Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 1580/2020Rozsudek NS ze dne 07.07.2020

HeslaZmírnění křivd (restituce)
Církev (náboženská společnost)
Vlastnictví
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.1580.2020.1
Dotčené předpisy

§ 18 odst. 1 předpisu č. 428/2012 Sb.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 1580/2020-689

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobce: Suverénní řád Maltézských rytířů – České velkopřevorství, IČO 00569623, se sídlem v Praze 1, Velkopřevorské náměstí 485/4, zastoupený JUDr. Ondřejem Rathouským, advokátem se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 1096/8, proti žalovaným 1) D. J., nar. XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Josefem Tichým, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Šaldova 217/7, a 2) České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené Mgr. Martinem Bělinou, advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní 370/4, o určení vlastnického práva státu, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 15 C 275/2013, o dovoláních žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. prosince 2019, č. j. 8 Co 221/2019-578, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. prosince 2019, č. j. 8 Co 221/2019-578, a rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 19. března 2019, č. j. 15 C 275/2013-516, se ruší a věc se Okresnímu soudu v Bruntále vrací k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ostravě (dále jen – „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 10. 12. 2019, č. j. 8 Co 221/2019-578, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Bruntále (dále jen – „soud prvního stupně“) ze dne 19. 3. 2019, č. j. 15 C 275/2013-516, jímž bylo určeno, že žalovaná 2) je vlastnicí pozemků parc. č. XY, XY a XY, vzniklého oddělením z pozemku parc. č. XY geometrickým plánem pro rozdělení pozemků č. XY vyhotoveným Š. M., všech v katastrálním území XY (dále jen – ,,předmětné pozemky“), a bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok I. rozsudku odvolacího soudu). Současně odvolací soud nepřiznal žalobci vůči žalovanému 1) právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu) a žalovanou 2) zavázal, aby žalobci nahradila náklady odvolacího řízení 15 420 Kč (výrok III. rozsudku odvolacího soudu).

Soudy nižšího stupně uzavřely, že žalobce je oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení § 3 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, jíž stát v rozhodném období (od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990; § 1 zákona č. 428/2012 Sb.) bez náhrady postupem dle zákona č. 142/1947 Sb., o revisi první pozemkové reformy (restituční důvod ve smyslu ustanovení § 5 písm. a/ zákona č. 428/2012 Sb.), odňal předmětné nemovitosti. Dovodily rovněž, že stát nemovitosti následně v rozporu s blokačním ustanovením § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „zákon o půdě“), převedl (na základě kupní smlouvy uzavřené dne 30. 10. 2006) na žalovaného 1). Z uvedeného důvodu žalobě o určení, že vlastníkem předmětných nemovitostí je stát, vznesené dle ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., vyhověly. Dospěly současně k závěru, že nemovitosti na stát nepřešly již před počátkem rozhodného období na základě dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, neboť v řízení označené správní akty nedokládají, že došlo k řádnému završení konfiskačního procesu (ve vyhlášce Okresního národního výboru v České Lípě ze dne 11. 10. 1945, č. j. 14735, je označení žalobce přeškrtnuto, vyhláška téhož národního výboru ze dne 5. 4. 1948, č. j. 31146/46, postrádá otisk úředního razítka a není z ní zřejmé, kdo ji podepsal, a vyhláška Okresního národního výboru v Opavě ze dne 27. 9. 1945, č. j. IV-324/45, byla výměrem Moravskoslezského zemského národního výboru v Ostravě ze dne 13. 5. 1946, č. j. VIII/35-1204/16-1946, zrušena).

Rozsudek odvolacího soudu napadli svými dovoláními žalovaní.

Žalovaný 1) předestřel otázku účinků konfiskační vyhlášky Okresního národního výboru v České Lípě ze dne 11. 10. 1945, č. j. 14735, vydané dle dekretu č. 12/1945 Sb., jež dle jeho názoru nebyla ve skutkových poměrech obdobných posuzovanému případu v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena. Měl za to, že dodatečný zásah do písemného vyhotovení správního rozhodnutí formou prostého vyškrtnutí některého z jeho adresátů nemůže mít bez dalšího vliv na jeho účinky. Za dosud neřešenou měl rovněž otázku významu zápisu vlastnických práv v knihovní vložce Zemských desek opavských z hlediska prokázání historického vlastnictví žalobce. Za otázku rozhodovanou dovolacím soudem rozdílně (případně zčásti neřešenou) měl pak otázku významu dobrověrného nabytí nemovitostí jejich katastrálním vlastníkem v řízení o určení vlastnického práva státu vedeném dle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. Navrhoval, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku I. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná 2) měla za to, že se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2620/2019 (a v něm citované judikatury), řešícího rovněž otázku žalobcovy aktivní věcné legitimace v řízení o určení vlastnického práva státu vedeném dle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., a to při posuzování účinků a významu konfiskačních vyhlášek Okresního národního výboru v České Lípě ze dne 11. 10. 1945, č. j. 14735, a ze dne 5. 4. 1948, č. j. 31146/46, a Okresního národního výboru v Opavě ze dne 27. 9. 1945, č. j. IV-324/45, vydaných dle dekretu č. 12/1945 Sb., z hlediska existence žalobcova vlastnictví k předmětným nemovitostem v rozhodném období (od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990; § 1 zákona č. 428/2012 Sb.). Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl, popřípadě odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) podaná dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v § 237 o. s. ř.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Zpochybňuje-li žalovaný 1) formou jím předestřené otázky způsobilost zápisu vlastnických práv v knihovní vložce Zemských desek opavských prokázat historické vlastnictví žalobce k předmětným pozemkům, představují jeho námitky kritiku závěrů skutkových, a nikoliv právních, pročež prostřednictvím nastolené otázky na přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. usuzovat nelze (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17, nebo v poměrech do 31. 12. 2012 důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Význam dobrověrného nabytí nemovitostí jejich katastrálním vlastníkem v řízení o určení vlastnického práva státu vedeném dle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. pak soudy nižšího stupně zhodnotily zcela v intencích ustálené judikatury (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5374/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4082/2017, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1789/2017, či z rozhodovací praxe Ústavního soudu nález ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. II. ÚS 2640/17, bod. 33 a 35), z čehož vyplývá, že ani tato žalovaným 1) vznesená otázka přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezaložila.

Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu byla podána oprávněnými osobami (žalovanými) zastoupenými svými advokáty (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., shledal ovšem Nejvyšší soud dovolání přípustnými ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. pro řešení otázky účinků a významu shora citovaných konfiskačních vyhlášek, vydaných dle dekretu č. 12/1945 Sb., z hlediska naplnění předpokladu aktivní věcné legitimace v řízení o určení vlastnického práva státu vedeném dle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., spočívajícího v existenci žalobcova vlastnictví k předmětným nemovitostem v rozhodném období (od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990; § 1 zákona č. 428/2012 Sb.), kterou odvolací soud vyřešil odchylně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz judikaturu dále citovanou).

Zmatečnosti (§ 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o. s. ř.) ani jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají a dovolateli nejsou ani vytýkány.

Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích dovoláním vymezené otázky.

O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že ve sporu o určení vlastnického práva státu, vedeném dle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., je oprávněná osoba ve smyslu § 3 zákona č. 428/2012 Sb. aktivně věcně legitimována za předpokladu, že věc, ohledně níž se domáhá požadovaného určení, byla alespoň po část rozhodného období (od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990; § 1 zákona č. 428/2012 Sb.) v jejím vlastnictví nebo ve vlastnictví jejího právního předchůdce, naplňujícího taktéž definiční znaky oprávněné osoby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4748/2016).

Právním důvodem konfiskace majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb. přitom byl dekret samotný; docházelo k ní tudíž k datu jeho účinnosti (23. 6. 1945), k němuž se dotčené věci staly majetkem československého státu, přičemž následné konfiskační rozhodnutí mělo již jen deklaratorní charakter (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4716/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5583/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4922/2016).

K otázce posuzování případných vad konfiskačního řízení se pak Ústavní soud vyjádřil ve svém stanovisku ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (publikováno pod č. 477/2005 Sb.), jež při řešení otázky, zda ke konfiskaci podle dekretu č. 12/1945 Sb. došlo z hlediska restitučních předpisů v rozhodném období, nalezlo odraz i v judikatuře dovolacího soudu (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4351/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. 28 Cdo 142/2009, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 12. 7. 2011, sp. zn. I. ÚS 1325/10, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3503/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1417/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2009, sp. zn. 28 Cdo 349/2009, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2223/09, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3886/2009, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. I. ÚS 67/10). Ústavní soud v tomto stanovisku dovodil, že skutečnosti nastalé před 25. 2. 1948 a jejich právní následky, nelze-li na ně v taxativně stanovených případech aplikovat příslušná ustanovení restitučních zákonů, jsou dokonanými skutečnostmi jak z pohledu práva mezinárodního, tak i z pohledu práva vnitrostátního. Připustil však současně, že soudy v restitučním řízení jsou zcela výjimečně oprávněny posuzovat dopad správních aktů přijatých v rozhodném období z hlediska v úvahu připadajících restitučních titulů, přičemž, došlo-li jimi k dokončení sporu, který započal před počátkem rozhodného období, jest za restituční důvod považovat zneužití dekretu prezidenta republiky – např. svévolnou anulací rozhodnutí vydaného ve prospěch vlastníků, resp. jejich právních nástupců (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 309/97 ze dne 31. 8. 1998, publikované pod č. 91, svazek 11 Sbírky nálezů a usnesení).

Konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. tedy byla zákonným aktem, jejž nelze posuzovat z hlediska vad, nicotnosti či věcné nesprávnosti na něj navazujících správních (deklaratorních) rozhodnutí, není-li to zákonem výslovně připuštěno. Podle citovaného dekretu přitom zpravidla docházelo ke konfiskaci přímo ze zákona bez správního řízení, byl-li vlastník věci jako osoba, jejíž majetek konfiskaci podléhal, ze strany státních orgánů takto označen (srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. II. ÚS 155/03) a jestliže on sám nenavrhl, aby bylo rozhodnuto ve správním řízení, nebo vydání takového deklaratorního aktu neuznal za potřebné sám správní úřad. Tvrzení o vadách v konfiskačním řízení vydaného rozhodnutí tak samo o sobě není s to účinky konfiskace zpochybnit, neboť právním titulem přechodu vlastnického práva zde není tento správní akt, nýbrž dekret samotný (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5581/2015).

Případy zneužití dekretu č. 12/1945 Sb. v rozhodném období jsou nadto dotčeny restituční výlukou ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1 písm. h) zákona č. 428/2012 Sb. (srov. k tomu např. odstavec 25 odůvodnění usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2019, sp. zn. II. ÚS 2426/19).

K výše uvedeným konkluzím se pak Ústavní soud hlásí i ve své aktuální judikatuře (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. IV. ÚS 2056/18).

Odvolací soud se ovšem v posuzovaném případě od shora citovaných ustálených judikaturních závěrů zjevně odchýlil, jestliže v situaci, kdy žalobce byl vyhláškami Okresního národního výboru v České Lípě ze dne 11. 10. 1945, č. j. 14735, a ze dne 5. 4. 1948, č. j. 31146/46, označen za osobu podléhající konfiskaci dle dekretu č. 12/1945 Sb., přikládal význam tvrzeným vadám konfiskačního řízení (zásah do písemného vyhotovení vyhlášky Okresního národního výboru v České Lípě ze dne 11. 10. 1945, č. j. 14735, či formální nedostatky vyhlášky Okresního národního výboru v České Lípě ze dne 5. 4. 1948, č. j. 31146/46). Zákon č. 428/2012 Sb. přitom přezkum správních rozhodnutí vydaných na základě dekretu č. 12/1945 Sb. nepřipouští (mimo rámec správního soudnictví soudy k přezkumu věcné správnosti či procesní korektnosti správních aktů povolány nejsou; k tomu přiměřeně srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97, a ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96, publikované pod č. 9/1999 a č. 11/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); eventuální případy jeho zneužití akty vydanými již v rozhodném období nadto zahrnuje mezi restituční výluku ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1 písm. h) zákona č. 428/2012 Sb. V projednávané věci ke zneužití dekretu č. 12/1945 Sb., jak je pojímá výše citovaná judikatura, ostatně ani nedošlo, když konfiskačním rozhodnutím, vydaným v rozhodném období, nebyla svévolně anulována či nahrazena rozhodnutí příslušných orgánů demokratického státu, jež by potvrzovala žalobcovo vlastnictví ke spornému majetku. Vydaná konfiskační rozhodnutí navíc nejsou nicotná – nebyla vydána absolutně věcně nepříslušným (nekompetentním) správním orgánem (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1200/2014, ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 21. 4. 2015, sp. zn. II. ÚS 3780/2014); jde totiž o správní akty okresního národního výboru, jakožto orgánu ve smyslu ustanovení § 1 odst. 1 dekretu č. 12/1945 Sb. věcně příslušného (jak dovodila i dobová judikatura v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 12. 1946, sp. zn. 337/45, či ze dne 22. 3. 1947, sp. zn. 116/46). Ke zrušení konfiskační vyhlášky Okresního národního výboru v Opavě ze dne 27. 9. 1945, č. j. IV-324/45, výměrem Moravskoslezského zemského národního výboru v Ostravě ze dne 13. 5. 1946, č. j. VIII/35-1204/16-1946, pak došlo nikoliv snad proto, že by majetek žalobce konfiskaci dle dekretu č. 12/1945 Sb. nepodléhal, nýbrž pro nezákonnost postupu správního orgánu, jenž ve smyslu ustanovení § 3 odst. 2 dekretu č. 12/1945 Sb. nevyčkal rozhodnutí zemského národního výboru, resp. ministerstva zemědělství, o tom, zda žalobce spadá pod ustanovení § 3 odst. 1 písm. b) tohoto dekretu.

Existenci vlastnického práva církevní právnické osoby k předmětným nemovitým věcem v rozhodném období přitom ani dle ustálené judikatury dovolacího soudu bez dalšího nedokládá pozdější mylný náhled státních orgánů na vlastnický režim tohoto majetku – opětovná uzurpace majetku, jenž do státního vlastnictví přešel již na základě dekretu č. 12/1945 Sb. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1754/2019). Ke shodným závěrům o konfiskaci žalobcova majetku na základě dekretu č. 12/1945 Sb. mimo rozhodné období dospěl ostatně Nejvyšší soud (a to i ve vztahu k totožným konfiskačním rozhodnutím) již v rozsudku ze dne 7. 1. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2620/2019.

Poněvadž tedy závěry odvolacího soudu (o tom, že k odnětí předmětných nemovitostí státem došlo v rozhodném období – od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990; § 1 zákona č. 428/2012 Sb.) ústící v konkluzi o aktivní věcné legitimaci žalobce domáhat se ve smyslu ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. určení vlastnického práva státu zjevně neobstojí, shledal Nejvyšší soud dovolání žalovaných opodstatněnými. V situaci, kdy nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, odmítnutí dovolání, jeho zamítnutí nebo změnu rozhodnutí odvolacího soudu, pak dovolací soud rozsudek odvolacího soudu bez jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.) zrušil. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1, odst. 2, věty první a druhé, o. s. ř.).

Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro soudy nižších stupňů v dalším řízení závazný (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.).

V rozhodnutí, jímž se řízení bude končit, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení (§ 243g odst. 1, věty druhé, o. s. ř.).

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.

Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 7. 7. 2020

Mgr. Zdeněk Sajdl

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru