Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 1509/2015Usnesení NS ze dne 26.09.2016

HeslaNáklady řízení
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.1509.2015.1
Dotčené předpisy

§ 8 odst. 1 předpisu č. 177/1996 Sb.

§ 12 odst. 4 předpisu č. 177/1996 Sb.

§ 12 předpisu č. 270/1990 Sb.

§ 17 odst. 2 předpisu č. 270/1990 Sb.

§ 149 o. s....

více

přidejte vlastní popisek

28 Cdo 1509/2015

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Krause a soudců Mgr. Miloše Póla a JUDr. Jana Eliáše, PhD., ve věci žalobců a) H. W., Č. Š., b) Doc. Dr. Ing. D. W., Č. Š., c) P. M., P., d) P. S., P., e) L. S., P., f) Ing. G. W., P., zastoupených Mgr. Lukášem Damcem, advokátem se sídlem v Brně, třída Kpt. Jaroše 1946/35, g) MUDr. Š. P., P., h) MUDr. M. K. CSc., P., i) R. K., K. n. V., a j) D. K., L. n. V., zastoupených Jaroslavem Hlávkou, advokátem se sídlem v Praze 6, Šlikova 301/28, proti žalovaným: 1) ČKD PRAHA HOLDING, a.s., IČO: 00001813, se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 802/56, zastoupená JUDr. Tomášem Holubem, advokátem se sídlem v Praze 5, Štefánikova 203/23, a 2) BAYTON Alfa, a.s., IČO: 24199028, se sídlem v Praze 1, Vladislavova 1390/17, zastoupená JUDr. Tomášem Rybářem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Purkyňova 2121/3, o náhradu nákladů řízení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 9 C 88/2008, o dovoláních žalovaných a žalobců a) – f) proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. července 2013, č. j. 29 Co 212/2012-991, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 15. prosince 2014, č. j. 29 Co 212/2012-1045, takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. července 2013, č. j. 29 Co 212/2012-991, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 15. prosince 2014, č. j. 29 Co 212/2012-1045, vyjma potvrzujícího výroku III, se ruší a v tomto rozsahu se věc vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 9 usnesením ze dne 19. prosince 2011, č. j. 9 C 88/2008-910, uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobcům a) – d) náhradu nákladů řízení ve výši 12 350 769 Kč k rukám jejich advokáta Mgr. Damce (výrok I.), uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobcům e) – h) náhradu nákladů řízení ve výši 4 116 923 Kč k rukám advokáta Hlávky (výrok II.) a zavázal žalované k povinnosti zaplatit České republice náhradu nákladů řízení státu ve výši 35 247,20 Kč (výrok III.). Žalobou podanou dne 19. 3. 1992 se žalobci domáhali vydání nemovitostí (budovy s pozemkem) podle zákona č. 87/1991 Sb., čemuž rozsudkem ze dne 13. 3. 2009, č. j. 9 C 88/2008-725, soud prvního stupně vyhověl. O nákladech řízení rozhodoval podle § 142 o. s. ř. ve spojení s vyhláškou č. 270/1990 Sb. (za období do 30. 6. 1996), vyhláškou č. 177/1996 Sb. (za období od 1. 7. 1996 do 13. 12. 2002), a vyhláškou č. 484/2000 Sb. (za období od 3. 4. 2003). Při stanovení odměny zástupců žalobců vycházel z hodnoty předmětné nemovitosti, která byla podle znaleckého posudku Ing. Jandy ze dne 5. 11. 2002 stanovena na 10 697 600 Kč (rozhodná pro výpočet podle vyhlášek 270/1990 Sb. a 177/1996 Sb.), a podle znaleckého posudku Doc. Rysky ze dne 22. 9. 2011 na 22 620 000 Kč (rozhodná pro výpočet podle vyhlášky 484/2000 Sb.). O nákladech státu soud rozhodoval podle § 148 o. s. ř.

Městský soud v Praze usnesením ze dne 31. července 2013, č. j. 29 Co 212/2012-991, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 15. prosince 2014, č. j. 29 Co 212/2012-1045, usnesení soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobcům a) – f) náhradu nákladů řízení ve výši 3 359 866,86 Kč na účet Mgr. Damce (výrok I.), ve výroku II. jej změnil tak, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobcům g) – j) náhradu nákladů řízení ve výši 6 241 903,50 Kč na účet advokáta Hlávky (výrok II.), ve výroku III. usnesení o náhradě nákladů státu potvrdil (výrok III.), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok IV.). Během rozhodování odvolacího soudu byla zrušena vyhláška č. 484/2000 Sb., soud proto postupoval podle vyhlášek č. 270/1990 Sb. a č. 177/1996 Sb., z nichž vyplývá zásada, že pro určení tarifní hodnoty je rozhodná cena věci nebo práva v době započetí úkonu právní služby, jichž se právní služba týká. Odvolací soud při výpočtu zohlednil, jak se během řízení měnila hodnota nemovitostí, jakož i počet účastníků řízení na straně žalobců v každé fázi řízení.

Usnesení odvolacího soudu ve výrocích I. a II. napadli dovoláním žalobci a) až f), ve výrocích I., II. a III. je napadla první žalovaná, a v celém rozsahu druhá žalovaná.

Žalovaná 2) přípustnost dovolání dovozuje z následujících otázek v praxi dovolacího soudu dosud nevyřešených. První otázka se týká toho, zda se tarifní hodnotou pro účely výpočtu náhrady nákladů řízení za právní zastoupení podle vyhlášek č. 270/1990 Sb. a č. 177/1996 Sb. rozumí hodnota nemovitosti jako celku nebo pouze podíl na hodnotě nemovitosti daný výší podílu účastníka řízení, který se jako spoluvlastník nemovitosti s úspěchem domohl vydání ideálního spoluvlastnického podílu na této nemovitosti. Odvolací soud nesprávně stanovil hodnotu věci, resp. tarifní hodnotu, od které se odvíjel výpočet sazby mimosmluvní odměny. Při výpočtu sazby odměny za jeden úkon právní pomoci u každého z žalobců totiž vycházel z hodnoty nemovitosti jako celku, přičemž nezohlednil, že každý z žalobců se domáhal vydání nemovitosti pouze v rozsahu svého spoluvlastnického podílu na ní. Odměna tedy měla být určena pro každého žalobce samostatně a soud měl vycházet pouze z hodnoty podílu toho kterého žalobce na nemovitosti. Další otázky se týkaly toho, zda úkon právní služby spočívající v převzetí zastoupení vykonaný advokátem za jednoho žalobce ve věci, kde na straně žalobců vystupuje několik účastníků, je samostatným úkonem právní služby vykonaným pouze za tohoto žalobce, anebo společným úkonem vykonaným za všechny účastníky na straně žalobců; a zda odměna za tento úkon vykonaný advokátem za žalobce, jenž do řízení vstoupil jako právní nástupce žalobce, který zemřel, a byl přitom zastoupen stejným advokátem, je účelně vynaloženým nákladem, případně zda je tato okolnost důvodem pro přiznání částečné odměny. Za situace, kdy do řízení vstoupí nový žalobce, jakožto právní nástupce žalobce, který zemřel, spočívá úkon převzetí právního zastoupení advokátem, který v řízení zastupoval rovněž zemřelého žalobce, fakticky pouze v udělení nové plné moci advokátu k zastupování ve věci, která byla advokátovi důvěrně známá z jeho předchozí činnosti. Pro případ, že by se dovolací soud s uvedeným neztotožnil, žalovaný 2) namítá, že takový náklad může být přiznán pouze těm žalobcům, za které byl tento úkon právní služby učiněn, nikoliv všem žalobcům (jak to učinil odvolací soud v důsledku úmrtí E. K., a posléze její nástupkyně MUDr. J. K., dále A. S. a Z. W.). V závěru dovolání žalovaná 2) zdůraznila, že náklady řízení byly z velké míry navýšeny nepřiměřenými průtahy řízení způsobenými z důvodů přičitatelných výlučně nesprávné rozhodovací činnosti soudů. Poukázala i na nesprávné výpočty odvolacího soudu a na to, že odvolací soud nerozdělil odměnu mezi žalobce podle jejich podílu na věci (tj. žalobcům a) – f) zastupovaným Mgr. Damcem ¾, a žalobcům g) – j) zastupovaným Mgr. Hlávkou ¼), ale přiznal ji žalobcům g) – j), kteří zůstali až do pravomocného skončení řízení zastoupeni advokátem Hlávkou, ačkoliv v období od 19. 3. 1992 do 1. 1. 2008 byli advokátem Hlávkou zastoupeni všichni žalobci. Odvolací soud přitom nevzal v úvahu, že nárok na náhradu nákladů řízení není nárokem právních zástupců, nýbrž samotných účastníků řízení.

Proti výrokům I. a II. usnesení odvolacího soudu podali dovolání i žalobci a) – f), kteří jeho přípustnost dovozují z dosud neřešené otázky, komu z úspěšných účastníků řízení a v jakém poměru mají být přiznány náklady právního zastoupení v řízení, ve kterém vystupuje více žalobců zastoupených v různých etapách řízení různými advokáty. Nejprve byli všichni žalobci zastoupeni společně jedním advokátem (JUDr. Boublíkem; následně advokátem Hlávkou) a posléze žalobce a) – f) zastupoval Mgr. Damec. Odvolací soud však nesprávně přiznal náhradu nákladů právního zastoupení pouze těm žalobcům, kteří byli zastoupeni advokátem Hlávkou až do pravomocného ukončení řízení, zatímco žalobcům zastoupeným tímto advokátem jen po část řízení nepřiznal žádné náklady právního zastoupení ani za období, ve kterém je zastupoval. Žalobcům a) – f) odvolací soud nepřiznal žádnou náhradu nákladů řízení konkrétně za období od 19. 3. 1992 do 14. 8. 1996, ve kterém byli všichni žalobci [a) – j)] zastoupeni JUDr. Boublíkem, ani za období od 14. 8. 1996 do 31. 12. 2007, ve kterém byli následně zastoupeni advokátem Hlávkou, a veškeré náklady přiznal žalobcům g) – j). Žalobcům a) – f) soud přiznal náhradu nákladů řízení pouze za období, kdy byli zastoupeni Mgr. Damcem, a naopak za období, kdy byli všichni žalobci zastoupeni advokátem Hlávkou (a JUDr. Boublíkem), přiznal soud náhradu pouze ostatním žalobcům, kteří byli až do konce řízení zastoupeni advokátem Hlávkou. Odvolací soud rozhodl v rozporu s § 149 o. s. ř. tak, jakoby náhrada nákladů řízení měla příslušet advokátům a nikoliv účastníkům řízení. Soud však měl přiznat žalobcům a) – f) náhradu nákladů právního zastoupení za období, kdy byli všichni žalobci zastoupeni jediným advokátem, podle velikosti podílů na předmětné nemovitosti ve výši ¾ z celkové částky, a ostatním žalobcům za totéž období částku ve výši ¼.

Žalovaná 1) spatřuje přípustnost dovolání v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešených. Předně poukázala na nesprávné právní posouzení tarifní hodnoty podle § 8 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a hodnoty věci podle § 12 vyhlášky č. 270/1990 Sb., a z toho vyplývající nesprávné určení výše sazby mimosmluvní odměny. Odvolací soud nesprávně považoval za tarifní hodnotu u každého žalobce hodnotu celých nemovitostí, přestože každý z žalobců se domáhal vydání pouze podílu na nemovitostech. Hodnota nemovitostí, jakož i sazba mimosmluvní odměny a počet žalobců se přitom v čase měnily. Druhá námitka mířila na nesprávné právní posouzení vzniku nároku na odměnu advokáta za úkon právní služby převzetí věci podle § 11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu, kdy odvolací soud přiznal odměnu advokáta za převzetí věci v případě úmrtí původních žalobců a následného vstoupení dědiců na jejich místo. Jelikož si tito nástupci ponechali původního právního zástupce, nelze uvažovat o převzetí věci, neboť advokát pouze pokračoval ve výkonu právních služeb. Třetí námitka se týkala uložení povinnosti zaplatit náhradu nákladů řízení žalované 1) i za období let 1995 až 2004, kdy žalovaná 1) nebyla účastnicí řízení, a to v důsledku nesprávného postupu soudu prvního stupně, jenž připustil změnu na straně žalované, ačkoliv k tomu nebyly splněny podmínky. K opětovnému vstupu žalované 1) do řízení došlo až po zrušení usnesení o připuštění změny na straně žalované. Znemožnění účastnit se řízení představuje okolnost hodnou zvláštního zřetele ve smyslu § 150 o. s. ř. pro nepřiznání náhrady nákladů řízení za toto období. Dále pak žalovaná 1) namítla porušení zásady dvojinstančnosti občanského soudního řízení. Soud prvního stupně určil náklady řízení podle vyhlášky 484/2000 Sb., která však byla zrušena, a odvolací soud určil náklady řízení podle advokátního tarifu. Odvolací soud měl buď seznámit žalovanou 1) se svým právním názorem, anebo měl rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit, aby byla zachována možnost odvolat se proti novému usnesení soudu prvního stupně. Konečně žalovaná 1) namítla nesprávné rozdělení nákladů řízení mezi žalobce. V každém období sporu měl každý žalobce nárok na náhradu nákladů řízení určenou z tarifní hodnoty jím požadovaného podílu na nemovitostech, a to bez ohledu na skutečnost, kterým advokátem byl právě zastupován. Náhrada nákladů se pak hradí na účet advokáta, kterým byl žalobce zastoupen při ukončení řízení. Odvolací soud však nesprávně v každém období posuzoval, kterým advokátem byli žalobci právě zastoupeni (zda Jaroslavem Hlávkou nebo Mgr. Damcem), přičemž náhradu nákladů za období zastupování JUDr. Boublíkem bez dalšího připočetl Jaroslavu Hlávkovi.

V řízení o dovoláních bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterými se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Po zjištění, že obě dovolání byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenými advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), je shledal Nejvyšší soud přípustnými podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.). O nesprávné právní posouzení věci jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Dovolací soud se nejprve zabýval dovoláním žalované 2). Podle § 12 vyhlášky č. 270/1990 Sb., o odměnách advokátů a komerčních právníků za poskytování právní pomoci, se výše mimosmluvní odměny stanoví podle hodnoty nebo druhu věci a podle počtu úkonů právní pomoci, které advokát ve věci vykonal. Podle § 17 odst. 2 této vyhlášky se mimosmluvní odměna sníží o 20 %, jde li o společné úkony při zastupování nebo obhajobě dvou nebo více osob.

Podle § 8 odst. 1, věty první, vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), se považuje za tarifní hodnotu výše peněžitého plnění nebo cena věci anebo práva v době započetí úkonu právní služby, jichž se právní služba týká; za cenu práva se považuje jak hodnota pohledávky, tak i dluhu. Podle § 12 odst. 4 advokátního tarifu jde-li o společné úkony při zastupování nebo obhajobě dvou nebo více osob, náleží advokátovi za každou takto zastupovanou nebo obhajovanou osobu mimosmluvní odměna snížená o 20 %.

K první otázce vymezené v dovolání žalované 2) z judikatury dovolacího soudu vyplývá, že při stanovení mimosmluvní odměny za společné úkony advokáta zastupujícího více žalobců, z nichž každý uplatňuje v jednom řízení jím žalovanou částku sám pro sebe, náleží za každou takto zastupovanou osobu samostatná mimosmluvní odměna vypočtená podle tarifní hodnoty připadající na každého žalobce, snížená o 20 % (přiměřeně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. 25 Cdo 302/2014). Uvedený závěr lze aplikovat i v nyní řešené věci, kdy se jedná o náhradu nákladů řízení za odměnu advokáta zastupujícího více žalobců, kteří jsou podílovými spoluvlastníky nemovitostí, o něž ve sporu šlo. Vzhledem k měnící se hodnotě předmětných nemovitostí během řízení bylo nutné zohlednit jejich aktuální hodnotu vždy v době započetí daného úkonu právní služby a potud odvolací soud postupoval správně. Sazbu odměny za úkon právní služby ovšem vypočetl nesprávně z tarifní hodnoty představované cenou nemovitosti jako celku pro každého žalobce, ačkoliv na straně úspěšných žalobců vystupovalo víc subjektů, kteří jsou toliko podílovými spoluvlastníky předmětných nemovitostí, přičemž každému z žalobců svědčí vlastnické právo pouze ke spoluvlastnickému podílu (nikoli k celé nemovitosti). Ani vyhláška č. 270/1990 Sb. ani vyhláška č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif) sice výslovně neřeší situaci, v jakém poměru náleží náhrada nákladů účastníkům, kteří společně žádají vydání nemovitosti (v rámci restituce), avšak z povahy věci vyplývá, že každému žalobci náleží odměna vypočtená (odpovídající) podle velikosti spoluvlastnického podílu každého účastníka na nárokovaných nemovitostech (srov. přiměřeně i § 13 odst. 4 vyhlášky č. 270/1990 Sb. a § 8 odst. 5 advokátního tarifu, jež upravují stanovení odměny advokáta v řízení o vypořádání podílového spoluvlastnictví). Ze shora zmíněných ustanovení, která stanoví tarifní hodnotu v případě vypořádání podílového spoluvlastnictví, je totiž dobře patrné, že za tuto hodnotu považují ten spoluvlastnický podíl (spoluvlastnické podíly), který žalobce požaduje vypořádat (který učinil předmětem řízení). Vztaženo na posuzovanou věc tarifní hodnotou určující odměnu advokáta za zastupování každého jednoho z žalobců je hodnota spoluvlastnického podílu na nemovitostech, který každý z žalobců požadoval vydat v restituci a nikoli hodnota celé věci. Spoluvlastnický podíl na nemovitosti je v uvedených souvislostech relativně samostatnou věcí, jejíž hodnota resp. cena je určující pro stanovení tarifní hodnoty. Odvolací soud tedy sice aplikoval správnou právní normu, nicméně nesprávným způsobem, dovolání žalované 2) je tudíž již proto důvodné.

Co se týče druhé a třetí otázky vymezené žalovanou 2), podle § 142 o. s. ř. přizná soud účastníku, který měl ve věci plný úspěch, náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Pojem „účelný“ je nutno chápat jako určitou pojistku před hrazením nákladů nesouvisejících s řízením, před nadbytečnými či nadměrnými náklady (srov. nález Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2010, sp. zn. IV. ÚS 2513/09, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 17/2010).

Odměnu za úkon právní služby spočívající v převzetí a přípravě zastoupení lze považovat za účelně vynaložený náklad toliko při faktickém provedení tohoto úkonu. Zvolí-li si účastník v řízení zástupcem jiného advokáta za předpokladu, že změna v osobě zástupce je vynucena objektivními důvody, může soud za tento úkon právní služby přiznat účastníků odměnu, v opačném případě není odměna za tento úkon právní služby účelně vynaloženým nákladem, jenž by měl jít k tíži druhého účastníka řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2136/2013). Odlišná situace ovšem může nastat v případě, kdy dochází ke změně na straně účastníka řízení z důvodu právního nástupnictví po zemřelém původním účastníkovi. Účelnost úkonu převzetí zastoupení dalšího žalobce je vyloučena, pokud opakovaně dochází ke vstupu nových žalobců do řízení v důsledku úmrtí původních účastníků, jestliže tito noví žalobci pověří právním zastoupením stejného právního zástupce, který zastupoval i původní účastníky. Tento právní zástupce totiž spor jako takový převzal a seznámil se s ním již během zastupování původního účastníka a pouhým udělením právní moci právním nástupcem původního (zemřelého) účastníka fakticky nutnost převzetí věci, ve smyslu seznámení se s ní, nevyvstává. Odvolací soud proto pochybil, pokud opakovaně při každém vstupu právního nástupce po zemřelém účastníkovi řízení přiznal odměnu za převzetí právního zastoupení stejnému právnímu zástupci.

Již z uvedených důvodů byly splněny podmínky pro zrušení napadeného rozhodnutí, přičemž za této situace by bylo nadbytečné zabývat se podrobně dalšími námitkami žalované 2) směřujícími vůči nesprávným výpočtům či postupu odvolacího soudu při stanovení hodnoty věci (nemovitostí), což jsou veskrze otázky skutkové, nicméně lze uvést, že soud musí přezkoumatelným způsobem odůvodnit, proč vycházel z té které hodnoty věci, jež se v průběhu doby měnila.

Poté dovolací soud přistoupil k přezkoumání napadeného rozhodnutí na základě dovolání žalobců a) – f). Podle § 149 odst. 1 o. s. ř. platí, že zastupoval-li advokát účastníka, jemuž byla přisouzena náhrada nákladů řízení, je ten, jemuž byla uložena náhrada těchto nákladů, povinen zaplatit ji advokátu.

Z jazykového znění i z konstantní judikatury k citovanému ustanovení vyplývá, že § 149 odst. 1 o. s. ř. nezakládá právo advokáta na náhradu nákladů řízení; advokát je zde pouze tzv. platebním místem a je povinen náhradu nákladů řízení, jež mu byla vyplacena, vyúčtovat jím zastoupenému účastníku (viz nález Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2011, sp. zn. I. ÚS 3314/09, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 8/2011). To, že zákon stanoví oprávnění advokáta přijmout jménem účastníka náhradu nákladů řízení, neznamená, že si tuto náhradu advokát může ponechat (viz např. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 7. 1998, sp. zn. 10 Cmo 336/98). Výrok rozhodnutí soudu o tom, že náhrada nákladů řízení má být zaplacena advokátu (k jeho rukám), pak představuje určení platebního místa; nic se tím nemění na tom, že advokát není věcně legitimován k náhradě nákladů řízení a že nositelem přisouzeného práva, je vždy jím zastupovaný účastník řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2005 sp. zn. 21 Cdo 1645/2004, či stanovisko Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 1998, zn. Cpjn 19/98, publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, pod č. 52/1998, bod XV). Jestliže má účastník v průběhu řízení postupně zástupců několik, nahradí se náklady k rukám toho zástupce, který je zde v době rozhodnutí o nich (srov. Svoboda, Smolík, Levý, Šínová a kol., Občanský soudní řád, Komentář, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2013, str. 511). Popsaný závěr je logický právě proto, že jde o procesní nárok náležející úspěšnému účastníku (nikoli aktuálně zastupujícímu advokátu) proti účastníku neúspěšnému.

Shora předestřený závěr je logický právě proto, že jsou to účastníci řízení, komu náhrada nákladů (v rozsahu jejich podílu na věci a v rozsahu jejich úspěchu) náleží, nikoliv jejich právní zástupce. Náklady právního zastoupení žalobců a) – f) náleží těmto účastníkům, a je úkolem právního zástupce, k jehož rukám má být jejich náhrada vyplacena, aby vyúčtoval přiznané náklady mezi účastníky řízení. Dovolací soud zjistil, že odvolací soud při výpočtu částek nákladů řízení sice zohlednil měnící se počet účastníků vystupujících v průběhu řízení na straně žalobce, nicméně všechny náklady za sporná období přiznal výlučně k rukám advokáta Hlávky, zastupujícího v době rozhodnutí pouze žalobce g) – j). Odvolací soud tedy chybně určil jako platební místo pro úhradu všech nákladů řízení náležících žalobcům a) – f) i za sporná období (tj. kdy byli zastoupeni JUDr. Boublíkem a advokátem Hlávkou) advokáta Hlávku, který v době rozhodnutí zastupoval již pouze žalobce g) – j), přičemž žalobci a) – f) byli v tomto okamžiku zastoupeni Mgr. Damcem. Odměnu za všechny úkony právní služby učiněné za účastníky jím zastupované měl proto odvolací soud určit k jeho rukám, a to i pokud byli žalobci a) – f) v jiných fázích řízení zastoupeni odlišným právním zástupcem. Z tohoto důvodu dovolací soud uzavřel, že napadené rozhodnutí je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí, a přistoupil k jeho zrušení.

K související otázce vznesené žalobci a) – f), v jakém poměru měla být náhrada nákladů řízení vyplacena jednotlivým žalobcům, kteří jsou podílovými spoluvlastníky předmětné nemovitosti, dovolací soud odkazuje na argumentaci uvedenou v odůvodnění rozhodnutí o dovolání žalované 2) v tom smyslu, že při výpočtu částek náhrady nákladů řízení připadajících jednotlivým účastníkům řízení je třeba vycházet z velikosti jejich podílů na nemovitosti, a tedy z odpovídajícího podílu na celkové částce nákladů vypočtené z hodnoty nárokované nemovitosti.

Posléze se dovolací soud zabýval dovoláním žalované 1), které považoval za důvodné v otázkách týkajících se nesprávného posouzení tarifní hodnoty a hodnoty věci, určení poměru, v jakém měla být náhrada nákladů řízení vyplacena žalobcům jakožto podílovým spoluvlastníkům předmětné nemovitosti, jakož i v otázce opakovaného přiznání odměny advokátům za úkon převzetí věci. V podrobnostech ve vztahu k těmto otázkám dovolací soud opět odkazuje na argumentaci uvedenou výše.

Dále dovolací soud posoudil otázku, zda má žalovaná 1) povinnost zaplatit úspěšným žalobcům náhradu nákladů řízení i za období, během kterého, dle svého tvrzení, nebyla účastnicí řízení, neboť soud prvního stupně usnesením připustil změnu na straně této žalované. Z obsahu spisu je však dobře patrné, že usnesení ze dne 10. 1. 1996 o připuštění záměny na straně žalované (viz protokol o jednání na č. l. 59) bylo fakticky vyhotoveno a doručováno až v roce 2003, kdy je také k odvolání odvolací soud zrušil. Vzhledem k tomu, že účinky usnesení o záměně účastníka na straně žalované (§ 92 odst. 2 o. s. ř.) jsou vázány na právní moc tohoto usnesení, k záměně účastníka na straně žalované nedošlo. Žalovaná 1) je tedy stále účastnicí řízení a musí nést důsledky z toho vyplývající a přijmout stav řízení, jaký tu je v době jejího „návratu“ do řízení. Ostatně soud s ní, byť nahodile, komunikoval i v době po vydání zmíněného usnesení. Jestliže za popsaného stavu soudy nižších stupňů rozhodovaly o náhradě nákladů řízení podle § 142 odst. 1 o. s. ř., který stanoví, že účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl, nelze jim ničeho vytknout. Neúspěšnými účastníky, které stíhá povinnost nahradit úspěšným žalobcům náklady řízení, jsou pak žalovaná 1) a 2). Uvedené samozřejmě nevylučuje žalovanou 1) navrhované zvážení aplikace § 150 o. s. ř.

Lichou nakonec shledává dovolací soud námitku nedodržení zásady dvojinstančnosti. K tzv. námitce dvojinstančnosti řízení se Nejvyšší soud vyjadřoval opakovaně a souhrnně vyložil např. v usnesení ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1599/2013, že dvojinstančnost není obecnou zásadou občanského soudního řízení (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. Ledna 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009, nebo ze dne 28. 11.2012, sp. zn. 33 Cdo 199/2012) a ani ústavně zaručeným právem (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 150/03, uveřejněný pod č. 128 ve svazku 31 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2008, sp. zn. II. ÚS 2826/07). Z uvedeného je patrné, že odvolací soud nepochybil, pokud sám věc posoudil a rozhodl po zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb.

Dovolací soud je podle § 242 odst. 1 o. s. ř. vázán uplatněnými dovolacími důvody, a to i z hlediska jejich obsahového vymezení v dovolání. Přestože žalovaná 1) napadá výroky I., II. a III. napadeného usnesení, a žalovaná 2) napadá toto usnesení v celém rozsahu, jejich argumentace nijak nesměřuje proti výroku III. napadeného rozhodnutí. Dovolací soud proto rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení.

Jelikož Nejvyšší soud neshledal podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, usnesení odvolacího soudu, vyjma dovoláním nedotčeného výroku III., zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.); a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2, věty druhé, o. s. ř.). O dovolání bylo rozhodnuto bez jednání v souladu s ustanovením § 243a odst. 1, věty první, o. s. ř.

Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto usnesení je pro soudy nižších stupňů v dalším řízení závazný (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.).

V konečném rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení včetně nákladů tohoto dovolacího řízení (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. září 2016

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru