Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 1558/2020Rozsudek NS ze dne 10.06.2020

HeslaCírkev (náboženská společnost)
Zmírnění křivd (restituce)
Zemědělská půda
Předběžná otázka
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.1558.2020.1
Dotčené předpisy

§ 2 odst. b bod 1 a 2 předpisu č. 428/2012 Sb.

§ 1 odst. 1 písm. a) předpisu č. 229/1991 Sb.

§ 1 odst. 1 předpisu č. 53/1966 Sb.

§ 2 předpisu č. 61/1977 ...

více

přidejte vlastní popisek

28 Cdo 1558/2020-152

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně Římskokatolické farnosti Horní Planá, se sídlem v Horní Plané, Náměstí 1, identifikační číslo osoby: 65028201, zastoupené JUDr. Matoušem Jírou, advokátem se sídlem v Praze 1, 28. října 1001/3, za účasti Správy železnic, státní organizace, se sídlem v Praze 1, Dlážděná 1003/7, identifikační číslo osoby: 70994234, o vydání věci – o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 11 C 2/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. ledna 2020, č. j. 4 Co 257/2016 – 132, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 16. ledna 2020, č. j. 4 Co 257/2016 – 132, se ruší a věc se vrací Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Českých Budějovicích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 9. 2016, č. j. 11 C 2/2016 – 48, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala opětovného projednání věci rozhodnuté Státním pozemkovým úřadem, Krajským pozemkovým úřadem pro Jihočeský kraj, ze dne 11. 11. 2015, č. j. SPU 478880/2014/R5917/RR10897, jímž bylo rozhodnuto o nevydání části pozemku parc. č. 430/5, ostatní plocha (jiná plocha) o výměře 49.321 m2 (původně části pozemku dle PK č. 77), v katastrálním území Horní Planá – dále „předmětný pozemek“ nebo „pozemek“ (výrok I.) a dále rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).

Soud prvního stupně vyšel ze skutkových zjištění učiněných v řízení před správním orgánem, tudíž považoval žalobkyni za osobu oprávněnou a účastnici za subjekt povinný v intencích ustanovení § 4 písm. d) zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod číslem 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“). Na rozdíl od správního orgánu shledal, že požadovaný pozemek (přes absenci formálního znaku) je zemědělského charakteru („pozemek je porostlý patrně lesní vegetací“), pročež se zabýval jeho funkční souvislostí s jinou nemovitou věcí vlastněnou žalobkyní ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. Chápaje zákonem stanovený předpoklad funkční souvislosti jako pojistku zabraňující vzniku situací, v nichž by nevydání konkrétního majetku způsobovalo nemožnost užívání či řádného fungování jiné věci oprávněné osoby, zamítl žalobu pro nesplnění naznačené podmínky vydání, jejíž naplnění ostatně nebylo ze strany žalobkyně v řízení ani tvrzeno, tedy ani prokázáno.

Vrchní soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem (ve věci v pořadí druhým) ze dne 16. 1. 2020, č. j. 4 Co 257/2016 – 132, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího a dovolacího řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu těchto nákladů (výrok II.).

Odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu (vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2019, č. j. 28 Cdo 3357/2018 – 95, jenž je přístupný, stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu, na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz), že ke kvalifikaci pozemku jako zemědělského nepostačí jen naplnění formálního znaku, nýbrž je zapotřebí zabývat se materiálním hlediskem, představovaným okolností, že takový pozemek je anebo byl a nadále má být zemědělsky obhospodařován, doplnil dokazování rozhodnutím Ministerstva zemědělství ze dne 25. 9. 2019, č. j. 35341/2019-MZE-11182, jehož vydání sám inicioval a v němž bylo deklarováno, že ve smyslu ustanovení § 17 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 229/1991 Sb.“) se režim tohoto zákona na předmětný pozemek nevztahuje. Odvolací soud opětovně dovodil, že se tudíž nejedná o zemědělský pozemek ve smyslu ustanovení § 2 písm. b) bod 1. zákona č. 428/2012 Sb., neboť k rozhodnému okamžiku (ke dni 24. 6. 1991) nebyl součástí zemědělského půdního fondu. Za této situace nemohla být naplněna podmínka pro projednání nároku žalobkyně v režimu ustanovení § 9 zákona č. 428/2012 Sb. Odvolací soud se zřetelem na citované rozhodnutí Ministerstva zemědělství, z něhož podle ustanovení § 135 odst. 2 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) – odkazujíc na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2018, sp. zn. 29 Cdo 4189/2016 – vycházel, za nevýznamnou shledal skutečnost, zda předmětný pozemek je v současné době pokryt vegetací, zejména náletovými dřevinami, popřípadě zda v takovém stavu byl i ke dni 24. 6. 1991. Přihlédl rovněž k rozhodnutí Okresního národního výboru v Českém Krumlově ze dne 25. 11. 1980, č. j. 1855 VLHZ 201/1-80-Kt, jímž byl předmětný pozemek natrvalo vyňat ze zemědělského půdního fondu. V této souvislosti sice poukázal na mechanismus předvídaný zákonem č. 53/1966 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění zákona č. 75/1976 Sb. (dále „zákon č. 53/1966 Sb.“), skrze nějž mohl být pozemek znovu do zemědělského půdního fondu formálně navrácen, nicméně pokud se tak v nyní posuzovaných poměrech nestalo, nelze pozemek považovat za zemědělský ve smyslu zákona č. 428/2012 Sb. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl odvolací soud k nedůvodnosti žaloby na základě jiných právních úvah, avšak s ohledem na správnost výroku o zamítnutí žaloby rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání majíc je ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. za přípustné pro odchýlení se odvolacího soudu o ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího při řešení otázky hmotného práva, na níž dovoláním napadený rozsudek závisí, tj. zda pro závěr o (ne)zařazení předmětného pozemku do zemědělského půdního fondu k rozhodnému okamžiku z hlediska naplnění materiálního znaku postačuje deklarace takového stavu shora označeným rozhodnutím Ministerstva zemědělství. Žalobkyně namítá, že odvolací soud nerespektoval závazný právní názor, jenž byl vyjádřen v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2019, č. j. 28 Cdo 3357/2018 - 95. Je přesvědčena, že vydané rozhodnutí nemohlo důkaz o faktickém stavu pozemku (naplnění materiálního znaku) poskytnout, neboť bylo založeno na rozhodnutí o trvalém vynětí pozemku ze zemědělského půdního fondu z počátku 80. let minulého století. Žalobkyně má za to, že odvolací soud měl otázku zemědělského charakteru z hlediska fakticity hospodaření s ním posoudit sám aiv situaci, kdy inicioval vydání zmíněného rozhodnutí Ministerstva zemědělství, měl povinnost se materiálním charakterem pozemku zabývat. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Účastník řízení se ve vyjádření k dovolání ztotožnil se závěrem vyjádřeným v rozsudku odvolacího soudu o nezemědělském charakteru předmětného pozemku. Dále připomněl, že pozemek je zastavěn stavbou způsobilou samostatného užívání (pobřežní zdí) a je zatížen na základě smlouvy o zřízení věcného břemene uzavřené dne 17. 1. 2013 povinností strpět provozování vodovodu a kanalizace na předmětném pozemku městem Horní Planá. Účastník řízení navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 16. 1. 2020 (srovnej čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 věta první o. s. ř.) oprávněnou osobou (účastníkem řízení), je splněna podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), a dovolání nepostrádá náležitosti vyplývající z ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř, tj. dovolatelka vymezila některý ze zákonných předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.) a uplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu ustanovení § 242 odst. 1 o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je v otázce, pro niž je přípustné [nezbytnost zkoumání materiálního znaku, jehož existence umožňuje určitý pozemek považovat za pozemek náležící do zemědělského půdního fondu ve smyslu ustanovení § 2 písm. b), bod 1. zákona č. 428/2012 Sb. a nárok uplatněný oprávněnou osobou podrobit režimu ustanovení § 9 zákona č. 428/2012 Sb.], i opodstatněné. Při řešení předestřené otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované níže označenými rozhodnutími Nejvyššího soudu.

Dovolacímu přezkumu nepodléhá skutkový stav zjištěný soudy obou stupňů, neboť s účinností od 1. 1. 2013 je ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci. Závěry dovolacího soudu o tom, zda důvod dovolání byl naplněn, tak musí být založeny na skutkových zjištěních učiněných v nalézacím řízení.

Zmatečnosti [§ 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.] ani jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Proto se Nejvyšší soud dále zabýval tím, zda je dán vymezený dovolací důvod, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích otázek vymezených dovoláním.

O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle § 9 odst. 1, věta první, zákona č. 428/2012 Sb. oprávněná osoba písemně vyzve povinnou osobu k vydání zemědělské nemovitosti do 12 měsíců ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, jinak její nárok zanikne.

Podle ustanovení § 2 písm. b) bod 1. a 2. zákona č. 428/2012 Sb. pro účely tohoto zákona se rozumí zemědělskými nemovitostmi pozemky, které ke dni 24. června 1991 tvořily zemědělský půdní fond nebo do tohoto fondu náležely, a pozemky, které ke dni 24. června 1991 tvořily lesní půdní fond.

Podle ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 53/1966 Sb. zemědělský půdní fond je základním přírodním bohatstvím naší země, nenahraditelným výrobním prostředkem umožňujícím dosažení soběstačnosti ve výrobě základních potravin a je jednou z hlavních složek životního prostředí. Ochrana zemědělského půdního fondu, jeho zvelebování, využívání a rozšiřování patří k předním úkolům naší socialistické společnosti. Zemědělským půdním fondem je zemědělská půda obhospodařovaná (orná půda, chmelnice, vinice, zahrady, ovocné sady, louky, pastviny) a půda, která byla a má být nadále zemědělsky obhospodařována, ale dočasně obdělávána není (odstavec 2). Do zemědělského půdního fondu náležejí též pozemky, které sice neslouží bezprostředně zemědělské výrobě, avšak jsou pro ni nepostradatelným pro polní cesty, pozemky se zařízením důležitým pro polní závlahy, vodní nádrže a rybníky, potřebné pro zemědělskou výrobu, hráze sloužící k ochraně před zamokřením nebo zátopou, ochranné terasy proti erozi apod. (odstavec 3).

Podle ustanovení § 2 zákona č. 61/1977 Sb., o lesích, ve znění účinném do 23. 6. 1991 (dále „zákon č. 61/1977 Sb.“), lesní půdní fond tvoří pozemky, které jsou trvale určeny k plnění funkcí lesů (dále jen "lesní pozemky"). Lesními pozemky jsou: a) pozemky porostlé lesními dřevinami, které slouží k plnění funkcí lesů (dále jen lesní porosty"), a pozemky, na nichž byly lesní porosty dočasně odstraněny za účelem obnovy nebo za účelem zřízení lesních školek, popřípadě lesních semenných plantáží, b) pozemky bez lesních porostů, které slouží lesnímu hospodářství a jsou pro ně nepostradatelné (rozdělovací průseky, lesní cesty, plochy horních lesních skladů apod.), c) pozemky nad horní hranicí stromové vegetace ve vysokohorských oblastech s výjimkou pozemků zastavěných a jejich příjezdních komunikací.

Podle ustanovení § 1 odst. 1 písm. a) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 229/1991 Sb.“), zákon se vztahuje na půdu, která tvoří zemědělský půdní fond nebo do něj náleží, a v rozsahu stanoveném tímto zákonem i na půdu, která tvoří lesní půdní fond.

Podle ustanovení § 17 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. v pochybnostech o tom, zda se jedná o nemovitosti, na které se vztahuje tento zákon, rozhodují příslušné ústřední správní úřady.

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně dovodil, že působnost zákona č. 229/1991 Sb. se podle ustanovení § 1 a § 30 citovaného zákona vztahuje nejen na pozemky, jež jsou anebo v době přechodu na stát byly a nadále mají být zemědělsky obhospodařovány a v katastru nemovitostí jsou označeny druhem kultury uvedeným v ustanovení § 1 odst. 2 zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění pozdějších předpisů - dále „zákon č. 334/1992 Sb.“ (srovnej rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 11. 1995, sp. zn. 6 A 905/94, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod pořadovým č. 292, svazek 11, ročník 1998, nebo např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1001/2004, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod pořadovým číslem C 2886, sešit 30, ročník 2004), ale i na takové pozemky, které vzdor aktuálnímu stavu byly užívány k účelům zemědělské výroby, případně lesní výroby, či vodního hospodářství alespoň v době přechodu na stát (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1081/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3272/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3351/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2438/2015).

Výkladem pojmu zemědělská nemovitost podle § 2 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb., se Nejvyšší soud zabýval zejména ve svém usnesení ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4254/2017, v němž s odkazem na záměrnou korespondenci zmiňované normy s ustanovením § 1 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. reflektoval konstantní judikaturu interpretující právě citované ustanovení. V souladu s ní se pak k zahrnutí pozemku do zemědělského půdního fondu vyžaduje splnění dvou předpokladů: znaku právního či formálního daného označením pozemku v katastru nemovitostí druhem kultury uvedeným v § 1 odst. 2 zákona č. 53/1966 Sb., potažmo § 1 odst. 2 zákona č. 334/1992 Sb. a rovněž znaku faktického, materiálního, představovaného okolností, že takový pozemek je anebo byl a nadále má být zemědělsky obhospodařován. Není-li zde přítomen onen materiální aspekt, nelze pozemek považovat za součást zemědělského půdního fondu, byť by i dosud byl (v rozporu se skutečným stavem) v katastru nemovitostí formálně veden v některé z kategorií zemědělské půdy (viz mezi jinými rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1001/2004, a ze dne 29. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1081/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2523/2013, popřípadě ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1419/2016). Při zkoumání, zda pozemek v rozhodném okamžiku z hlediska § 2 písm. b) bod 2. zákona č. 428/2012 Sb. přináležel k lesnímu půdnímu fondu, je poté třeba vycházet z ustanovení § 2 zákona č. 61/1977 Sb., o lesích (srovnej obdobně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2000, sp. zn. 23 Cdo 2450/98), jenž také akcentoval stav faktický (či založený rozhodnutím orgánu státní správy lesů) oproti stavu evidenčnímu. Ke kvalifikaci pozemku jako zemědělského nepostačí jen naplnění formálního znaku, nýbrž je zapotřebí zabývat se materiálním hlediskem. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5610/2017, se nadto podává, že striktní trvání na důležitosti evidenčního statusu pozemků by nikterak nenapomáhalo naplňování účelu zákona č. 229/1991 Sb., vyjádřenému v jeho preambuli, ani cíli právní úpravy zemědělského půdního fondu, a že v závislosti na konkrétních okolnostech daného sporu může nastat i situace, v níž naplnění materiálního znaku převáží nad absencí znaku formálního.

Odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2019, č. j. 28 Cdo 3357/2018 – 95, o nutnosti zkoumat, zda při absenci formálního znaku umožňujícího předmětný pozemek považovat za součást zemědělského (lesního) půdního fondu jest naplněn znak materiální, vyšel nově rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 25. 9. 2019, č. j. 35341/2019-MZE-11182, jehož vydání sám inicioval a v němž bylo deklarováno, že ve smyslu ustanovení § 17 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. se režim tohoto zákona na předmětný pozemek nevztahuje. Přihlédl rovněž k rozhodnutí o trvalém vynětí pozemku ze zemědělského půdního fondu a opětovně formuloval konkluzi, že předmětný pozemek není zemědělskou nemovitostí a postup pro uplatnění restitučního nároku ve smyslu ustanovení § 9 zákona č. 428/2012 Sb. tudíž není pro žalobkyni otevřen. Zjištění soudu prvního stupně o stavu tohoto pozemku (nacházejí se na něm náletové dřeviny, tj. vegetace nikoliv záměrně vysazená a pěstovaná) přitom nevzal v konfrontaci se zjištěním učiněným z rozhodnutí Ministerstva zemědělství v úvahu s odůvodněním, že rozhodnutí považuje v otázce posouzení charakteru předmětného pozemku za „zásadní“.

Dovolací soud je nucen konstatovat, že odvolací soud se v dalším řízení (po kasaci předchozího rozhodnutí) důsledně nedržel právního názoru, jenž byl vyjádřen v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2019, č. j. 28 Cdo 3357/2018 – 95. Je zcela zřejmé, že materiální charakter předmětného pozemku, jenž by objasnil jeho zařazení k rozhodnému datu do zemědělského půdního fondu, nebyl odvolacím soudem vůbec zkoumán, vzdor tomu, že dovolací soud v předchozím (kasační) rozhodnutí zřetelně naznačil, že „skutková zjištění zachycená v rozhodnutí soudu prvního stupně (viz především str. 5 rozsudku krajského soudu) nevylučují, že by právě z pohledu materiálního mohly být znaky svědčící o zemědělské povaze pozemku ve shora vylíčeném smyslu naplněny“. Význam, jaký odvolací soud citovanému rozhodnutí Ministerstva zemědělství skrze ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř. přikládá, ovšem nekonvenuje závěrům ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu reflektující interpretační a aplikační podmínky citovaného ustanovení.

Do pravomoci Ministerstva zemědělství ve smyslu ustanovení § 17 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. spadá vydání rozhodnutí o tom, zda se, jsou-li o tom pochybnosti, na určitou nemovitost vztahuje se zřetelem k ustanovení § 1 odst. 1 režim zákona č. 229/1991 Sb. Pravomoc Ministerstva zemědělství ČR rozhodovat ve správním řízení o zemědělském či nezemědělském charakteru pozemků, založená citovaným ustanovením, se ovšem vztahuje toliko k vyřešení otázky, zda pozemky podléhají úpravě dané zákonem č. 229/1991 Sb., a nikoliv již k řešení otázek charakteru pozemků, rozhodných z hlediska zákona č. 428/2012 Sb. V režimu zákona č. 428/2012 Sb. je totiž pravomoc posoudit zemědělský či nezemědělský charakter nárokovaných pozemků svěřena pozemkovému úřadu (§ 9 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb.) či soudu (§ 10 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb.).

Ve smyslu § 135 odst. 2 o. s. ř. přitom soud z rozhodnutí příslušných správních orgánů vychází, není ovšem vyloučeno, aby si otázku řešenou ve výroku rozhodnutí posoudil jako předběžnou jinak (především s ohledem na existenci jiných skutečností vztahujících se k otázce posuzované rozhodnutím jiného orgánu). Závaznost vyřešení předběžné otázky pravomocným rozhodnutím správního orgánu je současně bezesporu vázána na existenci pravomoci tohoto orgánu předestřenou otázku (pro účastníky a jiné státní orgány závazně) vyřešit.

V situaci, kdy zákon č. 229/1991 Sb. ustanovením § 17 odst. 4 zjevně nezakládá pravomoc příslušného správního úřadu rozhodovat o otázkách týkajících se aplikace zákona č. 428/2012 Sb., nýbrž mu svěřuje rozhodovací kompetenci toliko ve vztahu k aplikaci zákona č. 229/1991 Sb., je závěr odvolacího soudu o tom, že při posuzování zemědělského či nezemědělského charakteru pozemku z hlediska aplikace zákona č. 428/2012 Sb. vychází (jako ze zásadní skutečnosti) z rozhodnutí Ministerstva zemědělství o povaze předmětného pozemku jako zemědělského, vydaného podle ustanovení § 17 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., a že je z uvedeného důvodu opodstatněn postup v řízení podle části třetí o. s. ř. v režimu ustanovení § 10 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb., předčasný, a tudíž nesprávný. Prosadí se zde naopak výše citované judikatorní konkluze, na jejichž základě bude odvolací soud povinen provést vlastní vyhodnocení zemědělské či nezemědělské povahy předmětného pozemku a v závislosti na něm zvolit další postup (srovnej usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4254/2017).

Protože rozsudek odvolacího soudu je založen na nesprávném právním posouzení věci, a je tím naplněn dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a protože dovolací soud současně neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak než rozsudek odvolacího soudu zrušit (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc ve shora uvedeném rozsahu vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).

V dalším řízení je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 10. 6. 2020

JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru