Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 1674/2016Usnesení NS ze dne 18.07.2017

HeslaZemědělská půda
Zmírnění křivd (restituce)
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.1674.2016.1
Dotčené předpisy

§ 30 předpisu č. 229/1991 Sb.

§ 11a předpisu č. 229/1991 Sb.

Podána ústavní stížnost

IV. ÚS 3236/17 ze dne 28.11.2017 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Jaromír Jirsa


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 1674/2016

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce Ing. V. V., zastoupeného JUDr. Rudolfem Hrubým, advokátem se sídlem v Lišově, nám. Míru 140, proti žalované: Česká republika – Státní pozemkový úřad, IČ: 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábř. 390/42, za účasti vedlejší účastnice na straně žalobce Ing. J. V., zastoupené JUDr. Rudolfem Hrubým, advokátem se sídlem v Lišově, nám. Míru 140, o určení existence nároku na vydání pozemků a o vydání pozemků, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 10 C 268/2011, o dovolání všech účastníků řízení proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. listopadu 2015, č. j. 19 Co 2026/2015-654, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. listopadu 2015, č. j. 19 Co 2026/2015-654, se zrušuje v části výroku, jíž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, a věc se v tomto rozsahu vrací uvedenému soudu k dalšímu řízení; jinak se dovolání odmítají.

Odůvodnění:

Dovoláními napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 5. 2015, č. j. 10 C 268/2011-609, ve výroku III., jímž byla zamítnuta žaloba o vydání pozemkové parcely v katastrálním území Š. Ve výrocích I., II., IV. a V. odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že na základě smluv o postoupení pohledávek sjednaných dne 28. 9. 2004 s postupitelem V. V. a uzavřených ve dnech 28. 9. 2004 a 9. 11. 2005 s postupitelkou A. V. má žalobce vůči žalované nárok na vydání náhradních pozemků v hodnotě 1.203.396,50 Kč vyplývající ze specifikovaných rozhodnutí pozemkového úřadu; současně žalované uložil, aby žalobci vydala pozemkové parcely, vše v katastrálním území Š., a zavázal ji, aby nahradila náklady řízení před soudy obou stupňů, a to žalobci částkou 88.172,70 Kč a vedlejší účastnici vystupující na žalobcově straně částkou 72.781,50 Kč.

Odvolací soud vyšel ze zjištění, že rodiče žalobce V. a A. V. uplatnili u příslušného pozemkového úřadu včas své restituční nároky dle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), načež bylo ve výrokové části rozsudku specifikovanými rozhodnutími pozemkového úřadu stanoveno, že jim nárokované pozemky nabyté v rozhodném období státem způsobem zakládajícím restituční důvod (§ 6 odst. 1 zákona o půdě) nelze z důvodu jejich zastavěnosti vydat (§ 11 odst. 1 písm. c/ zákona o půdě), a že jim proto náleží na žalobce posléze postoupené právo na vydání pozemků náhradních. Stát přitom pozemky žalobcových rodičů převzal bez právního důvodu již koncem 50. let 20. století, tj. v době, kdy byly zemědělsky obhospodařovány, a to za účelem výstavby (v souladu se schválenou územně plánovací dokumentací) závodu MAPE Mydlovary, přičemž je kupními smlouvami uzavřenými v letech 1972 až 1988 od nich odkoupil teprve poté, co již byly uvedeným závodem zastavěny. Odňaté pozemky jsou jako pozemky stavební znaleckým posudkem Ing. Ceé oceněny částkou 1.748.747,- Kč. V roce 2009 žalovaná strana na vypořádání předmětných postoupených restitučních nároků zaplatila žalobci celkem 545.350,64 Kč.

Na základě takto zjištěného skutkového stavu odvolací soud uzavřel, že žalobci byly jeho rodiči platně postoupeny restituční nároky (přiznané jim specifikovanými rozhodnutími pozemkového úřadu) na vydání náhradních pozemků ve smyslu zákona o půdě, jehož působnost na posuzovaný případ zakládá ustanovení § 1 písm. a), § 30 zákona o půdě, když v době převzetí odňatých pozemků státem tyto byly evidovány jako role, louka a pastvina a byly též zemědělsky obhospodařovány. Jelikož odňaté pozemky v okamžiku, kdy se jejich držby ujal stát, byly již schválenou územně plánovací dokumentací určeny k zastavění a následně byly též zastavěny, vyšel odvolací soud při posuzování výše postoupených restitučních nároků z jejich ocenění jako pozemků stavebních a dovodil, že na žalobce byly postoupeny restituční nároky v celkové hodnotě 1.748.747,- Kč. V situaci, kdy žalovaná strana na vypořádání dotčených restitučních nároků žalobci již poskytla peněžitou náhradu 545.350,64 Kč, tak odvolací soud, zohledňuje, že žalovaná existenci, případně zbývající výši, restitučních nároků žalobce sporuje, vyhověl žalobě v části o určení, že žalobci vůči žalované nadále náleží nárok na vydání náhradních pozemků, založený specifikovanými rozhodnutími pozemkového úřadu, v hodnotě 1.203.396,50 Kč (1.748.747 – 545.350,64 Kč).

V naznačených poměrech charakterizovaných tím, že žalovaná existenci a výši žalobcových restitučních nároků dlouhodobě zpochybňuje, namítajíc mimo jiné, že tyto ani nejsou upraveny zákonem o půdě, pročež je nebylo lze uspokojit ani převodem předmětných náhradních pozemků nacházejících se v katastrálním území Š., do jejichž veřejné nabídky se žalobce se svým restitučním nárokem přihlásil, pak odvolací soud, dovozuje, že se žalovaná v souvislosti s uspokojováním žalobcova restitučního nároku dopouští libovůle a liknavosti, vyhověl žalobě o vydání konkrétních pozemků, nacházejících se v katastrálním území Š., oceněných ve veřejné nabídce částkou 1.200.616,- Kč. Námitku promlčení uplatněného restitučního nároku vznesenou v průběhu řízení žalovanou přitom neshledal opodstatněnou. Vzhledem k tomu, že žalovaná strana objednala vypracování znaleckého posudku, na jehož podkladě evidovala žalobcův neuspokojený restituční nárok ve výši 1.543.729,25 Kč, a jednala s ním o formě jeho uspokojení, totiž odvolací soud dovodil, že tříletá promlčecí doba mohla počít běžet nejdříve ode dne následujícího po dni, kdy žalovaná žalobci oznámila, že jeho restituční nárok byl přepočítán a vyčíslen nižší než jím uplatňovanou částkou (30. 10. 2008), pročež ke dni zahájení soudního řízení (žaloba o určení podána 30. 12. 2009, žaloba o vydání konkrétních pozemků podána 25. 7. 2011) uplatněný nárok promlčen být nemohl.

Nedůvodnou pak se zřetelem ke zbývající dosud neuspokojené výši žalobcova restitučního nároku (2.780,50 Kč) shledal odvolací soud žalobu v části, jíž se žalobce domáhal rovněž vydání pozemkové parcely v katastrálním území Š., jež byla ve veřejné nabídce oceněna částkou 342.443,- Kč.

Při rozhodování o nákladech řízení odvolací soud vyšel z toho, že žalobce byl za řízení před soudem prvního stupně úspěšný ze čtyř pětin. Žalobci a vedlejší účastnici vystupující na jeho straně tudíž se zřetelem k míře jejich procesního úspěchu (po odečtení míry jejich procesního neúspěchu) přiznal právo na náhradu nákladů prvostupňového řízení ze tří pětin. Poukazuje na okolnost, že žalobce a vedlejší účastnice vystupující na jeho straně nebyli úspěšní se svým odvoláním směřujícím vůči výroku III. prvostupňového rozsudku, jímž byla zamítnuta žaloba o vydání pozemkové parcely v katastrálním území Š., a procesního neúspěchu zaznamenali za odvolacího řízení i v důsledku změny výroku I. rozsudku prvostupňového soudu, znamenající, že žalobcův restituční nárok byl namísto částky 1.543.729,25 Kč, stanovené soudem prvního stupně, určen jen částkou 1.203.396,50 Kč, pak odvolací soud právo na náhradu nákladů odvolacího řízení nepřiznal žádnému z účastníků. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2015, sp. zn. 21 Cdo 616/2014, přitom odvolací soud, rozhoduje o náhradě nákladů řízení, stanovil odměnu advokáta s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a obtížnosti poskytnutých právních služeb paušální sazbou za řízení v jednom stupni.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání všichni účastníci řízení.

Žalovaná spatřovala splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která dosud nebyla v jeho rozhodovací praxi vyřešena. Z obsahu dovolání se však žel nepodává, jakou konkrétní otázku hmotného práva má dovolatelka na mysli. Jako dovolací důvod přitom ohlašuje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Konkrétně pak namítá, odkazujíc na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 223/2014, a nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2000, sp. zn. IV. ÚS 302/99, že odvolací soud na posuzovaný případ nesprávně aplikoval zákon o půdě, ačkoliv pozemky odňaté oprávněným osobám byly v okamžiku jejich prodeje státu již zastavěny (§ 1 odst. 1 písm. a/ zákona o půdě) a za řízení nebylo prokázáno, že by byly v době přechodu na stát zemědělsky využívány (§ 30 zákona o půdě). Uvádí rovněž, že žalobce neprokázal, že odňaté pozemky byly určeny k zastavění. Z toho dovozuje, že je pro účely poskytnutí náhrady za nevydané pozemky nelze oceňovat jako stavební. Konečně žalovaná vytýká, že promlčecí doba, ve které bylo nutno restituční nárok uplatnit u soudu, počala běžet nejpozději ode dne 30. 8. 2006, kdy byla žalobcem vyzvána k poskytnutí finanční náhrady 1.543.729,55 Kč, a nikoliv až ode dne 30. 10. 2008, kdy bylo žalobci oznámeno, že jeho restituční nárok bude nadále žalovanou stranou evidován v nižší než jím požadované částce. Závěrem přitom navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů nižšího stupně s výjimkou té části, jíž byla zamítnuta žaloba o vydání pozemkové parcely v katastrálním území Š., zrušil a věc v uvedeném rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobce a vedlejší účastnice vystupující na jeho straně napadli dovoláním rozsudek odvolacího soudu toliko v té části, jíž byl potvrzen výrok III. prvostupňového rozsudku, kterým byla zamítnuta žaloba o vydání pozemkové parcely v katastrálním území Š., a v části, jíž bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Přípustnost dovolání spatřovali v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, zda Pozemkový fond České republiky svou povinnost vydat náhradní pozemek (za pozemek, který dle ustanovení § 11 odst. 1 písm. c/ zákona o půdě nelze vydat) postupníkovi oprávněné osoby, jenž je jejím potomkem, mohl splnit poskytnutím peněžního plnění. Mínili přitom, že uvedená otázka v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla dosud řešena, případně má být tato dovolacím soudem již vyřešená otázka posouzena jinak. Současně předestřeli k řešení otázky procesního práva, jak postupovat v soudním řízení zahájeném před 7. 5. 2013 při stanovení výše odměny za zastupování procesně úspěšného účastníka advokátem poté, co vyhláška č. 484/2000 Sb. byla plenárním nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod č. 116/2013 Sb., s účinností od 7. 5. 2013 zrušena, a jakým způsobem stanovit ve smyslu ustanovení § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, poměrné právo procesně úspěšnějšího účastníka řízení na náhradu jeho nákladů. Měli přitom za to, že otázka stanovení výše odměny advokáta v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být tato dovolacím soudem již vyřešená otázka posouzena jinak. Při posuzování otázky stanovení poměrné náhrady nákladů řízení procesně úspěšnějšímu účastníkovi se pak odvolací soud dle názoru dovolatelů odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jako dovolací důvod dovolatelé ohlásili, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Konkrétně namítali, že v situaci, kdy žalobcův nárok na vydání náhradních pozemků nezanikl ve smyslu ustanovení § 13 odst. 6 a 7 zákona o půdě, nebylo lze jej uspokojit poskytnutím peněžního plnění, neboť uvedená forma uspokojování restitučních nároků nastupuje teprve tehdy, nelze-li vydat odňatý ani náhradní pozemek (§ 16 odst. 1 zákona o půdě). Poukazovali přitom na okolnost, že žalobce je zemědělským hospodářem a že peněžní plnění přijímal v situaci, kdy se na něj jako na postupníka dle ustanovení § 13 odst. 6 a 7 zákona o půdě vztahovala tzv. restituční tečka, jež byla ve vztahu k žalobci, jakožto potomkovi oprávněných osob, odstraněna až novelou zákona o půdě č. 75/2012 Sb. Uváděli současně, že žalobce neprojevil vůli přijmout poukázané peněžité plnění na uspokojení svého restitučního nároku. Ve vztahu k nákladovým výrokům dovolatelé, odkazujíce na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, namítali, že pro účely náhrady nákladů řízení měla být odměna advokáta určena za využití vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále též jen – „advokátní tarif“). Připomínali rovněž, že nejen za řízení před soudem prvního stupně, ale i v odvolacím řízení, byli procesně úspěšní ze čtyř pětin, z čehož dovozovali, že jim mělo být přiznáno poměrné právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (§ 142 odst. 2 občanského soudního řádu) v rozsahu tří pětin (po odečtení míry procesního neúspěchu od míry procesního úspěchu). Navrhli, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadené části změnil, uložil žalované vydat žalobci rovněž pozemkovou parcelu č. 466 v katastrálním území Š. a zavázal ji, aby nahradila žalobci náklady řízení před soudem prvního stupně 506.264,- Kč a náklady odvolacího řízení 42.652,50 Kč a vedlejší účastnici vystupující na straně žalobce náklady řízení před soudem prvního stupně 363.000,- Kč a náklady odvolacího řízení 42.652,50 Kč.

Ve svém vyjádření k dovolání žalované žalobce a vedlejší účastnice vystupující na jeho straně navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl, případně je zamítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) obě dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), které je – se zřetelem na data zahájení řízení a vydání dovoláním napadeného rozhodnutí (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – rozhodné pro dovolací přezkum.

Dovolání žalované odmítl (§ 243c odst. 1 věty první o. s. ř.), neboť neobsahuje řádné a úplné vymezení toho, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat.

Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání totiž musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. pak platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je přitom podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jak je tomu i v posuzované věci – viz § 238a o. s. ř.), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části).

K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (které je – stejně jako dále zmíněná rozhodnutí Nejvyššího soudu – dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu), dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR 51/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013; k tomu srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14, nebo usnesení ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 200/16 (dostupná na webových stránkách Ústavního soudu).

Uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání dovolatelka v posuzovaném případě zjevně nedostála. Ačkoliv totiž ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která dosud nebyla v jeho rozhodovací praxi řešena, nelze z obsahu dovolání dovodit, jakou dosud neřešenou otázku hmotného práva hodlá prostřednictvím podaného dovolání Nejvyššímu soudu předestřít.

Chybějící údaj o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je vadou dovolání, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat. O uvedenou náležitost přitom dovolatelka dovolání v zákonné lhůtě nedoplnila (k doplnění dovolání srov. § 241b odst. 3 věta první o. s. ř.).

Nad rámec výše uvedeného sluší se vzhledem k argumentaci dovolatelky dodat následující.

Závěr odvolacího soudu, že podle § 1 a § 30 zákona o půdě (v situaci, kdy dle skutkových zjištění soudů nižšího stupně odňaté pozemky v době přechodu na stát byly evidovány jako role, louka a pastvina a byly též zemědělsky obhospodařovány) je třeba na posuzovaný případ aplikovat ustanovení zákona o půdě, odpovídá ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, dle níž se působnost zákona o půdě vztahuje nejen na pozemky, jež jsou anebo v době přechodu na stát byly a nadále mají být zemědělsky obhospodařovány a v katastru nemovitostí jsou označeny druhem kultury uvedeným v ustanovení § 1 odst. 2 zák. č. 334/1992 Sb. (srov. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 11. 1995, sp. zn. 6 A 905/94, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod pořadovým č. 292, svazek 11, ročník 1998, nebo např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1001/2004, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod pořadovým číslem C 2886, sešit 30, ročník 2004), ale i na takové pozemky, které vzdor aktuálnímu stavu byly používány k účelům zemědělské výroby, případně lesní výroby, či vodního hospodářství alespoň v době přechodu na stát (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1081/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3272/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3351/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2438/2015); s tím, že za obhospodařování lze považovat nejen takové hospodaření na pozemcích, které je podnikáním v zemědělství, ale i takové, které uchovává pozemek ve stavu způsobilém k jeho zařazení /udržení/ do kategorie zemědělských pozemků (srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2000, sp. zn. IV. ÚS 302/99, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 17, č. 24). Otázka faktického způsobu užívání (obhospodařování) původních pozemků právními předchůdci žalobce je přitom věcí skutkového zjištění, nikoliv kvalifikovanou otázkou právní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1081/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3351/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2438/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2842/2012). Namítá-li tedy žalovaná, že předmětné pozemky byly v okamžiku přechodu na stát již zastavěny, případně, že za řízení nebylo prokázáno, že by byly v době přechodu na stát zemědělsky využívány, nezpochybňuje tím právní závěry odvolacího soudu, nýbrž jeho závěry skutkové; neuplatňuje tudíž uvedenou argumentací ani jediný zákonný dovolací důvod (nesprávné právní posouzení věci - § 241a odst. 1 o. s. ř.).

V otázce ocenění pozemků, jež pro zákonnou překážku nebylo možno oprávněné osobě vydat a za něž je třeba poskytnout jiný vhodný (náhradní) pozemek (§ 11 odst. 2, § 11a zákona o půdě), rozhodnutí odvolacího soudu rovněž sleduje závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3971/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4678/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1025/2015), dle níž v situaci, kdy byly pozemky v době přechodu na stát sice vedeny v evidenci jako pozemky zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě (v projednávané věci bezprostředně po odnětí pozemků oprávněným osobám došlo v souladu s územně plánovací dokumentací k jejich zastavění), oceňují se pro účely poskytnutí náhrady jako pozemky určené pro stavbu ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. Námitka žalované, že žalobce neprokázal, že odňaté pozemky byly určeny k zastavění, je přitom opětovně založena toliko na kritice skutkových závěrů odvolacího soudu, a nepředstavuje tak způsobilý dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

Rovněž závěr odvolacího soudu, že vyhovění žalobě nebrání žalovanou vznesená námitka promlčení, odpovídá ve skutkových poměrech projednávané věci (žalovaná strana do 30. 10. 2008 evidovala žalobcův neuspokojený restituční nárok ve výši 1.543.729,25 Kč a jednala s ním o formě jeho uspokojení, přičemž žaloba o vydání konkrétních pozemků byla podána 25. 7. 2011) rozhodovací praxi dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3381/2009), dle níž při hodnocení konkrétních okolností případu je třeba mít na zřeteli i nejasnosti, které provázely uplatňování nároků a způsob jejich vypořádání, jakož i to, že právní vztahy vzniklé podle restitučních předpisů nejsou obvyklými a ustálenými právními vztahy, známými z klasických forem občanského práva hmotného; vypořádání nároků z nich plynoucích se realizovalo nesnadno a v dlouhých časových termínech. To platí i pro nároky na převod jiných (náhradních) pozemků podle § 11 odst. 2 zákona o půdě, při jejichž uspokojování jsou osoby oprávněné zásadně odkázány na veřejné nabídky pozemků realizované Pozemkovým fondem České republiky, resp. Státním pozemkovým úřadem, jejichž struktura neměla vždy takové kvalitativní a kvantitativní parametry, aby náhradní pozemky mohly být poskytnuty v době co možná nejkratší a co možná nejširšímu okruhu oprávněných osob (srov. též závěry formulované Ústavním soudem v jeho nálezu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, popř. nálezu ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05), přičemž zákon ani nepředpokládá uplatnění nároku na vydání náhradního pozemku u soudu (s výjimkou judikaturou připuštěných žalob na uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu konkrétního žalobcem zvoleného pozemku - srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3893/2008, ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3284/2011, nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, či ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3453/2007, popřípadě nález Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. I. ÚS 125/10). Z judikatorní praxe dovolacího soudu přitom současně vyplývá, že v případech, kdy povinná osoba nepopírá svůj závazek a jedná s oprávněnou osobou o podmínkách poskytnutí náhrady, může promlčecí doba počít běžet nejdříve dnem, kdy oprávněná osoba zjistí, že povinná osoba nehodlá plnit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2002, sp. zn. 28 Cdo 1898/2001, popř. rozsudek ze dne 23. 1. 2003, sp. zn. 28 Cdo 995/2002). V rozsudku ze dne 18. 1. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2786/2000, pak dovolací soud vyslovil, že při posuzování námitky promlčení práva vyplývajícího z restitučního předpisu, uplatněné povinnou osobou, je namístě zkoumat, zda nejde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. (shodně nález Ústavního soudu ze dne 15. 1. 1997, sp. zn. II. ÚS 309/95), resp. stanovil, že v případě, kdy je uspokojení restitučního nároku závislé na veřejných nabídkách pozemků realizovaných žalovanou stranou, odporuje žalovaným vznesená námitka promlčení dobrým mravům (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1284/2012, či usnesení tohoto soudu ze dne 3. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1548/2009). V případě žaloby o určení výše restitučního nároku pak námitka promlčení ani nepřipadá do úvahy (srov. např. již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3381/2009).

Dovolání žalobce a vedlejší účastnice vystupující na jeho straně, pokud jím brojili vůči té výrokové části rozsudku odvolacího soudu, jež potvrzuje výrok III. rozsudku soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba o vydání pozemkové parcely v katastrálním území Š., Nejvyšší soud rovněž odmítl.

Vedlejší účastnice k podání dovolání směřujícího vůči věci samé není oprávněna (subjektivně legitimována - § 243c odst. 3 věty první a § 218 písm. b/ o. s. ř.); srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2003, sp. zn. 25 Cdo 162/2003, publikované Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004 pod č. 3.

Na vyřešení žalobcem vznesené otázky hmotného práva (zda Pozemkový fond České republiky svou povinnost vydat náhradní pozemek postupníkovi oprávněné osoby, jenž je jejím potomkem, mohl splnit poskytnutím peněžního plnění) pak závisí pouze ta výroková část rozsudku odvolacího soudu, jíž bylo postupem souladným s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4271/2010, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2400/2011) za účelem odstranění stavu právní nejistoty v právních vztazích účastníků (žalovaná zpochybňovala výši žalobcova restitučního nároku, a vylučovala jej tak z účasti na veřejných nabídkových řízeních ve smyslu § 11a zákona o půdě) pro účastníky řízení závazně (§ 159a o. s. ř.) určeno, že žalobcem uplatněný restituční nárok má hodnotu 1.203.396,50 Kč (nikoliv 1.543.729,25 Kč, jak se domáhal žalobce). Jelikož však žalobce rozsudek odvolacího soudu v uvedené výrokové části nenapadá (přičemž nejde o žádný z případů, v nichž by dovolací soud nebyl rozsahem dovolání vázán - § 242 odst. 2 o. s. ř.), když jeho dovolání směřuje krom nákladových výroků již jen do výroku, kterým byl potvrzen výrok III. rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba o vydání pozemkové parcely v katastrálním území Š., nenaplňuje jeho dovolání, jímž je k řešení předkládána právní otázka, o jejíž posouzení se rozsudek odvolacího soudu v napadené části neopírá, zákonné předpoklady vyžadované ustanovením § 237 o. s. ř., a není proto ani přípustné. Dovoláním napadená výroková část rozsudku odvolacího soudu je totiž při závaznosti výroku, jímž byla deklarována hodnota restitučního nároku žalobce, založena již jen na dovolatelem nezpochybňované úvaze, že při zbývajícím neuspokojeném restitučním nároku ve výši 2.780,50 Kč, nejsou dány důvody pro vyhovění žalobě též v části, jíž se žalobce domáhá vydání pozemkové parcely v katastrálním území Š., jež byla ve veřejné nabídce oceněna částkou 342.443,- Kč. Nejvyšší soud proto žalobcovo dovolání v uvedeném rozsahu odmítl jako nepřípustné (§ 243c odst. 1 věta první o. s. ř.).

Dovolání žalobce a vedlejší účastnice vystupující na jeho straně, jež bylo podáno včas, v daném rozsahu osobami k tomu oprávněnými (ve vztahu k vedlejší účastnici řízení srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 25 Cdo 644/2014, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2014, pod č. 94) a řádně zastoupenými ve smyslu ustanovení § 241 odst. 1 o. s. ř., shledal ovšem Nejvyšší soud přípustným (§ 237 o. s. ř.) v části směřující vůči výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Při rozhodování o nákladech řízení se totiž odvolací soud odchýlil od dovolateli poukazované ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. judikaturu dále citovanou).

V souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. zejm. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný pod č. 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 2014, sp. zn. 32 Cdo 1362/2014; nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. srpna 2014, sp. zn. 29 Cdo 1701/2014) se totiž při rozhodování o náhradě nákladů řízení po zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. (plenárním nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod č. 116/2013 Sb.) bez ohledu na to, zda úkony právní služby advokáta byly realizovány před anebo po jejím zrušení, odměna za zastupování advokátem zásadně určuje dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Uvedený závěr sice neobstojí bezvýjimečně a nelze jej aplikovat mechanicky ve všech případech - srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3559/15 - posléze reflektovaný i judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2016, sp. zn. 22 Cdo 757/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 629/2016), odklon od zásady, dle níž se výše odměny za zastupování advokátem určuje podle ustanovení advokátního tarifu, je však možný pouze tehdy, svědčí-li pro něj výjimečně individuální okolnosti případu (kupř. soudní řízení bylo zahájeno za platnosti a účinnosti vyhlášky č. 484/2000 Sb., většina úkonů právní služby byla realizována za účinnosti této vyhlášky, posouzení výše odměny advokáta dle advokátního tarifu znamená nezanedbatelné a z pohledu účastníků řízení nepředvídatelné zvýšení nákladů apod.). Pakliže soud v souvislosti s rozhodováním o nákladech řízení při stanovení výše odměny za zastupování advokátem nevychází z ustanovení advokátního tarifu, musí svůj postup řádně odůvodnit.

Ve smyslu ustanovení § 142 o. s. ř. pak žalobce má plný úspěch ve věci v případě, že soud žalobě zcela vyhoví, a žalovaný v případě, že soud žalobu zcela zamítne. Částečný úspěch ve věci znamená, že rozhodnutím soudu bylo žalobě vyhověno jenom částečně (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 975-976). Posouzení úspěšnosti účastníka v řízení před soudem prvního stupně závisí na tom, v jaké části předmětu řízení před soudem prvního stupně účastník v konečném důsledku, tedy podle konečného rozhodnutí, resp. konečných rozhodnutí, ve věci uspěl. Soud totiž musí rozhodovat o nákladech řízení v souladu s výrokem, kterým rozhodl v meritu věci (srov. nález Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2002, sp. zn. III. ÚS 455/01). Protože i pro odvolací a dovolací řízení platí obdobně ustanovení o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, lze uvedené závěry vztáhnout i na tato řízení (srov. § 224 odst. 1, § 243c odst. 3 o. s. ř.). Odvolatel či dovolatel má tudíž ve věci plný úspěch v případě, že v konečném důsledku uspěje v celém předmětu odvolacího či dovolacího řízení. Jinými slovy, i posouzení úspěšnosti účastníka v odvolacím či dovolacím řízení závisí na tom, v jaké části předmětu odvolacího či dovolacího řízení účastník v konečném důsledku uspěl (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4425/2013, a ze dne 30. 3. 2015, sp. zn. 33 Cdo 4193/2013).

V posuzovaném případě odvolací soud výše uvedeným způsobem nepostupoval, když pro účely náhrady nákladů řízení určil výši odměny za zastupování advokátem paušální sazbou stanovenou za řízení v jednom soudním stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci, aniž v odůvodnění rozsudku vysvětlil, z jakého důvodu se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dle níž se při rozhodování o nákladech řízení po zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. odměna za zastupování advokátem zásadně určuje dle advokátního tarifu. Nadto odvolací soud při rozhodování o nákladech odvolacího řízení důsledně nezohlednil, jaký byl předmět odvolacího řízení a v jaké jeho části ten který z účastníků v konečném důsledku uspěl. V situaci, kdy rozsudek soudu prvního stupně napadly odvoláním v celém rozsahu obě procesní strany, přičemž odvolání žalobce a vedlejší účastnice vystupující na jeho straně směřovalo vůči výroku III. prvostupňového rozsudku, jímž byla žaloba zamítnuta v části o vydání pozemkové parcely v katastrálním území Š., zatímco odvolání žalované mířilo na výroky I. a II. prvostupňového rozsudku, jimiž bylo určeno, že restituční nárok žalobce má hodnotu 1.543.729,25 Kč a žalovaná je na jeho uspokojení povinna vydat žalobci specifikované pozemky v hodnotě 1.200.616,- Kč, a výsledkem odvolacího řízení bylo (dle obsahu výrokové části) potvrzení prvostupňového rozsudku v zamítavém výroku III. i ve výroku II. o uložení povinnosti žalované vydat žalobci na uspokojení restitučního nároku specifikované pozemky v hodnotě 1.200.616,- Kč a změna výroku I. prvostupňového rozsudku spočívající v ponížení deklarované hodnoty žalobcova restitučního nároku z částky 1.543.729,25 Kč na částku 1.203.396,50 Kč, totiž z hlediska aplikace ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. není žádného důvodu posuzovat úspěšnost žalobce a vedlejší účastnice vystupující na jeho straně v odvolacím řízení odchylně od míry jejich úspěchu za řízení před soudem prvního stupně.

S ohledem na předestřené bylo tedy dovolání žalobce a vedlejší účastnice vystupující na jeho straně v části zpochybňující rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů shledáno důvodným, pročež Nejvyšší soud přistoupil dle § 243e odst. 1 a odst. 2, věty první, o. s. ř. ke zrušení napadeného rozsudku v naznačeném rozsahu a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Odvolací soud je přitom ve smyslu § 243g odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 18. července 2017

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru