Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 1644/2019Usnesení NS ze dne 16.01.2020

HeslaBezdůvodné obohacení
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.1644.2019.1
Dotčené předpisy

§ 451 obč. zák.

§ 458 odst. 3 obč. zák.

§ 2991 o. z.

Podána ústavní stížnost

IV. ÚS 991/20


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 1644/2019-870

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČ 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, s adresou pro doručování: Územní pracoviště České Budějovice, Prokišova 5, proti žalované PRVNÍ ČESKÉ STAVEBNÍ A OBCHODNÍ, a.s.,

IČ 256 40 054, se sídlem v Praze 5, Plzeňská 1270/97, zastoupené Mgr. Jiřím Zájedou, advokátem se sídlem v Blatné, Zahradnická 38, o 530.522 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 25 C 344/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2018, č. j. 20 Co 289/2018-837, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 8. 3. 2018, č. j. 25 C 344/2009-781, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 530.522 Kč se specifikovaným příslušenstvím (výrok I.), v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalované obnosu 1.410.744,83 Kč a zbývajícího příslušenství, žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení na straně účastníků i státu (výroky III. a IV.). Žalobkyně požadovala z titulu bezdůvodného obohacení [§ 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), a § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“)] náhradu za užívání jí vlastněných pozemků žalovanou v letech 2006 až 2014. Soud zjistil, že žalovaná sporné nemovitosti skutečně užívá, neboť je vlastníkem staveb, které se na nich nacházejí a tvoří rekreační areál. Poměry předchozích vlastníků dotčených objektů nepokládal soud z hlediska předmětného sporu za podstatné, podotkl však, že hospodářská smlouva z května 1987 uzavřená s právním předchůdcem žalované jí titul k užívání pozemků nezakládá. Bezdůvodné obohacení poměřoval částkou obvyklého nájemného zjištěnou na základě znaleckých posudků. Žalovaná se bránila mimo jiné kompenzací pohledávky na úhradu nákladů vynaložených na udržovací a opravné práce na pozemcích žalobkyně; k výzvě soudu dle § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), pak upřesnila, že započítává pohledávku na úhradu nákladů na sečení trávníku (jež byly žalovanou blíže specifikovány). Soud však uvedl, že pouhou údržbou pozemků nemohlo dojít ke zvýšení jejich hodnoty a že nárok žalované na náhradu není dán ani podle § 458 odst. 3 obč. zák., jednak proto, že toto právo obohaceného vzniká až při vydání předmětu obohacení, k němuž dosud nedošlo, a jednak proto, že mezi nutné náklady ve smyslu citovaného ustanovení nelze řadit náklady na údržbu trávníku, kterou žalovaná provádí bez souhlasu vlastníka v zájmu své vlastní podnikatelské činnosti. Kompenzační námitka žalované tudíž nepřivodila ani částečný zánik pohledávky uplatněné žalobou.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 11. 2018, č. j. 20 Co 289/2018-837, odvolání žalované odmítl pro nedostatek subjektivní legitimace v rozsahu, v němž směřovalo proti zamítavému výroku rozsudku soudu prvního stupně (výrok I.), dále zmíněné rozhodnutí ve vyhovujícím výroku o věci samé k odvolání žalované potvrdil (výrok II.), v zamítavém výroku je potvrdil ohledně částky 56.495 Kč s příslušenstvím, v kterémžto rozsahu je zpochybnila žalobkyně (výrok III.), ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky prvoinstanční rozsudek změnil (výrok IV.), stran výroku o nákladech státu jej potvrdil (výrok V.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok VI.). Odvolací soud se plně ztotožnil se skutkovými i právními úvahami soudu prvního stupně. Žalovanou rozporovaný rozsah užívání pozemků je zřejmý ze znaleckého posudku vypracovaného na základě místního šetření znaleckého ústavu a zahrnuje nejen pozemky přímo zastavěné či užívané jako sportoviště, ale také pozemky zajišťující zásobování areálu vodou a další obslužné činnosti. V tomto směru není rozhodné, zda sporné pozemky jsou či nejsou ohraničeny. Závěry znalců, na jejichž základě obvodní soud provedl kvantifikaci bezdůvodného obohacení, shledal odvolací soud objektivními a podloženými. Soud prvního stupně se správně vypořádal i s kompenzační námitkou žalované a na jeho argumentaci lze plně odkázat: žalovaná k zápočtu uplatnila pouze náklady na běžnou údržbu pozemků, kterou provádí ve prospěch svých aktivit, a navíc je pravdou, že se § 458 odst. 3 obč. zák. uplatní až při vydání předmětu bezdůvodného obohacení, k němuž v kontextu projednávaného sporu dosud nedošlo. Odvoláními napadený rozsudek proto odvolací soud co do věci samé potvrdil coby správný.

Proti rozsudku odvolacího soudu brojí žalovaná dovoláním, a to v jeho výroku II. [ovšem s tím, že kritizuje rovněž způsob, jakým městský soud rozhodl o náhradě nákladů řízení, konkrétně to, že přistoupil k aplikaci § 142 odst. 3 o. s. ř., přestože žalobkyně měla již před začátkem řízení k dispozici znalecký posudek, který stanovoval obvyklé nájemné ve výrazně nižší částce, než na jaké žalobkyně trvala v průběhu řízení]. Dovolatelka předně uvádí, že ve světle judikatury Nejvyššího soudu (rozsudku sp. zn. 28 Cdo 1942/2013) měla být její kompenzační námitka posouzena jako důvodná, jelikož vynaložené náklady byly nutné k údržbě pozemků v řádném stavu. Za nesprávný pokládá rovněž závěr soudů nižších stupňů, dle něhož nemůže uplatnit nárok ve smyslu § 458 odst. 3 obč. zák., pakliže dosud nedošlo k vrácení předmětných pozemků žalobkyni. V aktuálním řízení je posuzováno bezdůvodné obohacení za konkrétní uzavřené období; při jeho vydání je tedy nutno vypořádat rovněž náklady, které byly v řešeném časovém úseku na dotčené nemovitosti vynaloženy. Soudy nižších stupňů pochybily též při hodnocení investic žalované do předmětných pozemků, k nimž nikterak nepřihlédly, přestože žalovaná tvrdila, že svou činností přivodila zvýšení ceny posuzovaných pozemků (soudy jí navíc v tomto směru neposkytly poučení o riziku neunesení břemene tvrzení či břemene důkazního).

Dovolatelka dále kritizuje úsudek odvolacího soudu ohledně rozsahu užívání pozemků z její strany. V souladu s ustálenou judikaturou (rozhodnutím sp. zn. 25 Cdo 845/99) může být bezdůvodné obohacení požadováno jen v míře odpovídající skutečnému využití nemovitostí. Tvrdit a prokazovat rozsah užívání jejího majetku měla přitom žalobkyně, která ovšem tuto svou povinnost nesplnila a poukazovala toliko na charakter rekreačního areálu jako funkčního celku. Předmětné pozemky přitom nejsou nijak oploceny a nemají jasné hranice, přičemž dovolatelka je neužívá v žalobkyní tvrzeném rozsahu. Výtkám podrobuje žalovaná též názor soudů nižších stupňů, dle něhož na ni nepřešla práva a povinnosti z hospodářské smlouvy uzavřené v roce 1987. Domnívá se, že právo užívání pozemků nabyla spolu s vlastnictvím staveb, jež se na nich nacházejí. Žalobkyně ostatně po roce 2006 žalovanou nikdy nevyzvala k vyklizení sporných pozemků, což naznačuje, že dříve nastolené poměry respektovala.

Z těchto důvodů dovolatelka navrhuje rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušit a věc vrátit obvodnímu soudu k dalšímu řízení, případně napadený rozsudek změnit tak, že bude žaloba v plném rozsahu zamítnuta.

K dovolání se vyjádřila žalobkyně, jež rozporovala dovolací argumentaci žalované a zejména zdůrazňovala, že sekáním trávníků na dotčených pozemcích k žádnému rozmnožení jejího majetku nedošlo. Navrhla proto předmětné dovolání zamítnout.

Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 30. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou ve smyslu § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání žalované však není přípustné.

Argumentace dovolatelky týkající se rozsahu užívání sporných nemovitostí přípustnost dovolání nezakládá, neboť ve své podstatě směřuje proti skutkovým zjištěním, na nichž spočívá napadené rozhodnutí. Nejvyšší soud je přitom v dovolacím řízení skutkovými závěry odvolacího soudu vázán a v souladu s § 241a odst. 1 o. s. ř. je oprávněn toliko k přezkumu správnosti právního posouzení věci (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3644/2015, ze dne 8. 1. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3474/2017, a ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 33 Cdo 5365/2017). Rozsah užívání pozemků žalobkyně žalovanou zjištěný městským soudem na základě v řízení provedených důkazů tedy nemůže být dovolatelkou účinně rozporován.

Ze žalovanou odkazovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 845/99, vyplývá, že pokud by žalovaná měla pozemky žalobkyně pod společným oplocením, bylo by na ni nahlíženo jako na uživatelku všech těchto pozemků bez ohledu na to, jak intenzivně a v jakém rozsahu by je skutečně užívala (srovnej mimo jiné rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 651/2017, a usnesení téhož soudu ze dne 23. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4599/2017). Jelikož taková situace v řešeném sporu zjištěna nebyla, bylo zapotřebí zkoumat faktický rozsah využití nemovitostí žalobkyně žalovanou. Právě to však soudy nižších stupňů učinily, a jak již bylo řečeno, skutkové závěry, k nimž v tomto směru dospěly, Nejvyšší soud přezkoumávat nesmí. Lze ovšem doplnit, že podle ustálené judikatury dovolacího soudu se umístěním nemovitých staveb na pozemcích vždy obohacuje jejich vlastník, který je rovněž zásadně pokládán za uživatele pozemků, jež nejsou bezprostředně zastavěny, ale s dotčenými stavbami tvoří jeden funkční celek (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4640/2016, ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5808/2017, či ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1265/2018). I s těmito judikatorními závěry je napadený rozsudek konformní, přičemž revize konkrétních úvah týkajících se intenzity funkční vazby sporných pozemků ke stavbám ve vlastnictví žalované Nejvyššímu soudu pro jejich skutkovou povahu nepřísluší (srovnej kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1910/2017, nebo usnesení téhož soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1707/2018, a ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 60/2019).

Pokud jde o dovolatelkou rovněž kritizovaný úsudek, dle něhož na ni nepřešlo právo užívat pozemky žalobkyně vyplývající z hospodářské smlouvy uzavřené roku 1987, připomíná Nejvyšší soud, že v souladu s jeho konstantní rozhodovací praxí bylo právo trvalého užívání národního majetku ve smyslu § 70 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, svázáno s osobou, které bylo založeno, a nepřecházelo na její právní nástupce ani sukcesí singulární, ani sukcesí univerzální (srovnej zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2012, sp. zn. 23 Cdo 633/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2949/2013, ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5001/2015, a ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 26 Cdo 5756/2017). Žalovaná se tudíž při nabytí vlastnického práva k objektům tvořícím předmětný areál nemohla stát nositelkou práva trvalého užívání k pozemkům žalobkyně, a závěr odvolacího soudu o absenci právního důvodu pro nabytí sporného majetkového prospěchu dovolatelkou se z tohoto hlediska rovněž jeví souladným s judikaturou dovolacího soudu.

Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka nesprávné aplikace § 458 odst. 3 obč. zák. Soudům nižších stupňů je třeba přisvědčit, že vznik práva ve smyslu tohoto ustanovení je vázán na vydání předmětu bezdůvodného obohacení, na nějž byly sporné náklady vynaloženy (Eliáš, K., Lavický, P. In: Eliáš, K. a kol. Občanský zákoník. Velký akademický komentář. 1. svazek. § 1–487. Praha: Linde, 2008. s. 1109). Ani dovolatelka přitom nikterak nezpochybňuje závěr, že k ukončení užívání předmětných pozemků a jejich vrácení vlastnici dosud nedošlo. Namítá-li žalovaná, že byla odvolacím soudem zavázána k vydání majetkového prospěchu ve výši požadované částky, musí dovolací soud upozornit, že je zapotřebí odlišovat bezdůvodné obohacení představované samotnými věcmi (při jejichž vrácení by mohl vzejít nárok na náhradu nutných nákladů na tento předmět bezdůvodného obohacení dle § 458 odst. 3 obč. zák.) a bezdůvodné obohacení vznikající výkonem užívacího práva (jež bylo řešeno v nynější kauze). Skutečnost, že žalovaná plní svou povinnost vydat prospěch získaný uzurpací práva užívat věc, neznamená, že současně dostála povinnosti vrátit samy užívané věci, a že tak mohla požadovat náhradu nákladů, které na tyto věci (nikoli na vykonávané užívací právo) vynaložila ve smyslu § 458 odst. 3 obč. zák.

Žádný rozpor s ustálenou judikaturou dovolacího soudu konečně nevyplývá ani ze způsobu, jakým soudy nižších stupňů vyřešily otázku vzniku bezdůvodného obohacení vynaložením investic na sporné pozemky (k odlišení nároku na vydání náhrady za takto vzniklý majetkový prospěch od práva zakládajícího se na § 458 odst. 3 obč. zák. srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 329/2010, ze dne 14. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 223/2012, a ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1942/2013). Judikatura dovozuje, že bezdůvodné obohacení může vzniknout mimo jiné zhodnocením cizí věci investicí bez právního důvodu. Rozsah takto nastalého majetkového prospěchu se poměřuje rozdílem mezi tržním oceněním dotčeného statku před uskutečněním investice a po něm (viz namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 896/2011, a jeho rozsudek ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1253/2018; odlišný přístup při vynaložení prostředků na cizí věc nikoli bez právního důvodu, nýbrž na základě neplatné či zrušené smlouvy viz např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1448/2015, ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 32 Cdo 3521/2017, a ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 251/2018).

V řešené věci žalovaná nejprve uplatnila neurčitou námitku zhodnocení sporných pozemků provedením udržovacích a opravných prácí, následně však k výzvě soudu učiněné dle § 118a o. s. ř. v písemném vyjádření na č. l. 230 a 231 svou námitku upřesnila tak, že započítává náklady vynaložené na údržbu trávníků. Je proto nutné vycházet z toho, že jediná konkretizovaná pohledávka, kterou žalovaná uplatnila k zápočtu, se týká právě údržby trávníků v předmětném areálu (nikoli případných dalších úprav sporných nemovitostí). Není pak důvod vytýkat soudům nižších stupňů jakékoli pochybení v jejich právních úvahách, dovodily-li, že tento typ údržby povrchu pozemků nepřivodil vznik obohacení na straně žalobkyně, neboť dlouhodobě nezvýšil hodnotu jejího majetku a byl prováděn ve vlastním zájmu žalované (případný prospěch žalobkyně byl toliko nežádaným vedlejším důsledkem udržování areálu žalované v provozuschopném stavu; k tomu přiměřeně srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4897/2014).

Námitka nedostatku poučení o neunesení břemene tvrzení a břemene důkazního směřuje vůči tvrzené vadě řízení, k níž dovolací soud přihlíží v případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.), která ovšem sama přípustnost dovolání nezakládá (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 23 Cdo 3935/2016, ze dne 11. 12. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3872/2018, a ze dne 21. 3. 2019, sp. zn. 26 Cdo 181/2019).

Zpochybnila-li dovolatelka argumentačně též rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, je zapotřebí uvést, že podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroků o nákladech řízení.

Z předeslaných důvodů Nejvyšší soud předmětné dovolání odmítl pro nepřípustnost (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. l, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. Procesně úspěšné žalobkyni, jež nebyla v řízení zastoupena zástupcem ve smyslu § 137 odst. 2 o. s. ř., náleží podle § 151 odst. 3 o. s. ř. požadovaná náhrada v paušální výši 300 Kč (v souladu s § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 16. 1. 2020

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru