Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 1594/2010Rozsudek NS ze dne 08.07.2010

HeslaDružstvo
Majetková podstata
Náhrada živého a mrtvého inventáře
Obchodní společnost
Oceňování majetku
Privatizace
Transformace družstev
Zemědělská půda
Zemědělské družstvo
Zemědělský majetek
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.1594.2010.1
Dotčené předpisy

§ 4 až 14 předpisu č. 42/1992 Sb.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 1594/2010

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatele Ing. F. F., zastoupeného JUDr. Petrem Smažíkem, advokátem, 439 93 Lubenec, Sídliště 249, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem z 9. 12. 2009, sp. zn. 10 Co 552/2008, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 14 C 71/2003 (žalobce Ing. F. F., zastoupeného JUDr. Petrem Smažíkem, advokátem, proti žalovanému Zemědělskému družstvu Peruc, IČ 0012 1509, Peruc čp. 304, zastoupenému JUDr. Karlem Davidem, advokátem, 440 01 Louny, Beneše z Loun č. 50, o 471.448,- Kč), takto:

I. Zamítá se dovolání dovolatele Ing. F. F. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem z 9. 12. 2009, sp. zn. 10 Co 552/2008, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 14 C 71/2003.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

Odůvodnění:

O žalobě žalobce, podané u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 14 C 71/2003, bylo rozhodnuto rozsudkem uvedeného okresního soudu z 26. 6. 2008, č. j. 14 C 71/2003-141. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo žalovanému Zemědělskému družstvu Peruc uloženo zaplatit žalobci 471.448,- Kč s 10% (p.a.) úrokem z prodlení od 13. 12. 1999 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žaloba žalobce o zaplacení dalších 13.089,- Kč s 10% (p.a.) úrokem z prodlení od 13. 12. 1999 do zaplacení byla zamítnuta. Žalovanému družstvu bylo uloženo zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení 126.168,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

O odvolání žalovaného družstva proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem z 9. 12. 2009, sp. zn. 10 Co 552/2008. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Lounech z 26. 6. 2008, č. j. 14 C 71/2003-141, změněn tak, že žaloba žalobce byla zamítnuta. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovanému družstvu na náhradu nákladů odvolacího řízení 99.020,- Kč.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo, a shledal odvolání žalovaného družstva důvodným.

Odvolací soud k předmětu tohoto soudního řízení uváděl, že žalobce požaduje (jako oprávněná osoba podle zákona č. 42/1992 Sb., o transformaci družstev) zaplacení nedoplatku majetkového podílu na transformovaném zemědělském družstvu s tím, že jeho celkový majetkový podíl činil 950.620,- Kč, na jehož úhradu bylo žalovaným družstvem zaplaceno 5. 4. 1994 55.979,- Kč, 2. 12. 1993 bylo zaplaceno 350.000,- Kč a 23. 12. 1994 56.996,- Kč. Po částečném zamítnutí žalobního návrhu co do částky 13.089,- Kč zůstala mezi účastníky tohoto sporu spornou jen částka 474.567,- Kč s úrokem z prodlení.

Odvolací soud konstatoval, že v řízení před soudem prvního stupně byl nárok žalobce posouzen jako odpovídající výpočtu obsaženému v transformačním projektu žalovaného družstva, když celkový podíl žalobce na transformačním družstvu byl vypočten částkou 950.628,- Kč. Nároky započtené oprávněnému do základního podílu na majetku družstva podle § 7 odst. 4 zákona č. 42/1992 Sb. zahrnovaly nároky žalobce jako oprávněné osoby podle zákona č. 229/1991 Sb., a to jak po původním vlastníku V. N., tak i po jeho dědičce M. N., a to po každém z nich v rozsahu jedné poloviny restituovaného majetku.

Odvolací soud byl toho názoru, že žalobce, jako závětní dědic původního vlastníka V. N., je podle ustanovení § 4 odst. 2 písm. a) zákona č. 229/1991 Sb. oprávněnou osobou k vydání majetku, který přešel na stát v rozhodné době (25. 2. 1948 – 1. 1. 1990) na základě později zrušeného rozsudku bývalého Lidového soudu v Lounech z 20. 4. 1953, sp. zn. T 59/53. V. N. byl však vlastníkem jen ideální poloviny nemovitostí, které byly vydány žalobci podle jeho dohody se žalovaným družstvem, schválené pozemkovým úřadem podle zákona č. 229/1991 Sb. Spolumajitelkou těchto nemovitostí byla M. N. (matka V. N.), která zemřela 18. 11. 1950; V. N. se k dědictví po matce nepřihlásil (podle tehdy platného ustanovení § 760 obecného zákoníku občanského z roku 1811). V. N. se tedy nestal vlastníkem poloviny předmětného zemědělského majetku, která přešla v rozhodném období na stát. Žalobce Ing. F. F. pak nebyl závětním dědicem M. N. a ani osobou, která by byla k M. N. ve vztahu podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. Vzhledem k těmto okolnostem dospěl odvolací soud k závěru, že žalobce není co do poloviny nemovitostí a s ní spojenými nároky ohledně živého a mrtvého inventáře i zásob oprávněnou osobou podle § 14 písm. c) zákona č. 42/1992 Sb. Výpočet jeho majetku zpracovaný v souvislosti s transformačním projektem žalovaného družstva neodpovídá, podle odvolacího soudu, tedy zákonu. Odvolací soud proto dovozoval, že „s výjimkou části podle počtu odpracovaných let (116,- Kč) náleží žalobci u ostatních podílů (ohledně mrtvého inventáře, živého inventáře, krmiva, osiva, hnojiva, užívané půdy a vneseného majetku) ze zákona vždy jen poloviny vypočteného nároku, což celkem představuje nárok na vydání majetkového podílu v částce 471.842,50 Kč. Žalobci však již bylo ze stejného titulu žalovaným družstvem vyplaceno 479.102,- Kč. Žalobcem uplatněný nárok je, podle názoru odvolacího soudu, nedůvodný.

Proto odvolací soud odvolání napadený rozsudek soudu prvního stupně v části žalobě vyhovující změnil tak, že žalobu žalobce zamítl (§ 220 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu), a to i v části úroku z prodlení z částky 3.111,- Kč, ohledně níž nevzal žalobce (přes zpětvzetí části žaloby, týkající se samotné jistiny) zpět.

V důsledku změny rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé rozhodl odvolací soud nově i o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně s poukazem na ustanovení § 224 odst .2 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.

O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto podle ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 15. 1. 2010 a dovolání ze strany žalobce bylo podáno u soudu prvního stupně 28. 1. 2010, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.

Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Co do přípustnosti svého dovolání poukazoval dovolatel na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu. Jako dovolací důvody uplatňoval, že řízení v této právní věci je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu), dále že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( § 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu), jakož i že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Dovolatel po procesní stránce zdůrazňoval, že odvolací soud se při hodnocení důkazů odchýlil od hodnocení důkazů soudem prvního stupně, aniž by je sám opakoval a přitom si nesprávně vyložil aplikovaný právní předpis.

Dovolatel uváděl, že mu vznikl nárok na majetkový podíl podle ustanovení § 4, § 13 a § 14 zákona č. 42/1992 Sb. (ve znění pozdějších předpisů). Žalované družstvo mu vypočetlo i doručilo výpočet majetkového podílu na transformaci tohoto družstva ve výši 950.628,- Kč, když předtím byla mezi žalobcem a žalovaným družstvem dne 29. 3. 1993 uzavřena dohoda o vypořádání ohledně živého a mrtvého inventáře i zásob. Dnem účinnosti této žaloby se žalobce stal vlastníkem v dohodě uvedených věci a majetkových hodnot a vyčísleným podílem žalobce participoval na jmění transformovaného družstva. Předcházelo i rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu v Lounech, jímž byly schváleny dohody o vydání pozemků, uzavřené mezi žalobcem a žalovaným družstvem; podle těchto dohod se žalobce stal vlastníkem pozemků o výměře 27,47 ha, a to jako dědic po zemřelém V. N. (který zemřel 5. 3. 1988); dovolatel má za to, že předmětem dohod i rozhodování pozemkového úřadu byl i majetek po M. N. (která zemřela 18. 11. 1950). Podle názoru dovolatele v daném případě „žalobce nemusel být vlastníkem pozemků ke dni vyúčtování majetkového podílu; postačilo, že prokázal, že podal návrh na vydání pozemků a ty mu později byly vydány. Dovolatel zdůrazňoval, že majetkový podíl se vypočítával v jeho případě podle vlastnictví půdy a ostatního majetku (§ 14 zákona č. 42/1992 Sb.). Dovolatel je toho názoru, že i v tomto soudním řízení musely soudy obou stupňů mít na zřeteli rozhodnutí pozemkového úřadu o schválení dohody podle ustanovení § 9 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb.

Dovolatel je přesvědčen o tom, že soudy v této právní věci byly vázány i již uvedenou dohodou z 29. 3. 1993, uzavřenou mezi žalobcem a žalovaným družstvem. Dovolatel je také přesvědčen o tom, že vzhledem k uvedeným okolnostem je oprávněnou osobou podle ustanovení § 14 písm. a), b) a c) zákona č. 42/1992 Sb. a žalovanému družstvu nenáleželo posuzovat, zda žalobce byl nebo nebyl oprávněnou osobou i po zemřelé spoluvlastnici M. N. Transformační projekt podle § 2 odst. 2 zákona č. 42/1992 Sb. je závazný jak pro oprávněné osoby, tak i pro orgány družstva.

Dovolatel poukazoval i na to, že původní vlastník nemovitostí V. N. učinil svým závětním dědicem žalobce Ing. F. F. Žalobce se tak stal právním nástupcem V. N. (jiných osob zde nebylo ani ze zákona) a žalobce se tak stal zároveň i nástupcem V. N. ohledně nároku, který mu vznikl podle § 4 odst. 2 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb.

Dovolatel ještě zdůrazňoval, že žalované družstvo s žalobcem uzavřelo dohodu o vydání pozemků a dále dohodu o vypořádání ohledně živého a mrtvého inventáře i zásob; nyní však žalované družstvo v průběhu tohoto soudního řízení zastává opačné názory.

Ve vyjádření žalovaného družstva k dovolání dovolatele bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. Dovolatel ve svém dovolání nebere na vědomí základní zákonné vymezení okruhu oprávněných osob podle zákona o půdě. Dovolatel nebere zřetel ani na to, že nebyl závětním dědicem ani oprávněnou osobou po dalším původním vlastníku zemědělského majetku, o nějž jde v tomto řízení, tedy po M. N. Pokud dovolatel poukazuje na výsledky řízení před pozemkovým úřadem žalované družstvo zdůrazňuje, že předmětem tohoto řízení byly nároky, k nimž musel žalobce prokázat svoji oprávněnost na ně, což se nestalo. Vzhledem k tomu, že žalobce nebyl původním vlastníkem, mohla být jeho oprávněnost založena jen ustanovením § 4 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. a jeho nárok by měl být vypočten podle ustanovení § 20 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.; pokud žalobce svou oprávněnost prokázal jen k jedné polovině majetku, o nějž jde v tomto řízení, nemůže si přisvojovat právo na majetek, k němuž mu žádné právo nesvědčí.

Přípustnost dovolání dovolatele tu bylo třeba posoudit podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání proti rozsudku soudu odvolacího, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.

Dovolatel jako dovolací důvod uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jestliže soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného předpisu anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (srov. k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13/45).

Dovolatel dále jako dovolací důvod uplatňoval, že v tomto soudním řízení došlo k vadě řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu).

V rozhodnutí uveřejněném pod č. 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek vydávané Nejvyšším soudem bylo vyloženo, že o vadu řízení jde tehdy, jestliže k nesprávnému postupu soudu došlo v průběhu řízení, nikoli až při rozhodování. O nesprávný postup soudu v řízení jde zejména tehdy, jestliže tímto postupem došlo k odnětí možnosti účastníku řízení jednat před soudem (např. při nepředvolání k soudnímu jednání).

Dovolatel rovněž uplatňoval jako dovolací důvod i to, že odvolací soud vycházel ve svém rozhodnutí ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu soudního spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 občanského soudního řádu).

V rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek byl zaujat právní závěr, že rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co v soudním spise vůbec není, nebo jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost (právně významnou), která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá. Bylo tu také vyloženo, že dovolacím důvodem nemohou být vady či omyly při hodnocení důkazů (§ 132 občanského soudního řádu), které je soudům svěřeno k realizaci procesní zásady volného hodnocení důkazů soudem.

V daném případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc podle ustanovení zákona o půdě – zákona č. 229/1991 Sb. (zejména podle § 4 odst. 2 tohoto zákona) i podle zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a o vypořádání majetkových nároků v družstvech.

Podle ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. je oprávněnou osobou podle tohoto zákona fyzická osoba, státní občan ČR, jehož budovy a stavby, patřící k původní zemědělské usedlosti, přešly na stát nebo na jiné právnické osoby v době od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 způsobem uvedeným v § 6 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.

Podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. zemřela-li osoba, jejíž nemovitost přešla v době od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby v případech uvedených v § 6 zákona č. 229/1991 Sb. před uplynutím lhůty uvedené v § 13 téhož zákona, jsou oprávněnými osobami, pokud jsou státními občany ČR fyzické osoby v tomto pořadí: a) dědic ze závěti, jež byla předložena při dědickém řízení, který nabyl celé dědictví, b) dědic ze závěti, který nabyl vlastnictví pouze v míře odpovídající jeho dědickému podílu, c) děti a manžel osoby uvedené v § 4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., d) rodiče osoby uvedené v § 4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. a e) sourozenci osoby uvedené v § 4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. a zemřel-li některý z nich, jsou na jeho místě oprávněnými osobami jeho děti a manžel.

Podle ustanovení § 4 zákona č. 42/1992 Sb. jsou oprávněnými osobami podle tohoto zákona fyzické osoby, vymezené podle jednotlivých druhů družstev v § 14 (týkajícím se zemědělských družstev), § 19 (týkajícím se výrobních a spotřebních družstev) a v § 23 (týkajícím se bytových družstev) tohoto zákona.

Podle ustanovení § 14 zákona č. 42/1992 Sb. jsou oprávněnými osobami podle tohoto zákona : a) členové zemědělského družstva, pokud byli členy družstva k 30. 11. 1991, b) vlastníci půdy, vlastníci ostatního majetku užívaného družstvem (o hodnotě nejméně 30.000,- Kč), pokud se přihlásí u družstva do tří měsíců od účinnosti zákona č. 229/1991 Sb. a současně prokáží, že jejich majetek družstvo převzalo, užívalo nebo užívá ke dni účinnosti zákona č. 162/1990 Sb. o zemědělském družstevnictví, a c) občané, kterým podíl na jmění zemědělského družstva se stanoví podle zvláštního předpisu (tedy i podle zákona č. 229/1991 Sb.).

Podle ustanovení § 16 zákona č. 42/1992 Sb. majetkovým vkladem člena zemědělského družstva se rozumí : a) zaplacený peněžní vklad, b) movitý nebo nemovitý majetek vnesený členem do družstva v cenách platných ke dni účinnosti zákona č. 229/1991 Sb. po odečtení proplacených výnosů nebo podle zvláštního předpisu vydaného na základě § 20 zákona č. 229/1991 Sb. a c) ocenitelné nehmotné vklady členů v cenách při jejich složení.

Podle ustanovení § 2 odst. 2 zákona č. 42/1992 Sb. je schválený transformační projekt družstva závazný pro oprávněné osoby a orgány družstva.

S uvedenými ustanoveními právních předpisů bylo třeba porovnat právní závěry odvolacího soudu, vyjádřené v rozsudku z 9. 12. 2009 (sp. zn. 10 Co 552/2008 Krajského soudu v Ústí nad Labem) k otázce zákonného vymezení oprávněných osob podle zákona č. 229/1991 Sb. a zákona č. 42/1992 Sb. (který má širší okruh než nápravu majetkových křivd z minulosti), jakož i důsledků tohoto vymezení pro posouzení této právní věci.

Odvolací soud měl především za to, že „transformační zákon i zákon o půdě užívají sice stejného pojmu oprávněné osoby, ale neznamená to, že obsah tohoto pojmu je zcela totožný a že by tu šlo o týž okruh osob. Soud, který rozhoduje o vydání majetkového podílu, zahrnujícího i podíly na jmění družstva jako poskytnuté náhrady za nemovitosti, jejich znehodnocení, mrtvý a živý inventář i zásoby musí proto jako předběžnou otázku zkoumat, zda žalobce je ve vztahu k těmto nárokům skutečnou oprávněnou osobou, tedy zda splňuje podmínky pro takové postavení zákonem určené. Zjistí-li soud, že majetkový podíl byl v transformačním projektu stanoven v nesprávné výši, nelze v této nesprávné (zákonu odporující) výši konkrétní oprávněné osobě majetkový podíl vydat“. V této souvislosti odvolací soud poukazoval na podobnost svých závěrů s právními závěry vyjádřenými v rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 3 Cdon 1097/96.

Lze tu poukázat i na to, že Nejvyšší soud zaujal výkladový (byť i nepublikovaný) právní názor (ve spise Cpj 32/97), že „nároky podle ustanovení § 14 zákona č. 42/1992 Sb. nejsou nároky, u nichž by byl speciálně upraven přechod nároků na dědice oprávněných osob, uvedených v § 14 zákona č. 42/1992 Sb.; platí tu ustanovení § 460 a násl. občanského zákoníku“.

Dovolací soud má proto za to, že v daném případě nebylo možné přesvědčivě dospět k závěru, že by odvolací soud svým rozsudkem z 9. 12. 2009 (sp. zn. 10 Co 552/2008 Krajského soudu v Ústí nad Labem), proti němuž směřuje dovolání dovolatele, jež je dovoláním přípustným, posoudil projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu, nebo že by si použitý právní předpis nesprávně vyložil, jakož i že by ve svém rozhodnutí vycházel ze skutkových zjištění, jež by neměla podle obsahu spisu v podstatné části oporu v dokazování, anebo že by v řízení před odvolacím soudem došlo k vadě řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Neshledal tedy odvolací soud přesvědčivé důvody k tomu, aby dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu z 9. 12. 2009 zrušil jako nesprávný podle ustanovení § 243b odst. 2 občanského soudního řádu. Dovolací soud proto naopak podle téhož ustanovení § 243b odst. 2 i podle ustanovení § 243b odst. 6 přikročil svým rozsudkem k zamítnutí dovolání dovolatele, které je sice dovoláním přípustným, nebylo však shledáno dovoláním důvodným.

Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů vynaložených žalovaným družstvem na vyjádření k dovolání dovolatele použil dovolací soud ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 a § 224 občanského soudního řádu ustanovení § 150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku a náhradu těchto nákladů, vynaložených žalovaným v řízení o dovolání, nepřiznal. Dovolací soud přihlížel jednak k právní povaze projednávané právní věci a jednak i k obsahu již zmíněného vyjádření žalovaného družstva k dovolání dovolatele, uvádějícího v podstatě jen to, co již bylo žalovaným uplatněno a vyjádřeno v řízení před soudy obou stupňů.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 8. července 2010

JUDr. Josef Rakovský, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru