Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 1845/2020Rozsudek NS ze dne 23.06.2020

HeslaZmírnění křivd (restituce)
Církev (náboženská společnost)
Prekluze
Promlčení
Ústavní soud
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.1845.2020.1
Dotčené předpisy

§ 243e odst. 1,2 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017

§ 10 odst. 4 předpisu č. 428/2012 Sb.

§ 101 obč. zák.

§ 619 o. z.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 1845/2020-194

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce Arcibiskupství olomouckého, se sídlem v Olomouci, Wurmova 562/9, IČ 004 45 151, zastoupeného JUDr. Jakubem Křížem Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Týnská 633/12, proti žalovanému Lesy České republiky, s. p., se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, IČ 421 96 451, zastoupenému JUDr. Janem Nemanským, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 7 C 242/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 16. ledna 2019, č. j. 59 Co 331/2018-141, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 16. ledna 2019, č. j. 59 Co 331/2018-141, a rozsudek Okresního soudu v Kroměříži ze dne 24. července 2018, č. j. 7 C 242/2017-120, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Kroměříži k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Kroměříži rozsudkem ze dne 24. 7. 2018, č. j. 7 C 242/2017-120, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal nahrazení souhlasu žalovaného k uzavření specifikované dohody o vydání jiné než zemědělské nemovitosti podle § 10 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, ve znění nálezu Ústavního soudu uveřejněného pod č. 177/2013 Sb. - dále „zákon č. 428/2012 Sb.“, či jen „zákon“), a to pozemku parc. č. 2000/11, zapsaného na LV č. 973 pro k. ú. a obec Rajnochovice u Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, Katastrální pracoviště Holešov (dále též jen „předmětný pozemek“), s nímž jsou Lesy České republiky, s. p., příslušné hospodařit (výrok I.), a žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 900 Kč (výrok II.). Vyšel ze zjištění, že předmětný pozemek (dříve louka), jenž byl jako součást velkostatku Kelč ve vlastnictví žalobce, přešel na stát v rozhodném období dle § 5 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. postupem podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, a zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě, rozhodnutím Ministerstva zemědělství ze dne 12. 3. 1948, č. j. 30280/48-IX/R-22, zápisem ze dne 13. 3. 1948 o převzetí lesního majetku velkostatku Olomouckého arcibiskupství, a rozhodnutím Ministerstva zemědělství ze dne 19. 5. 1949, č. j. 13148/49-IX/A 21, bez vyplacení náhrady, že rozhodnutím Okresního národního výboru v Kroměříži, odboru vodního a lesního hospodářství a zemědělství, ze dne 7. 2 1985 (viz též jeho zpráva ze dne 21. 8. 1985) byl tento lesní pozemek převeden do kultury ostatních ploch, že takto byl evidován i k datu 24. 6. 1991, což vyplývá i ze zprávy Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, Katastrální pracoviště Kroměříž ze dne 21. 1. 2016 (která je součástí spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 24 C 32/2016), že žalobce jako oprávněná osoba podle zákona č. 428/2012 Sb. doručil dne 6. 5. 2013 žalovanému jako osobě povinné výzvu k jeho vydání, že k uzavření dohody mezi účastníky o vydání předmětného pozemku v šestiměsíční lhůtě uvedené v § 9 odst. 2 zákona č. 428/2012 Sb. běžící do 7. 11. 2013 nedošlo, že žalobce podal dne 21. 3. 2014 u Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Zlínský kraj, návrh na vydání rozhodnutí o vydání (mimo jiné) i předmětného pozemku, o němž bylo rozhodnuto podle § 9 odst. 6 zákona rozhodnutím tohoto správního orgánu dne 5. 4. 2016 pod č. j. SPÚ 170287/2016/Čer. a sp. zn. SP 8588/2014/31/X (pravomocným dne 8. 4. 2016) tak, že tento pozemek (ostatní plocha o výměře 4487 m2) byl žalobci vydán, neboť správní orgán měl za to, že se jedná o zemědělský pozemek. Proti tomuto rozhodnutí podaly Lesy České republiky, s. p., žalobu podle části páté občanského soudního řádu, o níž rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. 6. 2017, č. j. 24 C 32/2016-45, tak, že účastníkovi řízení - Arcibiskupství olomouckému se nevydává pozemek parc. č. 2000/11 a že tímto rozsudkem se nahrazuje rozhodnutí Státního pozemkového úřadu pro Zlínský kraj ze dne 5. 4. 2016, č. j. SPÚ 170287/2016/Čer., sp. zn. SP 8588/2014/31/X., neboť dospěl k závěru, že o nároku žalobce nemělo být rozhodováno podle § 9 zákona č. 428/2012 Sb., nýbrž postupem podle § 10 odst. 4 tohoto zákona, jelikož tento pozemek byl již k rozhodnému datu 24. 6. 1991 evidován jako ostatní plocha - ostatní sportoviště (součást lyžařského areálu Tesák - sjezdovka Cvičák), což vyplynulo ze zprávy Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, Katastrální pracoviště Holešov, ze dne 21. 1. 2016, jež korespondovalo s rozhodnutím ONV v Kroměříži ze dne 7. 2. 1985 i se soupisem parcel založeným ve správním spise. Vzhledem k tomu, že žalobce proti citovanému rozsudku nepodal odvolání, nabyl dne 22. 7. 2017 právní moci.

Při právním posouzení věci vyšel soud prvního stupně z § 3, § 4, § 5, § 8 odst. 1 písm. a) a § 10 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. a dovodil, že žalobce jako oprávněná osoba podal výzvu k vydání předmětného pozemku žalovanému jako osobě povinné včas (dne 6. 5. 2013), tj. ve dvanácti měsíční lhůtě stanovené v § 10 odst. 1 zákona, která běžela ode dne účinnosti zákona dne 1. 1. 2013 do 2. 1. 2014. Dle § 10 odst. 2 zákona pak ode dne 7. 5. 2013 počala běžet šestiměsíční lhůta k uzavření dohody mezi účastníky, která uplynula dne 7. 11. 2013. Protože dohoda o vydání předmětného pozemku uzavřena nebyla, počala dnem následujícím po marném uplynutí šestiměsíční lhůty běžet tříletá prekluzivní lhůta k podání žaloby k soudu podle § 10 odst. 4 zákona, která běžela od 8. 11. 2013 do 8. 11. 2016; byla-li žaloba žalobcem podána k soudu dne 20. 9. 2017, stalo se tak po jejím uplynutí a nárok žalobce je tudíž prekludován. Tvrzení žalobce, že „od doby pravomocného rozhodnutí Státního pozemkového úřadu do rozhodnutí Krajského soudu v Brně v řízení vedeném pod sp. zn. 24 C 32/2016 došlo ke stavení tříleté prekluzivní lhůty“ z důvodu, že byl v dobré víře, že pozemek má ve vlastnictví, jak rozhodl správní orgán, soud prvního stupně nepřisvědčil s argumentem, že bylo na žalobci, aby si zjistil a ověřil informace týkající se předmětného pozemku, když k jeho vynětí ze zemědělského půdního fondu došlo již v roce 1985 v souvislosti s výstavbou lyžařského areálu Tesák, a tuto skutečnost, že se na něm nachází sjezdovka a že je součástí lyžařského areálu (na sousedních pozemcích stojí vleky a stavby zajišťující provoz tohoto areálu) si mohl ověřit.

K odvolání žalobce Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, rozsudkem ze dne 16. 1. 2019, č. j. 59 Co 331/2018-141, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho závěry právními. Poukázal na to, že zákon č. 428/2012 Sb. rozlišuje odlišný postup pro vydání zemědělské nemovitosti dle § 9 a pro vydání jiné než zemědělské nemovitosti v § 10, přičemž nic nesvědčí pro názor žalobce, že by běh propadných lhůt v jednom či druhém ustanovení byl vzájemně provázán, naopak je v každém z nich upraven samostatně, že modifikace propadných lhůt stanovená v § 11 zákona se na danou věc nevztahuje, že „stavení promlčecí doby nastává pouze ve vztahu k právu, které bylo v řízení uplatněno, a k osobě, vůči níž se toto řízení vede“, takže nelze přisvědčit názoru žalobce, že by běh propadných lhůt podle § 9 zákona stavěl běh propadných lhůt podle § 10 tohoto zákona, a že tomu tak není ani naopak. Dále dovodil, že „posuzované propadné lhůty upravené v tomto zákoně jako hmotně právním předpise jsou hmotně právními lhůtami objektivními“, tedy na vůli účastníků právního vztahu nezávislými, že žalobci nic nebránilo v postupu podle § 10 zákona, případně v souběžně uplatněných postupech podle obou ustanovení, že k zániku práva uplynutím prekluzivní lhůty dochází přímo ze zákona, proto soud k jejímu uplynutí přihlédne z úřední povinnosti, aniž by se „povinný“ musel prekluze dovolat, že není podstatné, z jakého důvodu oprávněný „prekludující právo“ neuplatnil, takže je vyloučeno, aby argumentoval tím, že k zániku jeho práva došlo v rozporu s dobrými mravy (§ 1 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb.). Soudu prvního stupně nelze podle názoru odvolacího soudu vytknout, že by postupoval přepjatě formalisticky, neboť bylo možností žalobce v rámci zásady „vigilantibus iura scripta sunt“ postupovat tak, aby naplnil všechny zákonem požadované podmínky pro vyhovění žalobě, včetně zachování v něm stanovených propadných lhůt k uplatnění práva. Není sice pochyb o tom, že soudy mají usilovat o takový výklad a použití právních předpisů, které umožní dosáhnout naplnění jejich účelu, což ovšem neznamená, že by se mohly jen s poukazem na restituční povahu věci odklonit od zákonem stanovených pravidel, která navíc uplatnění restitučního nároku nijak nebrání. Proto závěr soudu prvního stupně v dané věci nelze považovat ani za odporující smyslu zákona č. 428/2012 Sb.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu jím tvrzeného nesprávného právního posouzení věci, jehož přípustnost ve smyslu § 237 o. s. ř. spatřuje v řešení otázky hmotného práva, která „v rozhodovací činnosti dovolacího soudu“ nebyla dosud vyřešena, a to, „zda v případě, kdy došlo k pravomocnému vydání nemovitosti jako zemědělské rozhodnutím správního orgánu podle ust. § 9 ZMV, po dobu od právní moci tohoto rozhodnutí do jeho pravomocného nahrazení soudem z důvodu nezemědělské povahy nemovitosti, dochází ke stavení lhůty anebo přerušení lhůty pro podání žaloby dle ust. § 10 odst. 4 ZMV“. Dovolatel s poukazem na § 9 odst. 6 zákona č. 428/2012 Sb., který stanoví, že „zjistí-li pozemkový úřad, že se nejedná o zemědělskou nemovitost, návrh oprávněné osoby na vydání nemovité věci zamítne; v takovém případě se postupuje podle § 10 odst. 4“, dovozuje, že „v takovém případě nelze prekluzi dovodit, neboť k rozhodnutí o zamítnutí z důvodu nezemědělské povahy nemovitosti podle § 9 odst. 6 zákona může dojít kdykoliv později a zákon prekluzi nároku v takovém případě neupravuje“. Za situace, kdy v soudním řízení podle části páté občanského soudního řádu byla dodatečně shledána nezemědělská povaha nemovitosti, nemůže být žalobce v soudním řízení v horším postavení než v řízení správním. Poukazuje na to, že v daném případě spočívá problém v posouzení zemědělské povahy předmětného pozemku, jejíž vyřešení je nezbytné pro určení, zda postupovat podle § 9 či § 10 zákona č. 428/2012 Sb. Mezeru v právní úpravě je pak možno spatřovat v tom, že není výslovně upraveno stavení lhůty pro podání návrhu na vydání zemědělské nemovitosti dle § 9 odst. 6 zákona v případě, že je nárok na vydání uplatněn žalobou dle § 10 odst. 4 zákona, či ke stavení lhůty pro podání žaloby dle § 10 odst. 4 zákona v případě, že je uplatněn nárok dle § 9 odst. 6 zákona. Zákonodárce ovšem jistě neměl v úmyslu znemožnit vydání nárokované věci pouze v důsledku chybného posouzení zemědělské povahy pozemku správním orgánem, právě naopak jeho úmyslem bylo nárokované věci vydat a jednat vůči oprávněným osobám co nejvstřícněji (§ 18 odst. 4 zákona). Bylo by tedy zcela proti smyslu zákona, kdyby předmětný pozemek neměl být vydán pouze v důsledku chybně posouzené zemědělské povahy pozemku správním orgánem; obdobně je bezúčelný závěr, že je nutno z opatrnosti vždy podat souběžně též žalobu podle § 10 odst. 4 zákona. Za této situace je podle dovolatele namístě dovodit, že „pokud došlo k pravomocnému vydání nemovitosti jako zemědělské podle § 9 zákona, tak po dobu od právní moci tohoto rozhodnutí (8. 4. 2016) do jeho nahrazení soudem a nevydání pozemku z důvodu nezemědělské povahy nemovitosti (22. 7. 2017) dochází ke stavení lhůty pro podání žaloby dle ust. 10 odst. 4 ZMV, popř. k jejímu přerušení“. Dále dovolatel uvedl, že o nezemědělské povaze předmětného pozemku se dozvěděl až z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 6. 2017, sp. zn. 24 C 32/2016, že tuto námitku žalovaný uplatnil v tomto řízení v podání ze dne 27. 4. 2017, tedy až po uplynutí lhůty žalobci k podání žaloby podle § 10 odst. 4 zákona, že do té doby neměl pochybnosti o zemědělské povaze pozemku a rozhodnutí správního orgánu považoval za správné, neboť mu byl vrácen jeho původní majetek. K principu důvěry v rozhodnutí správního orgánu se vyjádřil Ústavní soud např. v nálezu sp. zn. „ÚS 42/09“, v němž přihlédl ke skutečnosti, že důvodem neuplatnění nároku stěžovatele v restitučním řízení bylo to, že byl v katastru nemovitostí evidován jako vlastník, stát se k němu jako k vlastníku choval a nijak nezpochybňoval jeho vlastnické právo. Dovolatel se ocitl v obdobném postavení, když mu byl správním orgánem vrácen jeho původní majetek, neměl tedy důvod zpochybňovat správnost rozhodnutí správního orgánu a díky tomu promeškal lhůtu k podání žaloby dle § 10 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb. Nadto z citovaného rozsudku Krajského soudu v Brně vyplývá, že katastrální úřad poskytl správnímu orgánu chybný údaj, který byl v rozporu s identifikací parcel, a bylo namístě tento rozpor řešit. Výtka soudů, že bylo na žalobci, aby si opatřil dostatek podkladů, je nedůvodná. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný se v písemném vyjádření k dovolání ztotožnil s rozsudkem odvolacího soudu a navrhl, aby dovolání žalobce bylo odmítnuto. Poukázal zejména na to, že lhůta stanovená v § 10 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb. je lhůtou prekluzivní, takže nárok žalobce, aby soud nahradil jeho chybějící projev vůle jako povinné osoby, jejím marným uplynutím ze zákona zanikl.

Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 28. 8. 2019, č. j. 28 Cdo 1659/2019-160, dovolání žalobce podané proti rozsudku odvolacího soudu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč k rukám JUDr. Jana Nemanského, advokáta. Dovolací soud především poukázal na to, že v posuzované věci z obsahu spisu vyplývá, že žalobce v dovolání znovu zopakoval veškerá tvrzení a námitky, která uplatnil již v žalobě podané u soudu prvního stupně dne 20. 9. 2017, jakož i v odvolání proti zamítavému rozsudku soudu prvního stupně, resp. že tato podání, tj. žaloba, odvolání a dovolání jsou obsahově téměř totožnými podáními jen s tím rozdílem, že v dovolání, resp. v jím formulované otázce, která by podle jeho mínění měla zakládat přípustnost dovolání, zmínil poprvé i „přerušení lhůty pro podání žaloby dle ust. § 10 odst. 4 ZMV“; tuto otázku proto dovolací soud řešit nemohl, jelikož na jejím řešení rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSCR 53/2013). Pro rozhodnutí soudů v projednávané věci tak bylo významné vyřešení právní otázky, zda lze na prekluzivní lhůtu podle § 10 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb. aplikovat institut stavení běhu této lhůty, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena, proto dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu shledal podle § 237 o. s. ř. přípustným, nikoliv však opodstatněným. Dovolací soud při svém rozhodnutí vyšel z § 6, § 9 a § 10 zákona č. 428/2012 Sb. a s ohledem na skutková zjištění soudů konstatoval, že není-li v zákoně č. 428/2012 Sb. pravidlo pro běh prekluzivní lhůty výslovně upraveno, je nutné vyjít z obecné úpravy občanského zákoníku. Protože zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinný od 1. 1. 2014 (dále jen „o. z.“), v § 3036 stanoví, že podle dosavadních právních předpisů se až do svého zakončení posuzují všechny lhůty a doby, které začaly běžet přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i lhůty a doby pro uplatnění práv, která se řídí dosavadními právními předpisy, i když začnou běžet po dni nabytí účinnosti tohoto zákona, a vzhledem k tomu, že v daném případě běžela žalobci tříletá hmotně právní prekluzivní lhůta podle § 10 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb. k podání žaloby k soudu od 8. 11. 2013 do 8. 11. 2016, jak soudy obou stupňů správně dovodily, což žalobce v dovolání nezpochybnil, dovodil, že otázka, pro niž je dovolání přípustné, se řídí ustanoveními zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), přičemž podle jeho § 583 platí, že k zániku práva proto, že nebylo ve stanovené době uplatněno, dochází jen v případech v zákoně uvedených, a že k zániku soud přihlédne, i když to dlužník nenamítne, přičemž institut stavení běhu lhůty je v tomto zákoně upraven ve vztahu k promlčení (§ 112 a § 113 obč. zák.), pravidla běhu prekluzivní lhůty v něm nejsou uvedena. Poté Nejvyšší soud vysvětlil rozdíl mezi právními instituty promlčení a prekluze s tím, že v případě prekluze vychází občanský zákoník z toho, že neuplatněním ve stanovené době právo zanikne, ať jsou důvody, pro něž nebylo toto právo uplatněno, jakékoliv (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5088/2015). Podstata promlčení je tedy zcela rozdílná od podstaty prekluze a ustanovení upravující promlčení nelze aplikovat na prekluzi, pokud to zákon výslovně nestanoví (k tomu odkázal např. na § 645 o. z., který v odstavci 1 obdobně - jako § 583 obč. zák. - stanoví, že nebylo-li právo vykonáno ve stanovené lhůtě, zanikne jen v případech stanovených v zákoně výslovně, a že k zániku práva soud přihlédne, i když to dlužník nenamítne; v odstavci 2 ovšem toto ustanovení stanoví, že ustanovení tohoto zákona o běhu promlčecí lhůty platí obdobně i pro prekluzivní lhůtu). Na základě toho dovolací soud zaujal právní názor, že neupravil-li zákonodárce v § 10 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb. - obdobně to, co obsahuje § 112 a § 113 obč. zák., nelze proto ještě úspěšně dovozovat, že by ustanovení o stavení běhu promlčecí doby bylo možno analogicky vztáhnout také na běh prekluzivní lhůty. Ustanovení § 10 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb. je ustanovením kogentní povahy, od něhož se soud ani účastníci řízení nemohou odchýlit a jímž zákonodárce dal přednost jistotě v právních vztazích vyplývajících z tohoto zákona. Úpravu zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, na přezkoumávanou věc ratione tempore nelze vztáhnout. Z uvedených důvodů dospěl k závěru, že se lhůtou k podání návrhu (žaloby) o nahrazení chybějícího projevu vůle povinné osoby k uzavření dohody s oprávněnou osobou o vydání jiné než zemědělské nemovitosti podle § 10 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb. je zánik práva při jeho včasném neuplatnění spojen vždy, ať jsou důvody, pro něž nebylo právo uplatněno, jakékoliv. Institut stavení promlčecí doby podle § 112 (§ 113) obč. zák. nelze na běh prekluzivní lhůty podle § 10 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb. použít. (V pracovněprávních vztazích vzniklých před účinností zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, srov. závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5088/2015). Za správný proto považoval právní závěr odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně, že podal-li žalobce žalobu podle § 10 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb. k soudu dne 20. 9. 2017, stalo se tak po marném uplynutí hmotně právní prekluzivní lhůty stanovené v tomto ustanovení (která mu běžela od 8. 11. 2013 do 8. 11. 2016); dovolání žalobce proto podle § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.

Ústavní soud nálezem ze dne 6. 6. 2020, sp. zn. II. ÚS 3845/19, na základě ústavní stížnosti podané žalobcem rozhodl, že rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2019, č. j. 28 Cdo 1659/2019-160, bylo porušeno stěžovatelovo základní právo na soudní ochranu podle článku 36. odst. 1 Listiny základních práv a svobod a že toto rozhodnutí se ruší. V tomto nálezu uvedl mimo jiné následující: „Imperativ ústavně konformní aplikace a interpretace právních předpisů velí konstatovat protiústavnost jen takové právní normy, jež neobstojí ani v testu ústavně konformního výkladu. Ústavně souladná interpretace má přednost, je-li přístupno více možných a plausibilních výkladů textu rozhodného ustanovení. Povinnost obecných soudů nalézat právo neznamená jen vyhledávat v zákonném textu přímé, výslovné pokyny, ale též zjišťovat a formulovat, co je úplným obsahem konkrétního práva v jeho ústavněprávních souvislostech. Takto je nutné třeba i dotvářet právo ve vzniklých mezních situacích, jež vykazují, kupříkladu pro nedostatek žádoucí výslovné formulace právní normy (její části) zákonodárcem, znaky mezer v právu. K této problematice se vyslovila česká právní nauka například in Melzer, F. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 209-252. Tamtéž popsané přístupy jsou, se zdůrazněním ústavních hodnot, principů a níže zmíněného teleologického výkladu, použitelné i pro odvětví práva ústavního (bod 22.). Metodologie výkladu podústavní právní normy při ústavní kontrole se již v první dekádě Ústavního soudu ustálila s důrazem na výklad teleologický (účeloslovný). V triádě nálezů sp. zn. Pl. ÚS st.-1/96, Pl. ÚS 21/96 a Pl. ÚS 33/97 se Ústavní soud posunul od priority výkladu e ratione legis před výkladem jazykovým k silnému akcentu na teleologickou interpretaci, provázenou povinností odchýlit se od doslovného znění zákona tam, kde to ze závažných důvodů účel zákona vyžaduje (bod 23). V církevních restitucích zazněla zásada in favorem(ex favore) restitutionis nejsilněji v odůvodnění nálezu ze dne 29. 5. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 10/13 v části IV (N 96/69 SbNU 465; 177/2013 Sb.) ve věci návrhu na zrušení zákona č. 428/2012 Sb. Za vůdčí interpretační přístup se opakovaně označuje již preambulí zákona deklarovaný účel církevních restitucí, spočívající ve zmírnění následků majetkových a jiných křivd spáchaných na církvích a náboženských společnostech (bod 24.). Judikaturní podporu vyslovila těmto postulátům ostatně již předchozí rozhodnutí Ústavního soudu, například nález ze dne 27. 11. 2012 sp. zn. I. ÚS 1703/09 v části IV. (N 196/67 SbNU 531) nebo ještě dříve nález ze dne 12. 1. 2006 sp. zn. I. ÚS 437/03 v části III. (N 11/40 SbNU 91). Po orgánech státu se tamtéž žádá respekt k hodnotovým základům církevních restitucí v případech vyžadujících posouzení individuálních skutkových okolností (bod 25.).

Znění ZMV systematicky rozlišuje právní úpravu postupu při vydání zemědělské nemovitosti (§ 9) a postupu při vydání jiné věci než zemědělské nemovitosti (§ 10). Vydání zemědělské nemovitosti [definované v § 2 písm. b) ZMV] se váže ke lhůtě (propadné) v délce 12 měsíců pro doručení písemné výzvy oprávněné osoby osobě povinné, a poté ke lhůtě v délce 6 měsíců k uzavření dohody o vydání nemovitosti poté, co byla výzva doručena. Následuje správní řízení před pozemkovým úřadem o schválení či neschválení dohody, nebo rozhodne pozemkový úřad sám o vydání věci či zamítnutí návrhu oprávněné osoby na vydání věci. Poté § 9 odst. 10 ZMV stanoví, že rozhodl-li pozemkový úřad, může být věc projednána v řízení podle části páté o. s. ř. (o přezkumu věcí, o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem) s prvostupňovou příslušností krajského soudu. K tomu nutno dodat (body 4, 5 výše), že stěžovatel sice nepodal odvolání proti rozsudku krajského soudu o nevydání pozemku, ale žalobou vyvolal řízení o vydání pozemku nahrazením projevu vůle soudem (§ 10 odst. 4 ZMV), v němž se stal charakter pozemku prejudiciální otázkou. Nelze mu tedy přičíst k tíži nevyužití všech procesních prostředků ochrany práva podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (body 26. a 27). Oproti výše popsanému je postup při vydání nezemědělské nemovitosti podle ZMV kratší. Z linie uplatnění nároku (výzva) - řízení před pozemkovým úřadem - žaloba k soudu odpadá z povahy věci řízení před pozemkovým úřadem. Není-li na základě výzvy sjednána dohoda o vydání nemovitosti, může se oprávněná osoba obrátit v prekluzivní lhůtě 3 let na soud s návrhem, aby nahradil chybějící projev vůle povinné osoby. Tříletá lhůta počíná běžet marným uplynutím lhůty 6 měsíců k uzavření dohody, počítané ode dne doručení výzvy (bod 28.). Obecné soudy v nyní posuzované věci vnímaly sled relevantních právních jednání jako "mix" ovládaný současně úpravou vydání zemědělského i nezemědělského pozemku. Braly počáteční výzvu stěžovatele k vydání zemědělského pozemku (doručenou povinnému v květnu 2013) konstantně za rozhodnou, a po marném uplynutí lhůty 6 měsíců bez dohody podle nich začala běžet od 8. 11. 2013 do 8. 11. 2016 lhůta 3 let (již) podle § 10 odst. 4 ZMV k podání návrhu soudu na nahrazení chybějícího projevu vůle. Tento návrh však stěžovatel podal až dne 20. 9. 2017 poté, co dne 22. 7. 2017 nabyl právní moc rozsudek krajského soudu o nevydání pozemku z důvodu zjištění jeho odlišného (nezemědělského) hospodářského určení. Nejvyšší soud ovšem kvalifikoval postup stěžovatele jako opožděný, znamenající prekluzi restitučního nároku (bod 29.). Nejvyšší soud tedy reagoval na stav zjištěné změny hospodářského určení pozemku za pomoci argumentu, že zaniklý nárok již nemůže obživnout. Ve svém závěru však flagrantně pochybil, neboť nevyložil pro věc rozhodnou právní otázku za pomoci jiného než jím aplikovaného ustanovení, jež měl přitom k dispozici a jež mu bylo v dovolání předestíráno (bod 30.). Druhá věta ustanovení § 9 odst. 6 ZMV zní takto: "Zjistí-li pozemkový úřad, že se nejedná o zemědělskou nemovitost, návrh oprávněné osoby na vydání nemovité věci zamítne; v takovém případě se postupuje podle § 10 odst. 4."(bod 31.). Účelem citovaného textu je úprava změny obsahu restitučního nároku - z vydání nemovitosti zemědělské na nezemědělskou. Skrze odkaz na ustanovení § 10 odst. 4 ZMV se "přepíná" do režimu vydání nezemědělské nemovitosti (§ 10 ZMV) po příslušném zjištění pozemkového úřadu (bod 32.). V takové situaci je však, z hlediska běhu lhůty pro uplatnění nároku na vydání nezemědělské nemovitosti u soudu, neaplikovatelná (včetně odkazů na jiné normy) podstatná část ustanovení § 10 odst. 4 ZMV o postupu oprávněné osoby po reakci osoby povinné na výzvu oprávněného, nevedoucí k uzavření dohody o vydání nemovitosti v zákonné šestiměsíční lhůtě. Výlučným účelem ustanovení § 10 odst. 4 ZMV je úprava postupu a lhůty k uplatnění nároku u soudu, jenž poté konstitutivně rozhodne, zda nahradí chybějící projev vůle povinného či nikoli. Předchozí sled právních skutečností (výzva, jednání o dohodě s osobou povinnou) je již dříve vyčerpán pro účely vydání nemovitosti jako zemědělské. Čistě teoreticky by posledně zmíněný postup mohl být oprávněnou osobou znovu, tentokrát s tvrzením o nezemědělské nemovitosti jako předmětu restituce, aktivován; postrádal by však rozumný smysl, bez účinku na běh tříleté prekluzivní lhůty pro oprávněného k uplatnění nároku u soudu (bod 33). Počátek běhu lhůty k uplatnění nároku podle § 10 odst. 4 ZMV u soudu nelze odvíjet od restitučního postupu (výzva k vydání nemovitosti, lhůta pro uzavření dohody o jejím vydání běžící od doručení výzvy, rozhodování pozemkového úřadu) upraveného v relaci k zemědělské nemovitosti v ustanovení § 9 ZMV. Nejvyšší soud, jenž dospěl k opačnému závěru, dovedl věc k absurdnímu důsledku. Tříletá lhůta pro uplatnění restitučního nároku oprávněným u soudu (§ 10 odst. 4 ZMV) podle něj uplynula dříve, než rozhodl soud v přezkumném řízení o hospodářském určení nemovitosti a tedy o druhu (obsahu) restitučního nároku (bod 34.). V posuzované věci nastal atypický právní stav. Ustanovení § 9 odst. 6 ZMV, jež explikuje změnu obsahu restitučního nároku ze zemědělské na nezemědělskou nemovitost, bere pro tento účel jako východisko zjištění (rozhodnutí) pozemkového úřadu o jiné povaze nemovitosti. Nepočítá s tím, že - ač tuto alternativu předvídá u zemědělských nemovitostí ZMV (§ 9 odst. 10) - rozhodnutí pozemkového úřadu přezkoumá a postaví tak najisto soud. Právní skutečnost rozhodná pro počátek běhu lhůty podle § 10 odst. 4 ZMV tak může být, skutkově nevyhnutelně, v praxi časově posunuta, aniž by na tento posun zákon výslovně pamatoval. Přitom počátky a ostatní skutečnosti významné pro běh lhůt k uplatnění nároků upravují jak zákon č. 428/2012 Sb., tak ostatní restituční zákony, obvykle ve všech předvídatelných detailech z důvodu právní jistoty. Zde však vznikla (pravá) mezera v právu; v tomto ohledu nutno dát dovolacímu soudu za pravdu (bod 35.).

Za daného stavu je třeba v rámci ústavně konformního dotváření práva vyjít ze zásady, že lhůta počíná běžet ode dne, kdy mohlo být právo uplatněno, resp. vykonáno poprvé (jde o stav actio nata; srov. § 101 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů, též § 619 odst. 1 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., ve znění pozdějších předpisů; zde též "nový občanský zákoník"). Pro počátek běhu lhůty je zajisté významný objektivní moment, tedy existence objektivně určitelné a zjistitelné skutečnosti nezávislé na stavu vědomí či vůle oprávněné osoby. Nový občanský zákoník však klade při úpravě (veskrze promlčecích) lhůt k uplatnění práva značný důraz, vedle prostého vzniku objektivních okolností, na subjektivní vědomost o nich (srov. Eliáš, K. a kol. Občanský zákoník. Velký akademický komentář. 1. svazek § 1-487. Praha: Linde, 2008, s. 430; Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník - velký komentář. Svazek III. § 419-654. Praha: Leges, 2014, s. 946-950). Každopádně obojí moment, objektivní v podobě vydání soudního rozhodnutí o hospodářském určení pozemku (jež zvrátilo rozhodnutí pozemkového úřadu) i subjektivní, zde již náležející do sféry povinnosti respektovat soudem závazně deklarovaný právní stav, se tu jeví časově shodnými. Tento závěr vychází ze skutečnosti, že spor mezi stranami o hospodářském určení pozemku dospěl do institucionální fáze a musel být rozhodnut soudem. Uvedené svědčí pro interpretační závěr, že lhůta podle ustanovení § 10 odst. 4 ZMV započala oprávněné osobě dle ZMV běžet ode dne, kdy nabyl právní moc rozsudek Krajského soudu v Brně č. j. 24 C 32/2016-45 (22. 7. 2017), podle něhož se předmětný pozemek nevydává jako pozemek zemědělský (bod 36.). Skutkové i právní závěry Nejvyššího soudu vedou v těchto souvislostech Ústavní soud ke zmínce o ustanovení § 619 odst. 2 nového občanského zákoníku, neboť bude nadále na dovolací instanci, jakého rozhodného práva použije. Podle tohoto ustanovení započne v odůvodněných případech běžet (promlčecí) lhůta tehdy, kdy se oprávněná osoba o rozhodnutých skutečnostech "dozvědět měla a mohla". Podle civilistické nauky se tu presumuje eventualita hrubé nedbalosti oprávněného a stanoví tzv. nepravá subjektivní lhůta, přičemž předpokládaná vědomost může nastat zároveň s vědomostí skutečnou, nebo jí muže předcházet; rozhoduje dříve nastalý okamžik (srov. Melzer, F., Tégl, P., dílo citované výše, s. 953). Nelze ovšem též přehlédnout, že ZMV patří do skupiny restitučních zákonů, které jsou - i při presumované obecnosti - charakteristické jedinečnými okolnostmi doby a druhu majetkové křivdy, jež, jakkoli je vznik restitučního nároku spjat s datem nabytí účinnosti zákona č. 428/2012 Sb., vyžadují obezřetnou interpretaci všech právních aspektů sporných případů (bod 37.). Ústavní soud shrnuje, že protiřečí účelu zákona a postrádá smyslu, aby moment rozhodný pro počátek běhu lhůty pro uplatnění nároku ztratil časovou spojitost s rozhodnou skutečností k němu se vážící. V této věci se to však stalo. Lhůta pro uplatnění nároku na vydání pozemku jako zemědělského běžela od 8. 11. 2013 do 8. 11. 2016. Soud však postavil až s právní mocí dne 22. 7. 2017 najisto, že předmětný pozemek zemědělský není, a otevřel tak, jak Ústavní soud zdůrazňuje, prostor pro uplatnění nároku na vydání pozemku jako nezemědělského. K uplatnění takto formulovaného nároku poté bezodkladně došlo. Dospěl-li přesto Nejvyšší soud k jinému názoru, pak rezignoval na nabízející se možnost přípustného dotváření práva, jež by vyšla vstříc žádoucí alternativě meritorního projednání restitučního nároku a v obecnější poloze pak právním zásadám, podle nichž nemá výklad jinak běžných pojmů použitých v zákoně vést k absurdním výsledkům a bezprostředně aplikovaný text zákona má být "čten" též ve světle svého právního, případně i navazujícího skutkového okolí (mischief rule; noscitur a sociis) - bod 38. Obecné soudy se domnívaly, že stěžovatel měl při řádné péči o nárok podstatně dříve seznat, že sporná nemovitost není zemědělskou. Proti této námitce, jež by mohla znamenat šikanózní či mravním imperativům jinak se příčící postup stěžovatele, stojí v posuzované věci dva argumenty obecného dosahu. Prvním z nich je fakt, že Krajský pozemkový úřad pro Zlínský kraj rozhodl ještě dne 5. 4. 2016 (s právní mocí dne 8. 4. 2016), že předmětný pozemek je pozemkem zemědělským s povinností vedlejšího účastníka jej vydat v restituci. Druhým argumentem je tolerance zákonem poskytnutá oprávněným osobám: výzva k vydání nemovitosti nemusí být z hlediska identifikace věci aktualizována, ale postačí označení jejího (právního) stavu v době, kdy se stala předmětem majetkové křivdy (§ 9 odst. 1, § 10 odst. 1 ZMV). Pozemkový úřad či soud tak nesou při svém restitučním rozhodování spoluodpovědnost za aktuální identifikaci nemovitosti pro účely jejího vydání (bod 39.).

Ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny garantuje právo jednotlivce na soudní ochranu, konkretizované souborem procesních zásad a oprávnění, označovaných jako právo na spravedlivý proces. Tuto ústavní garanci právní posouzení věci Nejvyšším soudem nenaplnilo, neboť odepřelo stěžovateli jako účastníku řízení další meritorní posouzení žalobního návrhu v důsledku nesprávného právního závěru o zániku práva. Jakkoli lze posuzovaný případ označit za složitý (hard case), jeho důsledky vykazují vysokou míru zásahu do procesněprávní sféry stěžovatele. Takový zásah nabyl intenzitu protiústavního porušení základního práva zejména ve světle zásady in favorem restitutionis, specifické pro svůj silný hodnotový obsah. Rozsudek Nejvyššího soudu byl proto zrušen podle ustanovení § 82 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu („bod 34.“). Při novém projednání a rozhodnutí ve věci, v níž Ústavní soud nepředjímá její výsledek po meritorní stránce, je Nejvyšší soud podle čl. 89 odst. 2 Ústavy vázán nosnými důvody tohoto nálezu („bod 35.“)“.

Jestliže tedy Ústavní soud shledal v citovaném nálezu, že není správný právní závěr Nejvyššího soudu vyslovený v jeho předchozím rozsudku ze dne 28. 8. 2019, č. j. 28 Cdo 1659/2019-160 (v němž se ztotožnil se zamítavými rozsudky soudů obou stupňů), že podal-li žalobce žalobu podle § 10 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb. k soudu dne 20. 9. 2017, stalo se tak po marném uplynutí hmotně právní prekluzivní lhůty stanovené v tomto ustanovení (která mu běžela od 8. 11. 2013 do 8. 11. 2016), dovozený z toho, že institut stavení promlčecí doby podle § 112 (§ 113) obč. zák. nelze na běh prekluzivní lhůty podle § 10 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb. použít, pak z toho logicky plyne, že i rozhodnutí soudů obou stupňů jsou založena na nesprávném právním posouzení dané věci, když Ústavní soud dovodil „interpretační závěr, že lhůta podle ustanovení § 10 odst. 4 ZMV započala oprávněné osobě dle ZMV běžet ode dne, kdy nabyl právní moc rozsudek Krajského soudu v Brně č. j. 24 C 32/2016-45 (22. 7. 2017), podle něhož se předmětný pozemek nevydává jako pozemek zemědělský“.

Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Protože důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto jeho rozhodnutí a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Při novém projednání a rozhodnutí dané věci jsou soudy obou stupňů vázány nosnými důvody citovaného nálezu Ústavního soudu (srov. čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky, který stanoví, že vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby).

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 30. 9. 2017) se podává z bodu 2., čl. II. části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. 6. 2020

JUDr. Olga Puškinová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru