Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 1497/2020Rozsudek NS ze dne 08.06.2020

HeslaNáhradní pozemek
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.1497.2020.1
Dotčené předpisy

§ 11a předpisu č. 229/1991 Sb.

§ 6 odst. 1 písm. b) předpisu č. 503/2012 Sb.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 1497/2020-322

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce J. A., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 6, K Brusce 124/6, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, identifikační číslo osoby 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené Mgr. Martinem Bělinou, advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní 370/4, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu pozemku, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 48 C 6/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2019, č. j. 62 Co 123/2019-204, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2019, č. j. 62 Co 123/2019-204, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. 1. 2019, č. j. 48 C 6/2017-146, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Rozsudkem ze dne 28. 8. 2019, č. j. 62 Co 123/2019-204, Městský soud v Praze (dále jen jako „odvolací soud“) potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen jako „soud prvního stupně“) ze dne 28. 1. 2019, č. j. 48 C 6/2017-146, ve výroku pod bodem I, jímž se žalované ukládá uzavřít s žalobcem dohodu o bezúplatném převodu pozemku parc. č. XY v k.ú. XY (výrok I rozsudku odvolacího soudu); změněn byl rozsudek soudu prvního stupně v nákladovém výroku pod bodem II tak, že se žalované náhrada nákladů řízení u soudu prvního stupně nepřiznává (výrok II) a současně bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výrok III).

Odvolací soud vzal za správná skutková zjištění soudu prvního stupně (jež korigoval toliko co do výše dosud neuspokojeného restitučního nároku žalobce) i z nich vycházející posouzení, že žalobce je oprávněnou osobou (§ 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění do 31. 10. 2019; dále jen „zákon o půdě“), které (resp. její právní předchůdkyni) pro zákonem stanovenou překážku nebylo lze vydat původní pozemky a jež má proto nárok na vydání jiných zemědělských pozemků (§ 11, § 11a zákona o půdě). Restituční nárok, vyčíslený částkou celkem 5 814 699 Kč, nebyl navzdory aktivnímu přístupu žalobce, zahrnujícího v to i jeho účast v nabídkových řízeních, ani během posledních patnácti let plně uspokojen, a to i pro liknavost a svévoli na straně žalované (a jejího předchůdce, Pozemkového fondu České republiky). Požadovaný pozemek ani odvolací soud nepovažoval k danému účelu za nevhodný, přestože v budoucnu má dle platného územního plánu pod jeho povrchem procházet trasa (resp. tubus) metra, jestliže ani tato okolnost nebude bránit jeho zemědělskému obhospodařování. V souvislosti s výstavbou metra plánované stavby parkoviště a přístupové komunikace k němu, jež však zatím nejsou součástí platného územního plánu (jde-li o stavby toliko zamýšlené, uvažované v návrhu nového, dosud neschváleného územního plánu) pak odvolací soud rovněž nepovažoval za překážku bránící vydání předmětného pozemku. Nárokovaný náhradní pozemek pak ocenil podle § 14 odst. 3 vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (dále též jako „vyhláška č. 182/1988 Sb.“), a to dle jeho stavu ke dni 24. 6. 1991 (částkou ve výši 28 740 Kč), coby pozemek evidovaný jako „zemědělská půda – orná půda“, uzavíraje, že „nelze počítat s cenovým navýšením pozemku, k němuž došlo v důsledku dlouhodobého prodlení žalovaného s plněním jeho závazku vůči žalobci, neboť řadu let mohl být pozemek převeden v ceně pozemku zemědělského“.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná (dále též jako „dovolatelka“), spatřujíc splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jakož i v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny; jako dovolací důvod dovolatelka ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V prvé řadě dovolatelka odvolacímu soudu vytýká nesprávnost názoru, na němž je založen závěr o ceně náhradního pozemku, jež odvolací soud výslovně spojuje s jeho stavem ke dni 24. 6. 1991 (tedy nereflektujícího stav ke dni jeho rozhodování), čímž se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle níž má k ocenění náhradního pozemku sice dojít podle cenových předpisů platných ke dni 24. 6. 1991 (účinnost zákona o půdě) avšak dle jeho stavu v době vyhlášení rozhodnutí soudu, tedy zohledňující i aktuální územně plánovací dokumentaci. Za nesprávný považuje dovolatelka i ten závěr odvolacího soudu, že nárokovaný pozemek je vhodný k vydání oprávněné osobě jako náhradní. V tomto směru poukazuje jednak na plánovanou výstavbu metra, obsaženou v platném územním plánu, která – dle názoru dovolatelky – představuje překážku převoditelnosti pozemku ve smyslu § 6 odst. 1 písm. b) zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění do 31. 10. 2019 (dále jen „zákon č. 503/2012 Sb.“), není-li zde důvodu k tomu, aby bylo rozdílně přistupováno k veřejně prospěšným stavbám umístěným (či plánovaným) na povrchu pozemku a pod jeho povrchem; krom toho odvolacímu soudu vytýká, že při posuzování otázky, je-li pozemek vhodný k vydání, dostatečně nezhodnotil další v řízení najevo vyšlé okolnosti (včetně těch, že v návrhu nového územního plánu je na nárokovaném pozemku plánováno parkoviště, přístupové cesty k němu, sadové úpravy jakož i inženýrské sítě), které by tak v budoucnu mohly vyvolat problémy při hospodaření s pozemkem či dokonce znemožnit jeho zemědělské obhospodařování. Konečně, překážku převoditelnosti pozemku spatřuje dovolatelka i v písemné žádosti obce (hl. m. Prahy) o bezúplatný převod předmětného pozemku podle § 7 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou soudů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Spolu s dovoláním podala i návrh na odklad právní moci dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu.

Žalobce navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné, případně zamítnuto jako neopodstatněné. Jako nedůvodnou hodnotil jak argumentaci dovolatelky ohledně ocenění náhradního pozemku, tak i jeho vhodnosti, kdy v tomto směru odkázal na soudy učiněná zjištění, jež nelze dovoláním zpochybnit.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) – v souladu s bodem 2. čl. II., přechodnými ustanoveními části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), jež je rozhodné pro daný dovolací přezkum.

Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalovanou), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené

§ 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje zákonem stanovené obligatorní náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.).

Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení a jež závisí na vyřešení otázek hmotného práva [otázky způsobu ocenění oprávněnou osobou požadovaného náhradního pozemku, jakož i otázky, jde-li o pozemek vhodný (způsobilý) k převodu oprávněné osobě jako náhradní], při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.

O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Jelikož pro rozhodnutí dovolacího soudu je rozhodující stav v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (srov. § 243f odst. 1 o. s. ř.), je pro právní posouzení věci rozhodný zákon č. 229/1991 Sb. o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 10. 2019 (dále znovu jen jako „zákon o půdě“).

Podle § 11a odst. 1 zákona o půdě oprávněným osobám uvedeným v § 4, kterým podle tohoto zákona nelze vydat pozemek odňatý způsobem uvedeným v § 6 odst. 1 a 2, převádí pozemkový úřad jiné pozemky na základě veřejných nabídek, není-li dále stanoveno jinak. Osoby, na které právo oprávněné osoby na bezúplatný převod jiného pozemku přešlo děděním, se pro účely tohoto zákona považují za oprávněné osoby.

Podle § 11a odst. 2 zákona o půdě veřejné nabídky sestavuje pozemkový úřad jak z pozemků, které se nacházejí v zastavěném území obce nebo zastavitelné ploše takto vymezenými závaznou částí schválené územně plánovací dokumentace, pokud jejich převodu nebrání zákonná překážka, tak z pozemků, které se nacházejí mimo zastavěné území obce nebo zastavitelné ploše takto vymezenými závaznou částí územně plánovací dokumentace. Pozemky nepřevedené na základě této nabídky budou předmětem převodu podle zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů.

Podle § 11a odst. 12 zákona o půdě smlouvu o bezúplatném převodu pozemku nelze uzavřít, jestliže bylo uplatněno právo na jeho převod podle zvláštních právních předpisů.

Podle § 11a odst. 13 zákona o půdě cena pozemků uvedená ve veřejné nabídce se stanoví podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., přičemž pozemky určené schválenou územně plánovací dokumentací k zastavění budou oceněny jako stavební. Ustanovení § 6 vyhlášky č. 85/1976 Sb., o podrobnější úpravě územního řízení a stavebního řádu, ve znění pozdějších předpisů, se nepoužijí. Stejným způsobem se ocení i pozemky převáděné mimo veřejnou nabídku podle odstavce 11.

Podle § 6 odst. 1 písm. b) zákona č. 503/2012 Sb. (ve znění účinném do 31. 10. 2019) podle tohoto zákona nebo zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, anebo zákona č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon), ve znění pozdějších předpisů, nelze převádět zemědělské pozemky nebo jejich části určené územním plánem nebo regulačním plánem anebo rozhodnutím o umístění stavby k zastavění veřejně prospěšnými stavbami nebo stavbami dopravní infrastruktury nebo těmito stavbami již zastavěné, s výjimkou zemědělských pozemků 1. převáděných podle § 3 odst. 4, § 7 nebo § 10 odst. 1 nebo 2, 2. převáděných se souhlasem obce nebo kraje na osoby, které mají podle schválené stavební dokumentace uskutečnit výstavbu podle § 17 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, 3. převáděných se souhlasem obce nebo kraje směnou za jiné nemovitosti podle § 17 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nebo 4. již využitých ke zřízení technické infrastruktury; v případě pochybností vydá na základě žádosti Státního pozemkového úřadu vyjádření příslušný úřad územního plánování.

Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu – srov. zejm. nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, publikovaný pod č. 33/2004 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, publikovaný pod č. 174/2007 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, publikovaný pod č. 531/2005 Sb.) je ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu žalované (jež je nástupkyní Pozemkového fondu ČR a jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad) může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky, a že takový postup (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt) nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující (k tomu srovnej především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a další judikaturu na něj navazující).

V souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu je pro úspěch žaloby o uložení povinnosti vydat jiné (náhradní) zemědělské pozemky rozhodující mimo jiné otázka stávající výše nároku oprávněné osoby a hodnoty požadovaného náhradního pozemku; tyto otázky soud řeší jako otázky předběžné (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4949/2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu

ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4166/2017).

Není-li zde přitom právní normy, jež by v souvislosti s jejich oceněním ukládala posuzovat charakter náhradních pozemků dle určitého historického stavu (jak je tomu kupříkladu v případě odňatých pozemků dle § 28a zákona o půdě), nezbývá než dovodit, že náhradní pozemky jest nutno oceňovat v souladu s pravidlem zakotveným v ustanovení § 154 odst. 1 o. s. ř., tedy dle jejich stavu v době vyhlášení rozhodnutí soudem (viz rozsudek ze dne 7. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5721/2017). Zatímco fixace hladiny cen ke dni účinnosti zákona o půdě (viz § 11a odst. 13 zákona o půdě) má svou logiku, neboť zajišťuje, že jsou odňaté nemovitosti i náhradní pozemky oceňovány dle stejných cenových měřítek (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo 294/2016, popřípadě nález Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1088/12, bod 14), posuzování charakteru náhradních pozemků dle stavu ke dni 24. 6. 1991 a z toho plynoucí fingování od současné reality odlišných vlastností vydávaných nemovitostí by mohlo vést, ať již k distorzi nebo naopak k nadhodnocení výše naturální náhrady, jež by však v souladu s principy restitučního procesu měla být v zásadě ekvivalentní hodnotě restitučního nároku odvíjející se od ceny oprávněnou osobou nebo jejími právními předchůdci pozbytých statků (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2844/2017). Z uvedených důvodů je proto zcela na místě oceňovat náhradní pozemky dle cenových předpisů účinných ke dni 24. 6. 1991, avšak dle stavu, jaký mají v okamžiku jejich vydání oprávněné osobě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2857/2018).

Posouzení odvolacího soudu (jenž takto aproboval závěry soudu prvního stupně) o tom, že náhradní pozemek jest (v souladu s východisky znaleckého posudku doc. Ing. Jaromíra Rysky, CSc.) ocenit v cenách stanovených dle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ovšem dle jeho stavu ke dni 24. 6. 1991, tedy k datu účinnosti zákona o půdě, tudíž ve světle výše citované judikatury (jakož i dikce ustanovení § 11a odst. 13 zákona o půdě) zjevně neobstojí. Z argumentace odvolacího soudu, jenž přitom v důvodech svého rozhodnutí výslovně uvádí, že zvýšení ceny pozemku (v závislosti i na případné změně stavu od doby, kdy zákon o půdě vstoupil v účinnost) není pro věc relevantní (že „nelze počítat s cenovým navýšením pozemku“, resp. že v mezidobí nastalá změna územního plánu „nemůže bránit způsobu jeho ocenění“) přitom vyplývá, že v daném případě nejde toliko o otázku správnosti skutkových zjištění, nýbrž i právního posouzení.

Rozhodovací praxí dovolacího soudu, podle níž se při liknavém (či libovolném nebo diskriminujícím) postupu Pozemkového fondu ČR (jeho nástupce Státního pozemkového úřadu) mohou oprávněné osoby domáhat také převodu konkrétních náhradních pozemků bez předchozího zahrnutí těchto pozemků do veřejné nabídky (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní), nebyly (neměly být) popřeny ani ty závěry dosavadní judikatury Nejvyššího soudu, jež jako podmínku pro vyhovění žalobě o uložení povinnosti bezúplatně převést oprávněné osobě náhradní zemědělský pozemek požaduje, aby šlo o pozemek k převodu „vhodný“ (tedy pozemek, jenž by byl – nebýt liknavého postupu Pozemkového fondu ČR – do veřejné nabídky takto zařaditelný); k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007,

sp. zn. 28 Cdo 4180/2007, uveřejněný pod č. 72/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4876/2008, ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3304/2014, a ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4400/2015.

Při posuzování „vhodnosti“ pozemku k převodu oprávněné osobě jako pozemku náhradního (§ 11a odst. 1 zákona o půdě) nutno hodnotit, zda převodu nebrání zákonné výluky uvedené v ustanoveních § 11 odst. 1 zákona o půdě a § 6 zákona č. 503/2012 Sb., či zda nejde o pozemek zatížený právy třetích osob (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1568/2011), zda jeho převod není z jiného důvodu zapovězen zákonem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ve vztahu k pozemkům v zastavěném území obce, či rozsudek téhož soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 393/2019), zda jej lze zemědělsky obhospodařovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 592/2013), zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014), případně zda nejde o pozemek zastavěný či tvořící součást areálu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2364/2017, a ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017). Tato hlediska je přitom vždy nutno zkoumat se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) každého takového pozemku posuzovat zcela samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 220/2005).

Z odkazu uvedeného v poznámce 13c) pod čarou k ustanovení § 11a odst. 12 zákona o půdě, ve znění účinném do 31. 10. 2019 (od 1. 11. 2019 se totožná právní úprava nachází v ustanovení § 11a odst. 13 zákona o půdě) jest v souladu s judikaturou dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 393/2019, či ve vztahu k dřívější právní úpravě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010) konečně dovodit, že s účinností od 1. 1. 2013 smlouvu o bezúplatném převodu pozemku, coby pozemku náhradního ve smyslu zákona o půdě, nelze bez dalšího uzavřít, jestliže na jeho převod bylo uplatněno právo podle § 7 zákona č. 503/2012 Sb. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3307/2019, pak vyplývá, že v takovém případě je nutno zkoumat, zda a z jakého důvodu obec na žádosti trvá a zda žádosti ze strany státu bude, respektive bude moci být, vyhověno (k tomu srov. např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 72/2020).

Jestliže odvolací soud v rozhodované věci neprověřil, zda převodu pozemku oprávněné osobě jako náhradního nebrání uplatnění práva na jeho převod ze strany obce ve smyslu § 7 zákona č. 503/2012 Sb. (zda bylo právo na převod pozemku z vlastnictví státu do vlastnictví obce uplatněno a bude-li moci být takto případně vznesenému požadavku vyhověno), nota bene v situaci, kdy žalovaná v řízení tvrdila, že jde o pozemky určené k zastavění veřejně prospěšnou stavbou dopravní infrastruktury (stavbou metra a s ní související nadzemní infrastrukturou, kdy investorem má být právě i příslušná obec – hlavní město Praha), jde i z tohoto důvodu o posouzení neúplné a tudíž i nesprávné.

K otázce převoditelnosti pozemku určeného k zastavění veřejně prospěšnou stavbou dopravní infrastruktury (viz § 6 odst. 1 písm. b/ zákona č. 503/2012 Sb.) lze pak také odkázat na rozhodovací praxi dovolacího soudu (z níž srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015) akcentující i smysl a účel interpretovaného ustanovení, jímž je zamezit těm převodům zemědělských pozemků, u nichž to vyžaduje veřejný zájem na vybudování staveb dopravní a technické infrastruktury či jiných veřejně prospěšných staveb a k nimž by jinak bylo nezbytné získat právo umožňující realizaci veřejně prospěšné stavby. Interpretované ustanovení (jak nutno dovodit již z jeho dikce, ovšem i účelu, jakož i normativního odkazu na ustanovení § 1 zákona o půdě majícího význam interpretační) míří právě na veřejným zájmem dotčené „zemědělské pozemky“ (ve smyslu § 1 odst. 1 písm. a/ zákona o půdě), tj. na půdu tvořící zemědělský půdní fond nebo do něj náležející, tedy především na pozemky (jejich části) dosud zemědělsky obhospodařované (viz § 1 odst. 2 zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění pozdějších předpisů), a to za jediné podmínky, že jde o pozemky (nebo jejich části) určené územním plánem nebo regulačním plánem anebo rozhodnutím o umístění stavby k zastavění veřejně prospěšnými stavbami nebo stavbami dopravní infrastruktury nebo těmito stavbami již zastavěné (s výjimkou zemědělských pozemků 1. převáděných podle § 3 odst. 4, § 7 nebo § 10 odst. 1 nebo 2, 2. převáděných se souhlasem obce nebo kraje na osoby, které mají podle schválené stavební dokumentace uskutečnit výstavbu podle § 17 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, 3. převáděných se souhlasem obce nebo kraje směnou za jiné nemovitosti podle § 17 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nebo 4. již využitých ke zřízení technické infrastruktury).

Obsahově jde o totožné ustanovení, formulačně upravené, jež bylo dříve obsaženo i v zákoně č. 95/1999 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz § 2 odst. 1 zákona), kdy účelem tohoto „klíčového ustanovení“ (jak plyne i z důvodové zprávy k zákonu č. 503/2012 Sb.) je „zabránit převodu pozemků, které jsou z obecného pohledu nutné pro dokončení restitucí, pro pozemkové úpravy, pro zajištění nezbytné ochrany, pro dopravní a jiné veřejně prospěšné stavby apod.; k tomu slouží povinnost orgánů státní správy disponujícími potřebnými údaji poskytovat informace o případných překážkách převodu” (k interpretaci tohoto ustanovení, se zřetelem na jeho účel, přiměřeně srovnej např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1013/2016).

V posuzované věci přitom žalovaná tvrdila (a dokládala), že žalobcem požadovaný pozemek je (dle schválené územně plánovací dokumentace) určen k zastavění veřejně prospěšnou stavbou dopravní infrastruktury – stavbou trasy metra 13/DM/34 Libuš, Písnice – trasa I. D Nové Dvory Písnice, kdy pod jeho povrchem je situována hlavní trasa obou tunelových tubusů a dále (dle navrhované změny územního plánu) se má na pozemku nacházet příjezdová komunikace k parkovišti P+R, spolu s vlastním parkovištěm P+R, a sadovými úpravami a inženýrskými sítěmi.

Uvedené skutečnosti odvolací soud (před ním ani soud prvního stupně) zohlednil také v míře nikoliv dostatečné (měl-li na zřeteli zejména současný stav pozemku a způsob jeho využití) a upřednostnil-li zájem žalobce na dílčí uspokojení restitučního nároku vydáním daného pozemku (jako náhradního), aniž by náležitě zhodnotil i tvrzený zájem veřejný (je-li pozemek potřebný k vybudování takto specifické veřejně prospěšné stavby dopravní infrastruktury). Zmiňovaný požadavek restriktivního výkladu překážek restituce, s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2392/2013 (viz důvody rozhodnutí soudu prvního stupně, odvolacím soudem takto aprobované) a akcentem na povahu dané stavby jako podzemní (srov. § 11 odst. 1 písm. c/ zákona o půdě), míří v prvé řadě do původních restitučních poměrů, zatímco v tomto případě jde o převod jiného zemědělského pozemku jako alternativního náhradního plnění a přitom i o posouzení, je-li o pozemek k tomuto účelu vhodný (kdy je třeba zkoumat i potencialitu jeho zařazení do veřejné nabídky, včetně toho, nebrání-li jeho převodu zákonná překážka,

resp. neuplatnila-li právo na jeho převod třetí osoba podle zvláštního právního předpisu). Nepřesvědčivý je přitom i argument, že zastavění pozemku (na jeho povrchu) dalšími stavbami dopravní a technické infrastruktury je ryze „jakousi hypotetickou úvahou“ žalovaného (má-li jít o specifické stavby sice prozatím vymezené toliko v návrhu územního plánu, avšak funkčně navazující na územním plánem již vymezenou veřejně prospěšnou stavbu dopravní infrastruktury), byť jinak by bylo lze s odvolacím soudem v obecné rovině souhlasit v tom, že z hlediska aplikovatelnosti ustanovení § 6 odst. 1 písm. b) zákona č. 503/2012 Sb. je v zásadě rozhodující určení pozemku podle (schváleného) územního plánu nebo regulačního plánu anebo rozhodnutí o umístění stavby (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1890/2019).

Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem – jak co do ocenění náhradního pozemku, tak i řešení otázky, je-li žalobcem požadovaný pozemek vhodný (způsobilý) k převodu oprávněné osobě jako náhradní – správné není a uplatněný dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) byl tudíž naplněn.

Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Poněvadž důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, tedy na rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. ledna 2019, č. j. 48 C 6/2017-146, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 4) k dalšímu řízení.

V dalším řízení jsou soudy nižších stupňů vázány právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.).

V novém rozhodnutí o věci bude znovu rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).

O návrhu na odklad právní moci dovoláním napadeného rozhodnutí (§ 243 písm. b/ o. s. ř.) Nejvyšší soud již dříve rozhodl samostatným rozhodnutím (v intencích nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).

Shora odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu (http://nalus.usoud.cz).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 8. 6. 2020

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru