Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 1711/2003Rozsudek NS ze dne 18.12.2003

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.1711.2003.1
Dotčené předpisy

§ 6 odst. 1 písm. g) předpisu č. 87/1991 Sb.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 1711/2003

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání Č.-T. a z. s. P., státnímu podniku, P., podaném proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. dubna 2003, sp. zn. 23 Co 101/2003 (v právní věci žalobkyně J. Č., zastoupené advokátem, proti žalovanému Č.-T. a z. s. P., státnímu podniku, P., o uzavření dohody o vydání nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 7 C 26/2000), takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16.4. 2003, č.j. 23 Co 101/2003-618, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 28. listopadu 2002 pod č.j. 7 C 26/2000-602 zamítl žalobu na uložení povinnosti uzavřít se žalobkyní dohodu o vydání nemovitostí specifikovanou v enunciátu tohoto rozhodnutí. Žalovanému nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení a žalobkyně byla uznána povinnou zaplatit státu náklady řízení ve výši 36.491,- Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

Nalézací soud takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala na žalovaném uzavření dohody o vydání věci podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích. Jako nedůvodnou soud shledal žalobu proto, že v řízení bylo doloženo, že věc přešla na stát na podkladě kupní smlouvy, uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně (jejím otcem) a žalovaným, respektive jeho předchůdcem. Podle obvodního soudu tato kupní smlouva i se zřetelem k době, kdy byla uzavřena, nebyla smlouvou, která by byla uzavřena v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. Nebyla porušena ekvivalentnost smluvených vzájemných plnění a kupní cena byla stanovena s ohledem na tehdy platnou právní úpravu.

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 16. dubna 2003 pod č.j. 23 Co 101/2003-618 rozsudek soudu prvního stupně tak změnil, že žalovaného uznal povinným uzavřít s žalobkyní dohodu o vydání věci ve znění uvedeném v enunciátu daného rozhodnutí. Žalovaný byl taktéž zavázán zaplatit žalobkyni na nákladech řízení před soudy obou stupňů částku 11.970,- Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku na účet jejího advokáta.

Odvolací soud se odchýlil od právních závěrů obvodního soudu, když podle něj v dané věci došlo ke splnění podmínek, které jsou uvedeny v ust. § 6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb. s přihlédnutím k ust. § 2 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 téhož zákona. Podle městského soudu je za nápadně nevýhodnou podmínku nutno považovat další disponování s vyplacenou kupní cenou. Tyto podmínky byly upraveny vyhláškou ministerstva financí č. 231/1956 úředního listu a nejednalo se o obecně závazný předpis. Otec žalobkyně nemohl se zaplacenou kupní cenou volně nakládat, protože částka byla vyplacena na bezúročný vázaný účet u S. s., ze kterého mohl čerpat ročně 3.000,- Kč, maximálně 6.000,- Kč. Otec žalobkyně se pokusil volně disponovat s těmito prostředky, byl za to však trestně postižen a peníze propadly ve prospěch státu.

Rovněž tak podmínky uzavření kupní smlouvy, které předcházelo uvalení národní správy lze hodnotit jako projev tísně, neboť otec žalobkyně by stěží nemovitosti o své vůli prodával státu, potažmo žalovanému s tím, že by jeho nakládání s kupní cenou bylo značně omezeno. Odvolací soud proto tento občansko-právní úkon učiněný v období od 25.2. 1948 do 1.1. 1990 pokládal za úkon rozporný se zásadami demokratické společnosti a právy občanů vyjádřenými Chartou OSN, všeobecnou deklarací Lidských práv a navazujícími mezinárodními pakty o občanských, politických, hospodářských, sociálních a kulturních právech (§ 1 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb.).

Odvolací soud shledal, že žaloba je důvodná, neboť v řízení byly prokázány okolnosti, za nichž věc přešla na stát, přičemž došlo ke splnění podmínek uvedených v ust. § 6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb., a žalobě proto vyhověl.

Proti uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, protože řízení je podle něj postiženo vadami, které mají za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a protože rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování. Dovolatel připomíná, že již rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 dne 10.12. 1996, č.j. 12 C 355/91-272, výrokem II. byl zamítnut návrh, aby (mj.) žalovaný Č. T. a z. s. P. s.p. uzavřel s žalobkyní dohodu o vydání podílu 3/40 parcely č. 674/2 s domem 616 a (tehdejší druhý) žalovaný ČSAD S. v. t. P. s.p. uzavřel s žalobkyní dohodu o vydání podílu 17/20 parcely č. 674/2 s domem č.p. 616 s veškerými průmyslovými objekty na těchto parcelách. Tento zamítavý výrok soudu prvního stupně nabyl právní moci. Odvolací soud však v dovoláním napadeném rozsudku nutí žalovaného k vydání majetku, který není v jeho držení, konkrétně k vydání ˝ nemovitosti 674/2 s domem čp. 616, kde ale žalovaný vlastní pouze 3/20 této nemovitosti. Pokud tedy odvolací soud rozhodl tak, že žalovaný je povinen vydat více než 3/40 parcely č. 674/2 a domu č.p. 616 je toto rozhodnutí protiprávní, neboť o podílu 37/40 citovaných nemovitostí již bylo pravomocně rozhodnuto a navíc u části 34/40 žalovaný není a nikdy nebyl povinnou osobou. Pokud se jedná o vyhlášku ministerstva financí č. 231/56 úředního listu, jde o předpis, který stanovil obecnou povinnost organizacím, které kupovaly věci od soukromé osoby. Tato obecně závazná norma přitom nebyla restitučními předpisy označena za diskriminující. Závěrem dovolatel na základě nově získaných skutečností dovozuje, že nelze konstatovat, že by se smluvní strany kupní smlouvy nepodvolily přezkoumání kupní ceny, že kupní cena byla vyšší než cena úřední- obecná (stavební), a že otec žalobkyně s kupní cenou souhlasil. Ohledně zhodnocení otázek ekvivalentnosti poskytnutých plnění dovolatel odkazuje na své podání obvodnímu soudu ze dne 9.7. 2002. Žalovaný uvádí, že nikdy nezpochybňoval existenci tísně při uzavírání kupní smlouvy, ale nesouhlasí s tím, že by byla doprovázena nápadně nevýhodnými podmínkami.

K tomuto dovolání nebylo podáno vyjádření.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování podaného dovolání vycházel v souladu s body 1., 15., 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudní řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen o.s.ř.).

Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení - řádně zastoupenou pověřeným zástupcem, který má právnické vzdělání (§ 240 odst. 1 o.s.ř., § 241 odst. 1 o.s.ř.). Přípustnost uplatněného mimořádného opravného prostředku vyplývá z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. Podle § 242 odst. 3 o.s.ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání (v daném případě § 241a odst. 2, písm. a/ a § 241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.

Nejvyšší soud ČR se jako první zabýval v dovolání obsaženou námitkou, že odvolací soud svým rozsudkem mj. rozhodl i o nemovitostech, ohledně kterých již bylo v projednávaném sporu dříve pravomocně rozhodnuto. Napadána byla úprava právního režimu pozemku parcelní číslo 674/2 s domem čp. 616, ohledně kterého odvolací soud dovodil povinnost žalovaného uzavřít s žalobkyní dohodu o vydání v části jedné poloviny.

Jak ovšem žalovaný správně uvádí v dovolání, Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 10.12. 1996 pod č.j. 12 C 355/91-272 výrokem II. zamítl stran uvedené nemovitosti návrh na uzavření dohody o vydání části 3/40 vůči žalovanému a části 17/20 vůči tehdejšímu spolužalovanému Č. S. v. t. P. s.p. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5.12. 1997 pod č.j. 35 Co 200/97-317 byl zamítavý výrok nalézacího soudu potvrzen. Rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 23.5. 2000 pod č.j. 28 Cdo 1191/99-310 byl výše citovaný rozsudek Městského soudu v Praze ve znění opravného usnesení ze dne 30.12. 1997 zrušen, ovšem s výjimkou výroků obsažených v odstavci prvním a čtvrtém tohoto rozsudku. Dovolací soud také zároveň zrušil výše citovaný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8, ovšem opět s výjimkou výroků označených jako II. a IV. Z toho vyplývá, že zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrzený rozsudkem soudu odvolacího zrušen nebyl, a je v tomto rozsahu pravomocný. Sporné řízení ohledně parcely č. 674/2 a domu čp. 616 k.ú. K. proto dále pokračovalo pouze v části 3/40. Pokud za této situace Městský soud v Praze svým rozsudkem ze dne 16.4. 2003 pod č.j. 23 Co 101/2003-618 uznal žalovaného povinným uzavřít s žalobkyní dohodu o vydání (mj.) ½ parcely č. 674/2 s domem čp. 616 (viz. body 4. a 6. dohody uvedené ve výrokové části rozsudku), nemůže být toto rozhodnutí odvolacího soudu považováno za správné.

Ve vztahu k argumentaci žalovaného, který v dovolání na základě „nových skutečností z archivu Obvodního úřadu pro P.“ brojí proti závěru odvolacího soudu o okolnostech stanovení a přezkoumání kupní ceny dovolací soud uvádí, že podle ustanovení § 241a odst. 4 o.s.ř. v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé. Účelem dovolacího řízení je přezkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, dokazování ve věci samé se neprovádí (§ 243a odst. 2 věta druhá o.s.ř.); nelze v něm proto úspěšně uplatňovat skutečnosti a důkazy, které nebyly uvedeny v řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení.

Dovolací však musel přisvědčit žalovanému v jeho nesouhlasu s názorem odvolacího soudu, podle kterého se v případě vyhlášky č. 231/1956 Úředního listu nejednalo o obecně závazný předpis. Tuto vyhlášku ministerstva financí „o úplatném nabývání věcí od soukromníků organisacemi socialistického sektoru“ vydanou dne 28.11. 1956, účinnou od 1.12. 1956 a zrušenou dne 1.1. 1959, která byla uveřejněna v č. 119/1956 Úředního listu na str. 739, je totiž nutno subsumovat pod ustanovení § 1 odst. 1 písm. a/ zákona č. 260/1949 Sb., podle kterého se v „Úředním listě republiky Československé“ vyhlašují „obecné právní předpisy, jejichž platnost se vztahuje na území celého státu anebo jen na území českých zemí nebo na jejich části.“ V Úředním listě sice byly vyhlašovány i jiné než obecně závazné předpisy (§ 1 odst. 1 písm. b/ citovaného zákona), ale pokud bylo autorem ministerstvo, mohlo se v takovém případě jednat pouze o „rozhodnutí, opatření a sdělení“ (§ 2 odst. 3 písm. a/, dd/). Takto však předmětnou vyhlášku č. 231/1956 Sb. kvalifikovat nelze.

Ve světle těchto důvodů dovolací soud nemohl považovat napadené rozhodnutí odvolacího soudu za správné (§ 243b odst. 2 o.s.ř.), nezbylo mu proto než jej v souladu s citovaným ustanovením zrušit.

V dalším řízení bude odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1, věta za středníkem o.s.ř.), přičemž rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1, věta třetí o.s.ř.).

Vzhledem k tomu, že o dovolání bylo rozhodnuto v nejkratším možném termínu, stalo se nadbytečným rozhodovat o návrhu na odklad vykonatelnosti (§ 243 o.s.ř.), který podal žalovaný.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 18. prosince 2003

JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru