Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 1603/2001Rozsudek NS ze dne 18.10.2001

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.1603.2001.1
Dotčené předpisy

§ 39 předpisu č. 40/1964 Sb.

§ 685 předpisu č. 40/1964 Sb.

§ 714 předpisu č. 513/1991 Sb.

§ 221 předpisu č. 513/1991 Sb.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 1603/2001

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Milana Pokorného, CSc., v právní věci žalobce Bytového družstva N., zast. advokátem, proti žalované M. M., zastoupené advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 9 C 1272/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2001, č.j. 26 Co 656/2000-34, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2001, č.j. 26 Co 656/2000-34, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku jako soudu prvního stupně ze dne 20. 7. 2000, č.j. 9 C 1272/99-15, bylo uloženo žalované ve lhůtě 15-ti dnů od právní moci rozsudku vyklidit a žalobci předat byt blíže popsaný v enunciátu rozsudku. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce je vlastníkem domu, v němž se předmětný byt nachází. Žalovaná se stala nájemkyní předmětného bytu na základě smlouvy o nájmu družstevního bytu ze dne 31. 8. 1999. Neuhradila však ve lhůtě do 31. 8. 1999 další splátku členského podílu v družstvu, čímž ztratila nárok domáhat se prodloužení nájemního poměru, a to do termínu splatnosti další splátky. Vyhovění žaloby odůvodnil soud prvního stupně odkazem na ustanovení § 676 odst. 1, odst. 2. o.z.

K odvolání žalované Krajský soud v Praze jako soud odvolací shora uvedeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na vyklizení směřující proti žalované zamítl. Převzal zjištění soudu prvního stupně doplněná o výsledky doplnění dokazování v této věci v odvolacím řízení, podle nichž smlouva o nájmu družstevního bytu byla mezi účastníky uzavřena na dobu určitou. Povinnost žalované uhradit další splátku členského podílu tato sice včas nesplnila, učinila tak však dodatečně do dne 31. 8. 1999. Žalobce přitom zavčas ve lhůtě 30 dnů od skončení nájmu bytu podal u soudu žalobu na jeho vyklizení. Odvolací soud dále doplnil dokazování obsahem stanov žalujícího bytového družstva a dospěl k odlišnému právnímu závěru na rozdíl od soudu prvního stupně.

Podle odvolacího soudu institut nájmu družstevního bytu spojený s členstvím v bytovém družstvu představuje pro jeho člena nejen oprávnění k užívání bytu a povinnosti vážících se k bytu, ale i jeho práva a povinnosti vymezená v ustanoveních § 221 a násl. obchodního zákoníku. Základním dokumentem družstva jsou potom jeho stanovy (§ 224 odst. 1, § 226 obchodního zákoníku). Ta upravují podrobněji s ohledem na individuální zvláštnosti každého družstvu obecnou zákonnou úpravu. Podle odvolacího soudu stanovy žalujícího družstva jsou ustanovení článku I - doba nájmu - neplatná. Zmíněný článek totiž konstituuje nájemní poměr člena k družstevnímu bytu jako nájem uzavřený na dobu určitou, jak se stalo v případě žalobkyně. Dále upravuje oprávnění člena družstva domáhat se prodloužení tohoto nájemního poměru, a to nejméně do termínu splatnosti další splátky členského podílu. Odvolací soud dospěl k závěru, že těmito ustanoveními stanov jsou obcházena ustanovení § 221 a násl. obchodního zákoníku, jakož i ustanovení o nájmu bytu, zejména ve vztahu k ustanovení § 714 o.z. (za použití § 39 o.z.). Podstatou členství v bytovém družstvu je podle odvolacího soudu zpravidla umožnit členu družstva dlouhodobé uspokojování jeho bytových potřeb. Protiváhou na straně člena je potom závazek k plnění jeho povinností v družstvu, zejména pak splacení členského podílu. Porušení povinností člena je v činnosti družstva spojováno se sankcí, která dle stanov družstva může vést až k vyloučení člena. Tento akt však provází rozhodnutí příslušného orgánu družstva, které může být navíc přezkoumáno i jeho vrcholným orgánem, např. členskou schůzí. Záleží přitom vždy na stanovách konkrétního družstva, jak uvedené kompetence mezi své orgány rozdělí. V projednávané věci ustanovení článku I. smlouvy považoval odvolací soud za nástroj, který má de facto i de iure nahradit konkrétní kroky družstevní samosprávy při porušení povinnosti člen družstva splatit členský podíl, popř. jeho část. Takový postup družstva proto podle odvolacího soudu nemá opodstatnění.

Odvolací soud vyslovil podpůrný závěr, podle něhož žaloba na vyklizení družstevního bytu žalovanou by nemohla obstát ani při platnosti smluvního ujednání článku I. o nájmu družstevního bytu ze dne 25. 11. 1998. Pokud totiž žalovaná dlužnou částku členského podílu za rok 1999 uhradila, ba dokonce uhradila i podíl v roce 2000, a žalobce tato plnění bez výhrad přijal, bylo by vůči žalované neodůvodněnou tvrdostí a jednáním příčícím se dobrým mravům, kdyby i po splnění svých povinností člena družstva byla nucena předmětný byt vyklidit. Podle odvolacího soudu jde o učebnicový příklad důvodu k použití ustanovení § 3 odst. 1 o.z.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včas dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Tvrdil existenci dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Podle dovolatele žádné z ustanovení obchodního zákoníku nestanoví, že nájem družstevního bytu a členství v družstvu jsou nedělitelné. Myslitelná je situace, kdy osoba, která je členem družstvu a přitom zároveň s družstvem uzavřenou nájemní smlouvu nemá To je typicky situace, kdy družstvo teprve staví objekt, který bude předmětem nájemního vztahu s členem družstva. Stejně tak si lze představit, že družstvo uzavře nájemní smlouvu s osobou, která jeho členem není (např. při pronájmu nebytových prostor pro účely podnikání). Družstvu je právnickou osobou, která uzavírá smluvní vztahy s jinými osobami, ať už právnickými či fyzickými. Je přitom irelevantní, zda subjekty, s nimiž družstvu do smluvních vztahů vstupuje, jsou zároveň jeho členy nebo nikoliv.

Dovolatel rovněž nesouhlasil s vývody odvolacího soudu, podle nichž jedinou možností družstvu jak se bránit proti neplnění povinností člena, je jeho vyloučení z družstva. Tento důsledek z žádného zákonného ustanovení nevyplývá. Družstvo je proto oprávněno i k uzavírání nájemních smluv na dobu jinou než určitou. Dovolatel v tomto směru poukazoval na obvyklou praxi, vyvolanou způsobem financování výstavby bytového domu, v němž se nachází byt užívaný žalovanou, podle níž do doby plného splacení členského podílu má družstva pouze časově omezené právo užívání bytu. Žalovaná s takto sjednaným nájemním poměrem souhlasila. V této souvislosti dovolatel namítal, že právní konstrukce zvolená družstvem, je nejen v souladu se zákonem, ale naopak je pro členy družstva, kteří dosud nemají splacen členský podíl, výhodnější. Pokud by totiž (v souladu s právním názorem odvolacího soudu) bylo jedinou možností, jak se bránit neplatícímu členovi družstva postup, při němž takový člen bude z družstva vyloučen, muselo by družstvo tento postup zvolit vždy. Důsledek takového kroku by byl pro člena družstva nepřiměřeně tvrdý. Jestliže však má žalobce možnost působit na neplatící členy družstva hrozbou žaloby na vyklizení bytu, nemusí se hned uchylovat k vyloučení z družstva a podanou žalobu může po zaplacení dlužné částky vzít zpět.

K alternativnímu odůvodnění odvolacího soudu opírajícímu se o možnost zamítnutí žaloby rovněž z důvodů § 3 odst. 1 o.z. doplnil dovolatel, že ve skutečnosti splátku za rok 1999 splatnou do 31. 8. 1999 uhradila žalovaná až v březnu 2000, se žalobcem pak už nekomunikovala, na jeho přípisy nereagovala a tak byla rozhodnutím představenstva družstva dne 31. 1. 2001 z družstva vyloučena. Proti tomuto rozhodnutí se žalovaná neodvolala.

Dovolatel navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.\"). Zjistil přitom, že dovolání bylo podáno, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem (§ 240 odst. 1 o.s.ř., § 241 odst.1 o.s.ř.). Přípustnost dovolání vyplývá z ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. při měnícím meritorním výroku rozsudku odvolacího soudu, přičemž dovolatel uplatnil přípustný dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Dospěl poté k závěru, že dovolání nelze upřít důvodnost.

Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu uvedeného ustanovení občanského soudního řádu ve znění již uvedeném, může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou věc podle nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, text na str. 13 /45/).

Ze srovnání obsahu odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a tvrzení nesoucích se k uplatněnému dovolacímu důvodu přitom vyplývá, že předmětem dovolacího přezkumu je správnost závěrů odvolacího soudu, podle nichž:

a) bytové družstvo (§ 221 a násl. obchodního zákoníku) není oprávněno k uzavření nájemní smlouvy ohledně družstevního bytu se svým členem jako nájemce, na dobu určitou, přičemž

b) ujednání o této době obsažené v nájemní smlouvě o tom, že v případě úhrady splátky členského podílu má nájemce nárok na prodloužení tohoto nájemního poměru, a to nejméně do termínu splatnosti další splátky členského podílu, je neplatné pro obcházení zákona, a to ve vztahu k ustanovením § 221 a násl. obchodního zákoníku a § 714 o.z. ve vztahu k § 39 téhož zákona.

Pro posouzení správnosti výše uvedených závěrů odvolacího soudu je třeba vyjít z ustanovení občanského zákoníku upravujících uzavírání smluv o nájmu obecně a o nájmu bytů zvlášť (§ 663 a násl. o.z., § 685 a násl. o.z.). Obecné vymezení nájemní smlouvy (§ 663 o.z.) definuje nájemní smlouvu jako závazkový úplatný vztah mezi pronajímatelem a nájemcem, v němž pronajímatel přenechává za úplatu nájemci věc, aby ji dočasně )ve sjednané době) užíval nebo z ní bral i užitky. Zvláštní úprava pro nájem bytů vymezuje smlouvu o nájmu bytu jako dvoustranný úplatný závazkový vztah, na jehož základě pronajímatel přenechává nájemci za nájemné byt do užívání, a to buď na dobu určitou, nebo bez určení doby užívání (§ 685 odst. 1, věta první před středníkem o.z.). Ustanovení § 685 odst. 2 o.z. jinak stanoví, že nájemní smlouvu o nájmu družstevního bytu lze uzavřít za podmínek upravených ve stanovách bytového družstva.

Podle § 39 o.z. je neplatný právní úkon, kterým svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

Z uvedených zákonných ustanovení tak předně vyplývá, že z hlediska esenciálních náležitostí nájemní smlouvy uvedených v § 685 odst. 1 o.z. vyžadovaných u všech nájemních smluv, nezakládá znění § 685 odst. 2 o.z. nějaké další, specifické, náležitosti nájemní smlouvy ohledně družstevního bytu, jejichž absence by činila nájemní smlouvu ohledně družstevního bytu bez dalšího neplatnou. Z gramatického výkladu posledně uvedeného ustanovení se tak naznačuje, že zákon v tomto směru měl na mysli pouze odkaz na stanovy, jako vnitřní předpis bytového družstva. Jak vyplývá z ustanovení § 19 odst. 1 o.z.ve vztahu k § 57 odst. 1 obch. zák., jakož i § 221 a násl. téhož zákona, zejména § 224 odst. 2 písm. b), § 225 odst. 3 písm. b) obch. zák. v nyní platném znění, je přijetí stanov podmínkou založení družstva a jeho následného zápisu do obchodního rejstříku s účinky vzniku družstva. Z těchto souvislosti je patrna povaha stanov jako vnitřního předpisu družstva jako právnické osoby, který podrobněji upravuje řadu otázek zejména ve vztahu mezi družstvem a členy, tvorbu orgánů družstva, způsob přijímání jejich rozhodnutí a oprávnění jednat za družstvo navenek. Vztah mezi členem družstva a družstvem je tak vztahem upraveným v obchodním zákoníku (§ 1 odst. 1, odst. 2 obch. zák).

Proti tomu vztah ze smlouvy o nájmu bytu (resp. družstevního bytu) je vztahem opírajícím se výslovně o ustanovení občanského zákoníku, zejména pak obecné a zvláštní části závazkového práva. Občanský zákoník v ustanovení § 1 odst. 2 neliší právní postavení subjektů občanského práva v závislosti na tom, zda jde o osoby fyzické, právnické či stát. Všichni tito uvedení účastníci mají v občanskoprávních vztazích rovné postavení (§ 2 odst. 1 o.z.). Účastníci občanskoprávních vztahů si mohou vzájemná práv a povinnosti upravit dohodou odchylně od zákona, jestliže to zákon výslovně nezakazuje a jestliže z povahy ustanovení zákona nevyplývá, že se od něj nelze odchýlit (§ 2 odst. 3 o.z.). V tomto směru jde o promítnutí zásady vyplývajících z ustanovení článku 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, (který podle usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb. je součástí ústavního pořádku České republiky), a článku 4 odst. 3 téže Listiny.

Je-li tedy obecně přípustné uzavírání smluv o nájmu bytu na dobu určitou i neurčitou, nelze pak bez rozumného důvodu připustit omezení práv jednoho z účastníků vztahu z nájmu bytu (v posuzované věci právnické osoby, totiž bytového družstva) tak, že by tento byl vyloučen z možnosti uzavírání nájemních smluv ohledně (družstevních) bytů v tom směru, že by takové smlouvy mohl uzavírat pouze na dobu neurčitou. Opačný výklad by se příčil zmíněné zásadě rovnosti účastníků občanskoprávních vztahů, jakož i důsledkům vyplývajícím z realizace zásady smluvní autonomie uvedené v ustanovení § 2 odst. 3 o.z.

Uvedený aspekt vystupuje v projednávané věci o to více do popředí, bere-li se do úvahy oprávněný zájem bytového družstva na zajištění povinností, k nimž se druhý smluvní partner (nájemce jako člen družstva) zavázal, pokud jde o povinnost splnit včas a řádně svou povinnost k splácení členského podílu na něj připadajícího. Principu ekvivalence plnění se totiž nepříčí smluvní ujednání, které vnitřně vyjadřuje odůvodněnou vazbu mezi plněním povinností pronajímatele (bytového družstva) umožnit členovi družstva užívání bytu (byť i na dobu dočasnou) a mezi tomu odpovídající povinností nájemce (člena družstva) splnit svou (jinak zákonnou povinnost, resp. povinnost vyplývající ze stanov) k uhrazení na něj připadajícího členského podílu, dokonce (jako v tomto případě) v dohodnutých splátkách. Ve sledovaných souvislostech v této věci nebude bez významu dovolatelem uplatněné tvrzení (jehož správnost zatím nebyla v řízení předmětem dokazování), podle něhož uvedené smluvní ujednání bylo ovlivněno způsobem financování výstavby obytného domu, v němž se nachází byt užívaný žalovanou, to tím spíše, že žalované byla údajně tato praxe známa, o čemž by měla svědčit okolnost, že ji bez výhrad akceptovala v podobě uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu. Je plně věcí účastníků smluvního závazku ze smlouvy o nájmu družstevního bytu, zda za těchto okolností k uzavření nájemní smlouvy přistoupí či nikoliv. Lze v této souvislosti přisvědčit argumentaci dovolatele, že sankce plynoucí z nesplnění povinnosti včasného a řádného splnění splátek členského podílu vylučující následně nájemce jako člena bytového družstva je výrazně nižší, než odvolacím soudem předvídaný důsledek případného vyloučení člena družstva pro neplnění jeho základních povinností člena družstva. Nelze proto dospět ani k závěru o nepřiměřenosti důsledků vyplývajících z uvedeného smluvního ujednání v této věci.

Pro úplnost nutno jen uvést, že vzhledem k výše uvedeným závěrům jeví se jako nepřípadná úvaha odvolacího soudu vztahující se k okolnosti, že žalovaná (jako nájemkyně a členka družstva) svou povinnost k úhradě splátek členského podílu splnila dodatečně. V tomto směru nelze hovořit o splnění včas a řádně (§ 517 odst. 1 o.z.) na straně nájemce. Proti tomu stojí splnění povinnosti, resp. pokračující plnění se strany pronajímatele (bytového družstva), když žalovaná jako nájemkyně nadále požívala výhod z užívání předmětného bytu. Úvaze nesoucí se k případné aplikaci ustanovení § 3 odst. 1 o.z. tak nelze přisvědčit právě proto, že v posuzovaném dvoustranném závazkovém vztahu dvou účastníků v rovném postavení je to povinná (nájemkyně jako členka družstva), která své povinnosti nedostála. Nebylo by proto případné, aby důsledky porušení její právní povinnosti byly přenášeny na druhou smluvní stranu, která svou povinnost z nájemní smlouvy plní.

Z uvedeného tak vyplývá, že opačnému právnímu posouzení odvolacího soudu nelze v projednávané věci přisvědčit. Přikročil proto dovolací soud ke zrušení rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 1 a 5 o.s.ř.

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243b odst. 1, věta druhá, o.s.ř.).

V tomto dalším řízení rozhodne odvolací soud také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího a dovolacího (§ 243d odst. 1, věta třetí, o.s.ř.)

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. října 2001

JUDr. Josef Rakovský, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru