Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 1838/2020Usnesení NS ze dne 07.07.2020

HeslaNáhradní pozemek
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.1838.2020.1
Dotčené předpisy

§ 11a předpisu č. 229/1991 Sb.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 1838/2020-422

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně Z. N., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Markem Hlaváčem, advokátem se sídlem v Praze 10, Malešice, Akademická 663/5, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, identifikační číslo osoby 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Žižkov, Husinecká 1024/11a, zastoupené Mgr. Dušanem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, o převodu jiného zemědělského pozemku oprávněné osobě, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 41 C 298/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 2. 2020, č. j. 15 Co 180/2019-401, 15 Co 374/2019, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

(§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :

V záhlaví označeným rozsudkem, výrokem pro bodem I, Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) změnil rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 4. 4. 2019, č. j. 41 C 298/2016-307 (ve znění opravného usnesení ze dne 5. 11. 2019, č. j. 41 C 298/2016-371), tak, že zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované uzavřít s žalobkyní smlouvu o převodu pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, vymezeného připojeným, ve výroku označeným geometrickým plánem, jako jiného zemědělského pozemku podle § 11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů; současně rozhodl o nákladech řízení u soudů obou stupňů (výrok II).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně (dále také jako „dovolatelka“), spatřujíc splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že se odvolací soud při řešení otázky hmotného práva, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Za nesprávné označuje dovolatelka posouzení, je-li jí k převodu nárokovaný pozemek jako náhradní k danému účelu vhodný. Namítá, že převodu pozemku, geometrickým plánem oddělené jeho části, nebrání žádná z překážek dle § 11 zákona č. 229/1991 Sb. či podle § 6 zákona č. 503/2012 Sb., jestliže daná část pozemku není (a nemá být) dotčena veřejně prospěšnou stavbou dopravní infrastruktury, může být užívána jako zahrada, a současně je stále součástí zemědělského půdního fondu. Odvolacímu soudu pak dovolatelka vytýká, že v situaci, kdy dospěl k závěru o nepřevoditelnosti jí požadovaného pozemku (jeho části), ji nevyzval ke změně, resp. rozšíření žaloby o jiné vhodné náhradní pozemky.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); v textu i jen „o. s. ř.“.

Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalobkyní), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř., se Nejvyšší soud zabýval tím, zda je dovolání přípustné.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) jest poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (srov. § 237 o. s. ř.).

Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1, věta první, o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. § 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.).

Co do řešení dovolatelkou nastolené otázky „vhodnosti“ pozemku jako náhradního k uspokojení restitučního nároku oprávněné osoby podle zákona č. 229/1991 Sb. sluší se odkázat na konstantní rozhodovací praxi dovolacího soudu, jež vyžaduje, aby pozemek ve vlastnictví státu nárokovaný jako náhradní (nebýt liknavého postup Pozemkového fondu ČR, potažmo žalované jako jeho nástupkyně) byl potenciálně zařaditelný do veřejné nabídky ve smyslu § 11a odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4400/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2420/2010). Prvořadým měřítkem vhodnosti pozemku je to, zda převodu pozemku nebrání zákonné výluky uvedené v ustanoveních § 11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. a § 6 zákona č. 503/2012 Sb. či obsažené v ustanoveních jiných obecně závazných předpisů, dále kupř. zda nejde o pozemek zatížený (přednostními) právy třetích osob (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1568/2011), zda jeho převod není z jiného důvodu zapovězen zákonem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ve vztahu k pozemkům v zastavěném území obce), zda jej lze zemědělsky obhospodařovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 592/2013), zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014), případně zda nejde o pozemek zastavěný či tvořící součást areálu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2364/2017, a ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017). Uvedená hlediska je nutno zkoumat vždy se zřetelem na individuální skutkové okolnosti případu a předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) takového pozemku posuzovat samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 220/2005). Ani oprávněná osoba, vůči níž Pozemkový fond (jeho nástupce Státní pozemkový úřad) postupoval liknavě, svévolně či diskriminujícím způsobem (a jež může uspokojit své právo i převodem pozemku nezahrnutého do veřejné nabídky podle § 11a zákona č. 229/1991 Sb.), se tudíž nemůže neomezeně domáhat převodu jakéhokoliv pozemku z vlastnictví státu (ve správě Státního pozemkového úřadu) a zejména jí takto nelze přiřknout pozemky, jejichž převodu brání jiné právní předpisy, či nedostatek vhodnosti jejich zařazení do veřejné nabídky podle zákona č. 229/1991 Sb.

Odvolací soud se výše uvedených judikatorních východisek, od nichž není důvodu se odchylovat ani v nyní posuzované věci, zjevně přidržel, jestliže se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem [kdy bylo zjištěno, že pozemek parc. č. XY v k. ú. XY je dle platné územně plánovací dokumentace zčásti určen k zastavění stavbou dopravní infrastruktury – komunikací II. třídy, jež takto zakládá v této jeho části překážku jeho vydání podle § 6 odst. 1 písm. b) zákona č. 503/2012 Sb., přičemž i ve zbylém rozsahu, včetně žalobkyní nárokované části, jde o součást stabilizovaného území s funkčním určením „Plochy smíšené obytné – městské SM“, kdy jde o plochy určené k zástavbě, jež vylučuje zemědělské využití předmětného pozemku] dovodil, že nejde o pozemek potenciálně zařaditelný do veřejné nabídky jiných zemědělských pozemků (§ 11a odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb.), tedy o vhodný pozemek, jenž by bylo lze – na podkladě podané žaloby – přiřknout žalobkyni (oprávněné osobě) jako náhradní.

Zpochybňuje-li dovolatelka závěr, že předmětný (žalobkyní nárokovaný) pozemek není k vydání vhodný, i s použitím tvrzením, že pozemek je možné užívat i jen jako zahradu a tudíž jej lze zemědělsky obhospodařovat, nese se tato její námitka v rovině kritiky odvolacím soudem učiněných skutkových zjištění (a nevystihuje tedy jediný způsobilý dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), dle nichž je předmětný pozemek platnou územně plánovací dokumentací určen k zastavění stavbami (včetně staveb majících atribut veřejné prospěšnosti) jež vylučují jeho zemědělské využití.

Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu není v rozporu ani s žalobkyní odkazovanými usneseními Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1013/2016, a ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1227/2015, kterážto se týkají hodnotové ekvivalentnosti odňatého a náhradního pozemku (jinými slovy řečeno, byl-li oprávněné osobě odňat zemědělský pozemek, je třeba jen ocenit jako pozemek zemědělský, ovšem byl-li v době přechodu na stát pozemek veden v evidenci jako pozemek zemědělský, nicméně byl určen k výstavbě, je třeba jej ocenit jako pozemek stavební podle ustanovení § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb.). Z uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu proto není možné dovozovat, že skrze zásadu (hodnotové) ekvivalentnosti odňatého a náhradního pozemku by bylo možné oprávněné osobě jako náhradní pozemek vydat pozemek stavební či snad pozemek zemědělsky neobhospodařovatelný (kdy takový závěr by byl v rozporu s účelem restitucí vyjádřeným v preambuli a § 1 zákona č. 229/1991 Sb.). Zmiňuje-li pak dovolatelka na podporu těchto svých tvrzení též „rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky 28 Cdo 2117/2015“, sluší se upozornit, že rozhodnutí uvedené spisové značky evidencí judikatury neprochází.

Rozhodnutí odvolacího soudu se nepříčí ani závěrům vysloveným v dovolatelkou současně odkazovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4423/2018, v němž dovolací soud v jiné tehdy projednávané věci odvolacímu soudu vytkl, že nedostál požadavku řádného prošetření vhodnosti tehdy nárokovaných pozemků v situaci, kdy jako náhradní pozemek byl požadován jen spoluvlastnický podíl (a kdy shledal i další nedostatky v odůvodnění tehdy přezkoumávaného rozhodnutí), což je oproti nyní projednávané věci případ zjevně odlišný. V posuzované věci se odvolací soud v dostatečné míře zabýval i otázkou, je-li nárokovaný pozemek k vydání vhodný a na podkladě učiněných zjištění učinil právní závěry, jež z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nevybočují.

Nebyl-li žalobkyní nárokovaný náhradní pozemek, na základě soudy učiněných skutkových zjištění, shledán jako pozemek k převodu vhodný, tj. jako pozemek potenciálně zařaditelný do veřejné nabídky, nelze mít ani za to, že by závěry vyslovené v dovoláním napadeném rozhodnutí odvolacího soudu byly v kolizi s konkluzemi vyslovenými v nálezech Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 1895/14, ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. IV. ÚS. 176/03, či ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. II. ÚS 4139/16, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1974/2010, jenž takto akcentují jednak účel a smysl restitučních předpisů a jednak jejich interpretaci (zahrnuje v to i později dovozený interpretační a aplikační princip ex favore restitutionis).

Přípustnost dovolání pak nemůže založit ani dovolatkou uplatněná kritika postupu odvolacího soudu v řízení, jež vystihuje vady řízení; nejenom ke zmatečnostem (§ 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř.), ale i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží (až) tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.); samotné vady řízení přípustnost dovolání založit nemohou (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014). K námitkám dovolatelky, jež odvolacímu soudu vytýká absenci poučení o nedůvodnosti uplatněného nároku, potažmo o možnosti měnit žalobu, sluší se snad poukázat např. i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3738/2017, v němž dovolací soud konstatoval, že „podle konstantní judikatury nelze poučovací povinnost soudu rozšiřovat tak, aby překračovala rámec poučení o procesních právech a povinnostech účastníků a zasahovala do hmotného práva (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 22/03, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 22 Cdo 585/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2998/2013). Jak Nejvyšší soud vyložil např. i v usnesení ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, součástí poučovací povinnosti obecných soudů (definované obecně ustanovením § 5 o. s. ř.) tedy není ani poučení o tom, že žalobce může žalobu změnit (§ 95 o. s. ř.) a domáhat se jiného nároku. To by totiž dle judikatury Ústavního soudu vedlo k narušení principu rovnosti účastníků [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 4. 1995, sp. zn. I. ÚS 153/94, aprobující závěr, že soud nemůže za procesní stranu účastnou soudního sporu provádět věcnou formulaci žalobního návrhu (petitu) na rozsudečný výrok, nebo nález Ústavního soudu ze dne 25. 6. 1997, sp. zn. I. ÚS 63/96, podle kterého závěr o tom, zda soud může návrhu vyhovět či ne, není výsledkem aplikace procesních předpisů, ale hmotně právních norem a poučení o hmotném právu, i když má důsledky v procesní oblasti, je stále poučením o hmotném právu, které ustanovení § 5 o. s. ř. nepřipouští, anebo usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 3. 1998, sp. zn. III. ÚS 480/97, o tom, že do poučovací povinnosti soudů nepatří návod, co by účastník měl nebo mohl v daném případě dělat, aby dosáhl žádaného účinku]. Krom tohoto sluší se připomenout, že soud poskytuje poučení účastníkům též o jiných jejich procesních právech a povinnostech (tedy nejde-li o poučení k doplnění tvrzení a označení důkazů podle § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř., jež se má dostat každému) tehdy, není-li účastník zastoupen advokátem nebo notářem v rozsahu jeho oprávnění stanoveného zvláštními předpisy (srov. § 118a odst. 4 o. s. ř., či přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 22 Cdo 5148/2017). Jak plyne z obsahu spisu, zástupcem z řad advokátů byla žalobkyně zastoupena i v odvolacím řízení.

Z uvedeného vyplývá, že předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nebyly neplněny.

Napadá-li pak dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i ve výroku pod bodem II, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů (uvádí-li v dovolání, že rozsudek odvolacího soudu napadá „v celém jeho rozsahu“), není dovolání v tomto rozsahu přípustné již se zřetelem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), v celém rozsahu nepřípustné dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a kdy u žalovaného státu lze presumovat existenci dostatečného materiálního i personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byl schopen kvalifikovaně hájit svá práva a zájmy (případně za využití služeb Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových), aniž by musel využívat právní pomoci advokátů (srov. přiměřeně nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09, a ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 376/12, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. I. ÚS 2510/13, a ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. III. ÚS 1510/13, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3381/2012, ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 26 Cdo 366/2013, ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3895/2013, ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4175/2013, či ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1151/2015). Náklady na zastoupení žalované advokátem v tomto dovolacím řízení, v němž byla řešena standartní problematika poskytování náhradních pozemků, nelze tudíž považovat za náklady účelně vynaložené (srov. obdobně např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3250/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu 13. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 468/2020).

Shora odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu (http://nalus.usoud.cz).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 7. 7. 2020

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru