Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 1532/2006Rozsudek NS ze dne 07.10.2008

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.1532.2006.1
Dotčené předpisy

§ 420 předpisu č. 40/1964 Sb.

§ 431 předpisu č. 40/1964 Sb.

§ 415 předpisu č. 40/1964 Sb.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 1532/2006

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobců 1) J. H., 2) M. H., zastoupených advokátem, a 3) L. H., proti žalovanému W. spol. s r. o., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 5.764.150,- Kč s příslušenstvím a peněžitý důchod, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 7 C 2522/94, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, ze dne 1. listopadu 2005, č. j. 35 Co 366/2005-218, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

A. Předchozí průběh řízení

Žalobci se poté, co vstoupili do řízení jakožto procesní nástupci původního žalobce M. H., který po zahájení řízení zemřel, domáhali na žalovaném zaplacení částky 5.764.150,- Kč s úrokem z prodlení a peněžitého důchodu pro první žalobkyni ve výši 20.000,- Kč měsíčně od 1. 12. 1994 z titulu náhrady škody způsobené původnímu žalobci M. H. (dále jen „M. H.“) při dopravní nehodě s odůvodněním, že žalovaný je provozovatelem a majitelem pracovního stroje zn. T. 2. D., který byl používán pro práce v lomu v C. u Š. a do kterého dne 12. 11. 1992 M. H. se svým vozem u obce C. narazil. M. H. ve svém návrhu uvedl, že pracovní vozidlo, do kterého narazil, nebylo osvětleno, nemělo SPZ, vyjíždělo z místa ležícího mimo komunikaci a nedalo mu přednost v jízdě. Dopravní inspektorát v D. sice nejprve shledal M. H. vinným ze spáchání přestupku, avšak k jeho odvolání bylo rozhodnutí Dopravního inspektorátu v D. zrušeno Krajským dopravním inspektorátem v Ústí nad Labem. Celkem se M. H. domáhal na žalovaném z titulu náhrady škody zaplacení částky 12.362.300,- Kč s přísl. představující jednak věcnou škodu ve výši 220.000,- vzniklou na jeho osobním automobilu R., který byl úplně zničen, a na textilním zboží, které měl ve vozidle, ve výši 641.100,- Kč, dále škodu na zdraví (bolestné ve výši 44.700,- Kč a náhrada za ztížení společenského uplatnění ve výši 16.500,- Kč), ušlý zisk a peněžitý důchod ve výši 60.000,- Kč. Žalobci poté, co vstoupili do řízení namísto zesnulého M. H., omezili žalobní návrh o osobní nároky žalobce, tj. o bolestné a náhradu ztížení společenského uplatnění a dále o peněžitý důchod. Předmětem řízení o náhradu škody tak zůstala částka 5.764.150,- Kč, která se sestává z věcné škody ve výši 220.000,- za zničení automobilu R., ve výši 641.100,- Kč za zničení textilního zboží a ušlého výdělku ve výši 4.903.050,- Kč.

Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby s tvrzením, že jeho odpovědnost za tvrzenou škodu není dána. Konkrétně na podkladě policejního spisu uvedl, že viníkem nehody byl M. H., který jel nepřiměřenou rychlostí, v důsledku čehož narazil do jedoucího stroje žalovaného určeného pro práci v kamenolomu. Dále uvedl, že není zcela zřejmé, jaký je právní důvod žalobou uplatňovaného nároku a o jaké rozhodné skutečnosti se tento nárok opírá. Označil z toho důvodu podanou žalobu za neprojednatelnou.

Soud prvního stupně v rozsudku ze dne 22. června 2004, č. j. 7 C 2522/94-183, žalobu na zaplacení náhrady škody v celém rozsahu zamítl. V odůvodnění uvedl, že žaloba není důvodná, neboť žalobci neprokázali protiprávní úkon, resp. porušení právní povinnosti na straně žalovaného, které by bylo v příčinné souvislosti se vznikem tvrzené škody. Dále dovodil, že dopravní nehodu naopak zapříčinil M. H., který nepřizpůsobil rychlost jízdy svým schopnostem, vlastnostem vozidla, povětrnostním podmínkám, okolnostem, které mohl předvídat a vzdálenosti, na kterou měl rozhled, neboť bylo prokázáno, že pracovní stroj musel M. H. vidět na vzdálenost nejméně 35 m a nadto jel rychlostí překračující maximální povolenou rychlost v daném místě, neboť na základě znaleckého posudku byla jím dosažená rychlost na mokré vozovce mezi 95-115 km/h. Z uvedených důvodů soud prvního stupně uzavřel, že viníkem nehody je výlučně M. H. a nikoliv žalovaný, případně zaměstnanec žalovaného, který pracovní vozidlo řídil, a podanou žalobu proto zamítl.

K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem ze dne 1. 11. 2005, č. j. 35 Co 366/2005-218, zamítavý rozsudek soudu prvního stupně změnil mezitímním rozsudkem tak, že žalovaný odpovídá za škodu vzniklou M. H. v důsledku střetu jeho vozidla s pracovním strojem žalovaného, a to v rozsahu 30 %. V odůvodnění svého rozhodnutí dospěl k závěru, že žalobce a žalovaný odpovídají za vzniklou škodu podle účasti na způsobení vzniklé škody, neboť se v souzené věci jednalo o střet provozu dvou provozovatelů. Na straně žalobce odvolací soud spatřoval porušení právní povinnosti spočívají v překročení bezpečné rychlosti, neboť v době nárazu jel rychlostí 95-115 km/h, přestože za daných podmínek byla bezpečná rychlost 60 km/h. Na straně žalovaného spatřoval odvolací soud rovněž porušení právní povinnosti, neboť k provozu na pozemní komunikaci bylo použito vozidla bez předepsaného osvětlení, což přispělo ke střetu a vzniku škody. Z těchto důvodů odvolací soud dovodil, že míra účasti M. H. na vzniku škody je 60 %av tomto rozsahu se žalovaný odpovědnosti k náhradě škody zprostil. Dále dovodil, že z 10 % se na vzniku škody podílely vnější okolnosti. Účast žalovaného jako provozovatele pracovního vozidla odvolací soud stanovil 30 %, neboť vozidlo nebylo předepsaným způsobem osvětleno, tj. v souladu s § 44 a § 45 vyhlášky č. 41/1984 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška č. 41/1984 Sb.). Pokud jde o výši jednotlivých nároků na náhradu škody odkázal na následné řízení před soudem prvního stupně.

B. Dovolání a vyjádření k němu

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost spatřoval v ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť rozhodnutím odvolacího soudu byl změněn rozsudek soudu prvního stupně. Jako dovolací důvod označil nesprávné právní posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Konkrétně uvedl, že odvolací soud zavázal žalovaného k náhradě škody ze 30 %, když míru účasti na způsobené škodě v důsledku pochybení žalovaného kvantifikoval hodnotou 10 %. Zůstal tak nepodložený závěr odvolacího soudu, o co se zbylých 20 % míry účasti žalovaného na vzniku škody opírá. Míru odpovědnosti žalobce ve výši 60 % tudíž odvolací soud posoudil nepřiměřeně nízko. Odvolací soud se dále nevypořádal se závěrem soudu prvního stupně, který své rozhodnutí stran výlučného zavinění poškozeného opřel i o skutečnost, že po dopravní nehodě nebyl řidič pracovního vozidla volán k trestní odpovědnosti za vzniklou škodu na zdraví a byl pouze potrestán za přestupek. Další podstatnou právní vadu v postupu odvolacího soudu spatřoval žalovaný v nevypořádání se s problematikou aktivní legitimace žalobců. Podle dědické dohody uzavřené mezi žalobci v dědickém řízení nejsou žalobci k plnění oprávněni společně a nerozdílně a není tak dána aktivní legitimace žalobců, tak jak byl formulován petit žaloby, neboť případný nárok nenáleží a nenáležel žalobcům společně a nerozdílně.

Žalobce se k podanému dovolání nevyjádřil.

C. Přípustnost

Žalovaný napadl rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změněn. Dovolání je tedy přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.

D. Důvodnost

Dovolání není důvodné.

I. K námitce nepodložené výše účasti žalovaného na vzniklé škodě

1. Podle § 420 ObčZ „každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti“. Dle § 431 ObčZ přitom platí, že „střetnou-li se provozy dvou nebo více provozovatelů a jde-li o vypořádání mezi těmito provozovateli, odpovídají podle účasti na způsobení vzniklé škody“. Platí přitom, že pokud byla dle § 441 ObčZ způsobena škoda také zaviněním poškozeného, nese škodu poměrně.

2. Za provozovatele motorového vozidla se pokládá ten, kdo má právní a faktickou možnost dispozice s vozidlem (srov. rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 5. 1999, sp. zn. 25 Co 558/98, publikováno v Soudních rozhledech, 2000, č. 3). V souzené věci se střetly provozy dvou provozovatelů, kteří tak za vzniklou škodu odpovídají podle účasti na způsobení vzniklé škody podle § 431 ObčZ. Jak již Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 2. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 974/2002 uvedl, „při hodnocení míry účasti obou provozovatelů na způsobení celkové škody vzniklé ze střetu jejich vozidel podle § 431 ObčZ je třeba zkoumat jednotlivé skutkové okolnosti konkrétního střetu, které byly jeho hlavními příčinami, a to nikoliv izolovaně, nýbrž všechny ve vzájemné souvislosti a z hlediska jejich významu pro vznik škody“. Pro vypořádání škody mezi provozovateli je tak určující, jakou měrou se jednotlivá okolnost podílela na vzniku škody, respektive míra, jakou se ta která příčina podílela na způsobení konkrétní újmy (srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. Komentář. Praha: C.H. Beck, 2008, s. 1108 – 1109).

3. Odvolací soud dospěl k závěru, že účast M. H. na vzniku škody je dána překročením bezpečné rychlosti o 35-55 km/h, což bylo zjištěno ze znaleckého posudku. Tuto skutkovou okolnost odvolací soud kvantifikoval tak, že se na vzniku škody podílela ze 60 %av tomto rozsahu se proto také žalovaný jako provozovatel pracovního stroje odpovědnosti za vzniklou škodu zprostil. Vedle toho se žalovaný zprostil odpovědnosti za škodu z dalších 10 % v důsledku vedlejších okolností, které se na vzniku škody podílely. Na straně žalovaného spatřoval odvolací soud porušení právní povinnosti v okolnosti, že bylo ve večerních hodinách použito jeho pracovního stroje k jízdě na pozemní komunikaci bez předepsaného osvětlení, když bylo osvětleno pouze bočními pozičními světly bez koncového osvětlení a odrazek, a to v rozporu s ust. § 44 a § 45 vyhl. č. 41/1984 Sb. Uvedené porušení povinnosti žalovaného odvolací soud kvantifikoval 30 % účastí žalovaného na vzniklé škodě.

4. Námitka žalovaného, že závěr odvolacího soudu ohledně účasti žalovaného na vzniku škody ve výši 30 % je nepřiměřený a nepodložený, není důvodná. Odvolací soud na straně žalovaného označil více příčin vedoucích k účasti provozovatele na vzniklé škodě. Uvedl, že žalovaný (tedy provozovatel) měl povinnost vybavit pracovní vozidlo světlomety a potkávacími a dálkovými světly a dvěma předními obrysovými světly bílé barvy a dvěma zadními obrysovými světly červené barvy, neboť jsou součástí povinné výbavy vozidel pohybujících se na pozemních komunikacích. Podle ustanovení § 44 odst. 1 vyhlášky č. 41/1984 Sb. musí být každé motorové vozidlo „vybaveno světlomety s potkávacími a dálkovými světly“. Podle § 45 odst. 1 této vyhlášky musí být „každé motorové vozidlo, které má nejméně čtyři kola, a každé motorové vozidlo se třemi koly uspořádanými symetricky k podélné střední rovině vozidla vybaveno k vyznačení vnějších obrysů dvěma předními obrysovými světly bílé barvy a dvěma zadními obrysovými světly červené barvy“. Pracovní stroj, který žalovaný svěřil svým zaměstnancům k výkonu práce, však povinným osvětlením v rozporu s uvedenou vyhláškou nebyl vybaven a tato skutečnost se na vzniku škody významným způsobem podílela. Nejenže žalovaný svěřoval svým zaměstnancům k výkonu práce pracovní vozidlo, které nemělo předepsané osvětlení, ale navíc zaměstnanec žalovaného, dokonce při výkonu práce, vyjel s takto nedostatečně osvětleným pracovním vozidlem ve večerních hodinách a při snížené viditelnosti na pozemní komunikaci, na které následně došlo k rozhodnému střetu, a to aniž by se pokusil náhradním způsobem pracovní stroj osvětlit. Uvedeným jednáním řidič pracovního stroje porušil prevenční povinnost podle § 415 ObčZ, neboť, jak již bylo předesláno, se pohyboval na pozemní komunikaci rychlostí 10 km/h ve večerních hodinách při snížené viditelnosti, přestože si musel být vědom skutečnosti, že pracovní stroj není vybaven předepsaným osvětlením. V souladu s § 420 odst. 2 ObčZ je škoda způsobena právnickou osobou, když byla způsobena při jejich činnosti těmi, které k této činnosti právnická osoba použila. Tuto okolnost, jež se na vzniku škody podílela, je tudíž nutno přičíst zaměstnavateli, tedy žalovanému. Námitku žalovaného, že odvolací soud vyhodnotil míru účasti poškozeného zesnulého M. H. jako nepřiměřeně nízkou tudíž dovolací soud považuje za nedůvodnou. Pro úplnost dovolací soud odkazuje též na závěr odvolacího soudu o dvojnásobném významu míry účasti žalobce na vzniku škody ve srovnání s mírou účasti žalovaného.

II. K námitce absence trestního stíhání řidiče pracovního stroje

5. Dovolací soud nesdílí námitku žalovaného, že pokud by řidič pracovního stroje porušil právní povinnost, byl by nepochybně trestně stíhán. Trestněprávní odpovědnost, jakož i trestní stíhání, jsou instituty odlišné od občanskoprávní odpovědnosti za škodu. Podle ustanovení § 135 o. s. ř. je sice soud „vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal…“, není však vázán z hlediska odpovědnosti za škodu skutečností, že příslušný orgán trestní stíhání nezahájil (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. Praha: C.H.Beck, 2006, s. 621 a 622).

III. K námitce nedostatku věcné legitimace žalovaných

6. Námitka žalovaného, že nebyla dána aktivní legitimace žalobců tak, jak byla formulována v petitu žaloby, neboť nárok, je-li jaký, nenáleží a nenáležel žalobcům společně a nerozdílně, není z hlediska dovolacího návrhu rozhodná. Odvolací soud mezitímním rozsudkem pouze konstatoval, že žalovaný odpovídá za vzniklou škodu ze 30 %, a to aniž by specifikoval výši náhrady škody připadající na jednotlivé žalobce. O konečné výši jednotlivých nároků připadajících na jednotlivé žalobce rozhodne soud v konečném rozsudku, ve kterém případný rozsah aktivní věcné legitimace jednotlivých žalobců ve vztahu k souzené výši náhrady škody zohlední.

Z důvodů shora uvedených dovolací soud neshledal, že by odvolací soud věc nesprávně právně posoudil. Proto dovolání bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) zamítl (§ 243b odst. 2 o. s. ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je dán tím, že žalobcům prokazatelné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 7. října 2008

JUDr. Iva Brožová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru