Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 1613/2020Usnesení NS ze dne 07.10.2020

HeslaPřípustnost dovolání
Vady podání
Bezdůvodné obohacení
Nemožnost plnění
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.1613.2020.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 241a odst. 1 až 3 o. s. ř.

§ 2991 odst. 1 a 2 o. z.

§ 2007 o. z.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 1613/2020-447

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobců a) J. M., narozeného XY, bytem XY, b) J. K., narozené XY, bytem XY, obou zastoupených JUDr. Ervínem Perthenem, MBA, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti žalovaným 1) E. N., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Lukášem Polákem, advokátem se sídlem v Pardubicích, třída Míru 450, 2) M. P., narozenému XY, bytem XY, toho času ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, zastoupenému Mgr. Janem Poláčkem, advokátem se sídlem v Pardubicích, náměstí Republiky 53, 3) M. B., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Lukášem Kulhánkem, advokátem se sídlem v Jaroměři, Na Cihelnách 9, o zaplacení částky 1.720.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 27 C 151/2016, o dovoláních žalobců a žalovaného 2) proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 23. května 2019, č. j. 23 Co 432/2018-339, takto:

I. Dovolání se odmítají.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Pardubicích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. 5. 2018, č. j. 27 C 151/2016-202, uložil žalovaným 1) a 2) povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobcům částku 1.720.000,- Kč (výrok I.) a zamítl návrh, aby spolu se žalovanými 1) a 2) byl povinen zaplatit žalobcům částku 1.720.000,- Kč i žalovaný 3) - výrok II. Dále uložil žalovaným 1) a 2) povinnost společně a nerozdílně nahradit žalobcům k rukám jejich zástupce náklady řízení ve výši 341.630,70 Kč (výrok III.) a rozhodl, že ve vztahu mezi žalobci a žalovaným 3) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.).

K odvolání žalobců (výslovně výhradně proti výrokům II. a IV.), žalované 1) - toliko proti výrokům I. a III. v rozsahu přisouzené částky 1.462.000,- Kč - a žalovaného 2) Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 23. 5. 2019, č. j. 23 Co 432/2018-339, rozsudek soudu prvního stupně v části výroků I. a II. v rozsahu částky 258.000,- Kč zrušil a řízení zastavil (výrok I.), ve zbývající části výroku I. změnil tak, že žalovaný 2) je povinen zaplatit každému z žalobců částku 731.000,- Kč a vůči žalované 1) se požadavek žalobců na zaplacení částky 731.000,- Kč každému z nich zamítá (výrok II.), a ve zbývající části výroku II., pokud jím byl zamítnut požadavek žalobců vůči žalovanému 3) na zaplacení částky 731.000,- Kč každému z žalobců, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok III.). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky IV. až IX.) a každému z žalobců uložil povinnost zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Pardubicích soudní poplatek z odvolání ve výši 9.137,50 Kč (výrok X.).

Žalobci se podanou žalobou domáhali na žalovaných 1) a 2) vydání bezdůvodného obohacení v původně žalované výši 1.720.000,- Kč a shodné částky na žalovaných 1) a 3) z titulu náhrady škody. Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že dne 30. 10. 2014 uzavřeli žalobci se žalovanými 1) a 2) jakožto podílovými spoluvlastníky pozemku parc. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, pozemku parc. XY, jehož součástí je stavba bez č. p./ č. e., a pozemku parc. XY, vše v katastrálním území XY (dále „předmětné nemovitosti“), kupní smlouvu, jež zanikla pro nemožnost plnění podle ustanovení § 2006 a § 2007 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále „o. z.“), neboť žalovanému 2) byla předběžným opatřením ze dne 21. 11. 2014 zakázána dispozice s jeho spoluvlastnickým podílem o velikosti 17/20 na předmětných nemovitostech a převod zbývajícího spoluvlastnického podílu o velikosti 3/20 ve vlastnictví žalované 1) ztratil pro žalobce smysl. Zánikem kupní smlouvy pro nemožnost plnění zanikl i právní důvod pro plnění žalobců, kteří žalovaným 1) a 2) zaplatili 1.720.000,- Kč na úhradu kupní ceny, a to přímo na účet Hypoteční banky, a. s., k vyplacení hypotečního úvěru žalovaných 1) a 2), kteří byli na základě smlouvy o poskytnutí hypotečního úvěru ze dne 21. 2. 2013 zavázáni společně a nerozdílně. Oba soudy nižších stupňů proto uzavřely, že částka, která byla plněna na kupní cenu ze strany žalobců, představuje bezdůvodné obohacení žalovaných 1) a 2). Odvolací soud však, na rozdíl od soudu prvního stupně, dospěl k závěru, že žalovaní 1) a 2) nejsou k vydání bezdůvodného obohacení zavázáni společně a nerozdílně, jelikož žalobci plnili kupní cenu dle kupní smlouvy, k jejímuž přijetí byli žalovaní 1) a 2) oprávněni dle výše svých spoluvlastnických podílů, přestože předmětná část kupní ceny byla poukázána na účet třetího subjektu (ten byl pouze sjednaným místem plnění). Ve vztahu mezi žalobci a žalovanými 1) a 2) tudíž není právně významné, jak byli žalovaní 1) a 2) zavázáni ve vztahu z úvěrové smlouvy s Hypoteční bankou, a. s., neboť skutkovou podstatou k vydání bezdůvodného obohacení není plnění za jiného.

Dále odvolací soud – shodně se soudem prvního stupně – konstatoval, že není dána odpovědnost žalované 1) a ani žalovaného 3), jenž v rámci prodeje předmětných nemovitostí zastupoval žalovaného 2) na základě plné moci, za škodu. Shledal totiž, že mezi vznikem škody na straně žalobců a porušením právní povinnosti žalovaných 1) a 3) jednat poctivě [zamlčením informace týkající se trestného činu, kterého se měl v předmětném domě dopustit žalovaný 2)] absentuje příčinná souvislost, neboť šlo o informaci o vlastnosti domu, která by vedla k vadnosti plnění, pro niž by žalobci mohli žádat slevu z kupní ceny nebo odstoupit od smlouvy, přičemž v řízení bylo prokázáno, že žalobci z důvodu této vady požadovali slevu z kupní ceny ve výši 500.000,- Kč. Žalobci tak poté, co se zmíněnou informaci dozvěděli, nejednali v soudu se svým v řízení předloženým tvrzením o tom, že pokud by uvedenou informaci měli, kupní smlouvu by neuzavřeli (a škoda by jim nevznikla).

Proti rozsudku odvolacího soudu [výslovně toliko proti části výroku II., jíž byl zamítnut požadavek žalobců na zaplacení 731.000,- Kč každému z nich vůči žalované 1), a proti výroku III., a to dle podání ze dne 10. 9. 2019 – k tomu blíže viz § 242 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“)] podali žalobci dovolání. Domnívají se, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena otázka, zda jsou žalovaní 1) a 2) zavázáni společně a nerozdílně k vydání bezdůvodného obohacení žalobcům, pokud dohodnutou úhradou kupní ceny dojde k zániku jejich solidárního závazku z hypotéky vůči bance. V této souvislosti se táží, zda se má při hodnocení pasivní solidarity žalovaných 1) a 2) celá obchodní konstrukce posoudit jako celek s přihlédnutím ke všem okolnostem a motivaci stran. Uvádí, že žalovaná 1) těží ze svého nepoctivého jednání, jelikož dohodnutým postupem zanikl za finanční prostředky žalobců její solidární závazek vůči bance. Dále se dle názoru žalobců odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posuzování otázky příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním žalovaných 1) a 3) a vznikem škody, jelikož odvolací soud nesprávně stanovil jevy, mezi kterými se má zjišťovat příčinná souvislost, a nesprávně hodnotil míru závažnosti a souvislosti jednotlivých jevů. Vyjadřují přesvědčení, že zatajená informace o tom, že jeden z prodávajících je vrah (vraždil v předmětném domě), není z právního pohledu vlastností daného domu, nýbrž jde o vlastnost či charakteristiku prodávajícího, přičemž zatajení uvedené informace bylo podstatnou příčinou, bez níž by nemohlo dojít k následnému řetězci událostí vedoucích ke škodě. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadeném rozsahu zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Rozsudek odvolacího soudu napadl též žalovaný 2) dovoláním, následně doplněným advokátem. Zdůraznil, že žalovaný 2) se bezdůvodně neobohatil na úkor žalobců, neboť nemohl ovlivnit vydání předběžného opatření zabraňujícího nakládat s majetkem žalovaného 2) a ani vyjednávání žalovaného 3), v jehož důsledku žalobci plnili ve prospěch Hypoteční banky, a. s. Navrhl, aby dovolací soud výroky II. až X. rozsudku odvolacího soudu zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovoláním nebyla podána.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) o dovoláních rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláními napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 23. 5. 2019 (srovnej čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání byla podána proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnými osobami (účastníky řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelů advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se s ohledem na obsah dovolání nejprve tím, zda dovolání žalovaného 2) má veškeré náležitosti vyplývající z ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. (s přihlédnutím k ustanovení § 237 o. s. ř.), tj. zda nemá vady a je tudíž věcně projednatelné, a dále tím, zda je dovolání žalobců přípustné (§ 237 o. s. ř.).

Podle ustanovení § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Podle ustanovení § 241b odst. 3, věta první, o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Z pohledu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. dovolání žalovaného 2) zcela zřejmě postrádá obligatorní náležitost spočívající v řádném vymezení některého z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. (k náležitostem dovolání srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jež je stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz, nebo body 38. a 39. stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS – st. 45/16, jež bylo publikováno pod číslem 460/2017 Sb. a je rovněž, stejně jako dále uvedené rozhodnutí Ústavního soudu, přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu http:/nalus.usoud.cz). Absence této náležitosti dovolání má tak ten důsledek, že původně odstranitelná vada dovolání se marným uplynutím propadné (prekluzívní) lhůty podle ustanovení § 241b odst. 3 o. s. ř. stala vadou neodstranitelnou. Dovolatel dovolání o uvedenou náležitost v zákonem stanovené lhůtě nedoplnil (aniž by soud byl povinen o tom dovolatele poučit a k doplnění dovolání ho vyzvat – srovnej ustanovení § 243b o. s. ř., podle něhož ustanovení § 43 o. s. ř. pro dovolací řízení neplatí).

Sluší se uvést, že vymezení důvodu přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. nemůže nahradit vyjádřený nesouhlas dovolatele s právním posouzením věci přijatým odvolacím soudem [k povinnosti rozlišit důvod přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. a dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. srovnej přiléhavý výklad ve shora označeném stanovisku pléna Ústavního soudu]. Pokud dovolací důvod, kterým může být pouze nesprávné právní posouzení věci, se vymezí tak, že dovolatel uvede závěr při interpretaci či aplikaci konkrétního ustanovení hmotného či procesního práva, který pokládá za nesprávný, a vysvětlí, v čem tuto nesprávnost shledává, pak některý ze čtyř možných zákonem upravených případů přípustnosti dovolání je třeba vymezit klasifikací otázky hmotného či procesního práva, na jejímž řešení konečné rozhodnutí odvolacího soudu závisí. Následně je třeba spojit vazbu tohoto řešení s rozhodovací praxí dovolacího soudu, tj. zda se jednalo o otázku dosud neřešenou, o otázku, která je v praxi soudu dovolacího řešena odchylně, nebo o otázku, která byla řešena v rozporu s praxí dovolacího soudu, popřípadě o otázku, která již v praxi byla dovolacím soudem vyřešena, ale ten by měl o ní nově rozhodnout jinak.

Protože v poměrech projednávané věci v dovolání žalovaného 2) zcela absentuje vymezení některého z důvodu přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., je pro tento nedostatek dovolání žalovaného 2) vadné a věcně neprojednatelné. Označená vada dovolání současně brání tomu, aby mohlo být v dovolacím řízení, jde-li o projednání dovolání tohoto dovolatele, pokračováno.

Z důvodů výše vyložených nemohl Nejvyšší soud postupovat jinak, než dovolání žalovaného 2) podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout.

Dovolání žalobců pro žádnou z jimi předestřených právních otázek není přípustné.

Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu je bezdůvodné obohacení chápáno jako závazek, jehož obsahem je povinnost profitujícího subjektu vydat vše, oč se obohatil, a jí korespondující právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo, požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení. Předpokladem vzniku naznačené povinnosti není protiprávní jednání obohaceného ani jeho zavinění, nýbrž objektivně vzniklý stav obohacení, k němuž došlo způsobem, jejž právní řád neuznává. Posouzení, zda jde mezi účastníky o vztah z bezdůvodného obohacení, závisí totiž jedině na naplnění znaků skutkové podstaty hmotněprávní normy [§ 451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák.“), respektive § 2991 a násl. o. z.], mezi něž patří především, že obohacený získal majetkový prospěch, pro který na jeho straně právní důvod chyběl buď od počátku, nebo dodatečně odpadl [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo 443/2014, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1145/2017; judikatura vztahující se k právnímu institutu bezdůvodného obohacení je přitom se zřetelem k obdobnému znění ustanovení § 451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, použitelná i v poměrech ustanovení § 2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. l. 2014 (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2113/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1836/2017, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1881/2018)]. Skutková podstata bezdůvodného obohacení získaného plněním z právního důvodu, který odpadl, míří na ty případy, v nichž v okamžiku poskytnutí plnění existoval právní důvod plnění, který však následně, v důsledku další právní skutečnosti, ztratil své právní účinky (odpadl); okamžikem odpadnutí právního důvodu se poskytnuté plnění stává bezdůvodným obohacením (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 33 Odo 871/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3053/2013, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2598/2014). Skutková podstata bezdůvodného obohacení plněním za jiného je naplněna za předpokladu, že ten, kdo plnil jinému, poskytl mu plnění, jež má majetkovou hodnotu, tuto povinnost neměl a plnil místo toho, kdo byl k tomuto plnění povinen (tj. místo dlužníka), přičemž mezi subjekty, mezi nimiž došlo k plnění, bylo zřejmé, že se plní za jiného; předpokladem je, že přijetím plnění věřitelem zanikl dluh dlužníka (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4388/2008, jenž byl publikován pod číslem 9/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 32 Odo 970/2006).

Ze skutkových zjištění se v nyní projednávané věci podává, že převodem peněžních prostředků žalobci na účet třetího subjektu došlo k uhrazení části kupní ceny sjednané ve smlouvě o koupi předmětných nemovitostí mezi žalovanými 1) a 2) na straně jedné a žalobci na straně druhé, přičemž závazek z uvedené kupní smlouvy zanikl v celém rozsahu pro nemožnost plnění dle ustanovení § 2007 o. z. Na základě zmíněné kupní smlouvy totiž nebylo možné provést vklad vlastnického práva žalobců do katastru nemovitostí. Odvolací soud se tak ve svém rozhodnutí od shora citovaných judikatorních závěrů nikterak neodchýlil, kvalifikoval-li daný skutkový stav jako bezdůvodné obohacení, a to jako plnění poskytnuté na základě určitého (později odpadnuvšího) právního důvodu, jelikož platba provedená žalobci směřovala ke splnění jejich závazku dle uzavřené kupní smlouvy vůči žalovaným 1) a 2) jakožto druhé smluvní straně. Žalobci tudíž plnili dluh vlastní, pročež se logicky nemůže jednat o naplnění skutkové podstaty bezdůvodného obohacení vzniklého „plněním za jiného“. Za daných okolností je pak nerozhodné, že kupní cena byla v souladu s ujednáním v kupní smlouvě uhrazena na účet třetí osoby a jakého charakteru jsou právní vztahy mezi třetí osobou a žalovanými.

Přípustnosti dovolání žalobců pro řešení (dosud neřešené) otázky, zda „žalovaní 1) a 2) jsou solidárně odpovědni z bezdůvodného obohacení, pokud úhradou kupní ceny dojde k vyplacení jejich hypotéky ve prospěch třetí osoby, jíž byli dlužníci zavázáni společně a nerozdílně,“ nelze přisvědčit již jen proto, že na řešení otázky pasivní solidarity žalovaných 1) a 2) k vydání bezdůvodného obohacení, jež mělo na úkor žalobců vzniknout zaplacením části kupní ceny třetí osobě, není rozsudek odvolacího soudu založen. Ve vztahu k této části dovolání tak není splněn obecný předpoklad jeho přípustnosti vtělený do ustanovení § 237 o. s. ř. (k vazbě přípustnosti dovolání na otázky, na nichž je dovoláním dotčené rozhodnutí odvolacího soudu založeno, srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013 v němž bylo zdůrazněno, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí; dále srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).

Tvrdí-li dovolatelé, že solidární povinnost žalovaných 1) a 2) k vydání bezdůvodného obohacení vyplývá z dohody účastníků kupní smlouvy, podle níž žalobci plnili závazek žalovaných 1) a 2) Hypoteční bance a. s., pak tím v zásadě (nesprávně) popírají existenci skutkové podstaty bezdůvodného obohacení (dodatečné odpadnutí právního důvodu k plnění pro nemožnost plnění), kterou vylíčením pro věc rozhodných skutečností ve svém žalobním žádání vymezili. Je-li rozsudek odvolacího soudu skutkově založen na závěru, k němuž se uplatněné právní posouzení věci podle ustanovení § 2991 odst. 1 a 2 o. z. a § 2006 odst. 1 a § 2007 o. z. připíná, tj. že po uzavření kupní smlouvy mezi žalobci na straně jedné a žalovanými 1) a 2) na straně druhé nemohl být proveden vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí pro vyznačený zákaz dispozice s podílem žalovaného 2) v rozsahu 17/20 a na převodu (pouze) spoluvlastnického podílu žalované 1) neměli žalobci z pochopitelných důvodů zájem, pak povinnost žalovaných 1) a 2) vydat žalobcům bezdůvodné obohacení skutkově nesouvisí s tím, komu žalobci kupní cenu zaplatili, a ani s tím, že tak činili za žalované vůči jejich věřiteli ze smlouvy o úvěru. Žalobci tak řešení otázky pasivní solidarity žalovaných 1) a 2) k vydání bezdůvodného obohacení spojují s jiným skutkovým stavem, než z jakého vyšel odvolací soud. Dovolatelé tím ovšem přehlížejí, že od 1. 1. 2013 nelze v režimu dovolacího řízení úspěšně zpochybnit skutková zjištění učiněná v nalézacím řízení. Těmito skutkovými zjištěními je dovolací soud vázán a nemůže je přezkoumávat (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). Dovolání, které je přípustné, lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Přitom nelze vycházet z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013).

K argumentaci dovolatelů vážící se k povinnosti žalovaných 1) a 3) nahradit žalobcům škodu se sluší uvést následující. Zjišťuje-li se v řízení o náhradu škody, zda protiprávní úkon škůdce a poškozenému vzniklá škoda jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku, je otázka existence příčinné souvislosti otázkou skutkovou [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001; odkazují-li dovolatelé na nález Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. III. ÚS 3067/13, pak dovolateli konstatovaný obecný závěr, že námitky proti posouzení příčinné souvislosti jsou typicky právní (a nikoliv skutkové) povahy z odůvodnění citovaného nálezu nevyplývá]. Příčinná souvislost se nepředpokládá, nýbrž musí být prokázána, a v tomto směru jde tedy o otázku skutkových zjištění. Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými okolnostmi má být existence vztahu příčiny a následku zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit (srovnej kromě dovolateli citovaných rozhodnutí, např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 25 Cdo 915/2005, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006).

O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem protiprávního úkonu škůdce, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku, tudíž je-li doloženo, že nebýt protiprávního úkonu, ke škodě by nedošlo. Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává; příčinou škody může být jen ta okolnost, bez jejíž existence by škodný následek nevznikl. Přitom nemusí jít o příčinu jedinou, nýbrž stačí, jde-li o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, a to o příčinu podstatnou. Je-li příčin více, působí z časového hlediska buď souběžně anebo následně, aniž se časově překrývají; v takovém případě je pro existenci příčinné souvislosti nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik propojen (prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a ta postupně případně příčinu další), že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku. Časové hledisko pak není rozhodujícím a jediným kritériem a příčinnou souvislost nelze zaměnit za souvislost časovou, neboť újma může být důsledkem škodné události, i když nevznikla v době škodné události, ale později (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1990, sp. zn. 1 Cz 86/90 publikovaný pod č. 7/1992 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Řetězec příčin ale nezakládá příčinnou souvislost mezi jednáním škůdce a vzniklou škodou tehdy, vstupuje-li do děje jiná, na jednání škůdce nezávislá skutečnost, která je pro vznik škody rozhodující (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 245/2000).

V projednávané věci se odvolací soud tím, že se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že není dána příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti žalovaných 1) a 3) a vznikem škody žalobců, od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. Ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, jimiž je dovolací soud (jak výše uvedeno) vázán, je zřejmé, že do řetězce příčin mezi porušením povinnosti počínat si poctivě (nezamlčet podstatné informace týkající se okolností důležitých pro rozhodování kupujících uzavřít kupní smlouvu) a vznikem škody (zánikem závazku z kupní smlouvy pro nemožnost plnění), vstoupila na jednání žalovaných 1) a 3) nezávislá skutečnost [návrh třetích osob na vydání předběžného opatření zakazujícího žalovanému 2) disponovat s jeho spoluvlastnickým podílem na předmětných nemovitostech, jemuž bylo soudem vyhověno], která byla pro zánik závazku z kupní smlouvy, respektive pro vznik škody, rozhodující a kterou žalovaní 1) a 3) nemohli předvídat. Bez vydání daného předběžného opatření by totiž neexistovalo žádné omezení žalovaného 2) disponovat spoluvlastnickým podílem na převáděné nemovitosti; došlo tak ke skutečnosti, která byla způsobilá přerušit příčinnou souvislost mezi protiprávním jednáním žalovaných 1) a 3) a vzniklou škodou. Uvedený závěr přitom nikterak nekoliduje závěrům vysloveným v nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 1. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05, ve vztahu k teorii adekvátnosti příčinné souvislosti, podle níž je příčinná souvislost dána tehdy, jestliže je škoda podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností adekvátním důsledkem protiprávního úkonu nebo škodní události.

Dovolací soud dále považuje za vhodné uvést, že dovolatelé sice do vymezené právní otázky týkající se příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním žalovaných 1) a 3) a vznikem škody vtělili i požadavek na určení podílu žalovaného 3), jenž by zakládal jeho odpovědnost za způsobenou škodu, nicméně takto vymezenou dílčí otázku nedoprovodili (na rozdíl od posouzení otázky příčinné souvislosti) žádnou dovolací argumentací. Pro řešení takové dílčí otázky by dovolání beztak nebylo přípustné, neboť jako otázka dílčí je (v poměrech projednávané věci) obsažena v obecnější otázce přerušeného řetězce příčin mezi protiprávním jednáním a vznikem škody, jež je rozhodovací praxí Nejvyššího soudu již konstantně řešena, a odvolací soud se od přijatých konkluzí nijak neodchýlil. Jestliže judikatura nabízí řešení otázky obecnějšího charakteru, nemá smysl, aby dovolací soud meritorně přezkoumával dovolatelem formulované otázky dílčí, jejichž řešení nemůže nijak zvrátit závěr učiněný o otázce obecné (k této problematice srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2619/15, popřípadě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1131/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1323/2020).

Jelikož dovolání žalobců není přípustné, Nejvyšší soud i toto dovolání (rovněž) podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Protože dovolatelé výslovně uvedli, že rozsudek odvolacího soudu napadají i ve výrocích VII., IX. a X., zabýval se dovolací soud přípustností dovolání i ve vztahu k těmto výrokům [o nákladech odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobci a žalovanými 1) a 3) a o povinnosti žalobců zaplatit soudní poplatek z odvolání]. Proti označeným výrokům však není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) a i) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017].

V souladu s ustanovením § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 7. 10. 2020

JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru