Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 154/2020Usnesení NS ze dne 17.03.2020

HeslaPasivní legitimace
Exekuce
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.154.2020.1
Dotčené předpisy

§ 451 obč. zák.

§ 3 odst. 3 předpisu č. 458/2000 Sb.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 154/2020-146

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně: M Energy s. r. o., IČ 03405974, se sídlem v Plzni, Bendova 1140/16, zastoupená Mgr. Ivem Kroužkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Washingtonova 1599/17, proti žalovanému: Finanční úřad pro hlavní město Prahu, IČ 72080043, se sídlem v Praze 1, Štěpánská 619/28, za vedlejší účasti na straně žalované: Specializovaný finanční úřad, 72080043, se sídlem v Praze 7, Nábřeží kpt. Jaroše 1000/7, o zaplacení 2 211 534 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 4 C 25/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. července 2019, č. j. 58 Co 122/2019-120, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit vedlejšímu účastníku na straně žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Stručné odůvodnění(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 14. 1. 2019, č. j. 4 C 25/2017-86, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 2. 5. 2019, č. j. 4 C 25/2017-111, jímž byla zamítnuta žaloba o vydání bezdůvodného obohacení ve výši 2 211 534 Kč s příslušenstvím a bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudem prvního stupně (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně jím bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).

Žalobkyně podala proti rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu dovolání. Předestřela otázku, zda jí, coby vlastnici energetického zařízení (fotovoltaické elektrárny) užívaného v době od 17. 6. 2015 do 31. 7. 2015 bez jakéhokoliv občanskoprávního titulu daňovým dlužníkem (WSW engineering s.r.o.), ve vztahu k žalovaným správcem daně exekučně postižené pohledávce daňového dlužníka za povinně vykupujícím subjektem (E. ON Energie, a.s.) na úhradu podporované ceny za vyrobenou elektřinu svědčí (v rozsahu odpovídajícím obvyklému nájemnému za užívání předmětu dovolatelčina vlastnictví) nárok z tzv. lepšího práva. Mínila, že tato otázka doposud nebyla dovolacím soudem vyřešena, resp. by měla být posouzena jinak. Poukazovala na to, že svůj nárok neodvozuje z právní úpravy podnikání v energetice (nedomáhá se nároku na plnění ze strany povinně vykupujícího subjektu v podobě výkupních cen elektřiny vyrobené energetickým zařízením), nýbrž z práv plynoucích z jejího vlastnictví k energetickému zařízení (na jeho plody a užitky). Namítala, že v daném případě došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení na její úkor, přičemž obohaceným je žalovaný, neboť předmětným plněním se mu dostalo majetkové hodnoty. Odkazovala přitom na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2008, sp. zn. 33 Odo 1230/2006, a ze dne 5. 10. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2495/2011.

Žalovaný a vedlejší účastník vystupující na straně žalované navrhli, aby dovolací soud dovolání žalobkyně zamítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.

Přípustnost dovolání jest přitom poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř., podle něhož „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.

Judikatura dovolacího soudu, jež reflektuje právní úpravu bezdůvodného obohacení ve smyslu § 451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, a která je se zřetelem k obdobnému znění ustanovení § 2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále jen – „o. z.“), použitelná i v poměrech tohoto právního předpisu (srovnej k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2113/2016, ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1836/2017, nebo ze dne 12. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 129/2019), se ustálila v názoru, že bezdůvodné obohacení představuje (mimosmluvní) závazek, jehož obsahem je povinnost toho, kdo se obohatil, vydat to, oč se obohatil, a jí korespondující právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo, požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení. Předpokladem odpovědnosti za získané bezdůvodné obohacení není protiprávní jednání obohaceného ani jeho zavinění, nýbrž objektivně vzniklý stav obohacení, k němuž došlo způsobem, který právní řád neuznává. Aktivní věcná legitimace k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení svědčí subjektu, na jehož úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno a v jehož majetkové sféře došlo ke zmenšení majetkových hodnot. Pasivně legitimovaným subjektem k vydání bezdůvodného obohacení je ten, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatil. Je jím tedy ten, jehož majetek se na úkor jiného neoprávněně zvětšil, popřípadě, u něhož nedošlo ke zmenšení majetku, které mělo po právu nastat. Jinými slovy řečeno, o obohacení jde tehdy, jestliže se plněním dostalo majetkové hodnoty tomu, komu bylo plněno, takže v jeho majetku se to projevilo buď zvýšením jeho aktiv, nebo snížením jeho pasiv (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4514/2007, ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2262/2009, a ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1321/2011, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1530/2019). Případný nedostatek pasivní věcné legitimace znamená, že podle hmotněprávních ustanovení není žalovaný subjektem tvrzené povinnosti a žaloba proti němu nemůže být úspěšná; stejně tak nemůže být v řízení úspěšný ani žalobce, není-li, coby osoba aktivně věcně legitimovaná, subjektem uplatňovaného práva (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2715/2000, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo 794/2015). Plnění bez právního důvodu je přitom jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení založenou na tom, že mezi zúčastněnými osobami chybí od počátku právní vztah, který by zakládal právní nárok na předmětné plnění, jež může spočívat například v tom, že bylo něco dáno nebo bylo ve prospěch někoho konáno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1530/2019).

Dále z ustálené rozhodovací praxe vyplývá, že žaloba z lepšího práva slouží při výkonu rozhodnutí (exekuci) k právní ochraně třetích osob, které mají k výtěžku (výnosu) získanému výkonem rozhodnutí z hlediska hmotného práva „lepší“ právo než ten, komu byl tento výtěžek vyplacen. Takové lepší právo z hmotněprávního hlediska zakládá nárok z bezdůvodného obohacení tehdy, jestliže žalovaný získal na úkor žalobce majetkový prospěch plněním bez právního důvodu. Není přitom významné, jak bylo postupováno v řízení o výkon rozhodnutí. I kdyby žalovaný obdržel výtěžek (výnos) získaný výkonem rozhodnutí nařízeným a provedeným v souladu se zákonem, nejde o právní důvod k tomu, aby si takto získané plnění mohl ponechat. Pro závěr, zda měl žalovaný k přijetí plnění právní důvod, není rozhodující procesní úprava postupu při výkonu rozhodnutí, ale vždy jen hmotné právo (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1345/2011, či ze dne 28. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1509/2009). Získal-li tedy žalovaný na uspokojení své pohledávky plnění z majetku jiné osoby než povinného, aniž by k tomu měl hmotněprávní důvod, nebo náleželo-li správně (podle hmotného práva) plnění jinému věřiteli než jemu, bylo mu vždy plněno bez právního důvodu, tedy i v případě, že k tomu došlo v souladu s výsledky vykonávacího řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1345/2011, nebo Kůrka V., Drápal L. Výkon rozhodnutí v soudním řízení, Linde, Praha 2004, s. 846 – 847).

Jestliže tedy v projednávané věci daňový dlužník (WSW engineering s.r.o.) užíval v období od 17. 6. 2015 do 31. 7. 2015 fotovoltaickou elektrárnu ve vlastnictví dovolatelky k výrobě elektřiny, aniž jej k tomu opravňoval jakýkoliv občanskoprávní titul, zjevně se tím na její úkor bezdůvodně obohacoval v důsledku protiprávního užití cizí hodnoty (neoprávněným užíváním cizí nemovité věci – § 2991 o. z.; z použitelné judikatury srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4874/2014, a ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1069/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1265/2018), a byl tak nepochybně povinen vydat jí vzniklé bezdůvodné obohacení ve výši odpovídající obvyklému nájemnému za její užití (§ 2999 odst. 1, věty první, o. z., z použitelné judikatury srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 53/2000; ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. 33 Odo 668/2002, či ze dne 28. 11. 2007, sp. zn. 33 Odo 412/2005). Na druhé straně právo na podporu elektřiny z obnovitelných zdrojů formou povinného odběru a výkupu vyrobené elektřiny náleželo výlučně držiteli licence, vyrábějícímu elektřinu z obnovitelných zdrojů (§ 7 odst. 3, § 8 zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů, v tehdy účinném znění), a nikoliv bez dalšího vlastníkovi energetického zařízení. Pakliže tedy soudy nižšího stupně ve skutkových poměrech projednávané věci, kdy dovolatelce oprávnění k dotčené licencované činnosti vzniklo až 19. 11. 2015 (viz soudem prvního stupně provedený důkaz pravomocným rozhodnutím Energetického regulačního úřadu o udělení licence ve prospěch dovolatelky a z něj učiněná a odvolacím soudem převzatá skutková zjištění), uzavřely, že věřitelem posuzované pohledávky na úhradu kupní ceny za elektřinu dodanou v době od 17. 6. 2015 do 31. 7. 2015 povinně vykupujícímu subjektu (E. ON Energie, a.s.), exekučně postižené žalovaným správcem daně, nemohla být z titulu svého vlastnictví k energetickému zařízení dovolatelka, nýbrž jím byl daňový dlužník, coby držitel licence, vyrábějící elektřinu, a že proto z hlediska hmotného práva žalovaný nezískal plnění vymožené na uspokojení své exekučně vymáhané pohledávky na úkor jiného věřitele než daňového dlužníka, tedy ani na úkor dovolatelky, pročež se na její úkor bezdůvodně neobohatil, nikterak se tím od výše popsané ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlily. Zcela odlišný charakter nároku uplatňovaného dovolatelkou od pohledávky exekučně postižené žalovaným správcem daně ostatně vyplývá již z toho, že dovolatelka výši požadovaného plnění (náležejícího jí evidentně vůči daňovému dlužníkovi užívajícímu bez občanskoprávního titulu energetické zařízení, a nikoliv vůči subjektu povinně vykupujícímu elektřinu) odvíjí od výše obvyklého nájemného za užívání fotovoltaické elektrárny, zatímco exekuovaná pohledávka představuje povinnou výkupní cenu dodané elektřiny. Užitky z předmětu vlastnictví, jež je jeho nepoctivý držitel povinen vydat vlastníkovi, se pak v rozhodovací praxi rozumí kupř. plnění z dalších smluvních ujednání nepoctivého držitele, na jejichž základě předmět vlastnictví přenechal byť neplatně do užívání třetím osobám, nikoliv však již plnění získaná snad nepoctivým držitelem za užití předmětu vlastnictví jím (přímo) vykonávanou činností (srov. přiměřeně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1786/2009, přihlašující se též k závěrům vysloveným Nejvyšším soudem v již citovaném rozsudku ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98); tím méně přitom osoby čerpající plnění, pocházející z činnosti nepoctivého držitele, mohou být povinny poskytovat za ně náhradu vlastníkovi k dané činnosti použité věci (viz § 1000 o. z.).

Závěry plynoucí z dovolatelkou odkazovaných rozsudků Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 1230/2006 a sp. zn. 28 Cdo 2495/2011 pak na projednávanou věc zjevně nedopadají, když otázku předestřenou dovolatelkou nikterak neřeší.

Zpochybňuje-li dovolatelka konečně závěry soudů nižšího stupně o datu, k němuž nabyla oprávnění k předmětné licencované činnosti, či o subjektu, jenž v inkriminovaném období dodával povinnému příjemci vyrobenou elektřinu, nesou se její výtky v rovině skutkové. Jakkoli přitom vytýká, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, ve skutečnosti – posuzováno podle obsahu dovolání – výše řečenými výtkami zpochybňuje skutkové závěry, neboť jimi brojí proti hodnocení důkazů, k čemuž však nemá s účinností od 1. 1. 2013 k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1515/2019 či usnesení téhož soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Prostřednictvím uvedených námitek tedy na přípustnost dovolání usuzovat nelze. Závěry soudů nižšího stupně o tom, že oprávnění k dotčené licencované činnosti vzniklo dovolatelce až 19. 11. 2015, ostatně jednoznačně vyplývají z pravomocného rozhodnutí Energetického regulačního úřadu ze dne 24. 6. 2015 o udělení licence č. 111533397, jehož věcnou správnost v občanském soudním řízení přezkoumávat nelze (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97, uveřejněný pod č. 9/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96, uveřejněný pod č. 11/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.), když předpoklady jeho přípustnosti v posuzovaném případě naplněny nebyly (§ 237 o. s. ř.).

Napadá-li snad dovolatelka rozsudek odvolacího soudu v nákladovém výroku, pak ve vztahu k němu žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř. – neuplatňuje; nehledě na to, že proti rozhodnutí odvolacího soudu v částech týkajících se náhrady nákladů řízení dovolání bez dalšího přípustné není (srov. § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a kdy náklady žalovaného a vedlejšího účastníka představuje paušální náhrada za podání vyjádření k dovolání ve výši po 300 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu).

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 17. 3. 2020

Mgr. Zdeněk Sajdl

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru