Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 1852/2014Rozsudek NS ze dne 29.09.2015

HeslaZmírnění křivd (restituce)
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.1852.2014.1
Dotčené předpisy

§ 8 předpisu č. 229/1991 Sb.

§ 21 předpisu č. 229/1991 Sb.

Podána ústavní stížnost

IV. ÚS 874/16
soudce zpravodaj JUDr. Vladimír Sládeček


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 1852/2014

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně V. T., proti žalovaným: 1) P. H., 2) S. S., 3) D. K., 4) E. S., 5) V. V., a 6) L. V., , všech žalovaných zastoupených JUDr. Janem Štětinou, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Křížová 33, o přechodu vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 6 C 47/93, o dovolání všech účastníků proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. října 2013, č. j. 11 Co 251/2012-604, takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. října 2013, č. j. 11 Co 251/2012

-604, se ve výrocích I až IV zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.

II. Dovolání žalovaných se odmítá.

Odůvodnění:

Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Ústí nad Labem změnil rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 18. ledna 2012, č. j. 6 C 47/93-548, tak, že na žalobkyni přechází vlastnické právo k jedné ideální polovině nemovitostí, identifikovaných ve výroku I rozsudku (nemovitostí zapsaných u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj – katastrální pracoviště Litoměřice na listech vlastnictví č. 54, 33 a 22 pro obec a kat. území P. n. L.); „jinak“ (tj. v části, kterou byla zamítnuta žaloba co do poloviny identifikovaných nemovitostí, dále i spolu s garáží a jí zastavěnou částí st. p. č. 255, oddělenou označeným geometrickým plánem) odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (vše výrokem I) a současně rozhodl i o nákladech řízení (výroky II a IV) a o opravě písemného vyhotovení rozsudku (výrok V).

Odvolací soud, ve shodě se soudem prvního stupně, dospěl k závěru, že předmětné nemovitosti, tehdy ve vlastnictví pana F. T., přešly bezúplatně na stát v roce 1957 na základě vzdání se přídělu tímto přídělcem, postupem, jenž odvolací soud kvalifikoval jako naplnění restitučního důvodu podle § 6 odst. 1 písm. h) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“). Vycházeje z těchže prokázaných skutečností odvolací soud dále uzavřel, že předmětné nemovitosti žalovaní nabyli za cenu nižší než cenu odpovídající tehdy platných cenovým předpisům, resp. v rozporu s tehdy platnými předpisy, v čemž se spatřuje naplnění předpokladů stanovených § 8 odst. 1 zákona o půdě, za nichž soud rozhodne o přechodu vlastnického práva k nemovitosti na oprávněnou osobu. Jelikož původní vlastník nemovitostí (jakož i jeho syn M. T.) zemřeli před účinností zákona o půdě, byly oprávněnými osobami M. T. ml. a L. T. (děti M. T. st.

- § 4 odst. 2 písm. c/ zákona o půdě); z nich nárok uplatnil toliko M. T., jehož procesní nástupkyní stala se za řízení nynější žalobkyně. Proto odvolací soud rozhodl toliko o přechodu podílu o velikosti jedné poloviny nemovitostí (vyjma vymezené části pozemku, jíž označil za zastavěnou ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c/ zákona o půdě), zastávaje názor, že v případě přechodu vlastnického práva podle § 8 odst. 1 zákona o půdě se neuplatní ustanovení § 21 téhož zákona o přirůstání uprázdněného podílu ostatním oprávněným osobám na téže úrovni.

Rozsudek odvolacího soudu napadli dovoláním všichni účastníci.

Dovolání žalovaných postrádá zákonem stanovené náležitosti (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.), zejména v něm není uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (vymezení toho, které z hledisek uvedených v § 237 o. s. ř. považuje dovolatel za splněné

– k vymezení přípustnosti dovolání srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, spolu s ostatními rozhodnutími Nejvyššího soudu dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz; z rozhodovací praxe Ústavního soudu srov. např. usnesení ze dne 30. června 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14, dostupné na webových stránkách Ústavního soudu www.nalus.usoud.cz). Absence zmíněné obligatorní náležitosti (o které lze dovolání doplnit jen v průběhu trvání lhůty k dovolání; § 241b odst. 3 věty první o. s. ř.) je vadou dovolání, jež brání pokračování v dovolacím řízení, pro kterou Nejvyšší soud dovolání žalovaných podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Jde-li o dovolání podané žalobkyní, ta jeho přípustnost spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na řešení otázky hmotného práva v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené, event. rozhodované dovolacím soudem rozdílně; jako dovolací důvod žalobkyně ohlašuje nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Za ně pokládá posouzení otázky aktivní věcné legitimace k uplatnění práva na vydání celé věci (rozhodnutí o přechodu vlastnického práva k nemovitostem), v situaci, kdy jiné oprávněné osoby nárok neuplatnily. Odkazujíc na rozhodovací praxi zejména Ústavního soudu (nález ze dne 18. září 1996, sp. zn. I. ÚS 127/99), zastává názor, že ustanovení § 21 zákona o půdě o vydání celé věci oprávněné osobě uplatňující nárok za situace, kdy ostatní oprávněné osoby nárok neuplatnily, se aplikuje i v případě rozhodování o přechodu vlastnického práva podle § 8 odst. 1 zákona o půdě. Proto má za nesprávné, že odvolací soud rozštěpil uplatněný nárok a přiznal žalobkyni právo na toliko polovinu nemovitostí. Dále kritizuje i závěr odvolacího soudu o překážce bránící vydání pozemku (jde-li o zastavěnost tohoto pozemku ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c/ zákona o půdě). Navrhla, aby byl rozsudek odvolacího soudu v dovolání dotčeném rozsahu zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Ze stanoviska žalovaných k věci (jež prezentovali i v jimi podaném /vadném/ dovolání) lze zjistit, že za nesprávný pokládají již závěr o naplnění předpokladů pro rozhodnutí o přechodu vlastnického práva podle § 8 odst. 1 zákona o půdě (nabytí v rozporu s tehdy platnými předpisy, resp. za cenu nižší než cenu odpovídající tehdy platným cenovým předpisům).

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. článek II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.; článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony)

– dále jen „o. s. ř.“.

Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalobkyní jako účastnicí řízení), zastoupenou advokátkou (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud shledal dovolání žalobkyně přípustným podle § 237 o. s. ř., neboť při řešení dovoláním označené otázky (aplikovatelnost ustanovení § 21 zákona o půdě v případě nároku podle § 8 odst. 1 téhož zákona), na němž napadené rozhodnutí závisí, se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

O nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle § 8 odst. 1 zákona o půdě na návrh oprávněné osoby soud rozhodne, že na ni přechází vlastnické právo k nemovitosti ve vlastnictví fyzické osoby, jež ji nabyla od státu nebo jiné právnické osoby, a na kterou by se vztahovalo právo na vydání podle tohoto zákona, a to v případech, kdy fyzická osoba nabyla nemovitost buď v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo za cenu nižší než cenu odpovídající tehdy platným cenovým předpisům nebo na základě protiprávního zvýhodnění nabyvatele, dále i osoby blízké této fyzické osobě, pokud na ně přešlo nebo bylo převedeno vlastnictví nebo osobní užívání k těmto nemovitostem.

Podle § 21 zákona o půdě je-li oprávněných osob více a nárok na vydání věci uplatní jen některé z nich, vydá se jim věc celá.

K otázce aplikovatelnosti ustanovení § 21 zákona o půdě – v případě nároku oprávněné osoby na přechod vlastnického práva k věci podle § 8 odst. 1 zákona o půdě – se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyslovil (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2005, sp. zn. 28 Cdo 1607/2005; rozsudek ze dne 28. února 2006, sp. zn. 28 Cdo 2852/2005; nebo rozsudek ze dne 6. dubna 2011, sp. zn. 28 Cdo 553/2011), a to i s reflexí rozhodovací praxe Ústavního soudu, týkající se výkladu a aplikace těchže relevantních ustanovení zákona o půdě (srov. zejm. nález Ústavního soudu ze dne 17. října 2001, sp. zn. I. ÚS 127/99, uveřejněný rovněž ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 24, pod číslem 151). Citovanou judikaturou byl akceptován závěr, že ustanovení § 21 zákona o půdě (o přirůstání uprázdněného podílu ostatním oprávněným osobám na téže úrovni) užije se i v případě nároku uplatňovaného vůči fyzickým osobám, jež věc nabyly od státu za podmínek uvedených v § 8 odst. 1 zákona o půdě. Z důvodů vedoucích k tomuto závěru sluší se zopakovat argumentaci vycházející z gramatického a logického výkladu cit. ustanovení § 21 zákona o půdě, stejně tak jako jeho systematického začlenění (jež je řazeno v části čtvrté zákona – zvláštní, přechodná a závěrečná ustanovení – a vztahuje se tak obecně na všechny v zákoně uvedené instituty. Zejména nálezová judikatura Ústavního soudu (reflektovaná i soudem dovolacím) argumentuje pak též účelem citovaného ustanovení a jeho blízkostí s institutem vydání věci podle § 6 zákona o půdě, od něhož se liší toliko v jeho formě (vyslovení přechodu vlastnického práva, namísto rozhodnutí o vydání věci), nikoliv však v jeho podstatě. Z uvedeného je současně patrno, že dříve zastávané odlišné názory (prezentované např. ve stanovisku občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 1995, sp. zn. Cpjn 36/95, jímž argumentují soudy nižších stupňů i v dané věci) je třeba pokládat za názory pozdější rozhodovací praxí překonané.

Uzavírá-li proto odvolací soud, že žalobkyně – právní nástupkyně jedné ze dvou oprávněných osob na téže úrovni (§ 4 odst. 2 písm. c/ zákona o půdě), z nichž uplatnila právo jen jedna z nich

– nemůže za podmínek uvedených v § 8 odst. 1 požadovat vydání celé věci (v důsledku čehož odvolací soud rozhodnutím rozštěpil nárok uplatněný touto oprávněnou osobou, které přiřkl „ideální polovinu“ nemovitostí), jde o závěr nesprávný, jež ovlivnil správnost celého rozhodnutí odvolacího soudu o věci samé (pro které je posouzení aktivní věcného legitimace žalobkyně ve vztahu k uplatněnému nároku otázkou zásadní).

Již z uvedeného důvodu – neshledávaje za daného stavu podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu

– Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu ve výroku I, spolu se závislými nákladovými výroky II až IV zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věty první o. s. ř.).

Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro odvolací soud v dalším řízení závazný (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.).

V dalším řízení odvolací soud neopomene ani argumentaci žalovaných ve vztahu k závěrům o naplnění podmínek ustanovení § 8 odst. 1 zákona o půdě, jakož i námitky vztahující k otázce zastavěnosti jednoho z pozemků (na které – s ohledem na důvody výše uvedené – nebyl brán zřetel).

V rozhodnutí, jímž se řízení končí, bude znovu rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243g odst. 1 věty druhé o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. září 2015

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru