Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 1815/2012Rozsudek NS ze dne 02.04.2013

HeslaBezdůvodné obohacení
Dokazování
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.1815.2012.1
Dotčené předpisy

§ 451 obč. zák.

§ 213 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 1815/2012

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobců a) J. K., b) L. K., obou bytem ve V. M., zastoupených Mgr. Ing. Pavlem Lvem, advokátem se sídlem ve Valašském Meziříčí, Poláškova 737/2, proti žalované WOBA spol. s r.o. “v likvidaci“, IČ: 62418670, se sídlem v Praze 8, Vosmíkových 824/26, zast. Mgr. Františkem Mészárosem, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1080/2, o zaplacení 2.500.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 23 C 448/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. září 2011, č.j. 22 Co 291/2011-301, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. září 2011, č.j. 22 Co 291/2011-301, se v části, jíž byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 9. září 2010, č.j. 23 C 448/2008-278, tak, že bylo žalované uloženo, aby žalobcům oprávněným společně a nerozdílně zaplatila 2.500.000,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení, ruší a věc se v uvedeném rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 9. 9. 2010, č.j. 23 C 448/2008-278, zamítl žalobu o zaplacení 2.700.000,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení (výrok I.). Současně rozhodl o nákladech řízení (výroky II., III.) a o svědečném (výrok IV.). Vyšel přitom ze zjištění, že žalobci se žalovanou, za níž jednal P. Z., uzavřeli písemně kupní smlouvu (smlouva sepsána dne 20. 11. 2006, podpis P. Z. úředně ověřen dne 24. 11. 2006), na jejímž základě na ně mělo být převedeno vlastnické právo k bytové jednotce č. 10 a nebytové jednotce č. 1 v domě čp. 824 v obci Praha, katastrálním území L., a spoluvlastnický podíl na společných částech domu náležející k těmto jednotkám za kupní cenu 2.700.000,- Kč. Část kupní ceny ve výši 200.000,- Kč měla být uhrazena při podpisu smlouvy. Zbývající část ve výši 2.500.000,- Kč se žalobci zavázali poukázat žalované na účet u peněžního ústavu. Ačkoliv žalované svědčilo též vlastnické právo k pozemku parc. č. 2273 katastrálního území L., na němž se předmětný dům nachází, spoluvlastnický podíl na pozemku odpovídající dotčeným jednotkám předmětem převodu nebyl. Žalobce a) dne 12. 12. 2006 poukázal část kupní ceny ve výši 2.500.000,- Kč na účet u peněžního ústavu označený v kupní smlouvě, jehož majitelkou byla obchodní společnost ALTER REAL s.r.o. Návrh na vklad vlastnického práva žalobců k nemovitostem převáděným předmětnou kupní smlouvou byl rozhodnutím Katastrálního úřadu pro Prahu ze dne 23. 11. 2007, sp. zn. V-57026/2006-101, zamítnut. Dle závěrů soudu prvního stupně v řízení nebylo prokázáno zmocnění P. Z. kupní smlouvu za žalovanou uzavřít, když písemná plná moc nebyla doložena a svědci V. S. (tehdejší jednatel žalované) a P. Z. nebyli schopni listinu obsahující zmocnění blíže konkretizovat. Neprokázané zůstalo i tvrzení žalobců, že část kupní ceny ve výši 200.000,- Kč zaplatili žalované v hotovosti. Na základě uvedených skutkových závěrů soud prvního stupně shledal předmětnou kupní smlouvu neplatnou, neboť byla za žalovanou sjednána osobou, která k tomu nebyla zmocněna. V rozporu s ustanovením § 20 odst. 2 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), ve znění pozdějších předpisů (dále jen – „zák. o vlastnictví bytů“), navíc předmětnou kupní smlouvou s vlastnictvím k dotčeným jednotkám nebyl současně převeden též odpovídající spoluvlastnický podíl na pozemku. Soud prvního stupně proto dovodil, že žalobci část kupní ceny ve výši 2.500.000,- Kč poukázali na základě neplatného právního úkonu. Vzhledem k okolnosti, že uvedená částka nebyla poukázána žalované, nýbrž třetímu subjektu, však současně dospěl k závěru, že se žalovaná na úkor žalobců bezdůvodně neobohatila (§ 451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen – „obč. zák.“). Poněvadž stran další části kupní ceny ve výši 200.000,- Kč soud prvního stupně nevzal za prokázané, že byla uhrazena, žalobu v celém rozsahu zamítl.

Odvolací soud k odvolání žalobců rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalované uložil, aby žalobcům zaplatila 2.500.000,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení. V části, jíž byla zamítnuta žaloba o zaplacení dalších 200.000,- Kč s příslušenstvím a rozhodnuto o nákladech řízení odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc v uvedeném rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud zopakoval dokazování přečtením předmětné kupní smlouvy, smlouvy o zřízení zástavního práva, uzavřené dne 30. 11. 2006 mezi zástavním věřitelem Českou spořitelnou, a.s., žalovanou coby zástavním dlužníkem a žalobcem a) jakožto osobním dlužníkem, a úředně ověřených prohlášení P. Z. a V. S. Z těchto důkazů dovodil, že V. S., coby jednatel žalované, písemně zmocnil P. Z. k uzavření předmětné kupní smlouvy jejím jménem. Odvolací soud přitom vysvětlil, že udělení zmocnění prokazují prohlášení a svědecké výpovědi dotčených fyzických osob, přičemž vůli žalované být vázána předmětnou kupní smlouvou nasvědčuje též okolnost, že za účelem zajištění pohledávky z úvěrové smlouvy sloužící k obstarání peněžních prostředků potřebných k úhradě kupní ceny ve výši 2.500.000,- Kč uzavřela dne 30. 11. 2006 prostřednictvím svého jednatele smlouvu, jíž se zavázala poskytnout do zástavy převáděné nemovitosti. Na základě takto zjištěného skutkového stavu se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že předmětná kupní smlouva je neplatná pro rozpor se zákonem (§ 39 obč. zák.), neboť současně s převodem vlastnictví k jednotkám není předmětem převodu též odpovídající spoluvlastnický podíl na pozemku (§ 20 odst. 2 zák. o vlastnictví bytů). Dovodil přitom, že žalovaná, jakožto účastnice neplatné kupní smlouvy, je povinna vrátit žalobcům vyplacenou část kupní ceny ve výši 2.500.000,- Kč (§ 451 obč. zák.). Žalobě proto co do částky 2.500.000,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení vyhověl. V části, jíž byla zamítnuta žaloba o zaplacení dalších 200.000,- Kč s příslušenstvím, odvolací soud shledal rozsudek soudu prvního stupně nepřezkoumatelným. V uvedeném rozsahu jej proto zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná. Brojila proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž jí bylo uloženo, aby žalobcům zaplatila 2.500.000,- Kč s příslušenstvím. Co do přípustnosti dovolání odkázala na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodů měla za to, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Konkrétně namítala, že odvolací soud zopakoval dokazování přečtením toliko dvou listinných důkazů (kupní a zástavní smlouvy), z nichž zmocnění P. Z. k uzavření kupní smlouvy za žalovanou nelze dovodit. Zpochybňovala způsob, jakým odvolací soud hodnotil provedené důkazy, poukazujíc na rozpory mezi konkrétními listinnými prohlášeními V. S. a P. Z. o tom, že P. Z. byl zmocněn uzavřít jménem žalované předmětnou kupní smlouvu, a obsahem jejich svědeckých výpovědí (učiněných rovněž v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 10 C 454/2008), dle nichž si na konkrétní okolnosti, za nichž k udělení zmocnění mělo dojít, a jeho obsah již nevzpomínali. Sdělovala rovněž, že V. S. dle svého prohlášení ze dne 14. 5. 2008 funkci jednatele žalované fakticky vůbec nevykonával. Uvedla, že ze zástavní smlouvy uzavřené dne 30. 11. 2006 nevyplývá, že by zástavní právo zajišťovalo pohledávku z úvěrové smlouvy sjednané za účelem poskytnutí peněžních prostředků sloužících k úhradě kupní ceny za předmětné nemovitosti. Upozornila též, že zástavní smlouva byla uzavřena až po sjednání smlouvy kupní a že na jejím základě zástavní právo nevzniklo. Namítala taktéž, že V. S. i P. Z. připojovali své podpisy na předmětné listiny, aniž měli vůli vyvolat následky předvídané uskutečněnými právními úkony. Vyjádřila též názor, že svědecké výpovědi nejsou způsobilé prokázat existenci písemného právního úkonu. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobci se ztotožnili se závěry odvolacího soudu a navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. článek II., bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu je přípustné (§ 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) a bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty prvé o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu. Dovolání shledal opodstatněným.

U přípustného dovolání Nejvyšší soud přihlíží k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Podle § 213 odst. 1 o.s.ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně, a může opakovat dokazování nebo je i doplnit, nejde-li o rozsáhlejší doplnění a lze-li je provést bez průtahů. Skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně se může v odvolacím řízení změnit i v důsledku odchylného hodnocení důkazů provedených už soudem prvního stupně. Přitom je odvolací soud omezen zásadně v jediném směru. Má-li totiž ke změně skutkového stavu dojít jen v důsledku odchylného hodnocení důkazů, musí – v závislosti na povaze důkazů – rozhodné důkazy sám opakovat, popřípadě řízení doplnit jinými důkazy, tj. musí postupovat v souladu s § 122 odst. 1 a § 123 o.s.ř. a dokazování provést (důkazy opakovat či doplnit) způsobem, který pro jednotlivé důkazní prostředky stanoví § 125 a násl. o.s.ř. Jestliže odvolací soud uvedeným způsobem nepostupuje a přesto se od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně odchýlí, trpí odvolací řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a je dán dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. Přitom povaha důkazů sama o sobě určuje, zda možnost poznání výsledků dokazování je u obou soudů stejná či nikoliv. Typicky je tento rozdíl v možnostech poznání dán u důkazů výslechem účastníků řízení či svědků. Při hodnocení těchto důkazů spolupůsobí totiž vedle věcného obsahu výpovědi i další skutečnosti (například způsob reprodukce vylíčených okolností, chování v průběhu výpovědi apod.), které – ač nejsou bez vlivu na posouzení věrohodnosti výpovědí – nemohou být vyjádřeny v protokolu o jednání. Má-li tedy odvolací soud jiný názor na věrohodnost výpovědí účastníků nebo svědků než soud prvního stupně, nesmí z toho vyvodit jiný skutkový závěr, než soud prvního stupně (a ani závěr, že tyto výpovědi jsou z hlediska výsledků dokazování irelevantní), jestliže dané důkazy sám neopakoval, popřípadě řízení jinými důkazy sám nedoplnil (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 11, č. sešitu 1/2001, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. 26 Cdo 1444/2009).

V projednávané věci řešily oba soudy otázku, zda žalovaná udělila P. Z. písemnou plnou moc k uzavření předmětné kupní smlouvy či nikoliv. Soud prvního stupně uzavřel, že udělení plné moci prokázáno nebylo, neboť listina obsahující zmocnění soudu předložena nebyla a svědci P. Z. a V. S. nebyli s to popsat obsah této listiny ani uvést, kdy byla vyhotovena. Odvolací soud, aniž zopakoval dokazování výslechem uvedených svědků, se od uvedeného skutkového stavu odchýlil, když dospěl k závěru, že žalovaná prostřednictvím svého jednatele zmocnila P. Z. ke sjednání předmětné kupní smlouvy a tento dotčenou smlouvu se žalobci v mezích svého zmocnění také uzavřel. Citovaná skutková zjištění jsou přitom významná pro právní závěr o tom, zda je z předmětné neplatné kupní smlouvy (pro rozpor s ustanovením § 20 odst. 2 zák. o vlastnictví bytů, § 39 obč. zák.) zavázán toliko nezmocněný jednatel P. Z., vůči němuž by se žalobci mohli podle ustanovení § 33 odst. 2 obč. zák. domáhat toliko náhrady škody (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1451/2007), nebo žalovaná jednající prostřednictvím svého zmocněnce, jakožto osoba pasivně legitimovaná ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení (§ 451 a následující obč. zák.) spočívajícího v majetkovém prospěchu získaném peněžitým plněním z neplatné smlouvy (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2005, sp. zn. 33 Odo 369/2004, ze dne 5. 5. 2005, sp. zn. 33 Odo 351/2004, nebo ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4226/2009). Odvolací soud tudíž svůj skutkový závěr o právně významných okolnostech případu přijal, aniž v odvolacím řízení provedl (opakoval či doplnil) dokazování v takovém rozsahu, aby mohl postupem podle § 132, § 211, § 213 odst. 1 a 2 o.s.ř. skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně zvrátit a vyjít z jiného skutkového stavu věci. Důkaz výslechem svědků přitom vzhledem k povaze tohoto důkazního prostředku nemohl být nahrazen přečtením jejich prohlášení. Lze proto uzavřít, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.).

Námitku dovolatelky, že svědecké výpovědi nejsou způsobilé prokázat existenci písemného právního úkonu, pak Nejvyšší soud opodstatněnou neshledává, neboť za důkaz mohou sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci (§ 125 věty první o. s. ř.). Nic tedy nebrání tomu, aby existence a obsah písemného právního úkonu byly prokázány jinými důkazními prostředky (včetně svědeckých výpovědí) než toliko listinou, na níž je právní úkon zaznamenán.

Vzhledem k výše uvedené vadě řízení je pak nadbytečné zabývat se dále tím, zda rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které má podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování či nikoliv. Jelikož rozsudek odvolacího soudu správný není, Nejvyšší soud jej v dovoláním napadené části (jíž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že bylo žalované uloženo, aby žalobcům zaplatila 2.500.000,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení) zrušil a věc v uvedeném rozsahu vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 in fine, odst. 3 věty první o. s. ř.). V konečném rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě nákladů dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 věty druhé o. s. ř.)

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 2. dubna 2013

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru