Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 1493/2001Usnesení NS ze dne 13.09.2001

KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.1493.2001.1

přidejte vlastní popisek

28 Cdo 1493/2001

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl o dovolání 1. B. R., 2. D. H., 3. J. B., 4. L. Š., a 5. L. R., zastoupených advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 29.3.2001, sp.zn. 38 Co 40/99, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp.zn. 4 C158/96 (žalobců B. R., D. H., J. B., L. Š. a L. R., zastoupených advokátem, proti žalovaným: A. V. V., B. R. K., a C. M. W., zastoupeným advokátkou, o určení vlastnictví k nemovitostem), takto:

I. Dovolání dovolatelů se odmítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

Odůvodnění:

O žalobě žalobců, podané u soudu 23.2.1996, rozhodl Okresní soud Brno-venkov rozsudkem z 31.3.1998, čj. 4 C158/96-64, a to tak, že byla zamítnuta žaloba žalobců o určení jejich spoluvlastnictví (v žalobci uváděných dílech) ohledně domu čp. 12 v N., okres B., s pozemky parc. č. 31, parc. č. 32, parc. č. 33, parc. č. 171, parc. č. 305, parc. č. 540, parc. č. 659, parc. č. 666, parc. č. 702, parc. č. 279 a parc. č. 354. Žalobcům bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalovaným na náhradu nákladů řízení 6.450,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že žalobci mají naléhavý právní zájem na požadovaném určení jejich spoluvlastnictví, že však nemovitosti uváděné v jejich žalobě nebyly získány na základě přídělu nemovitostí podle zákona č. 142/1947 Sb., protože tu nebyly vydány přídělové listiny o tomto přídělu a nebylo také doloženo, že by tu došlo k vydržení vlastnictví k uvedeným nemovitostem. Výrok o nákladech řízení byl odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.

O odvolání žalobců proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem z 29.3.2001, sp.zn. 38 Co 40/99. Odvolací soud výrokem svého rozsudku především rozhodl o přípustnosti zpětvzetí žaloby, pokud se žalobní návrh týkal pozemků parc. č. 170 a parc. č. 171 v N.; v části týkající se tohoto žalobního návrhu byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a řízení bylo v této části zastaveno. Ve věci samé byl rozsudek soudu prvního stupně změněn jen tak, že zamítnutí žaloby žalobců o určení jejich spoluvlastnictví k nemovitostem se týkalo co do správnosti označení domu čp. 12 v N. a pozemků parc. č. 31, parc. č. 32, parc. č. 33, parc. č. 305, parc. č. 540, parc. č. 659, parc. č. 666, parc. č. 702, parc. č. 279 a parc. č. 354.

Ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a jen v tomto rozsahu byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo vysloveno, že se návrh žalobců na připuštění dovolání proti tomuto rozsudku zamítá.

V odůvodnění svého rozsudku poukazoval odvolací soud na to, že částečně zpětvzetí žaloby bylo odvolacím soudem připuštěno podle ustanovení § 208 občanského soudního řádu.

Dále bylo v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu poukazováno na to, že stejně jako v řízení před soudem prvního stupně nebylo ani v řízení o odvolání doloženo, že v žalobě uváděné nemovitosti byly přiděleny žalobcům B. R. a P. S. (která byla rovněž původní žalobkyní v této právní věci, ale v průběhu řízení zemřela a po její smrti bylo v řízeno jednáno dále s jejími dědici). Také pokud šlo o údajné vydržení vlastnictví k pozemkům uváděným v žalobě, dospěl odvolací soud k závěru, že se žalobcům nepodařilo prokázat existenci jejich dobré víry vzhledem k okolnostem, za nichž právo vydržení mohlo vzniknout. Proto odvolací soud potvrdil zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé, a to pouze s tou změnou, že tento výrok se netýkal pozemků parc. č. 659 (o výměře 1210 m2) a parc. č. 702 (o výměře 21.280 m2), protože bylo zjištěno, že spoluvlastníky těchto nemovitostí jsou jiné subjekty než žalovaní, takže ohledně těchto nemovitostí nejsou žalovaní ve věci pasívně legitimováni; pozemek údajného parcelního čísla 32 (zahrady) je co do jeho označení v rozporu s údaji zapsanými v katastru nemovitostí.

Výrok o nákladech řízení rozsudku soudu prvního stupně byl zrušen odvolacím soudem (jako nepřezkoumatelný) podle ustanovení § 221 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu a v tomto rozsahu byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Návrhu žalobců na připuštění dovolání proti rozsudku odvolacího soudu nebylo vyhověno, neboť odvolací soud měl za to, že tato otázka byla již řešena (co do náležitostí vydržení a co do náležitostí přidělení pozemků podle zákona č. 142/1947 Sb.) rozhodnutími Nejvyššího soudu, z nichž odvolací soud vycházel.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 9.5.2001 a dovolání žalobců proti rozsudku odvolacího soudu, který nabyl právní moci právě dnem 9.5.2001, bylo ze strany žalobců předáno na poště k doručení Krajskému soudu v Brně dne 11.6.2001, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).

Ve svém dovolání žalobci navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání žalobci poukazovali na ustanovení § 239 odst. 2 občanského soudního řádu s tím, že podle názoru těchto dovolatelů má jejich dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce, a to pokud jde o posouzení vztahu dobré víry držitele a okolností nabytí držby. Jako dovolací důvod dovolatelé uplatňovali to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatelé byli zejména toho názoru, že sice nepředložili přídělovou listinu ohledně nemovitostí uváděných v žalobě, ale předložili soudu další dokumenty, které existenci přídělu nepřímo potvrzují, a to zejména „celkový návrh úhrady“ za přidělené pozemky v N. a „zápis Místního národního výboru v N. z 21.5.1961“. Tyto předložené doklady však odvolací soud nesprávně posoudil jako listiny, z nichž „nevyplývá bez další existence přídělové listiny“; také skutečnost, že přídělci B. R. a P. S. nemovitosti, uvedené v žalobě žalobců, fakticky převzali a užívali, svědčí pro to, že k přidělení nemovitostí skutečně došlo“.

Pokud šlo o posouzení otázky vydržení vlastnictví ze strany žalobců, dovolatelé poukazovali na to, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo ústně při jeho vyhlášení odůvodněno jinak, než v odůvodnění v písemném vyhotovení rozsudku. Dovolatelé dovozovali, že odvolacím soudem použitý výklad pojmu dobré víry držitele, kterému se zřetelem ke všem okolnostem případu věc patří, nebyl správný; dovolatelé měli za to, že pojem „všechny okolnosti případu“ je třeba ve smyslu ustanovení § 130 odst. 1 občanského zákoníku chápat tak, že je jimi „třeba rozumět i schopnost subjektu držby chápat způsobilost těchto okolností, vést ke vzniku práva vydržení“, což v daném případě ze strany P. S. a B. R. nebylo dáno.

Při posouzení tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinnosti uvedeného zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních procesních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních procesních předpisů (tj. podle ustanovení občanského soudního řád - zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).

Odvolací soud také v daném případě správně postupoval podle bodu 15 hlavy první dvanácté části zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož odvolání proti rozhodnutím soudu prvního stupně, jež byla vydána přede dnem účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (tj. před 1.1.2001) se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů, když v daném případě rozsudek soudu prvního stupně byl vydán 31.3.198.

Přípustnost dovolání v tomto případě bylo třeba posoudit podle ustanovení § 239 odst. 2 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), podle něhož nevyhověl-li odvolací soud návrhu účastníka řízení na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem řízení přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

V usnesení Ústavního soudu ČR z 23.8.1995, III. ÚS 181/95, uveřejněném pod č. 19 (usnesení) ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, byl vysloven právní názor, že „za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu je nutno považovat zejména ta rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech.

Z rozhodnutí a stanovisek uveřejněných ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, lze v této souvislosti poukázal např. na dále uvedené právní závěry, týkající se rozhodnutí o přídělu nemovitostí, vydaných v poválečném období Osídlovacím úřadem nebo F. n. o., a dále právních závěrů týkajících se vydržení vlastnictví i otázek posuzování výtek uplatňovaných dovolateli proti hodnocení provedených důkazů odvolacího soudu při rozhodování dovolacího soudu.

V občanském soudním řízení o vydání nemovitostí je nutno pokládat za rozhodující nabytí práva k nemovitostem podle rozhodnutí tehdy příslušných orgánů k přidělování nemovitostí (např. O. ú. a F. n. o.), i když o tomto nabytí, k němuž došlo v období 1945-1948 nebyl proveden zápis do pozemkové knihy (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 35/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Tvrzení držitele věci o tom, že mu věc patří a že s ní nakládal jako s vlastní, musí být podloženo konkrétními okolnostmi, z nichž se dá soudit, že toto přesvědčení držitele bylo po celou dobu důvodné (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 8/1991 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Dobrá víra je přesvědčením nabyvatele, že nejedná bezprávně, když si např. přisvojuje určitou věc . Jde tedy o psychický stav o vnitřní přesvědčení subjektu, které samo o sobě nemůže být předmětem dokazování. Předmětem dokazování mohou být skutečnosti vnějšího světa, jejichž prostřednictvím se vnitřní přesvědčení projevuje navenek, tedy okolnosti, z nichž lze dovodit přesvědčení nabyvatele o dobré víře, že mu věc patří (viz č. 45/1986 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 192, odst. 5, a str. 193, odst. 1 a 2).

V rozhodnutím uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo: Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241 odst. 3 písm. c/ občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není nebo jestliže nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího naopak z obsahu spisu vyplývá; musí jít o zjištění právně významné. Dovolacím důvodem nemohou být vady při hodnocení důkazů (§ 132 občanského soudního řádu).

Z těchto právních závěrů ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, které dovolací soud pokládá za použitelné i v daném případě, vycházel při svém rozhodování v této právní věci i odvolací soud. Nebylo tedy možné přisvědčit přesvědčivě názoru, že rozhodnutí odvolacího soudu je tu rozhodnutím, „které se odchyluje od ustálené judikatury anebo přináší judikaturu novou s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech (srov. k tomu již shora citované usnesení Ústavního soudu ČR z 23.8.1995, III. ÚS 181/95). Nemohl proto dovolací soud dospět k závěru, že tu je dán důvod přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 239 odst. 2 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).

Přikročil proto dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatelů podle ustanovení § 243b odst .4 a § 218 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (v již citovaném znění) jako dovolání nepřípustného.

Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a žalovaným v odvolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 13. září 2001

JUDr. Milan Pokorný, CSc., v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru