Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 1515/2020Usnesení NS ze dne 16.06.2020

HeslaNáhradní pozemek
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.1515.2020.1
Dotčené předpisy

§ 11a předpisu č. 229/1991 Sb.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 1515/2020-623

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce A. K., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 496/13, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, identifikační číslo osoby 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené JUDr. Janem Brodcem, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Rubešova 162/8, o nahrazení projevu vůle uzavřít dohodu o vydání jiného zemědělského pozemku, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 8 C 142/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2019, č. j. 27 Co 11/2019-534, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 18. 12. 2019, č. j. 27 Co 11/2019-546, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.292 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám JUDr. Martina Purkyta, advokáta se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 496/13.

Odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně (rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 26. 10. 2018, č. j. 8 C 142/2018-349) zrušen v části výroku pod bodem II, kterou byl nahrazen projev vůle žalované (coby převodkyně) uzavřít s žalobcem (nabyvatelem) smlouvu o bezúplatném převodu pozemku parc. č. XY v k. ú. XY a v tomto rozsahu bylo řízení zastaveno (výrok I); ve zbylém rozsahu – jde-li o převod pozemků parc. č. XY v k. ú. XY, a parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY do vlastnictví žalobce, jako pozemků náhradních podle § 11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“) – byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II potvrzen, toliko s tou dílčí změnou, že tím došlo k uspokojení nároku nabyvatele (žalobce), plynoucí z označeného rozhodnutí pozemkového úřadu, v rozsahu 94.474 Kč (vše výrokem I rozsudku odvolacího soudu); dále bylo rozhodnuto o povinnosti žalované nahradit žalobci náklady řízení před soudy obou stupňů (výroky II a III) a náklady státu (výrok IV rozsudku, ve znění doplňujícího usnesení).

Proti rozsudku odvolacího soudu, vyjma části výroku I, jíž bylo rozhodnuto o částečném zastavení řízení, při současném zrušení takto dotčené části rozsudku soudu prvního stupně, podala dovolání žalovaná (dále též jako „dovolatelka“). Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřovala v tom, že se odvolací soud při řešení otázek hmotného a procesního práva [ocenění odňatých a nevydaných pozemků jako pozemků stavebních, mající vliv na určení výše restitučního nároku oprávněné osoby; určení tarifní hodnoty sporu a úspěchu žalobce ve věci z hlediska jeho nároku na náhradu nákladů řízení] odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolacímu soudu současně vytýká, že jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné, postrádá-li náležité odůvodnění v otázce zohlednění dědického podílu žalobce při stanovení jeho restitučního nároku, v čemž dovolatelka spatřuje porušení svých základních práva a svobod.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném

od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.

Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalovanou) zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř., se Nejvyšší soud zabýval tím, je-li dovolání přípustné.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (srov. § 237 o. s. ř.).

Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1, věta první, o. s. ř.).

Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.).

Předpokladem úspěchu žaloby na poskytnutí náhradních pozemků je podle ustálené rozhodovací praxe kromě liknavosti, svévole či diskriminace ze strany Státního pozemkového úřadu, resp. dříve Pozemkového fondu ČR (srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2772/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2040/2017), aktivního přístupu osoby oprávněné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2018,

sp. zn. 28 Cdo 5721/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4078/2015), vhodnosti požadovaných pozemků (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5721/2017, rozsudek Nejvyššího soudu

ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2430/2016), též ekvivalentnost nároku žalobce a ceny požadovaného pozemku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2844/2017).

Předestírá-li dovolatelka otázku týkající se posouzení charakteru odňatých pozemků v době jejich přechodu na stát, potažmo na ně navazujícího určení výše restitučního nároku žalobce, je nutné poukázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu (jíž koresponduje i rozhodnutí odvolacího soudu), kterou byl formulován a odůvodněn závěr, že i v těch případech, kdy byly pozemky v době přechodu na stát evidovány jako zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě (v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby, bezprostřední realizace výstavby, existence územního rozhodnutí o umístění stavby), lze i takové pozemky ocenit v zásadě jako pozemky určené pro stavbu ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015,

sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4678/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015,

sp. zn. 28 Cdo 3971/2014, a ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1025/2015).

Závěr o stavebním charakteru odňatých a nevydaných pozemků učinily oba soudy nižších stupňů na základě konkrétních skutkových zjištění (jejich zpochybněním nemůže být založena přípustnost podaného dovolání; srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), že původní pozemky byly vyvlastněny za účelem výstavby VII. obvodu sídliště Ostrava-Poruba a tato výstavba byla na dotčených pozemcích po jejich vyvlastnění bezprostředně realizována (pročež je oprávněné osobě z tohoto důvodu také nebylo možné vydat; § 11 odst. 1 písm. c/ zákona o půdě).

K argumentaci dovolatelky (jež do značené míry také míří do poměrů skutkových), že závěr o stavebním charakteru původních pozemků lze opřít toliko o platnou územně plánovací dokumentaci (kdy dovolatelka současně namítá, že v nyní projednávané věci nebyla její existence spolehlivě prokázána), lze rovněž poukázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, jíž se připomíná, že při hodnocení povahy odňatých pozemků soudy musí zohlednit všechny okolnosti, často i velmi rozmanité, jež mohou být v kontextu té které projednávané věci pro posouzení dané otázky relevantní (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1227/2015, usnesení Nejvyššího soudu

ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3689/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1992/2015). Krom toho citovaná judikatura poukazem na územně plánovací dokumentaci, účel vykoupení pozemku či následnou realizaci výstavby neurčuje taxativně hlediska, jež musí být naplněna současně (byť tomu tak nepochybně být může), aby byl posuzovaný pozemek pokládán za stavební, nýbrž příkladmo vyjmenovává konkrétní faktory, jež mohou k závěru o stavební povaze pozemku vést (srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1964/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3689/2015). Dospěly-li proto soudy nižších stupňů na základě jimi učiněných (shora rekapitulovaných) skutkových zjištění, že již v době přechodu na stát byly takto odňaté pozemky (jež nebylo lze později oprávněné osobě vydat pro jejich zastavěnost) určeny k zastavění (kdy bezprostředně po jejich odnětí byla výstavba také fakticky realizována) a proto uzavřely, že pozemky je nutno ocenit jako stavební, jde o závěry s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu konformní.

Dovolatelkou zastávaný závěr, že by odňaté pozemky bylo možno ocenit jako pozemky stavební výhradně na základě doložené, tehdy platné územně plánovací dokumentace, se ostatně nepodává ani z jí odkazovaných rozhodnutí (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2015,

sp. zn. 28 Cdo 4678/2014). Na správnosti závěru o ocenění odňatých pozemků jako stavebních pak nic nemění ani závěry dovolatelkou dále předestřeného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1992/2015, jež spočívá na posouzení, že toliko existence směrného územního plánu objektivně není způsobilá pro svou obecnost aiz hlediska jeho účelu, směřujícího toliko k určení základní (hrubé) skladby určitého útvaru, definovat stavební určení toho kterého pozemku. Jak se však podává ze shora rekapitulovaných skutkových zjištění, v posuzované věci není rozhodnutí odvolacího soudu (v otázce určení charakteru odňatých pozemků jako pozemků stavebních) založeno na existenci směrného územního plánu, nýbrž na jiných (dalších) skutečnostech, jež jsou pro posouzení charakteru odňatých pozemků dle soudní praxe také relevantní (odnětí za účelem výstavby, následná realizace výstavby).

Z uvedeného vyplývá, že předpoklady přípustnosti dovolání (ve smyslu § 237 o. s. ř.), je-li napadáno rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno (a částečně změněno) rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, nebyly naplněny.

Dovolání pak není přípustné ani pro řešení dovolatelkou kladených otázek týkajících se určení výše odměny advokáta za zastupování v řízení [dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], jakož i zohlednění míry úspěchu účastníků ve věci (§ 142 o. s. ř.), popřípadě procesního zavinění na zastavení řízení (§ 146 odst. 2 o. s. ř.), s jejichž použitím dovolatelka brojí proti rozhodnutí odvolacího, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výroky II a III rozsudku), proti němuž ovšem dovolání není přípustné se zřetelem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

Na přípustnost dovolání pak nelze usuzovat ani prostřednictvím té námitky dovolatelky, kterou napadenému rozhodnutí vytýká jeho nepřezkoumatelnost, jež takto vystihuje vadu řízení, přičemž ke zmatečnostem, jakož i k jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží (jen) tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Nadto rozhodnutí odvolacího soudu vytýkanou vadou ani netrpí (nepřezkoumatelné není), pakliže je z jeho odůvodnění zřejmé, proč bylo takto rozhodnuto a kdy ani případné nedostatky odůvodnění rozhodnutí (z hlediska požadavků dle ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř.) nebyly na újmu uplatnění práv dovolatelky (k měřítkům přezkoumatelnosti rozhodnutí srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014,

sp. zn. 21 Cdo 3466/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1615/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014). Přitom i s otázkou rozsahu restitučního nároku žalobce (majícího podklad i v odvolacím soudem odkazovaném rozhodnutí pozemkového úřadu, dle nějž je žalobce legitimován k uplatnění práva na převod jiných zemědělských pozemků za tam označené pozemky, jež mu nebylo lze vydat pro zákonem stanovenou překážku), se odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí vypořádal v dostatečné míře (viz bod 21 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) a nelze proto důvodně namítat, že by se tak stalo v rozporu se závěry vyslovenými Ústavním soudem v nálezu ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. III. ÚS 3328/09, na který dovolatelka rovněž odkazuje.

Důvodnost i relevanci pak postrádá i tvrzení dovolatelky o porušení práva na spravedlivý proces, nehledě na to, že odkazový závěr z nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15, podle nějž jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení o porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je bez dalšího uplatnitelná i jako dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř., byl recentní rozhodovací praxí Ústavního soudu překonán (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, body 22. a 23., či stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 39.).

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. (dovolání žalované bylo odmítnuto). K nákladům (k náhradě oprávněného) žalobce, jež se prostřednictvím svého zástupce (advokáta) vyjádřil k dovolání, patří odměna advokáta (z tarifní hodnoty 94.474 Kč) ve výši 4.900 Kč [§ 7 bod 5., § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996, o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s paušální náhradou hotových výdajů advokáta v částce 300 Kč (§ 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty z odměny a z náhrad (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 1.092 Kč, tj. celkem 6.292 Kč.

Shora odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu (http://nalus.usoud.cz).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 16. 6. 2020

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru