Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 1849/2004Rozsudek NS ze dne 24.02.2005

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.1849.2004.1
Dotčené předpisy

§ 126 odst. 1 předpisu č. 40/1964 Sb.

§ 5 odst. 2 předpisu č. 87/1991 Sb.

§ 5 odst. 4 předpisu č. 87/1991 Sb.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 1849/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. v právní věci žalobkyň A) G. Š. a B) J. L., zastoupené v dovolacím řízení advokátem, proti žalovanému České republice – Pozemkovému fondu ČR se sídlem v Praze 1, Ve Smečkách 33, o vydání nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp.zn. 11 C 49/98, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 12. 2003, č. j. 47 Co 326/2002-172, takto:

I. Řízení o dovolání žalobkyně G. Š. se zastavuje.

II. Dovolání J. L. se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem výše označeným změnil rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 26. 3. 2002, č. j. 11 C 49/98-117, a na rozdíl od soudu prvního stupně (jenž žalovanému uložil povinnost vydat předmětné nemovitosti žalobkyním) zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen vydat dům č. p. 328 a garáž spolu s pozemky parc. č. 2107 a 2108/2, vše v obci a k. ú. B. Žalobkyně byly zavázány k náhradě nákladů odvolacího řízení vzniklých žalovanému.

Odvolací soud dovodil, že při prekluzi nároku žalobkyň podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, konstatované již v průběhu řízení, se žalobkyně nemohly – vzhledem ke specialitě restitučního předpisu – oprávněně domoci „vydání“ nemovitostí, opřeného v žalobě na ochranu vlastnictví o ustanovení § 126 odst. 1 občanského zákoníku .

Proti rozsudku odvolacího soudu podaly obě žalobkyně ve lhůtě dovolání. První z nich si přes výzvu soudu prvního stupně nezvolila advokáta, dovolací soud proto řízení o jejím dovolání podle § 241b odst. 2 a § 104 odst. 2 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) zastavil.

Dovolání druhé žalobkyně brojilo proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, obsahově tedy odpovídalo dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Dovolatelka vyzdvihovala nezákonnost konfiskace majetku původní žalobkyně H. H., provedené v roce 1945 podle dekretu presidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy. Za takového právního stavu bylo zcela oprávněné, že bylo postupováno cestou vlastnické žaloby podle obecného předpisu, vlastnické právo fyzické osoby nezaniklo. Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný navrhl, aby bylo dovolání jako nedůvodné zamítnuto.

Ačkoli bylo dovolání druhé žalobkyně přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., dovolací soud je neshledal důvodným.

V řízení zůstal nezpochybněn dřívější právní názor soudu prvního stupně, vyslovený v rozsudku ze dne 15. 3. 2001 (byť později zrušeném odvolacím soudem z jiných důvodů), že vzhledem k povaze nemovitostí nepřicházelo v úvahu jejich vydání podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a k jinému zemědělskému majetku; totéž platí o právním názoru první instance, že původní žalobkyně neuplatnila nárok na vydání předmětných nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb. (běh lhůt tu skončil podle § 5 odst. 2, 4 dne 1. 4. 1992) a její restituční nárok tak zanikl prekluzí.

Nemovitosti byly dány dne 13. 2. 1948 do národní správy; s tou však nejsou spojeny účinky odnětí majetku. Počínajíce pak rozhodnutím Osídlovacího úřadu v P. ze dne 17. 10. 1949, byly všechny relevantní správní akty, vztahující se k nemovitostem, učiněny po datu 25. 2. 1948, tedy v rozhodném období podle § 1 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. To platí především o výměru Okresního národního výboru v B. ze dne 20. 1. 1954, kterým nebylo vyhověno žádosti H. a J. H. o zrušení konfiskace domu č. p. 328, jakož i o zamítavém rozhodnutí KNV v Ú. vůči odvolání jmenovaných, datovaném dnem 8. 2. 1956.

Nejvyšší soud již v rozhodnutích publikovaných ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 15, 16/1994 zdůraznil, že zákon č. 87/1991 Sb. lze použít na takové situace, při nichž správní orgán rozhodoval o splnění podmínek konfiskace majetku až po 25. 2. 1948. Také Ústavní soud přisvědčil v nálezu ze dne 22. 6. 1995, sp. zn. IV. ÚS 56/94 (Sbírka nálezů a usnesení sv. 3, č. 36), tendencím obecných soudů posuzovat splnění zákonných předpokladů přechodu věci na stát, rozhodoval-li o nich správní orgán v rozhodném období; den nabytí účinnosti dekretu č. 108/1945 Sb. (30. 10. 1945) zde není považován za podstatný.

Žalobkyně, jako dědičky H. H. po jejím úmrtí dne 31. 1. 2000, vstoupily tedy do řízení za stavu, kdy restituční nárok zůstavitelky zanikl. K postupu použitému již dosavadní žalobkyní, tedy k tvrzení o nepromlčitelnosti vlastnického práva po neoprávněné konfiskaci s následkem vydání nemovitostí s ohledem na ochranu vlastnictví žalobkyně, se vyslovil Nejvyšší soud především v rozsudku velkého senátu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001. Uvedl v něm, že „Oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodném období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 bez právního důvodu, se nemůže domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů (zejména podle § 126 odst. 1 o. z.), a to ani formou určení vlastnického práva podle § 80 písm. c/ o. s. ř.“ Rozsudek velkého senátu sice bezprostředně řeší otázku vztahu § 6 odst. 1 písm. p/ zákona č. 229/1991 Sb. a obecných předpisů, jeho dopad ve směru použití principu lex specialis derogat generalis i při aplikaci příslušných ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. je však mimo vší pochybnost a je podepřen následnou již konstantní judikaturou dovolacího soudu. „Dohánění“ opomenutého restitučního nároku cestou vindikační žaloby tedy nemůže být oprávněné a úspěšné.

Dovolací soud proto dovolání druhé ze žalobkyň pro správnost rozsudku odvolacího soudu zamítl podle § 243b odst. 2 o. s. ř., když navíc neshledal v řízení žádnou z vad zakládajících zmatečnost rozhodnutí (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Žalovaný byl sice v dovolacím řízení úspěšný, nevznikly mu však žádné náklady.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 24. února 2005

JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru