Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 1807/2013Rozsudek NS ze dne 14.01.2015

HeslaZmírnění křivd (restituce)
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.1807.2013.1
Dotčené předpisy

§ 11 předpisu č. 229/1991 Sb.

§ 7 předpisu č. 95/1999 Sb.

Podána ústavní stížnost

IV. ÚS 981/15 ze dne 26.05.2015 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Vladimír Sládeček


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 1807/2013

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně V. B., zastoupené Mgr. Jiřím Havránkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 24, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemků, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 23 C 226/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. srpna 2012, č. j. 25 Co 175/2009-509, takto:

I. V řízení bude pokračováno na straně žalované s Českou republikou – Státním pozemkovým úřadem se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a.

II. Dovolání se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 26. 11. 2008, č. j. 23 C 226/2005-329, ve znění opravných usnesení ze dne 8. 1. 2009, č. j. 23 C 226/2005-348, a ze dne 2. 3. 2009, č. j. 23 C 226/2005-370, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala, aby bylo Pozemkovému fondu České republiky uloženo uzavřít s ní smlouvu o převodu ve výroku blíže specifikovaných nemovitostí (výrok I.), uložil Pozemkovému fondu České republiky uzavřít se žalobkyní smlouvu o převodu dalších nemovitostí ve výroku blíže specifikovaných (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Žalobkyně se domáhala po právním předchůdci žalované – Pozemkovém fondu České republiky (dále též jen „žalovaný“ či „Pozemkový fond“), aby na ni převedl v žalobě blíže specifikované pozemky, a to částečně z titulu jejích vlastních restitučních nároků a částečně z titulu restitučních nároků postoupených žalobkyni jejím bratrem, a bylo tak učiněno zadost jejímu nároku ve smyslu ustanovení § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. Po provedeném dokazování, instruován rozhodnutím odvolacího soudu rušícím jeho předchozí rozhodnutí v projednávaném sporu o nezbytnosti posuzovat odděleně vlastní a postoupený nárok žalobkyně, dospěl obvodní soud k následujícím závěrům. Nárok žalobkyně na převod náhradních pozemků za pozemky nevydané, jenž žalobkyně nabyla postoupením od svého bratra, zanikl v souladu s § 13 odst. 7 zákona č. 229/1991 Sb. a čl. VI. zákona č. 253/2003 Sb., kterým se mění zákon č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby a o změně zákona č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů, ve znění zákona č. 253/2001 Sb., a některé další zákony, uplynutím lhůty, již zákonodárce stanovil pro převod náhradních pozemků, neboť nálezem Ústavního soudu č. 531/2005 Sb. bylo toto ustanovení zrušeno toliko ve vztahu k původním restituentům, a nikoliv postupníkům, jímž je v uvedeném rozsahu i žalobkyně, pročež její žalobě nelze v naznačené části vyhovět. Jinak je ovšem nutno nahlížet na nárok žalobkyně jako původní restituentky. Hodnota pozemků, o jejichž převod žalobkyně v daném rozsahu usiluje, odpovídá výši jejího restitučního nároku a nebylo zjištěno, že by ve vztahu k nim byly dány okolnosti, jež by v souladu s § 2 odst. 1 a 2 zákona č. 95/1999 Sb. vylučovaly převod těchto pozemků žalovaným. Byť ustanovení § 11a zákona č. 229/1991 Sb. změněné zákonem č. 131/2006 Sb. předpokládá převádění pozemků na základě veřejných nabídek, nejeví se v dané situaci, v níž žalovaný po několik let neplnil svou povinnost převést náhradní pozemky za pozemky nevydané, namístě držet se doslovného znění zákona. Soud tedy shledal, že je třeba se odchýlit od postupu dle § 11 zákona č. 229/1991 Sb. a uložil žalovanému vydat předmětné pozemky.

K odvolání obou účastníků přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 21. 8. 2012, č. j. 25 Co 175/2009-509, zrušil v zamítavém výroku I. a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok I.), změnil je ve výroku II. tak, že se žaloba na uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu blíže specifikovaných nemovitostí zamítá (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů před soudy obou stupňů (výroky III. a IV.). Odvolací soud zohlednil zpětvzetí žaloby žalobkyní v rozsahu odpovídajícím nároku získanému postoupením a přistoupil k částečnému zrušení rozsudku soudu prvního stupně a zastavení řízení. Zdůraznil dále, že zákon č. 95/1999 Sb. a zákon č. 229/1991 Sb. jsou vzájemně provázány, aniž by zákon č. 95/1999 Sb. byl speciálním předpisem k zákonu č. 229/1991 Sb. Při uspokojování restitučních nároků naturální povahy na sebe uvedené zákony navazují, nelze-li ze zákonných důvodů vydat pozemek odňatý v rozhodném období, nastupuje v intencích § 11 odst. 2 a § 11a zákona č. 229/1991 Sb. převod náhradního pozemku od Pozemkového fondu České republiky postupem dle zákona č. 95/1999 Sb. Konstantní judikatura Ústavního soudu i Nejvyššího soudu zastává názor, že právo na vydání náhradních pozemků osobám oprávněným podle § 11 zákona č. 229/1991 Sb. lze úspěšně realizovat i žalobou na vydání konkrétních pozemků, a to i těch, které doposud nebyly zahrnuty do veřejné nabídky, ovšem pouze tehdy, je-li prokázán liknavý, diskriminační či svévolný postup Pozemkového fondu České republiky vůči oprávněné osobě a jsou-li předmětem žalobního žádání pozemky, jejichž vydání jako pozemků náhradních je přípustné. Vzhledem k tomu, že jeden ze žalobkyní požadovaných pozemků (pozemek parc. č. 789 v k. ú. B., obec P.) byl vlastněn církví, brání úspěšnosti žaloby ve vztahu k němu blokační ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb. zapovídající převod původního majetku církví před přijetím zvláštního zákona. Odvolací soud zdůraznil, že žalobkyně část svých restitučních nároků postoupila před zahájením tohoto řízení jiným osobám, k vypořádání části svých restitučních nároků se pak zúčastnila veřejné nabídky a získala pozemky, o které projevila zájem. Žalobkyně netvrdila, že by se zúčastnila veřejné nabídky bezúspěšně. Postoupení části nároku třetím osobám bylo rozhodnutím žalobkyně a bez jejího souhlasu by nebylo možno uzavřít dohodu o vydání náhradních pozemků z veřejné nabídky k vypořádání jejího restitučního nároku, i zde tedy šlo o postup dle její vůle. Z řízení současně nevyplynuly žádné okolnosti, jež by svědčily o liknavém, diskriminačním či svévolném postupu žalovaného vůči žalobkyni, z čehož je zřejmé, že nebylo důvodu žalobě vyhovět, pročež odvolací soud přistoupil ke změně prvostupňového rozhodnutí a zamítnutí žaloby ve zbývajícím rozsahu.

Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně jeho výrokům II. a IV., podala dovolání žalobkyně, jež je označila za přípustné dle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a za důvodné dle § 241a odst. 2 písm. a) i b) o. s. ř. Dovolatelka připomněla, že v předchozím rozsudku soudu prvního stupně, později zrušeném soudem odvolacím, bylo vyhověno nároku na vydání náhradních pozemků na pokrytí originárních restitučních nároků žalobkyně, a to v důsledku liknavého a svévolného postupu žalovaného. Závěr vyslovený odvolacím soudem se pak jeví o to překvapivějším. Nezbytnost prioritně uspokojovat nároky oprávněných osob dle zákona č. 229/1991 Sb. žalovaným a možnost oprávněných osob domáhat se žalobou převodu konkrétních pozemků se podává z nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 495/2002, jakož i na něj navazujícího rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4180/2009 reflektujícího současně závěry již dříve vyjádřené v rozhodnutí téhož soudu sp. zn. 28 Cdo 1847/2001. Napadený rozsudek odvolacího soudu přitom odporuje zejména tezím vysloveným v rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3767/2009 i v dalších po něm vydaných rozhodnutích.

Dovolatelka označila za nesprávný závěr odvolacího soudu, dle nějž, projevila-li zájem o pozemky z veřejné nabídky, byla žalovaným uspokojena, jakož i jeho tezi, že tím, že část svých nároků postoupila třetím osobám, se de facto zbavila možnosti žádat vydání náhradních pozemků po žalovaném. Zdůraznila, že opakovaně žádala žalovaného o vydání konkrétních pozemků a podaná žaloba byla poslední možností, jak získat náhradní pozemky za své originární nároky. Nárok jí vznikl v roce 2002, předmětné pozemky byly právně volné i převoditelné a neexistoval jediný důvod, pro který by neměl žalovaný jejímu nároku vyhovět. Za žádost lze přitom mít i žalobu podanou v roce 2005, a minimálně od této doby měla žalobkyně nárok na vydání pozemků dle vlastního výběru. Konstatování odvolacího soudu, že postup žalovaného není zatížen diskriminací, pak vyvrací skutečnost, že nárok postoupený žalobkyní třetí osobě – JUDr. Č. byl uspokojen přednostně před nárokem žalobkyně, jež má jako původní restituentka přednostní právo na uspokojení nároků. Liknavost postupu žalovaného dokládá okolnost, že ani po pěti letech po získání nároků nebyly na žalobkyni převedeny žádné náhradní pozemky, přičemž liknavý postup žalovaného shledal i ve výše citovaném nálezu Ústavní soud. Při posuzování řádnosti postupu žalovaného vůči žalobkyni není namístě přihlížet ke zmíněnému postoupení části nároků, neboť to nikterak neovlivňuje existenci jejího nároku vůči žalovanému, navíc předmětné postupní smlouvy nebyly v řízení provedeny k důkazům. Důvodem zamítnutí žaloby nemůže být ani fakt, že získala tři pozemky ve veřejné nabídce. V tomto případě šlo o získání pozemků dle zákona č. 95/1999 Sb., nikoliv dle zákona č. 229/1991 Sb., tedy o prodej pozemků, za něž bylo třeba zaplatit kupní cenu, což vylučuje, aby se jednalo o převod pozemků dle zákona č. 229/1991 Sb., jenž je bezúplatný. Cena těchto pozemků je pak tvořena odlišně od ceny pozemků určené dle zákona č. 229/1991 Sb. Navíc těmito smlouvami došlo k uspokojení pouze nepatrné části nároků žalobkyně. Podstatná část ceny za pozemky při jejich převodu dle zákona č. 95/1999 Sb. přitom byla placena v penězích. Získání pozemků dle zákona č. 95/1999 Sb., řešícího prodej státní půdy v situaci, v níž jsou pozemky prodávány, a nikoliv převáděny na úhradu restitučních nároků, nelze považovat za uspokojení nároků dle zákona č. 229/1991 Sb. Skutečnosti stran existence kupních smluv byly nadto v řízení žalobkyní řádně tvrzeny a dokládány.

Dle dovolatelky je třeba mít na paměti odlišný účel zákona č. 95/1999 Sb. - prodej státní půdy a zákona č. 229/1991 Sb., jímž je zmírnění majetkových křivd, přičemž účast na veřejné nabídce dle zákona č. 95/1999 Sb. nepředstavuje důvod pro omezení převodu náhradních pozemků dle zákona č. 229/1991 Sb. Liknavost postupu žalovaného je dána již tím, že po dobu dvanácti let (ode dne nabytí právní moci rozhodnutí pozemkového úřadu, z něhož vyplývá právo žalobkyně) neuspokojil nároky žalobkyně. O svévolnosti jeho postupu svědčí okolnost, že nejprve v roce 2005 převedl na žalobkyni pozemky, aby následně označil předmětnou smlouvu za neplatnou, a s tímto tvrzením uspěl i v soudním řízení, na základě nějž byly pozemky žalobkyni opět „odňaty“. Nezohlednil-li odvolací soud tuto zjevnou svévolnost a liknavost, nemůže jeho rozhodnutí obstát, pročež dovolatelka navrhla, aby bylo dovolacím soudem přistoupeno ke zrušení rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání zpochybnil argumentaci žalobkyně, odmítl, že by z jeho strany docházelo k liknavému postupu při uspokojování jejích nároků a poukázal na to, že restituční nároky žalobkyně byly v podstatě vyčerpány postoupením třetí osobě, pročež navrhl, aby podané dovolání bylo zamítnuto.

V průběhu dovolacího řízení byl s účinností ke dni 1. 1. 2013 Pozemkový fond České republiky zákonem č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, zrušen (§ 23 zákona č. 503/2012 Sb.), do jeho práv a povinností, včetně práv a povinností ze správních a soudních řízení, jejichž byl účastníkem, vstoupila Česká republika a k výkonu těchto práv a povinností se stal příslušným citovaným zákonem zřízený Státní pozemkový úřad (§ 22 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb.). Nejvyšší soud proto podle § 107 odst. 1 a 3 o. s. ř. rozhodl, že v řízení bude pokračováno jako se žalovanou s Českou republikou - Státním pozemkovým úřadem.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. článek II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání, které je přípustné dle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval jeho důvodností.

Argumentaci dovolatelky je především záhodno poněkud usměrnit v tom, že zákon č. 229/1991 Sb. a zákon č. 95/1999 Sb. nestojí při uspokojování restitučních nároků na vydání náhradních pozemků proti sobě. Naopak, jak již dříve zdůraznil Nejvyšší soud (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 773/2010), při úpravě naturálního uspokojování nároků oprávněných osob na sebe oba předpisy navazují. Nelze-li ze zákonných důvodů vydat v rozhodném období odňatý pozemek, nastupuje v intencích § 11 odst. 2 a § 11a zákona o půdě převod náhradního pozemku, podrobně zakotvený v zákoně č. 95/1999 Sb., jenž představuje ve svých relevantních pasážích „realizační nástroj“, konkretizující postup při uspokojení restitučních nároků náhradním způsobem – jak předvídá zákon o půdě. Za pochybení při řešení vzájemných vztahů těchto předpisů ze strany Pozemkového fondu by bylo možno pokládat, pokud by při převodu pozemků (způsobem upravovaným v zákoně č. 95/1999 Sb.) byly upřednostňovány převody nemovitostí na třetí osoby podle zvláštních právních předpisů před nároky oprávněných osob dle zákona č. 229/1991 Sb. (srov. například odůvodnění rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009). Mezi naposledy uvedené osoby bylo až do účinnosti takzvané restituční tečky dle článku VI. zákona č. 253/2003 Sb. možno řadit i ty, jež nabyly nárok postoupením, a proto v obecné rovině nelze vytýkat Pozemkovému fondu, že převedl pozemek na postupníka restitučního nároku. Případné konkrétní pochybení při dovolatelkou zmiňovaném uspokojení nároku postupníka by současně jen obtížně mohlo být samo o sobě dostatečným důvodem, aby na postup Pozemkového fondu bylo možno pohlížet ve vztahu k žalobkyni jako na diskriminační.

Dovolatelce by bylo možno přisvědčit v tom, že judikatura již dříve dovodila, že ze zákonem předvídaného postupu vypořádání nároků oprávněných osob na náhradní pozemky prostřednictvím veřejných nabídek pozemků lze slevit, dochází-li ze strany Pozemkového fondu ke zbytečným průtahům a postupu, jejž by bylo možno označit za liknavý či svévolný. V těchto případech pak je možno vyhovět žalobě oprávněné osoby domáhající se, aby byla Pozemkovému fondu uložena povinnost uzavřít s ní smlouvu o bezúplatném převodu vlastnického práva k pozemkům, i když tyto nebyly uvedeny ve veřejné nabídce (srov. například rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, navazující na nález Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/2002, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3654/2008). Ustoupení od zákonem předpokládaného způsobu uspokojení restitučních nároků je však třeba mít za výjimečné a vázané na zjištěný svévolný a liknavý postup Pozemkového fondu (k tomu srov. například přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3613/2010). V projednávané věci ovšem liknavost či svévolnost postupu Pozemkového fondu nebyla dle závěrů odvolacího soudu zjištěna, pročež zde nebylo prostoru pro aplikaci uvedených judikatorních závěrů.

Zjišťování a hodnocení kroků žalovaného i žalobkyně je přitom především otázkou skutkových zjištění, jež je možno v dovolacím řízení přezkoumávat toliko v intencích § 241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Nejvyšší soud opakovaně zdůraznil, že dovolací důvod uvedený v tomto ustanovení se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné části oporu, a které jsou způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuálně ty námitky, z nichž plyne, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Skutková podstata vymezující dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. obsahuje dvě podmínky. První splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly jinak najevo, je – z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti – logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 8, svazek 1/2001, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. 28 Cdo 328/2013). Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. lze přitom napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 5266/2008).

Dovolatelka svou akcentací dílčích skutečností, jež dle ní nasvědčují závadnosti postupu žalovaného, nepředestírá takové argumenty, v jejichž světle by v souladu s předestřenými limity přezkumu skutkových zjištění dovolacím soudem bylo možno pohlížet na rozhodnutí odvolacího soudu jako na vycházející ze skutkových zjištění postrádajících oporu v provedeném dokazování. Zmiňuje-li dovolatelka odlišný závěr vyslovený ve zrušeném rozhodnutí soudu prvního stupně vyneseném v této věci, pak je třeba uvést, že soudu nelze vytýkat, doznají-li v řízení učiněná zjištění změn v důsledku řádně uplatněných tvrzení účastníků a provedení jimi navržených důkazů následně zhodnocených soudem. Delší doba, po niž její nárok nebyl uspokojen, byť jinak jistě nežádoucí, nedokládá přitom sama o sobě, že by postup vůči žalobkyni byl nekorektní a bránící úspěšnému uplatnění jejích nároků postupem dle § 7 zákona č. 95/1999 Sb. Rovněž tvrzení, že žalobkyně od státu nabyla pozemky jinak než způsobem zaměřeným na uspokojení jejích restitučních nároků (jež je nadto poněkud rozporné, neboť žalobkyně na jednu stranu tvrdí, že nešlo o uspokojení nároků dle zákona č. 229/1991 Sb., současně však připouští, že tím byla určitá část jejích restitučních nároků vypořádána), nevyvrací závěr o absenci pochybení při uspokojování restitučních nároků ze strany žalovaného.

Uvádí-li dovolatelka, že žalovaný na ni převedl pozemky neplatnou smlouvou, jak bylo posléze zjištěno v soudním řízení, nevypovídá ani tato skutečnost o tom, že by žalobkyni bylo bráněno domoci se svého nároku, ale nasvědčuje tomu, že ze strany žalovaného byla ochota pozemky převést, pro pochybení při tomto postupu však zjevně převod nebyl úspěšný. Neplatnost právního úkonu se samozřejmě může negativně projevit v právním postavení účastníka, pročež zákon předpokládá samostatný způsob zhojení těchto škod (srov. § 42 obč. zák.), aniž by však zmíněné pochybení bylo možno vnímat jako jednoznačný projev svévole dokládající směřování žalovaného k tomu, aby nároky žalobkyně nebyly uspokojeny. Žalobkyně ostatně sama netvrdí, že by uzavření neplatné smlouvy snad mělo cíleně vést ke zmaření uspokojení jejích restitučních nároků. Poukazuje-li dále dovolatelka na nelogičnost úvahy, dle níž by částečné postoupení jejích restitučních nároků mělo bránit úspěšnosti projednávané žaloby, pak poněkud nepřesně interpretuje odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, z nějž se takovýto závěr nepodává. Odvolací soud patrně jen zamýšlel připomenout, že žalobkyně postoupením části svých nároků realizovala své právo oprávněné osoby dle zákona č. 229/1991 Sb., aniž by tím však mínil modifikovat stěžejní závěr, jenž ho vedl k zamítnutí žaloby, a to ten, že žalovaný se ve vztahu k žalobkyni nedopustil liknavého, svévolného či diskriminačního postupu.

Přiléhavé je rovněž podotknout, že ve vztahu k pozemku parc. č. 789 v k. ú. Bohnice, obec Praha, bránilo dle odvolacího soudu úspěšnému uplatnění nároku žalobkyně i takzvané blokační ustanovení obsažené v § 29 zákona č. 229/1991 Sb., přičemž tento závěr dovolatelka nikterak nezpochybnila, pročež i z tohoto důvodu by nebylo možno uvažovat o důvodnosti dovolání v rozsahu odpovídajícím žalobnímu žádání o převod tohoto pozemku.

Z uvedeného je zřejmé, že dovoláním nebyla úspěšně zpochybněna správnost rozhodnutí odvolacího soudu, pročež Nejvyšší soud dovolání jako nedůvodné dle § 243b odst. 2, části věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 142 odst. 1 o. s. ř. s tím, že žalované, jež by na jejich náhradu měla v zásadě právo, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 14. ledna 2015

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru