odst. 1 obč. zák.) počala běžet nejpozději dnem 30. 9. 2015, kdy žalobkyně obdržela přípis notáře zpravující ji o vzniku obohacení a osobě obohaceného. Pakliže byla žaloba podána až dne 30. 5. 2018, stalo se tak po promlčení předmětné pohledávky, pročež nezbylo než návrh zamítnout.

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 15. 10. 2019, č. j. 20 Co 129/2019-59, rozsudek soudu první instance napadený odvoláním žalobkyně změnil tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobkyni požadovaný obnos (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). Odvolací soud konstatoval, že žalovanému se nepochybně dostalo bezdůvodného obohacení na úkor žalobkyně, a podrobně odůvodnil závěr, že žalobou uplatněné právo je promlčeno pro uplynutí objektivní promlčecí lhůty ve smyslu § 107 odst. 2 obč. zák., počítané ode dne 11. 12. 2013. Soudu prvního stupně však vytknul, že věc posoudil bez akcentu na „zásadu vyšší spravedlnosti“ a nepřihlédl ke skutečnosti, že se uplatnění námitky promlčení příčí dobrým mravům. V projednávané věci bylo předmětem řízení plnění poskytnuté státem z titulu dávek sociálního zabezpečení v době, kdy již zamýšlený příjemce vyplácených částek nebyl naživu. Krajský soud pokládal za lhostejné, jakým způsobem se stát měl nebo mohl o smrti zůstavitele dozvědět, a vyzdvihl naopak, že žalovanému byl přesně znám rozsah, v němž nabyl finanční prostředky po zůstaviteli. O legitimním zdroji peněz, jež získal z účtu svého otce, tak musel mít přinejmenším pochybnosti. Poněvadž jde o finance všech daňových poplatníků, je soud povolán šetřit jejich zájem a neumožnit žalovanému bezpracně nabýt prospěch na úkor státu. Odvolací soud proto k námitce promlčení nepřihlédl, rozhodnutí soudu prvního stupně změnil a žalobě v plném rozsahu vyhověl.

Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, v němž namítá, že se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu při posuzování otázky rozporu námitky promlčení s dobrými mravy. Dovolatel zdůrazňuje, že si počínal v souladu s dědickým usnesením, podle něhož mu náleželo právo na jednu polovinu částky složené na účtu zůstavitele, nevěda o přesné výši zůstatku. Žalobkyni nikterak neobelhával, neuváděl ji v omyl ani jí nesliboval, že peníze vrátí. Promlčení práva způsobila svou nečinností výhradně žalobkyně, jíž ve včasném podání žaloby nic nebránilo. Institut promlčení je přitom podle ustálené judikatury zákonným nástrojem na ochranu právní jistoty, a na vznesení námitky promlčení lze proto nahlížet jako na nemravné pouze výjimečně, pokud by bylo výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí lhůty nezavinil. Dovolatel rovněž namítá porušení zásad spravedlivého procesu, jelikož soud v jeho věci nevystupoval nestranně a posoudil nárok státu příznivěji, než by rozhodl o shodném právu fyzické či právnické osoby soukromého práva. Taková nerovnost v zacházení je v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy České republiky.

Z těchto důvodů žalovaný navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žalobu zamítne.

K dovolání se vyjádřila žalobkyně, jež zdůraznila, že ke dni doručení dopisu notáře neměla vědomost o bezdůvodném obohacení žalovaného, a bylo tak nutné další šetření. Pominout nelze rovněž podání trestního oznámení ze strany žalobkyně. K obraně dovolatele, dle níž má stát k dispozici obrovský aparát, lze uvést, že mezi orgány veřejné správy není stran příspěvku na péči stanovena žádná oznamovací povinnost či softwarová provázanost na evidenci obyvatel. Žalobkyně proto navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaného odmítl, popřípadě zamítl.

Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 30. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou ve smyslu § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání je přípustné, jelikož se odvolací soud při posuzování rozporu uplatnění námitky promlčení s dobrými mravy odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu. Jiné otázky, včetně stanovení okamžiku vzniku sporného bezdůvodného obohacení a vyhodnocení běhu promlčecí doby ohledně práva na jeho vydání, nebyly žalovaným v dovolání nastoleny, a zůstaly tak mimo meze přezkumu věcí dovolacím soudem, jenž je uplatněnými dovolacími důvody ve smyslu § 242 odst. 3, věty první, o. s. ř. vázán.

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi již bezpočtukrát uvedl, že dobrým mravům (§ 3 odst. 1 obč. zák.) zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení, přispívající k jistotě v právních vztazích, je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, v nichž by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jeho práva i s důvody, pro které je včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1729/2014, a ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 33 Cdo 3543/2016, nebo usnesení téhož soudu ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1105/2015, ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 25 Cdo 2529/2015, či ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 211/2016).

Rovněž již byla mnohokrát zdůrazněna teze, dle níž lze výkon práva spočívajícího ve vznesení námitky promlčení odepřít jen na základě skutečností, které nastaly poté, co vzniklo právo, jehož prosazení se žalovaný námitkou promlčení brání (viz namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 29 Cdo 3344/2016, ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 25 Cdo 5867/2017, a ze dne 2. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 792/2018). Rozpor námitky promlčení s dobrými mravy je tedy možné dovozovat z okolností, za kterých byla tato námitka uplatněna, nikoli z důvodů, od nichž je odvozován vznik žalovaného nároku (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4821/2017, ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3175/2018, či ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1283/2019).

Jakkoli Nejvyšší soud přistupuje k revizi úsudků soudů nižších stupňů týkajících se aplikace institutu dobrých mravů (včetně kvalifikace námitky promlčení jako nemravného jednání) s velkou zdrženlivostí, maje za to, že coby instance toliko přezkumná nemá bezprostřední přístup ke skutkovým zjištěním, a nemůže tudíž rozhodné okolnosti věci uchopit stejně komplexně jako nižší instance (viz mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2017, sp. zn. 26 Cdo 3355/2016, ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3804/2017, a ze dne 18. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 397/2019), v posuzované kauze nepřiléhavost úvah odvolacího soudu stran nemravnosti žalovaným vznesené námitky promlčení zásah dovolacího soudu opodstatňuje. Odvolací soud totiž ve své argumentaci nijak explicitně nereflektoval, z jakých důvodů žalobkyně neuplatnila své právo dříve. Bez zodpovězení této otázky přitom nelze zhodnotit, zdali je možné právní následek v podobě zamítnutí žaloby pro promlčení žalovaného práva skutečně pokládat za následek vůči žalobkyni příliš tvrdý a do jaké míry lze konstatovat, že uplynutí promlčecí lhůty nezavinila. Právě to jsou však podle judikatury problémy, jež je v zásadě nutno zkoumat před konstatováním rozporu uplatnění námitky promlčení s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák.

Odvolací soud naproti tomu akcentoval zejména samotný fakt nabytí prospěchu žalovaným, respektive nedostatek dobré víry na jeho straně. Tím však (rovněž v rozporu se shora předestřenými závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu) vyvodil nemravnost vznesení námitky promlčení nikoli z okolností vážících se k uplatnění dané námitky, nýbrž ze skutečností souvisejících se vznikem žalovaného práva samotného.

Sama bezdůvodnost nabytí prospěchu žalovaným na úkor státu nemůže mít na kvalifikaci námitky promlčení jako jednání příčícího se dobrým mravům vliv. V zásadě každá soukromoprávní norma zakládající právo na plnění totiž odráží spravedlnostní úsudek, že by se určitá hodnota měla přesunout ze sféry subjektu povinného do sféry subjektu oprávněného. Promlčení daného oprávnění pak ve svém důsledku povětšinou vede k tomu, že se naznačený majetkový transfer neuskuteční. Pakliže by tedy nemravnost námitky promlčení mohla být dovozována ze samotného rozporu se smyslem normy, o kterou se opírá žalobou uplatněné právo, respektive se spravedlnostním úsudkem v pozadí dotčeného pravidla, muselo by promlčení být vnímáno jako nemravné v podstatě vždy. To je však závěr zjevně absurdní, neboť promlčení je legitimním a zákonem předvídaným institutem, chránícím právní jistotu a odrážejícím soukromoprávní princip vigilantibus iura scripta sunt (srovnej mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 768/2014, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2016, sp. zn. II. ÚS 480/16, a ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. IV. ÚS 1578/17). Právě proto judikatura, jak bylo připomenuto výše, zdůrazňuje, že musí být úsudek o rozporu námitky promlčení s dobrými mravy založen na okolnostech uplatnění dotčené námitky, nikoli na důvodech, o které se opírá promlčené právo samotné.

Uvedl-li odvolací soud, že se cítí „povolán šetřit zájem daňových poplatníků“ a neumožnit žalovanému „bezpracně nabýt finanční prostředky od státu“, musí Nejvyšší soud zdůraznit, že v soukromoprávním styku se na stát nahlíží jako na právnickou osobu (viz § 21 obč. zák. i § 21 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů), a vystupuje-li Česká republika coby účastník občanského soudního řízení, dopadá též na ni pravidlo o rovném postavení procesních stran (§ 18 o. s. ř.). Není tedy přípustné, aby soud státu v civilním sporu přiznával výhodnější režim a posuzoval důsledky jeho postupu mírněji, než by ve srovnatelné situaci činil u osob soukromého práva. Též v případech, v nichž se řízení účastní Česká republika, je úlohou soudu projednat, respektive rozhodnout spor jako nestranný procesní subjekt a nepočínat si jako ochránce zájmů fisku, potažmo daňových poplatníků (to může být posláním organizační složky vystupující za stát coby strany sporu, nikoli však civilního soudu v pozici vykonavatele veřejné moci).

Ve světle shora uvedených skutečností nemohl Nejvyšší soud než uzavřít, že právní posouzení věci odvolacím soudem není správné, a dovolací důvod zakotvený v § 241a odst. 1 o. s. ř. tak byl uplatněn důvodně.

Dovoláním napadený rozsudek proto v souladu s § 243e odst. 1 a odst. 2, větou první, o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými. Pro úplnost je vhodné zdůraznit, že výše nastíněnými úvahami není vyloučeno, aby odvolací soud poté, co případ opětovně posoudí, dospěl k–v duchu konstantní judikatury Nejvyššího soudu řádně zdůvodněnému – závěru o rozporu námitky promlčení vznesené žalovaným s dobrými mravy, neboť tato otázka není aktuálním rozsudkem dovolacího soudu nikterak definitivně prejudikována.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 12. 10. 2020

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru