Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 1638/99Rozsudek NS ze dne 01.02.2001

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.1638.99.1
Podána ústavní stížnost

III. ÚS 263/01


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 1638/99

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného, CSc., a soudců JUDr. Julie Muránské a JUDr. Josefa Rakovského o dovolání Ing. J. M., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové z 3.2.l999, sp.zn. l7 Co l63/98, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp.zn. 4 C 249/95 (žalobce Ing. J. M. proti žalovaným: l. Nemocnici M., zastoupené advokátem, 2. F. n. m. ČR, 3. MUDr. A. J., zastoupené MUDr. T. J., 4. MUDr. T. J., zastoupenému advokátem, 5. MUDr. J. H., 6. MUDr. M. L. a 7. MUDr. K. M., o určení neplatnosti kupní smlouvy ohledně zdravotnického zařízení, eventuálně o uložení povinnosti k uzavření dohody o vydání nemovitostí), takto:

I. Dovolání dovolatele proti výroku rozsudku (označenému II.) Krajského soudu v Hradci Králové z 3.2.l999, sp.zn. l7 Co l63/98, se zamítá.

II. Dovolání dovolatele proti výroku (označenému III.) Krajského soudu v Hradci Králové z 3.2.l999, sp.zn. l7 Co l63/98, potvrzujícímu výroky rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze l6.l.l998, čj. 4 C 249/95-l00, označené II. a III., se odmítá.

III. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

Odůvodnění:

Žalobce se domáhal žalobou, podanou u soudu 8.3.l995 (v průběhu řízení upravovanou), aby Nemocnici M. bylo uloženo uzavřít se žalobcem dohodu o vydání domu čp. 20 v J. s pozemkem parc. č. 57 (o výměře 449 m2) a s pozemkem parc. č. 37/7l (o výměře 236 m2). V žalobě se uvádělo, že uvedené nemovitosti propadly státu na základě rozsudku Okresního soudu ve Svitavách z 25.3.l97l, čj. 3 T 49/7l-45, jímž byl žalobce odsouzen pro dříve trestný čin opuštění republiky. Žalobce byl rehabilitován usnesením Okresního soudu ve Svitavách z l5.3.l99l, sp.zn. Rt l95/9l. Podle názoru žalobce přešly uvedené nemovitosti na stát ve smyslu ustanovení § 6 odst. l písm. a/ zákona č. 87/l99l Sb. Žalovaná nemocnice byla písemně dne l2.7.l995 vyzvána k vydání uvedených nemovitostí, ale bezvýsledně.

Žalovaný MUDr. J. H. navrhl zamítnutí žaloby a uváděl, že dům čp. 20 v J. nabyl stát kupní smlouvou, uzavřenou l4.11.1975 se spoluvlastníky L. M., Ing. K. M. a L. K., a v roce l995 došlo k privatizaci těchto nemovitostí převodem na nové nabyvatele na základě schváleného privatizačního projektu. Dům čp. 20 v J. ztratil přestavbou svůj původní stavebně technický charakter obytného nájemního domu a stal se provozní budovou pro potřeby lékařských ordinací. Uvedený žalovaný namítal také, že není osobou, kterou má na zřeteli ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/l99l Sb., protože nemovitosti nenabyl v rozporu s tehdy platnými předpisy; vyslovoval také pochybnosti o tom, zda je žalobce státním občanem České republiky.

Žalovaná Nemocnice M. navrhla rovněž zamítnutí žaloby s tím, že není vlastníkem žalobcem uváděných nemovitostí, takže není v této právní věci pasívně legitimována. Také žalovaný F. n. m. ČR se pokládá za subjekt, který není v této právní věci pasívně legitimován. Žalovaní MUDr. T. J., MUDr. A. J., MUDr. M. L. a MUDr. K. M. navrhovali rovněž zamítnutí žaloby, a to z důvodů uvedených žalovaným MUDr. J. H.

Soud prvního stupně vyslechl v řízení žalované fyzické osoby jako účastníky řízení, vyžádal si od Okresního úřadu ve S. realizační spis týkající se propadnutí majetku Ing. J. M. státu, vyžádal si také spisový materiál ohledně domu čp. 20 v J. od odboru výstavby Městského úřadu v J., provedl důkaz posudkem znalce z oboru stavebnictví a konstatoval obsah listinných dokladů, předložených účastníky řízení. Rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách z 28.3.l997, čj. 4 C 249/95-7l, byla zamítnuta žaloba žalobce, aby žalovaným bylo uloženo uzavřít s ním dohodu o vydání jedné ideální poloviny domu čp. 20 v J. a pozemků parc. č. 57 a parc. č. l7/l, eventuálně, aby bylo určeno, že je žalobce vlastníkem ideální poloviny uvedených nemovitostí. Bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení a státu nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení z jeho prostředků zálohovaných.

K odvolání žalobce byl uvedený rozsudek soudu prvního stupně zrušen usnesením Krajského soudu v Hradci Králové z l8.7.l997, sp.zn. 17 Co 311/97, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud vytýkal soudu prvního stupně, že nerozhodl o změně žalobního návrhu žalobce (§ 95 občanského soudního řádu) a rozhodl pouze o přistoupení dalších účastníků do tohoto řízení ve smyslu ustanovení § 92 občanského soudního řádu; předmět řízení nebyl takto přesně vymezen, takže projednaná žaloba, týkající se vydání nemovitostí, směřovala pouze proti žalované nemocnici, ale soud prvního stupně žalobu zamítl vůči všem žalovaným. U změny žalobního návrhu pak zase nebylo upřesněno proti kterému (kterým) ze žalovaných tento změněný žalobní návrh směřuje. Hodnotil proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako nepřezkoumatelný. Odvolací soud ve svém rozsudku vyslovil také svůj názor k otázce, že skutečnost, že žalovaní nabyli vlastnictví v rámci privatizace národního majetku, nebrání tomu, že se žalobce může domáhat svého práva podle zákona č. 87/l99l Sb.

V dalším průběhu řízení soud prvního stupně usnesením ze 7.11.l997, čj. 4 C 249/95-87, připustil změnu žalobního návrhu žalobce a rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách ze l6.l.l998, čj. 4 C 249/95-l00, bylo rozhodnuto, že žalovaná Nemocnice M. je povinna uzavřít se žalobcem dohodu o vydání ideální poloviny domu čp. 20 v J. a pozemků parc. č. 57 (o výměře 449 m2) a parc. č. 37/4 (o výměře 236 m2). Byl zamítnut žalobní návrh, aby také žalovanému F. n. m. ČR bylo uloženo uzavřít se žalobcem dohodu o vydání uvedených nemovitostí. Byl také zamítnut žalobní návrh žalobce domáhající se určení, že je neplatná kupní smlouva o prodeji ideální poloviny zdravotnického zařízení, uzavřená l.4.l995 mezi F. n. m. ČR a žalovanými MUDr. A. J., MUDr. T. J., MUDr. J. H., MUDr. M. L. a MUDr. K. M. Byl také zamítnut žalobní návrh, aby bylo soudem určeno, že je žalobce vlastníkem ideální poloviny uvedených nemovitostí. Soud prvního stupně rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že soud pokládal za prokázáno, že žalobce je oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., který v řízení doložil, že je státním občanem ČR a který také včas uplatnil výzvu o vydání nemovitostí ve smyslu ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. a nálezu Ústavního soudu ČR č. 164/1994 Sb. Žalovanou Nemocnici M. pokládal soud prvního stupně za povinnou osobu ve smyslu ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., protože k účinnosti tohoto zákona její právní předchůdce (Okresní ústav národního zdraví ve S.) držel nemovitosti uvedené v žalobě žalobce. Proto této žalované nemocnici uložil soud prvního stupně povinnost uzavřít se žalobcem dohodu o vydání nemovitostí, když také nebylo v řízení prokázáno, že by dům čp. 20 v J. ztratil provedenou přestavbou svůj původní stavebně-technický charakter. Zamítnuta byla žaloba proti žalovanému F. n. m. ČR, protože tento fond nedržel žalobcem uváděné nemovitosti ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb.

Soud prvního stupně zamítl žalobu žalobce o určení, že vlastníkem jedné ideální poloviny domu čp. 20 v J., okres S., je žalobce, protože nebyly splněny u něho všechny zákonné předpoklady k takovému určení. Také zamítl žalobní návrh žalobce, jímž se domáhal, aby soud určil, že je neplatná (ohledně převodu jedné ideální poloviny převáděných nemovitostí) kupní smlouva z 1.4.1995, uzavřená mezi F. n. m. ČR a žalovanými fyzickými osobami, a to vzhledem k tomu, že tato smlouva byla uzavřena na základě schváleného privatizačního projektu; žalobce také uplatnil výzvu k vydání nemovitostí 4.4.1995, tedy tři dny po té, co bylo o této privatizaci rozhodnuto, a žalovaným fyzickým osobám nebylo nic známo o tom, že by ohledně uvedených nemovitostí byl uplatněn nárok podle zákona o mimosoudních rehabilitacích. Smlouva byla tedy kupujícími uzavřena v dobré víře a soud ji posoudil jako platnou.

Výrok o nákladech řízení odůvodnil soud prvního stupně ustanovením § 142 odst. 2 a 3 občanského soudního řádu.

O odvolání žalobce, žalované Nemocnice M. a žalovaných MUDr. J. H., MUDr. A. J., MUDr. T. J. rozhodl Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem z 3.2.1999, sp.zn. l7 Co l63/99. Odvolací soud především nepřipustil další změnu žaloby ze strany žalobce. Rozsudek soudu prvního stupně byl změněn ve výroku označeném I., a to tak, že byla zamítnuta žaloba o uložení povinnosti Nemocnice M. uzavřít se žalobcem dohodu o vydání jedné ideální poloviny domu čp. 20 v J. a pozemků parc.č. 57 (o výměře 449 m2) a parc. č. 37/1 (o výměře 236 m2) v J. Rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen v zamítavých výrocích, označených II. a III. Odvolací soud připustil zpětvzetí žaloby o určení vlastnictví žalobce, zrušil výrok rozsudku soudu prvního stupně (označený IV.), týkající se této určovací žaloby, a řízení o ní zastavil. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalované Nemocnici M. na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně 2.760,- Kč a před odvolacím soudem 4.119,50 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Dále bylo žalobci uloženo zaplatit žalovaným MUDr. A. J. a MUDr. T. J. na náhradu nákladů řízení odvolacího soudu 6.460,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku, ale nebylo těmto žalovaným přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. Bylo rozhodnuto, že žalovaný F. n. m. ČR, ani žalovaní MUDr. J. H., MUDr. M. L. a MUDr. K. M. nemají právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud také výrokem svého rozsudku zamítl návrh žalobce na připuštění dovolání proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že žalobce je oprávněnou osobou podle zákona č. 87/1991 Sb., který včas podal výzvu o vydání nemovitostí, z nichž dům čp. 20 v J. neztratil provedenou přestavbou svůj původní stavebně technický charakter. Odvolací soud však poukázal na to, že podle článku II. odst. 2 zákona č. 116/1994 Sb. (jímž byl změněn a doplněn zákon č. 87/1991 Sb.) nelze věc oprávněné osobě vydat, byla-li po 1.10.1991 nabyta do vlastnictví jiné osoby než státu nebo byl-li ohledně takové věci schválen privatizační projekt nebo bylo vydáno rozhodnutí o její privatizaci. Tak tomu bylo, podle názoru odvolacího soudu, i v daném případě. Bylo tu vydáno usnesení vlády ČR z 9.11.1994 podle ustanovení §10 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. o privatizaci formou přímého prodeje majetku podniků předem určeným nabyvatelům za účetní hodnotu, zjištěnou ke dni prodeje, a to ohledně Nemocnice M. v J., P. č. 20, na nabyvatele MUDr. A. J., MUDr. T. J., MUDr. J. H., MUDr. M. L. a MUDr. K. M. Na základě tohoto vládního usnesení byla pak uzavřena kupní smlouva o přímém prodeji zdravotnického zařízení dne 1.4.1995, přičemž prodávajícím tu byl F. n. m. ČR. Proto odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu žalobce zamítl. Odvolací soud ještě připojil svůj názor, že žalobce mohl uplatnit nárok na finanční náhradu podle ustanovení § 13 zákona č. 87/1991 Sb.

Vzhledem k aplikaci ustanovení článku II. odst. 2 zákona č. 116/1994 Sb. odvolací soud již nepřipustil změnu žaloby žalobcem. Jako věcně správné potvrdil odvolací soud zamítavé výroky soudu prvního stupně.

Důvodnému částečnému zpětvzetí žaloby, a to o určení vlastnictví žalobce, odvolací soud vyhověl, výrok rozsudku soudu prvního stupně tu zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil.

Výrok o nákladech řízení byl odůvodněn ustanovením § 224 odst. 2 občanského soudního řádu.

Důvody pro připuštění dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jimiž byly potvrzeny zamítavé výroky rozsudku soudu prvního stupně, spatřoval odvolací soud v tom, že žalobce neuvedl nic takového, co by odůvodňovalo závěr, že tu jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který v řízení zastupoval žalobce Ing. J. M., dne 11.3.1999 a dovolání ze strany tohoto žalobce bylo podáno u Okresního soudu ve Svitavách 6.4.1999, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. l občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).

Ve svém dovolání dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání poukazoval dovolatel na ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu (pokud šlo o výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně) a na ustanovení § 239 odst. 2 občanského soudního řádu, pokud šlo o ostatní výroky rozsudku odvolacího soudu, s poukazem na to, že navrhl vyslovení přípustnosti dovolání a tento návrh učinil před vyhlášením potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu, přičemž dovolatel byl přesvědčen o tom, že rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Co do dovolacích důvodů dovolatel uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241 odst. 3 písm. c/ občanského soudního řádu), a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241 odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu).

Dovolatel zdůrazňoval zejména, že si odvolací soud nesprávně vyložil jím použité ustanovení článku II. odst. 2 zákona č. 116/1994 Sb., které se týká platného nabytí věcí (nemovitostí) z doby po 1.10.1991, avšak před 1.11.1994, tj. před účinností zákona č. 116/1994 Sb., když tento zákon otevřel nové lhůty pro osoby, jež neměly trvalý pobyt na území České republiky; od 1.11.1994 nebylo možné, podle názoru dovolatele, privatizovat majetek, na jehož vydání mohl vzniknout nárok oprávněným osobám s bydlištěm v zahraničí, což vyplývá i z ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb. V daném případě bylo rozhodnutí o privatizaci vydáno vládou dne 9.11.1994, tedy v době, kdy již byla znovu otevřena lhůta pro uplatnění nároku na vydání majetku; proto tu byla provedená privatizace v rozporu s ustanovením § 3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb. Ochraně později nabytých majetkových práv tu neměla být dávána přednost před nároky restitučními.

Dovolatel dále zdůrazňoval, že povinnou osobou je tu Nemocnice M., jež je právní nástupkyní bývalého Okresního ústavu národního zdraví ve S., který měl v žalobě uvedené nemovitosti ve svém držení ke dni 1.4.1991, kdy nabyl účinnosti zákon č. 87/1991 Sb. Avšak protože žalované fyzické osoby jsou v daném případě zapsány v katastru nemovitostí, byl důvodný i žalobní návrh o určení neplatnosti kupní smlouvy z 1.4.1995, kterou tyto fyzické osoby nabyly vlastnictví ke koupenému zdravotnickému zařízení, zatím co žalovaná Nemocnice M. již v katastru nemovitostí jako vlastník zapsána nebyla.

Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů (tj. zejména podle občanského soudního řádu /zákona č. 99/1963 Sb./ ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).

Dovolání tu bylo přípustné proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a to podle ustanovení § 238 odst. l písm. a/ občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).

Pokud jde o ostatní výroky rozsudku odvolacího soudu, napadené dovoláním dovolatele, bylo nutno brát zřetel na to, že žalobce ve smyslu ustanovení § 239 odst. 2 občanského soudního řádu (v již citovaném znění) podal návrh na vyslovení přípustnosti dovolání proti uvedenému rozsudku, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Co do přípustnosti dovolání v tomto rozsahu bylo však třeba, aby se dovolací soud zabýval tím, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má či nemá zásadní význam po právní stránce.

V usnesení Ústavního soudu ČR z 23.8.l995, III. ÚS 181/95, uveřejněném pod č. 19 (usnesení) ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, byl zaujat právní závěr, že "za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu je nutno považovat ta rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury, nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudu v obdobném případě".

Zda jde v uvedeném smyslu v daném případě o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, bylo nutné posoudit ve spojitosti s dovolatelem uplatňovanými dovolacími důvody podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c/ a písm. d/ občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).

K výkladu ustanovení § 241 odst. 3 písm. c/ občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) bylo v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, uvedeno: Vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem ve smyslu ustanovení § 241 odst. 2 (později 3) občanského soudního řádu, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z důvodů uvedených v ustanovení § 241 odst. 2 (později 3) písm. a/ až c/ občanského soudního řádu. Dovolacím důvodem uvedeným v ustanovení § 241 odst. 3 písm. b/ občanského soudního řádu nemohou být vady a omyly při hodnocení důkazů (§ 132 občanského soudního řádu). Rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, ale také jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá; musí jít o skutečnost, jejiž zjištění je právně významné.

V daném případě dovolatel ve svém dovolání neuváděl konkrétní údaje o tom, v čem spatřuje, že odvolací soud vycházel ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování v tomto řízení. Také dovolací soud neshledal z obsahu spisu Okresního soudu ve Svitavách, sp.zn. 4 C 249/95, že by v daném případě odvolací soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, nebo že by nepokládal za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá. Nedospěl proto dovolací soud k závěru, že v tomto případě je dán důvod dovolání podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c/ občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).

K dovolatelem rovněž uváděnému dovolacímu důvodu podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) bylo v rozhodnutí uveřejněném pod č. 3/l998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, na str. l3 /45/), uvedeno, že nesprávné právní posouzení věci může spočívat buď v tom, že soud použije na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis, nebo že si použitý právní předpis nesprávně vyloží.

V daném případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc zejména podle článku II. odst. 2 zákona č. 116/1994 Sb. a podle ustanovení § 3 odst. 1, § 4 odst. 1 a 2, § 8 odst. 1 i § 13 zákona č. 87/1991 Sb., jakož i podle ustanovení § 10 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. Bylo tedy třeba v řízení o dovolání posoudit, zda tato ustanovení byla na projednávanou právní věc správně aplikována a zda si odvolací soud je také správně vyložil.

Podle ustanovení článku II. odst. 2 zákona č. 116/1994 Sb. "věc nelze vydat, byla-li po 1. říjnu 1991 nabyta do vlastnictví jiné osoby než státu, nebo byl-li schválen ohledně takové věci privatizační projekt, nebo vydáno rozhodnutí o její privatizaci".

Ve stanovisku uveřejněném pod č. 44/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byl zaujat právní názor: Rozhodování vlády České republiky o privatizaci na základě privatizačních projektů podle ustanovení zákona č. 92/1991 Sb. (o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby) je rozhodování jménem státu jako vlastníka majetku o tom, jak bude s tímto majetkem naloženo. Rozhodnutí vlády o privatizaci, vydané na základě privatizačního projektu, nemá povahu rozhodnutí správního orgánu, vydaného ve správním řízení, a nejde tu také o rozhodnutí o právu či povinnosti fyzické osoby nebo právnické osoby; soudům nenáleží je přezkoumávat např. ve správním soudnictví.

S uvážením citovaného článku II. odst. 2 zákona č. 116/1994 Sb. i toho, jak byly vyloženy v uveřejněné soudní judikatuře právní povaha a právní důsledky rozhodnutí vlády na základě privatizačního projektu podle ustanovení zákona č. 92/1991 Sb. (ve znění zákona č. 92/1992 Sb.), o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, nemohl dovolací soud dospět k závěru, že si odvolací soud v tomto případě nesprávně vyložil citované ustanovení zákona č. 116/1994 Sb. v souvislosti s ustanoveními zákona č. 92/1991 Sb. i zákona č. 87/1991 Sb. Pokud tedy odvolací soud výrokem svého rozsudku (označeným II.) změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že byla zamítnuta žaloba žalobce o uložení povinnosti Nemocnice M. uzavřít se žalobcem dohodu o vydání ideální poloviny domu čp. 20 v J., okres S., a ideální poloviny pozemku parc. č. 57 a parc. č. 37/1 v katastrálním území J., nespočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci a nebyl tu tedy dán dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.). Proto dovolání dovolatele směřující proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé, dovolací soud zamítl podle ustanovení § 243b odst. 1 a 5 občanského soudního řádu (v již citovaném znění).

Pokud dovolatel uplatnil své dovolání také proti výroku rozsudku odvolacího soudu potvrzujícímu zamítavý výrok rozsudku (označeném III.) soudu prvního stupně, týkající se žaloby žalobce o určení neplatnosti kupní smlouvy z 1.4.1995 mezi F. n. m. ČR a fyzickými osobami, žalovanými v této právní věci, neshledal dovolací soud, že by tu šlo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Nešlo tu totiž o rozhodnutí, které by se odchylovalo od ustálené judikatury nebo přinášelo judikaturu novou a možným dopadem na rozhodování soudů v obdobném případě (srov. k tomu shora již citované usnesení Ústavního soudu ČR z 23.81995, III. ÚS 181/95). Nebyly tedy dány zákonné předpoklady podle ustanovení § 239 odst. 2 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) pro přípustnost dovolání dovolatele proti uvedenému výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně. Nezbylo tedy dovolacímu soudu než toto dovolání dovolatele odmítnout podle ustanovení § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) jako dovolání nepřípustné.

Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalovaným v řízení o dovolání náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 1. února 2001

JUDr. Milan Pokorný, CSc., v.r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru