Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 1845/2017Usnesení NS ze dne 01.09.2017

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.1845.2017.1
Dotčené předpisy

§ 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.

Podána ústavní stížnost

III. ÚS 4065/17
soudce zpravodaj JUDr. Radovan Suchánek


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 1845/2017

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce P. H., zastoupeného JUDr. Milanem Zábržem, advokátem se sídlem v Brně, Veveří 486/57, proti žalovanému TJ Tábor Brno z.s., IČ 155 28 324, se sídlem v Brně, Foustkova 542/3, zastoupenému Mgr. Ĺubomírem Vdovcem, advokátem se sídlem v Brně, Hlinky 135/68, o zaplacení částky 35.190 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 246 EC 69/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. května 2016, č. j. 19 Co 184/2015-192, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.436,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta Mgr. Ĺubomíra Vdovce.

Odůvodnění:

Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 1. 12. 2014, č. j. 246 EC 69/2011-167, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit mu částku 35.190 Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).

K odvolání žalobce přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Brně, jenž je rozsudkem ze dne 18. 5. 2016, č. j. 19 Co 184/2015-192, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před odvolacím soudem (výrok II.).

Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jež má za přípustné ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“), a jehož prostřednictvím Nejvyššímu soudu navrhuje zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů i vrácení věci k dalšímu řízení Městskému soudu v Brně.

Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že dovolání je nepřípustné dle ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a navrhl, aby je Nejvyšší soud odmítl.

Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a patřičně zastoupenou podle § 241 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.

Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Z ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. vyplývá, že dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč, ledaže by šlo o vztahy ze spotřebitelských smluv, o vztahy pracovněprávní nebo o věci uvedené v § 120 odst. 2 o. s. ř.; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

Dovolatel v daném případě napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně zamítající žalobu na uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci částku 35.190 Kč s příslušenstvím. Je tedy zřejmé, že svým podáním směřuje proti rozsudku, kterým bylo rozhodnuto o peněžitém plnění svou výší nepřesahující zmíněný bagatelní limit, přičemž se mezi účastníky, jimiž jsou vlastník pozemků domáhající se po osobě, která je neoprávněně užívala, tímto vzniklého bezdůvodného obohacení, a zmíněná osoba pozemky užívající, nepochybně nejedná o vztah ze spotřebitelské smlouvy, z pracovněprávního poměru či o věc uvedenou v § 120 odst. 2 o. s. ř., pročež je na dovolání žalobce třeba pohlížet jako na nepřípustné. S ohledem na řečené tak Nejvyššímu soudu nezbylo než je podle ustanovení § 243c odst. 1, věty první, o. s. ř. odmítnout.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že v dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010. Dle § 8 odst. 1 a § 7 bodu 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 2.540 Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a navýšením o 21 % DPH dle § 137 odst. 3 o. s. ř. má tedy žalovaný právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 3.436,40 Kč.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 1. 9. 2017

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru