Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 1769/2013Rozsudek NS ze dne 14.11.2013

HeslaRehabilitace (soudní i mimosoudní)
Žaloba určovací
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.1769.2013.1
Dotčené předpisy

§ 80 pésm.c) předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 1769/2013

ROZSUDEK

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla o dovolání dovolatelů: a) B. S., b) T. K., c) M. A. E. K., a d) M. P. K., zastoupených Vratislavem Pěchotou, Jr. Esq., advokátem, New York, 14. Penn Plaza, 225 West 34th Street, Suite 1800 (USA), proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 3. 2012, sp. zn. 20 Co 459/2006, vydanému v právní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 34 C 247/2006 (žalobců B. S., T. K., M. A. F. K. a M. P. K., zastoupených Vratislavem Pěchotou, Jr. Esq., advokátem, New York, 14 Penn Plaza, 225 West 34th Street, Suite 1800 /USA/ proti žalované JUDr. Stanislavě Vrchotové, správkyni konkursní podstaty úpadce Brněnské cihelny, státního podniku v likvidaci, IČ 0001 5296, 600 00 Brno, Váchova 1, o určení vlastnictví k nemovitostem), takto:

Zrušují se výroky (označené I. a II.) rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 3. 2012, sp. zn. 20 Co 459/2011, vydaného v právní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 34 C 247/2006.

V uvedeném rozsahu se věc vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení a rozhodnutí v řízení o odvolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 21. 4. 2011, č. j. 24 C 247/2006-422.

Odůvodnění:

O žalobě žalobců, podané u soudu 11. 12. 2001, bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 21. 4. 2011, č. j. 34 C 247/2006-412. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobců (původně B. S., T. K. a T. F. K.) o určení, že každý ze žalobců je vlastníkem ideálních 7/24 pozemků parc. č. 1260/57, 1260/60, 1260/125 v katastrálním území B. (obec B.) a pozemků parc. č. 1399/1, 1412/2, 1422/36, 1834/2, 136/1, 1836/14, 1938/115, 1836/116, 1867/41, 1837/88, 1837/94, 1837/95, 1842/1 a 1836 v katastrálním území Š. (obec B.). Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20. 3. 2012, sp. zn. 20 Co 459/2011. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 21. 4. 2011, č. j. 34 C 247/2006-558, potvrzen, pokud jím byla zamítnuta žaloba o určení, že každý ze žalobců B. S. a T. K. je vlastníkem ideálních 7/24 pozemků uvedených ve výroku (označeném I.) rozsudku soudu prvního stupně, jakož i v části výroku (označeného II.) o nákladech řízení mezi žalobci B. S. a T. K. a žalovanou. Uvedený rozsudek soudu prvního stupně byl však zrušen v části výroku (označeném I.), pokud jím byla zamítnuta žaloba o určení, že původní žalobce T. F. K. je vlastníkem ideálních 7/24 pozemků uvedených v tomto výroku rozsudku soudu prvního stupně a v části výroku (označeném II.) o náhradě nákladů řízení mezi uvedeným původním žalobcem a žalovanou, přičemž v tomto rozsahu byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení a k novému rozhodnutí. Bylo také rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobci B. S., T. K. a žalovanou se žalované nepřiznává náhrada nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud poukazoval na to, že žalobci v tomto řízení tvrdili, že k pozemkům, o něž jde v tomto řízení, uplatnili (již 8. 8. 1996) restituční nároky postupem podle zákona č. 229/1991 (zákona o půdě), ale v době, kdy o jejich restitučních nárocích nebylo ještě rozhodnuto, byly pozemky v rozporu s ustanovením § 68 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb. (o konkursu a vyrovnání) zahrnuty do konkursní podstaty úpadce Brněnské cihelny, státního podniku v likvidaci, a následně byly žalovanou správkyní konkursní podstaty úpadce převedeny na třetí osoby. Žalobci jsou toho názoru, že „pokud restituenti vymáhají své nároky, restituční předpisy na danou právní věc nedopadají“, a proto žalobci přikročili k podání své určovací žaloby. Jejich žaloba se týká pozemků, uváděli žalobci, vlastněných před rokem 1939 právním předchůdcem žalobců P. K., které mu byly po roce 1945 nedůvodně konfiskovány, a po únoru 1948 mu pak již nebyly vydány. Žalobci uplatňovali v tomto soudním řízení i názor, že „se tu jedná o pozemky, které vznikly ze smíšeného vlastnictví“, a proto mají žalobci za to, že se „na celé plochy pozemků vztahují restituční nároky žalobců.“

Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v tomto řízení nebylo doloženo, že by žalobci označené pozemky byly v současné době ve vlastnictví žalobců, takže už z tohoto důvodu nebylo možné určovací žalobě žalobců vyhovět. Pokud jde žalobcům o pozemky, na které uplatnili restituční nároky, pak bylo nutno se domáhat jejich vydání v restitučním řízení a nikoli podáním žaloby o určení jejich vlastnického práva k pozemkům podle ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu (není tu také na straně žalobců dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení). Odvolací soud byl tedy toho názoru, že zamítnutí určovací žaloby žalobců rozsudkem soudu prvního stupně nemá vliv na probíhající restituční spory a neodnímá žalobcům možnost domoci se svých nároků v těchto řízeních. Odvolací soud měl za to, že „určovací žalobou nelze postup podle restitučních předpisů nahrazovat, ani nelze touto cestou výsledky restitučních řízení měnit“ (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ČR zveřejněné sdělením pod č. 477/2005 Sbírky zákonů).

Pokud ovšem se určovací žaloba žalobců týká pozemků, které byly žalobcům v restitučních řízeních pravomocně vydány a u kterých jsou žalobci nyní i evidování v katastru nemovitostí jako jejich spoluvlastníci společně s dalšími osobami, na něž byly pozemky převedeny z konkursní podstaty úpadce Brněnsko cihelny, státního podniku v likvidaci, byl odvolací soud toho názoru, že „žalobci tu mají naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva a určovací žalobou se tu mohou domoci určení vlastnického práva a odstranění duplicitního zápisu vlastnického práva třetích osob (které vlastníky pozemků nejsou) v katastru nemovitostí“. Odvolací soud byl však toho názoru, že určovací žaloba žalobců by mohla dosáhnout svého účelu pouze tehdy, pokud by směřovala vůči třetí osobě, zapsané v katastru nemovitosti, jako další vlastník, nikoli však vůči správkyni konkursní podstaty úpadce Brněnské cihelny, které tu nyní jako vlastník pozemků v katastru nemovitostí zapsány nejsou. Odvolací soud ještě dodával, že „určovací žaloba nenahrazuje žalobu na vyloučení věci z konkursní podstaty“.

Odvolací soud však vytkl soudu prvního stupně, že ve svém rozsudku, napadeném odvoláním žalobců, nerozhodl o určení vlastnictví F. K., nýbrž o určení vlastnictví T. F. K., tedy rozhodl o jiném nároku, který byl předmětem tohoto řízení. Tato vada nemohla být, podle názoru odvolacího soudu, napravena v odvolacím řízení.

Z uvedených důvodů tedy rozhodl odvolací soud tak, že potvrdil (podle § 219 občanského soudního řádu) odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný ve vztahu mezi žalobci B. S. a T. K. a mezi žalovanou (včetně výroku o náhradě nákladů řízení mezi těmito účastníky řízen), zatím co žaloba o určení, že původně v žalobě žalobců označený T. F. K. je vlastníkem ideálních 7/24 pozemků, o něž jde v tomto řízení (jakož i výroku o nákladech řízení mezi žalovanou a tímto dalším žalobcem (dalšími žalobci M. A. E. K. a M. P. K., jako právními nástupci F. K.) byl uvedený výrok rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem zrušen (podle § 221 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu) a věc byla v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení a k novému rozhodnutí.

Rozsudek odvolacího soudu byl dne 15. 5. 2002 doručen advokátu, který žalobce v řízení zatupoval, a dovolání ze strany žalobců bylo dne 19. 6. 2011 podáno u soudu prvního stupně.

Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil výroky (označené I. a II.) rozsudku odvolacího soudu a aby věc byla vrácena odvolacímu soudu případně soudu prvního stupně, k dalšímu řízení, v němž by mělo být „respektováno“ právo podání určovací žaloby i naléhavý právní zájem žalobců na požadovaném určení.

Dovolatelé ve svém dovolání uváděli, že by stávající určovací výrok soudního rozsudku měl být nahrazen určujícím výrokem, že „podílovými spoluvlastníky pozemků parc. č. 1260 (125, 1260/57 a 1260/60 v katastrálním území B. a pozemků parc. č. 1399/1, 1412/2, 1322/36, 1836/1, 1836/114, 1836/115, 1836/116, 1937/46, 1837/48, 1837/88, 1837/94, 1837/95, 1842/1 a 1836 v katastrálním území Š., dříve vlastněných jejich otcem a dědem prostřednictvím společnosti G. Kohn a syn (či přímo otcem, jsou B. S., T. K., M. A. E. K. a M. P. K., a to v podílech po 7/24, respektive 1/24.

Z námitek obsažených v dovolání dovolatelů lze připomenout zejména:

a) dovolatelé mají za to, že podmínka naléhavého právního zájmu je tu dána tím, že ohledně pozemků, o něž jde v tomto řízení, došlo k protiprávnímu odebrání vlastnického titulu předchůdcům žalobců a došlo v souvislosti s konkursem Brněnské cihelny, s. p., k protiprávnímu nabytí pozemků novými držiteli těchto pozemků;

b) majetkové převody pozemků z konkursní podstaty úpadce Brněnské cihelny, s. p., v níž se tyto pozemky neopodstatněně ocitly, jsou nezákonné a neplatné;

c) nedůvodné je nezahrnutí všech pozemků, dříve vlastněných společenstvím G. K. a syn do předmětu tohoto řízení, třebaže tyto pozemky byly obsaženy v žalobním petitu žaloby žalobců v roce 2001;

d) nesprávně byla posouzena v tomto řízení otázka procesního nástupnictví po F. K., zemřelém 15. 7. 2008, a to bez ohledu na to, že zůstavitel F. K. ustanovil svůj T. F. K. výslovně pro svá česká soudní správní řízení;

e) řízení o určení vlastnictví tu nemělo být vázáno absenci restitučního rozhodování;

f) je třeba rozhodnout o žalobním návrhu na určení vlastnictví i k pozemkům parc. č. 1260/57, 1260/60 a 1260/125 v katastrálním území Š.

Dovolání dovolatelů B. S., T. K., M. A. E. K. a M. P. K. bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2012, 28 Cdo 2766/2012, odmítnuto (a bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení).

V odůvodnění svého usnesení poukazoval dovolací soud na to, že v této právní věci se soudy obou stupňů musely zabývat závažnou právní otázkou, jak posuzovat žalobu o určení práva nebo právního vztahu (ve smyslu ustanovení § 80 písm. c/ občanského soudního řádu) ohledně nároku, který svým obsahem a právní povahou souvisí s nároky upravenými předpisy restitučními (jmenovitě ustanoveními zákona č. 229/1991 Sb., zákona o půdě), které jsou ve vztahu k obecným předpisům o určení a ochraně vlastnického práva (nevyjímaje jeho přechodu na právní nástupce oprávněné osoby, především dědice) předpisy speciálními.

Dovolací soud připomínal v odůvodnění svého usnesení:

Nejvyšší soud v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia (viz § 19 zákona č. 6/2002 Sb.) ze dne 11. 9. 2003, 31 Cdo (22 Cdo) 1222/2001, zaujal právní názor, podle něhož: „Oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době (podle restitučních předpisů), a to i bez právního důvodu, nemůže se domáhat ochrany práva podle občanského zákoníku (např. podle § 126 tohoto zákoníku) a ani formou určení práva či právního vztahu podle ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu, nemohla-li své právo uplatnit podle ustanovení právního předpisu restituční povahy“.

Zásadní výklad k uvedené právní otázce byl pak podán ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR ze dne 1. 11. 2005, Pl. ÚS-st. 21/05, ve věcech žalob o určení vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních předpisů, uveřejněnému sdělením č. 477/2005 Sb. (v částce 1666 Sbírky zákonů): „Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy“. V odůvodnění tohoto stanoviska bylo ještě i uvedeno, že restituční zákony vyloučily možnost uplatnit právo k majetku, který získal stát konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, podle obecných předpisů, když úprava podle restitučních předpisů je speciální úpravou k předpisům obecným. Poskytnutím ochrany tvrzenému vlastnickému právu, které zaniklo před více než šedesáti lety, podle obecných předpisů, by tu byla narušena právní jistota osob, které v průběhu této doby nebyly věci od státu nebo od předchozího vlastníka a mohly spoléhat pouze na zásadu důvěry v katastrální zápis“.

Ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR ze dne 1. 11. 2005, Pl. ÚS-st. 21/05, uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb., byl zaujat výkladový závěr i k samotnému ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu: „Tvrzení vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele, není naplněna preventivní funkce žaloby podle § 80 písm. c)´občanského soudního řádu a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání“.

Dovolací soud s poukazem na uvedené právní závěry nedospěl k závěru, že by odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 20. 3. 2012 (sp. zn. 20 Co 459/2011 Krajského soudu v Brně), proti němuž směřovalo dovolání dovolatelů ohledně potvrzujícího výroku (označeného I.) tohoto rozsudku, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem (zejména hmotněprávními ustanoveními zákona č. 229/1991 Sb.) nebo právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu či právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem). Neshledal tedy dovolací soud u dovolání dovolatelů splnění zákonných předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, pokud šlo o výrok rozsudku odvolacího soudu o potvrzení výroku rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé. Nebyly tu však shledány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání dovolatelů ani pokud toto dovolání směřovalo také proti výroku rozsudku odvolacího soudu zrušujícímu zčásti výrok (označený II.) rozsudku soudu prvního stupně, když tu sice šlo o výrok o zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně, nikoliv však i o rozhodnutí o zastavení řízení, jak to uvádí ustanovení § 239 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu.

K ústavní stížnosti B. S., T. K., M. A. E. K. a M. P. K. Ústavní soud ČR nálezem ze dne 15. 5. 2013, I. ÚS 442/13, zrušil usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2766/29002, a dalším výrokem svého nálezu odmítl návrh na zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 3. 2012, sp. zn. 20 Co 459/2011.

Ústavní soud v odůvodnění svého nálezu vytýkal dovolacímu soudu, že se nevyjádřil k důvodům rozhodnutí odvolacího soudu ohledně všech pozemků, o něž jde v tomto řízení a nebral v úvahu specifikaci daného případu, spočívající mimo jiné v tom, že „stěžovatelé se nesnaží určovací žalobou obcházet restituční zákony, neboť své restituční nároky uplatnili a není jejich vinou, že dosud o nich nebylo rozhodnuto (což ovšem neplatí v poměru k pozemkům parc. č. 1837/94 a 1837/95 v katastrálním území Š., o nichž bylo již pravomocně rozhodnuto)“.

Ústavní soud dále v odůvodnění svého nálezu poukazoval na to, že stěžovatelé také v poměru k některým pozemkům podali úspěšnou vylučovací žalobu a svou žalobu určovací, která je předmětem nynějšího posuzování, podali již v roce 2001, tedy v době, kdy jak Ústavní soud konstatoval již ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 894/10, i tehdejší soudní judikatura (srov. např. nález č. 156 sp. zn. IV. ÚS 403/98 ze dne 21. 12. 1998, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 12, a usnesení sp. zn. IV. ÚS 100/98 ze dne 30. 11. 1998), podání určovací žaloby, tím spíše v souběhu s restitučním návrhem, bezpochyby přinejmenším připouštěla s tím, že zároveň poznamenal, že by bylo v obdobných situacích příliš tvrdé trvat na tom, aby stěžovatelé odhadli budoucí vývoj judikatury, která v době řešení jejich nikoliv jednoduchého případu doznala významné změny v nazírání na možnost použít místo restitučních zákonů předpisů obecných. Minimálně v uvedených okolnostech je situace v dané věci částečně srovnatelná s věcí, v níž byl Ústavním soudem vydán shora označený nález a bylo proto také třeba danou věcí se zabývat i z pohledu závěru, že v situaci, kdy záměrem stěžovatelů od počátku zjevně nebylo „obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství“, ale legitimním způsobem se domoci vydání nemovitostí, jež dříve nepochybně patřily jejich právnímu předchůdci a které měly být za nepříliš čistých okolností v období totalitního režimu převedeny na stát, nelze citované stanovisko aplikovat zcela mechanicky.

Dodáno bylo ještě v uvedeném nálezu, že aniž činí Ústavní soud jakékoliv závěry o důvodnosti stěžovateli podané určovací žaloby, uzavírá, že zdůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu nepovažuje za přesvědčivé, vyčerpávající a náležitě se vypořádávající se všemi vznesenými argumenty, což je v rozporu se zásadami spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práva svobod), jak jim Ústavní soud rozumí (nález sp. zn. II. ÚS 169/09), a proto toto rozhodnutí v souladu s § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zrušil, přičemž tak učinil podle § 44 odst. 2 citovaného zákona, v platném znění, s upuštěním od ústního jednání ve věci. Za uvedeného stavu se Ústavní soud omezil jen na kasaci rozhodnutí dovolacího soudu s odkazem na svou judikaturu, v níž dává najevo, že ochranu ústavnosti nutno spojovat s minimalizací zásahů do pravomoci obecných soudů, kdy tímto nálezem je vytvořen procesní prostor pro ochranu práva stěžovatelů uvnitř soustavy obecných soudů. Proto byl návrh na zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. března 2012, sp. zn. 20 Co 459/2011 odmítnut jako nepřípustný (§ 43 odst. 1 písm. e/ zákona č. 192/1993 Sb.).

Třeba však dodat, uváděl ještě Ústavní soud ve svém nálezu, že pokud dovolací soud odmítl napadeným rozhodnutím jako nepřípustné dovolání dovolatelů směřující zároveň proti shora označenému rozsudku odvolacího soudu v jeho výroku pod bodem II., jímž byl rozsudek soudu prvního stupně v tam označené části zrušen a věc v uvedeném rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení a rozhodnutí, postupoval zcela správně a v souladu s jím citovanými právními předpisy procesními a v této části byla ústavní stížnost žalobců nepřípustná (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním sodu), neboť ve vztahu ke zrušené části rozsudku soudu prvního stupně, o níž bude soudem znovu rozhodováno, dosud nebyly vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon stěžovateli k ochraně práva poskytuje.

V dalším pokračování v tomto dovolacím řízení po zrušovacím nálezu Ústavního soudu ČR vycházel dovolací soud z toho, že „rozhodnutí Ústavního soudu ČR je podle čl. 89 odst. 2 Ústavy ČE závazné pro všechny orgány i osoby s tím, že za situace, kdy je Ústavní soud nejvyšším orgánem ústavnosti (srov. hlavu čtvrtou čl. 83, čl. 87 Ústavy ČR), jsou obecné soudy per analogiam vázány právním názorem Ústavního soudu rovněž podle ustanovení § 226 občanského soudního řádu (viz k tomu nález Ústavního soudu ČR ze dne 14. 2. 1996, II. ÚS 156/95, uveřejněný pod č. 9 ve svazku 5 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, a pro informaci obecných soudů otištěný i na str. 149-151 /259-261/ ročníku 1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).

V daném případě odvolací soud výrokem označeným II. svého rozsudku ze dne 20. 3. 2012 (sp. zn. 20 Co 459/2011 Krajského soudu v Brně) přikročil ke zrušení části výroku označeného I. rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 21. 4. 2011, č. j. 34 C 247/2006-422, s odůvodněním uvedeným na str. 9 uvedeného rozsudku odvolacího soudu, což bralo v úvahu i usnesení dovolacího soudu ze dne 18. 10. 2012, 28 Cdo 2766/2012 Nejvyššího soudu.

I když dovolací soud ve svém usnesení ze dne 18. 10. 2012 o odmítnutí dovolání dovolatelů měl za to, že odvolací soud dalšími výroky svého rozsudku ze dne 20. 3. 2012 (sp. zn. 20 Co 459/2011 Krajského soudu v Brně) neřešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, vyplývá nyní ze zrušovacího nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 15. 5. 2013, I. ÚS 442/13 potřeba dalšího objasnění celé této projednávané právní věci, a to, jak má Ústavní soud za to, se vzetím v úvahu „specifika daného případu, spočívajícího mimo jiné v tom, že stěžovatelé (žalobci) se nesnaží určovací žalobou restituční zákony obcházet, neboť své restituční nároky uplatnili a není jejich vinou, že dosud o nich nebylo rozhodnuto“. Toto další objasnění (a s ním nepochybně spojené i další zjišťování stavu věci) nemůže být realizováno v řízení dovolacím a bude i na odvolacím soudu, aby posoudil, zda bude či nebude možné toto objasnění v řízení odvolacím.

Podle názoru dovolacího soudu bude nutné v dalším řízení vedle jednotlivých částí žalobního návrhu brát v úvahu to, co žalobci uvedli a vytýkali ve svém dovolání (podaném 19. 6. 2012), jak je to ve stručném přehledu reprodukováno i shora v tomto zrušovacím rozsudku jako námitky obsaženo v dovolání dovolatelů. V tomto smyslu si dovolací soud vykládá závěr ze zrušovacího nálezu Ústavního soudu (založeného nyní na č. l. 655-658 spisu Městského soudu v Brně, sp. zn. 34 C 247/2006), že nové rozhodnutí v této právní věci musí se vypořádat se všemi vznesenými argumenty žalobců, a to vyčerpávajícím způsobem a přesvědčivě. Teprve po tomto objasnění věci v uvedeném smyslu bude možné plně posoudit, zda a v jakém rozsahu lze aplikovat (a nikoli mechanicky, jak zdůrazňuje Ústavní soud) právní závěry rozsudku Nejvyššího soudu a ze stanoviska Ústavního soudu ČR, na něž je poukazováno na str. 5 v předchozím usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2012, 28 Cdo 2766/2012.

Za uvedených okolností přikročil podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu dovolací soud v návaznosti na zrušovací nález Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2013, I. ÚS 442/13, ke zrušení výroků (označených II. a III.) rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 3. 2012 a k vrácení věci k dalšímu řízení a k novému rozhodnutí o odvolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 21. 4. 2011, č. j. 34 C 247/2006-422, v němž bude rozhodnuto i o nákladech tohoto řízení o dovolání, pokud půjde o rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se řízení končí.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 14. listopadu 2013

JUDr. Josef Rakovský

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru