Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 1495/2002Rozsudek NS ze dne 20.11.2002

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.1495.2002.1
Dotčené předpisy

§ 8 odst. 1 předpisu č. 229/1991 Sb.

Podána ústavní stížnost

III. ÚS 151/03


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 1495/2002

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Emy Barešové a soudců JUDr. Ivy Brožové a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobců A/ A. B., a B/ T. Ž., zastoupených advokátem, proti žalovaným 1/ J. H., a 2/ A. A., zastoupeným advokátkou, o přechod vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 7 C 434/92, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10.10.2001, čj. 18 Co 615/99-156, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Každý z žalobců je povinen zaplatit každému z žalovaných na nákladech dovolacího řízení 937,50 Kč k rukám jejich právní zástupkyně, do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

Žalobci se domáhali vyslovení přechodu vlastnického práva žalovaných na žalobce k domu čp. 154 a stavební parcele č. 175 v k.ú. D. R. Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 19.12.1995, čj. 7 C 434/92-55, potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16.5.1996, čj. 37 Co 19/95-79, bylo pravomocně rozhodnuto o přechodu vlastnického práva ke stavební parcele na žalobce; návrh žalobců na přechod vlastnického práva k domu byl zamítnut. Rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.4.1998, čj. 2 Cdon 1821/97-102, byly oba shora uvedené rozsudky zrušeny v části týkající se zamítnutí přechodu vlastnictví k domu a vráceny soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 6.5.1999, čj. 7 C 434/92-134, opětovně zamítl návrh žalobců na přechod vlastnického práva k domu čp. 154 v D. R. z vlastnictví žalovaných do vlastnictví žalobců, když neshledal naplnění ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“).

Krajský soud v Hradci Králové v odvolacím řízení rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a výslovným výrokem připustil proti svému rozsudku dovolání. Neztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že zápis v knize zápisů rady MNV v D. R. ze dne 18.1.1989 o doporučení odprodeje domu čp. 154 J. H. je písemným rozhodnutím o přebytečnosti či neupotřebitelnosti podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 119/1998 Sb. Současně však dodal, že to pro posouzení předmětné věci nemá význam, neboť v daném případě k převodu domu došlo podle ustanovení 14 odst. 6 písm c) citované vyhlášky a nebylo třeba, aby převodu předcházelo rozhodnutí o přebytečnosti nebo neupotřebitelnosti převáděného majetku. Rovněž dospěl k závěru, že žalovaní nenabyli dům za cenu nižší než cenu dle tehdy platných cenových předpisů a nebylo prokázáno ani jejich protiprávní zvýhodnění. Připouštění dovolání odůvodnil tím, že za zásadní právní otázku považuje výklad ustanovení § 14 odst.6 písm.c) vyhlášky č. 119/1988 Sb. z toho hlediska, zda na převod národního majetku se v tam uvedených případech vztahovala nutnost písemného rozhodnutí o přebytečnosti či neupotřebitelnosti.

Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci včasným dovoláním, jehož přípustnost opřeli o ustanovení § 239 odst. 1 OSŘ. Rozhodnutí odvolacího soudu podle nich spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Poukázali na právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR v této věci, směřující zejména k posouzení postupu podle vyhlášky č. 119/1988 Sb., jenž byl postupem upraveným obecně závazným právním předpisem, a jehož nedodržení při nakládání s vlastnickým právem k budově by bylo třeba kvalifikovat jako rozpor s právními předpisy. Zápis ze zasedání rady MNV z 18.1.1989 nepovažují za písemné rozhodnutí podle § 7 vyhlášky č. 119/1988. Zjištění, že postup (bez písemného rozhodnutí o přebytečnosti nebo neupotřebitelnosti), provedený MNV byl tehdy obvyklý, podle žalobců dokazuje jen to, že „jeho postup, dokonce obvykle, byl v rozporu s tehdy platným předpisem, kterým byla vyhláška č. 119/89 Sb. Obvyklost postupu nesprávného nemůže z něj učinit postup správný.“ Odvolací soud dospěl k závěru, že písemné rozhodnutí o přebytečnosti nebo neupotřebitelnosti sice neexistuje, současně však i k tomu, že takové rozhodnutí nebylo ani potřebné. Vzhledem k tomuto stanovisku odvolacího soudu provedli žalobci podrobný výklad předmětné vyhlášky č. 119/1988 Sb., jenž podle nich svědčí o nesprávnosti jeho rozhodnutí. Navrhli zrušení výroků I. a II. napadeného rozsudku odvolacího soudu i rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci k dalšímu řízení.

Žalovaní se k dovolání vyjádřili, že napadené rozhodnutí není v rozporu se závěrem Nejvyššího soudu ČR, týkajícím se výkladu § 8 zákona o půdě ve vztahu k § 7 odst. 3 vyhlášky č. 119/1988 Sb. Podle jejich názoru je chybný žalobci nabízený výklad vyhlášky č. 119/1988 Sb., neboť na převod majetku podle jejího ustanovení § 14 odst. 6 se nevztahují ustanovení o přebytečnosti a neupotřebitelnosti národního majetku. Žalovaní poukázali i na ustanovení § 3 odst. 1 ObčZ a uzavřeli, že shledání rozporu vyžadovaného zákonem o půdě ve zmíněném nedostatku rozhodnutí o přebytečnosti a neupotřebitelnosti by bylo v rozporu s úmyslem zákonodárce, neboť by sankcionovalo fyzickou osobu za případné čistě formální pochybení NV. Vzhledem k tomu, že považují rozhodnutí odvolacího soudu za správné, navrhli zamítnutí dovolání.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2001 (dále jen OSŘ).

Dovolání splňuje náležitosti stanovené v § 241 odst. 2 OSŘ. Vady řízení ve smyslu § 237 odst. 1 OSŘ nebyly dovolacím soudem zjištěny. Odvolání je přípustné podle ustanovení § 239 odst. 1 OSŘ, neboť odvolací soud vyslovil přípustnost dovolání ve výroku svého rozsudku. Vzhledem k tomu, že nevymezil zásadní právní otázku, která má být dovolacím soudem přezkoumána, ve výroku svého rozsudku, lze jeho rozsudek přezkoumat v dovolacím řízení i z hlediska dalších zásadních právních otázek, které odvolací soud neuvedl v odůvodnění svého rozsudku, ale jsou obsahem dovolání ( § 242 odst. 3 OSŘ).

Dovolací soud v prvé řadě konstatuje, že soud prvního stupně se zabýval v souladu s odůvodněním zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21.4. 1998, čj. 2 Cdon 1821/97-102, důkazy o rozhodnutí o přebytečnosti nebo neupotřebitelnosti budovy převáděné z vlastnictví státu podle vyhlášky č. 119/1988 Sb., a to s přihlédnutí k tomu, že převádějícím byl orgán státní správy – národní výbor, a k tomu, jaký byl postup národních výboru při realizaci povinnosti uvedené v § 7 odst. 3 citované vyhlášky. Dle zjištění soudu prvního stupně, (jehož správnost dovolací soud nepřezkoumává, jestliže dovolání je přípustné jen k posouzení právní otázky zásadního významu podle § 239 odst. 1 OSŘ), rada Místního národního výboru v D. R. podle zápisu z 18.1.1989 doporučila odprodej předmětné budovy, což bylo v její pravomoci jakožto orgánu, který plnil úkoly vedoucího organizace. Dovolací soud zastává názor, že zápis z jednání rady místního národního výboru, s obsahem na svou písemnou formu splňoval požadavek písemného rozhodnutí, a že k takovému rozhodnutí přistoupila rada právě proto, že majetek, který se rozhodla prodat, nebyl pro stát z hlediska úkolů správy a ochrany národního majetku potřebný.

Dovolací soud je si vědom toho, že tento výklad je poněkud volnější, vychází při něm však i z další úvahy, která souvisí s otázkou vytýčenou v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Tou je právě otázka, zda k převodu obytných budov podle vyhlášky č. 119/1988 Sb. bylo vydání rozhodnutí o jejich neupotřebitelnosti nebo přebytečnosti nutné.

Dovolací soud vyslovil v rozsudku ze dne 20.2.2002, sp.zn. 28 Cdo 1598/2000, že s ohledem na § 15 odst. 5 písm.e) vyhlášky č. 156/1975 Sb., o správě národního majetku, bylo možno podle tohoto výslovného ustanovení převádět rodinné domky na občany, i když nešlo o majetek přebytečný. Obdobné ustanovení obsahovala vyhláška č. 90/1984 Sb., o správě národního majetku, účinná od 1.1.1985 do 1.7.1987, která v § 18 odst. 4 výslovně uváděla, že převod rodinných domků, ale i jiných obytných staveb, z vlastnictví státu je možný, i když nejde o majetek přebytečný. V dané věci se však převod uskutečnil za účinnosti vyhlášky č. 119/1988 Sb., která takové výslovné ustanovení neměla. Dovolací soud však vychází z toho, že v uvedené době již doznal režim převodů budov ze státního vlastnictví do vlastnictví občanů určitého uvolnění, když tento trend bylo možno pozorovat již u předchozích norem, upravujících tuto oblast; za této situace nebylo zřejmě třeba vyžadovat formální rozhodnutí vedoucího organizace (orgánu) o přebytečnosti nebo neupotřebitelnosti převáděných obytných budov. Proto také orgány místní správy postupovaly při převodem obytných domů tak, jak v projednávané věci zjistil soud prvního stupně. Uvedenému závěru neodporuje ani systematické zařazení ustanovení upravujících postup při převodu vlastnictví státu k nemovitému majetku, jak je formálně vyjádřeno v § 14 této vyhlášky. Za této situace je proto správný závěr obou soudů, že v projednávané věci postačovalo rozhodnutí o účelnosti převodu domu, učiněné a zapsané na zasedání rady místního národního výboru.

Dovolací soud proto dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu je správný a dovolání zamítl podle § 243b odst. 1 věta před středníkem OSŘ.

Výrok o nákladech řízení vychází z toho, že právo na náhradu dovolacího řízení mají žalovaní, kteří měli ve věci úspěch (§ 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 OSŘ). Náklady spočívají v odměně za právní zastoupení, jejíž základ činí podle § 8 písm.a) vyhlášky č. 484/2000 Sb., (advokátní tarif) 4.500 Kč u jednoho zastoupeného, je snížen o 50% vzhledem k tomu, že byl ve věci učiněn jen jeden úkon, a o 20 % při dvou zastoupených. K tomu náleží paušální částka za hotové výdaje 75 Kč u každého zastoupeného (§ 8 písm.a) advokátního tarifu.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. listopadu 2002

JUDr. Ema Barešová, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru