Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 1815/2002Usnesení NS ze dne 20.02.2003

KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.1815.2002.1
Dotčené předpisy

§ 243b odst. 4 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 218 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 1815/2002

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně A) J. Ch., a B) M. P., proti žalovaným 1) E. K. a 2) P. K., o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 11 C 401/98, o dovolání 1/ žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30.8.2000, čj. 12 Co 574/99-92, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Třebíči rozsudkem ze dne 18.5.1999, čj. 11 C 401/98-53, určil, že žalobkyně jsou podílovými spoluvlastnicemi, každá jedné ideální poloviny zemědělských a lesních pozemků v katastrálním území R., ve výroku blíže označených. Dalším výrokem soud zamítl žalobu v části, ve které směřovala vůči druhému žalovanému.

Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 30.8.2000, čj. 12 Co 574/99-92, ve výroku pod bodem I. rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích o věci samé potvrdil, a ve výrocích pod bodem II. až V. rozhodl o nákladech řízení. Dokazování doplnil konstatováním podstatného obsahu rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9.9.1999, čj. 24 Cdo 1637/98-87, kterým bylo zamítnuto dovolání 2. žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28.1.1991, čj. 12 Co 609/95-67, ve věci nároku žalobkyň J. Ch. a M. P. na zrušení části kupní a darovací smlouvy týkající se převodu předmětných pozemků podle ustanovení § 8 odst. 3 ( nyní odst. 4) zákona č.229/1991 Sb.,o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen \"zákon o půdě\"). Odvolací soud vyšel z nálezů Ústavního soudu, jež ve svém rozhodnutí citoval, a dovodil, že právní mocí uvedeného rozsudku nastaly účinky zrušení smlouvy ze dne 17.4.1989 ve vztahu k předmětným pozemkům ex tunc, smlouva tedy byla zrušena od samého počátku. Druhý žalovaný tak v roce 1989 de iure nenabyl vlastnické právo k předmětným pozemkům a proto jeho další dispozice s nimi musí být posouzeny podle ustanovení § 39 občanského zákoníku jako neplatné pro rozpor s ustanovením § 123 občanského zákoníku. V dané věci není tedy pasivně legitimován. Pokud první žalovaná uplatňovala svou dobrou víru při uzavírání kupní smlouvy datované dnem 30.6.1993, byla by tato okolnost relevantní pouze z hlediska účinků nabytí vlastnictví vydržením, ke kterému však nemohlo dojít pro nesplnění podmínky nepřetržité desetileté držby nemovitostí. Jestliže se tedy k datu 17.4.1989 obnovily vlastnické vztahy k předmětným nemovitostem, pak bylo možno žalobě ve vztahu k první žalované vyhovět právě proto, že k uvedenému dni byla každá ze žalobkyň spoluvlastnicí ideální poloviny pozemkových parcel uvedených v prvním výroku rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud se v odůvodnění rozsudku vyslovil rovněž k návrhům žalobkyň i prvé žalované na připuštění dovolání. Vzhledem k tomu, že otázka právních účinků vyhovujícího rozsudku soudu podle ustanovení § 8 odst. 4 zákona o půdě je judikaturou postižena dostatečně, neshledal odvolací soud své rozhodnutí za natolik právně významné, aby proti němu připustil odvolání; současně uvedl, že tím není účastníkům odepřena možnost dovolání podat, s tím, že jeho přípustnost bude posouzena dovolacím soudem.

Rozsudek odvolacího soudu, který nabyl právní moci dne 25.10.2000, napadla první žalovaná dovoláním, jehož důvod založila na ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) OSŘ. Pochybení odvolacího soudu spatřuje v tom, že se konsekventně nezabýval právním režimem zákona č. 265/92 Sb. o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, v návaznosti na skutečnosti, za nichž první žalovaná uzavírala s druhým žalovaným kupní smlouvu dne 16.1.1998 ke sporným pozemkům. V době uzavření předmětné kupní smlouvy první žalovaná konala v důvěře v zápis do veřejné listiny – katastru, a žalobkyně naopak opominuly poznámkou avizovat moment sporu mezi nimi a druhým žalovaným, který by vyloučil její dobrou víru. Podle první žalované soudy obou stupňů přehlédly ustanovení § 11 zákona č. 265/92 Sb., které zakotvuje zásadu materiální publicity katastru nemovitostí a vyjadřuje presumpci věcné správnosti obsahu katastru ve prospěch první žalované. Žalobkyně, jež nesou důkazní břemeno, neprokázaly vědomost žalované, že stav zápisu v katastru nemovitostí neodpovídá skutečnosti. Soudy se rovněž nevypořádaly dostatečně s tvrzením i důkazy, kterých se prvá žalovaná domáhala, že měla rozumné důvody pro získání předmětných nemovitostí, protože měla za druhým žalovaným neuspokojenou pohledávku. Za dané situace považuje první žalovaná rozhodnutí odvolacího soudu za věcně nesprávné a navrhuje zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu i rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně se k dovolání nevyjádřily.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č.99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1. 2001 (dále jen\"OSŘ\").

Dovolací soud shledal, že dovolání bylo podáno včas a splňuje náležitosti stanovené v § 241 odst. 2 OSŘ; zabýval se proto jeho přípustností. Rozsudkem odvolacího soudu byl ve věci samé potvrzen první rozsudek soudu prvního stupně v této věci a přípustnost dovolání proto nelze dovodit z § 238 odst.1 písm.a) nebo b) OSŘ. Odvolací soud nevyslovil přípustnost dovolání (§ 239 odst. 1 OSŘ) a nebyly namítány ani shledány vady řízení ve smyslu § 237 odst. 1 OSŘ, které by vedly k závěru o přípustnosti dovolání. Dovolání by proto (s ohledem na návrh, aby byla vyslovena přípustnost dovolání, učiněný žalovanou v průběhu odvolacího řízení) bylo přípustné v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má zásadní právní význam. K takovému závěru však dovolací soud nedospěl.

Podle § 242 odst. 3 OSŘ lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Dovolatelka jako dovolací důvod uplatnila nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem spočívající v tom, že nevyvodil závěry ze stavu zápisů v katastru nemovitostí, jaký existoval v době, kdy od druhého žalovaného kupovala předmětné pozemky. Na tom však právní závěry odvolacího soudu, jak jsou vyjádřeny v jeho rozhodnutí, nespočívají, protože jak soud prvního stupně, tak soud odvolací vyhověly žalobě z jiného důvodu, tj. ze zrušení smlouvy o bezplatném převodu uvedených pozemků na žalované s účinky ex tunc, a tedy v podstatě z anulace právních vztahů objektivně nastalé v důsledku zrušení smlouvy, kterou původně žalovaný získal k těmto pozemkům vlastnické právo, jinými slovy z neexistence jeho vlastnického práva v době, kdy je převáděl na žalovanou.Odvolací soud výslovně uvedl, že na těchto závěrech by nic nemohlo změnit ani zjištění, že žalované nebylo známo, že žalobkyně uplatnily u soudu právo na zrušení smlouvy o převodu pozemků na druhého žalovaného.

Protože tedy dovolatelka uplatnila okolnosti, které nevedly odvolací soud k jeho rozhodnutí, resp. toto rozhodnutí spočívalo na jiných důvodech, nebylo její dovolání shledáno přípustným podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c) OSŘ muselo být odmítnuto.

Výrok o nákladech řízení je dán tím, že žalobkyním, které by podle výsledku dovolacího řízení měly nárok na jejich náhradu, prokazatelné náklady tohoto řízení nevznikly ( § 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 OSŘ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. února 2003

JUDr. Josef Rakovský, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru