Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 1626/2019Usnesení NS ze dne 10.07.2019

HeslaPřerušení řízení
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.1626.2019.1
Dotčené předpisy

§ 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 1626/2019-183

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně: Česká republika – Ministerstvo financí, IČ 00006947, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, proti žalované: SOLITER, a.s., IČ 00480835, se sídlem v Jablonci nad Nisou, Nádražní 10/148, zastoupená JUDr. Tomášem Prokopcem, advokátem se sídlem v Praze, Karlovo náměstí 285/19, o zaplacení 13 725 128,22 Kč, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 11 C 207/2015, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 19. prosince 2018, č. j. 36 Co 327/2018-163, takto:

Dovolání se odmítá.

Stručné odůvodnění(§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :

Žalovaná napadla dovoláním v záhlaví označené usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 10. 10. 2018, č. j. 11 C 207/2015-147, jímž soud prvního stupně přerušil řízení do pravomocného skončení řízení vedených u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 65 C 364/2010 a sp. zn. 18 C 5/2011.

Dovolatelka předestřela otázku výkladu ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu. Mínila, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3724/2013, ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1917/2013, ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 343/2014, ze dne 2. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4333/2015, a ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 26 Cdo 1170/2017). Kladla dále otázku, dle jejího mínění v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud neřešenou, zda plnění poskytnuté Ministerstvem financí (bez sjednání dohody s poškozeným či soudního rozhodnutí) na náhradu škody ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen – „zákon č. 82/1998 Sb.“, může zakládat bezdůvodné obohacení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.

Přípustnost dovolání jest přitom poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř., podle něhož „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.

Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálená v tom smyslu, že § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., týkající se možnosti soudu řízení přerušit, patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, a to s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem každého případu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015 sp. zn. 26 Cdo 3401/2015, či ze dne 17. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 342/2016). K problematice fakultativního přerušení řízení přitom Nejvyšší soud opakovaně vyslovil, že § 109 odst. 2 o. s. ř. dává soudu možnost, nikoliv povinnost řízení přerušit. Důvody přerušení řízení jsou dány zejména tehdy, probíhá-li řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu. Musí jít o otázku, která má podstatný význam pro řešení daného případu, jež se vztahuje k danému skutkovému stavu a kterou si soud může vyřešit sám podle § 135 odst. 2 o. s. ř. Hlavní důvod pro přerušení řízení pak spočívá v hospodárnosti řízení, tj. aby stejná otázka nebyla posuzována nadbytečně dvakrát (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015 sp. zn. 22 Cdo 1868/2014, ze dne 25. 5.2016, sp. zn. 28 Cdo 1409/2016, ze dne 21. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4176/2015). Z hlediska hospodárnosti řízení jest pak vždy posoudit, zda vyčkání výsledku vedlejšího řízení bude i z hlediska délky původního (hlavního) řízení účelné, tj. zda nebude účelnějším, vyřeší-li si soud otázku, která může mít význam pro jeho rozhodnutí, předběžně sám (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5270/2009, publikovaný v časopise Soudní judikatura z oblasti občanského, obchodního a pracovního práva pod č. 169/2011). Úvahu odvolacího soudu o přerušení nebo nepřerušení řízení podle citovaného ustanovení přitom může dovolací soud přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti. Předmětem dovolacího řízení, které se připouští jen pro řešení významných právních otázek, totiž nemůže být přezkum úvah odvolacího soudu o tom, zda v té které konkrétní věci je z hlediska hospodárnosti řízení namístě řízení přerušit či nikoliv (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 572/2014, ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4352/2015, a ze dne 12. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2589/2013).

Závěr odvolacího soudu, že jest probíhající řízení o vydání bezdůvodného obohacení, vzniklého (dle verze žalobkyně) poskytnutím plnění na náhradu škody dle zákona č. 82/1998 Sb. bez odpovídajícího právního důvodu, přerušit do pravomocného skončení řízení, v nichž se dovolatelka domáhá náhrady zbývající (dosud neuhrazené) části této škody (jež jí měla být způsobena týmž postupem, případně akty správních orgánů), přitom není nikterak nepřiměřený a odpovídá výše citované judikatuře (včetně té, kterou označila dovolatelka). Smyslem přerušení řízení je přitom zabránit tomu, aby otázka existence odpovědnostního vztahu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. byla řešena opakovaně v různých soudních řízeních. Soudy nižšího stupně implicitně přijatý závěr, že plnění poskytnuté příslušným ústředním správním úřadem bez dohody sjednané s poškozeným či soudního rozhodnutí na náhradu škody dle zákona č. 82/1998 Sb. může zakládat bezdůvodné obohacení vzniklé plněním bez právního důvodu, je pak plně konformní s judikaturou dovolacího soudu, dle níž v případě, kdy ten, kdo plní, jedná v přesvědčení, že plní svůj vlastní závazek nebo jinou svou právní povinnost, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti není, jde o plnění bez právního důvodu a nárok na vydání bezdůvodného obohacení vzniká vůči tomu, komu bylo plněno (v poměrech zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, jímž se řídí i projednávaná věc, jestliže plnění bylo poskytnuto dne 21. 2. 2013, srov. např. zprávu „K některým otázkám projednávání žalob o vydání neoprávněného majetkového prospěchu podle občanského zákoníku a zákoníku práce“ ze dne 28. 3. 1975, sp. zn. Cpj 34/74, uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 26, ročník 1975, či zprávu „K některým dalším otázkám projednávání žalob o vydání neoprávněného majetkového prospěchu podle ustanovení občanského zákoníku“ ze dne 21. 12. 1978, sp. zn. Cpj 37/78, uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 1, ročník 1979, jejichž závěry jsou i nadále přijímány soudní praxí, viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5596/2016, vůči němuž směřující ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. I. ÚS 2509/17).

Vytýká-li dovolatelka, že odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí nedefinoval otázku řešenou v jiných soudních řízeních, jež má mít podstatný význam pro projednávanou při, předestírá tím vadu řízení. Takovouto výtkou se ovšem Nejvyšší soud může zabývat jen tehdy, je-li dovolání shledáno přípustným (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), přičemž toliko jejím prostřednictvím na přípustnost dovolání usuzovat nelze. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu se ostatně podává, že pro projednávanou věc je podstatnou právě otázka existence odpovědnostního vztahu mezi účastníky řízení ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., řešená ve sporech, do jejichž skončení je posuzované řízení přerušeno.

Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.), když předpoklady jeho přípustnosti zjevně nejsou naplněny (§ 237 o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); o nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (srov. §243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.).

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 10. 7. 2019

Mgr. Zdeněk Sajdl

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru