Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 1484/2020Usnesení NS ze dne 10.11.2020

HeslaCírkev (náboženská společnost)
Zmírnění křivd (restituce)
Přípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.1484.2020.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 7 odst. 1 písm. a) a b) předpisu č. 428/2012 Sb.

§ 18 odst. 4 předpisu č. 428/2012 Sb.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 1484/2020-917

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce Arcibiskupství olomouckého, se sídlem v Olomouci, Wurmova 562/9, identifikační číslo osoby: 00445151, zastoupeného JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 4, Na Podkovce 281/10, proti žalovanému Národnímu památkovému ústavu, se sídlem v Praze 1, Valdštejnské náměstí 162/3, identifikační číslo osoby: 75032333, zastoupenému JUDr. Petrem Wünschem, advokátem se sídlem v Praze 2, Italská 753/27, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 7 C 157/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 27. listopadu 2019, č. j. 59 Co 133/2019-856, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 3.388,- Kč k rukám jeho zástupce, JUDr. Petra Wünsche, advokáta se sídlem v Praze 2, Italská 753/27, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Kroměříži (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. 3. 2019, č. j. 7 C 157/2017-762, zamítl žalobu o nahrazení souhlasu žalovaného s uzavřením dohody o vydání jiné nemovité věci žalobci dle ustanovení § 10 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu uveřejněného pod č. 177/2013 Sb. (dále „zákon č. 428/2012 Sb.“), a to komplexu Květné zahrady v Kroměříži sestávající se z (ve výroku označených) nemovitých věcí v katastrálním území Kroměříž – dále „Květná zahrada“ (výrok I.), a žalobci uložil povinnost nahradit žalovanému k rukám jeho zástupce náklady řízení ve výši 110.137,50 Kč (výrok II.).

K odvolání žalobce Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 27. 11. 2019, č. j. 59 Co 133/2019-856, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil (výrok I.), ve výroku II. změnil tak, že žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává (výrok II.), a rozhodl, že žalovanému se rovněž nepřiznává právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.).

Rozhodnutí soudů nižších stupňů, vydaná ve sporu o nahrazení projevu vůle povinné osoby k uzavření dohody o vydání věci dle ustanovení § 10 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb., jsou odůvodněna závěrem, že mezi Květnou zahradou a nemovitými věcmi žalobcem již vlastněnými nebyla prokázána funkční souvislost ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. Soudy nižších instancí rovněž konstatovaly, že Květná zahrada sloužila duchovním jako objekt příležitostné relaxace, nikoli jako obydlí či prostor k administrativním účelům, pročež nebyly naplněny ani předpoklady pro vydání věci stanovené v ustanovení § 7 odst. 1 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb. Důvod pro zamítnutí projednávané žaloby shledaly současně i ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. v překážce (dovozované v intencích citovaného ustanovení judikaturou Nejvyššího soudu) spočívající v existenci areálu, jež tvoří předmětné pozemky se stavbami, přičemž akcentovaly, že Květná zahrada se skládá z několika samostatných pozemků, které však mohou být plnohodnotně využívány ke svému účelu pouze jako celek.

Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně toliko proti výroku I.) podal žalobce dovolání. Má za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2546/2017 – označený rozsudek, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz) při posouzení otázky funkční souvislosti ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., neboť produkční skleník v Květné zahradě v minulosti sloužil a dodnes slouží jako produkční skleník pro Podzámeckou zahradu, která je ve vlastnictví žalobce, a z budovy Arcibiskupské vodárny vlastněné žalobcem byly aiv současnosti jsou prováděny dodávky užitkové vody zcela nezbytné pro zavlažování Květné zahrady, a tudíž dle názoru žalobce mezi pozemky nárokovanými k vydání a nemovitostmi žalobcem již vlastněnými existuje skutečná užitná souvztažnost daná faktickými možnostmi jejich hospodářského využití. Dovolatel v této souvislosti namítá, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, neboť soudy nižších instancí nikterak neodůvodnily závěr o absenci funkční souvislosti mezi produkčním skleníkem Květné zahrady a Podzámeckou zahradou. Jako otázku dosud neřešenou dovolatel předestírá, zda je dána funkční souvislost mezi jednotlivými komponenty reprezentativního letního sídla knížat či duchovních, jelikož areál zámku, jehož součást tvoří i Květná a Podzámecká zahrada, sloužil jako reprezentativní letní sídlo olomouckých biskupů, později arcibiskupů, a od svého vzniku představoval nedílný celek. Podotýká rovněž, že areál zámku, včetně Květné a Podzámecké zahrady, je jednoznačně a nezaměnitelně definován jako jeden celek také obecně závaznými právními předpisy [§ 1 písm. m) bod 1. nařízení vlády č. 262/1995 Sb., o prohlášení a zrušení prohlášení některých kulturních památek za národní kulturní památky, ve znění pozdějších předpisů – dále „nařízení č. 262/1995 Sb.“] a zápisem do seznamu UNESCO, přičemž uvádí, že dovolací soud ve své rozhodovací praxi dosud neřešil otázku, zda funkční souvislost ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. může vyplývat také z obecně závazných předpisů nebo z rozhodnutí UNESCO. V této souvislosti opětovně namítá nedostatečné odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů. Dále dovolatel vyjadřuje přesvědčení, že podmínka účelového určení ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb. je splněna i v případě Květné zahrady, neboť pojem „obydlí duchovních“ zahrnuje nemovitosti sloužící nejen k přespání či nasycení duchovních, ale též k jejich odpočinku a relaxaci.

Z procesní opatrnosti pak dovolatel připomíná, že při aplikaci výlukového ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. se oba soudy nižších stupňů odklonily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to od rozsudku (správně od stanoviska občanskoprávního kolegia) Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 1993, sp. zn. Cpjn 50/93, a od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4403/2008, neboť se nezabývaly posouzením, zda se v jednotlivých případech jedná o stavbu v občanskoprávním smyslu. Dovolatel se rovněž táže, zda lze ospravedlnit vydání celé Květné zahrady o výměře téměř 15 ha z důvodu případné existence nových staveb o celkové výměře v řádech stovek metrů čtverečních, bylo-li v řízení prokázáno, že stavby a pozemky tvořící Květnou zahradu jsou navzájem propojené. Současně pak vznáší otázku, dle mínění dovolatele v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou, zda existenci „nových“ staveb na nárokovaných pozemcích, budou-li splňovat kritéria stanovená judikaturou, lze překlenout s poukazem na ustanovení § 12 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., a to za situace, kdy nalézací soudy považují Květnou zahradu za jediný celek, čímž implicitně dávají najevo, že veškeré stavby jsou nutné k řádnému užívání nemovité věci (Květné zahrady) v souladu s jejím účelem, popřípadě zastupují funkci dřívějších staveb. Závěrem dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný se ve svém podrobném vyjádření ztotožnil s právními a skutkovými závěry odvolacího soudu, přičemž dovolání žalobce označil za nepřípustné a nedůvodné. Upozornil, že argumentací o funkční souvislosti Květné zahrady se zámkem a Podzámeckou zahradou ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. žalobce dezinterpretuje skutková zjištění soudů nižších instancí, podle nichž mezi zmíněnými nemovitostmi absentuje jakákoli závislost. Zdůrazňuje přitom, že oba soudy nižších stupňů závěr o neexistenci namítané funkční souvislosti v odůvodnění svých rozsudků náležitě vysvětlily. Rovněž námitka dovolatele o funkční souvislosti Květné zahrady s budovou Arcibiskupské vodárny je dle názoru žalovaného účelová, nepodložená v řízení zjištěným skutkovým stavem. Nadto dodává, že podmínka funkční souvislosti musí být oprávněnou osobou doložena již ve výzvě k vydání věci, k čemuž však v projednávané věci nedošlo. K tvrzením dovolatele ohledně reprezentativního letního sídla olomouckých biskupů, později arcibiskupů, žalovaný připomíná ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2546/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4170/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4851/2017, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4693/2017), z níž se podává, že z dřívější vlastnické jednoty nelze na funkční souvislost bez dalšího usuzovat. K dovolatelem nastolené otázce, zda funkční souvislost může vyplývat také z obecně závazných předpisů, podotýká, že souvislost právní dle judikatury dovolacího soudu sama o sobě neznamená souvislost funkční ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. a navíc kritérium „nejvýznamnější součást kulturního bohatství národa“ stanovené pro účely prováděcího vládního nařízení č. 262/1995 Sb. se nedotýká pojmu funkční souvislost ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., což ve svých rozhodnutích soudy nižších stupňů reflektovaly a náležitě odůvodnily. Dále má za to, že v řízení před nalézacími soudy nevyšlo najevo, že by žalobce Květnou zahradu alespoň po část rozhodného období bezprostředně užíval k některému z účelů uvedených v ustanovení § 7 odst. 1 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb. Domnívá se též, že na otázce naplnění podmínek výlukového ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. rozsudek odvolacího soudu nezávisí. S ohledem na předestřené pak navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl, popřípadě zamítl.

K vyjádření žalovaného k dovolání učinil žalobce repliku, v níž setrval na argumentaci uplatněné v dovolání, jež považuje za přípustné a důvodné. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3268/2019, zdůraznil, že již ve výzvě k vydání majetku podle zákona č. 428/2012 Sb. řádně uplatnil restituční důvody podle ustanovení § 7 odst. 1 písm. a) i b) tohoto zákona, neboť uvedl, že dané nemovitosti tvořily zámecký komplex, přičemž uplatněný nárok lze v souladu s ustanovením § 10 zákona č. 428/2012 Sb. doplňovat o další důvody, skutečnosti a listiny osvědčující uplatněný nárok. Dále uvádí, že z žalovaným citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4170/2017, je patrné, že právní souvislost spočívá ve vlastnické jednotě, což je situace odlišná od nyní projednávané věci, v níž sám zákonodárce ve vládním nařízení č. 262/1995 Sb. popisuje jeden areál tvořený zámkem, Květnou a Podzámeckou zahradou. Vyzdvihuje rovněž, že jako obydlí duchovních ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb. sloužil arcibiskupský zámek (coby místo k uspokojení materiálních potřeb), k němuž ovšem nedílně náleží Květná zahrada sloužící k odpočinkovým účelům církevních hodnostářů. Opětovně pak akcentuje, že nevydáním Květné zahrady dojde k podstatnému snížení užitné a ekonomické hodnoty Podzámecké zahrady, jelikož jediný produkční skleník pro obě zahrady se nachází v Květné zahradě; tím je dle názoru žalobce splněna podmínka tzv. funkční souvislosti. Vyjadřuje přesvědčení, že soud prvního stupně soustavně opomíjel důkazy předkládané žalobcem, čímž bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Nadto dodal, že se oba soudy nižších stupňů zpronevěřily závěrům vysloveným v nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2020, sp. zn. II. ÚS 3845/19 (zmíněný nález, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, je přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz), neboť patřičně nereflektovaly zásadu ex favore restitutionis.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále „o. s. ř.“) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 27. 11. 2019 (srovnej čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobce přípustné (§ 237 o. s. ř.).

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání žalobce není přípustné pro řešení právní otázky spočívající v naplnění předpokladů pro vydání nemovité věci oprávněné osobě povinnou osobou podle ustanovení § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., neboť od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2546/2017, se odvolací soud neodchýlil, přičemž Nejvyšší soud současně neshledal přesvědčivé důvody, pro které by tato otázka měla být posouzena jinak. Sluší se podotknout, že obecně formulované závěry k výkladu pojmu „funkční souvislost“ coby podmínky pro vydání církevního majetku oprávněné osobě povinnými osobami uvedenými v ustanovení § 4 písm. c) a d) zákona č. 428/2012 Sb. přijaté v citovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2546/2017, uveřejněném pod číslem 151/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, soudy obou stupňů zohlednily – na rozdíl od mínění dovolatele –iv poměrech projednávané věci. Uvedený závěr dovolací soud činí nejen ve vztahu k tvrzené funkční souvislosti (souvztažnosti) pozemků tvořících Květnou zahradu s věcí, kterou žalobce již vlastní (Arcibiskupský vodojem, Podzámecká zahrada), z hlediska jejich nezbytné využitelnosti (dle argumentace v článku IV. a VI. dovolání), ale i ve vztahu k tvrzené funkční souvislosti dané jednotou Arcibiskupského zámku, Podzámecké zahrady a Květné zahrady jako nedělitelného celku tvořícího reprezentativní letní sídlo olomouckých biskupů, posléze arcibiskupů (dle argumentace v článku V. dovolání) a ve vztahu k tvrzené funkční souvislosti založené zápisem Zámku v Kroměříži s Květnou a Podzámeckou zahradou coby národní kulturní památky ve smyslu ustanovení § 1 písm. m) bod 1 nařízení vlády č. 262/1995 Sb., o prohlášení a zrušení prohlášení některých kulturních památek za národní kulturní památky, nebo jejich zápisem do Seznamu světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO (dle argumentace v článku VII. dovolání). Sluší se dodat, že všechny z takto vymezených právních otázek dotýkajících se naplnění předpokladů vydání věci oprávněné osobě v režimu ustanovení § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. považuje dovolací soud – na rozdíl od mínění žalobce – za judikatorně řešené. Jiný názor dovolacího soudu na identifikaci zákonného předpokladu přípustnosti dovolání obsaženého v ustanovení § 237 o. s. ř. ovšem nečiní dovolání (jeho část) vadným, a tudíž neprojednatelným (k tomu srovnej přiměřeně stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 36, jež bylo uveřejněno pod číslem 460/2017 Sb.).

Dovolací soud ve své rozhodovací praxi již opakovaně vyložil, že funkční souvislost vydávaných nemovitých věcí ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. může aiv minulosti mohla vyplývat pouze z jejich skutečné užitné souvztažnosti dané faktickými možnostmi hospodářského využití, a to především s ohledem na jejich stavební či jinou hospodářskou podobu nebo jejich přírodní ráz, což pouze odvozeně může souviset i s jejich vzájemnou polohou v území. Z ekonomického hlediska se tato souvztažnost může projevovat či v minulosti projevovala zpravidla tím, že jedna nemovitá věc je (byla) předpokladem fungování či řádného využívání nemovité věci jiné vzhledem k jejímu funkčnímu určení, přičemž toto využití je (bylo) bez druhé nemovité věci ztížené nebo nemožné, a oddělením jedné věci od druhé je (byla) jejich ekonomická a užitná hodnota podstatně snížena. Funkční souvislost požadovaných pozemků proto nemůže být odvozována z toho, že v rozhodném období existovala vlastnická jednota odňatých pozemků s jinými pozemky vydanými či vydávanými oprávněné osobě, neboť se nejednalo o souvislost funkční, nýbrž o souvislost právní (vlastnickou). Funkční souvislost není obdobně dána ani tím, že vlastník odňatých pozemků používal výnosy z hospodaření na těchto pozemcích ke stejnému účelu jako příjmy z dalších již vydaných či vydávaných pozemků, neboť se nejednalo o souvislost funkční, ale spotřební. Konečně ani územní blízkost či sousední poloha pozemků nezakládala sama o sobě jejich funkční souvislost, neboť i sousedící nemovitosti mohou (mohly) být hospodářsky využívány (obhospodařovány) rozdílně a vzájemně nezávisle. Funkční souvislost přitom rovněž nelze zaměňovat s pojetím knihovního tělesa ve smyslu ustanovení § 3 zákona č. 95/1871 ř. z., o zavedení obecného zákona o pozemkových knihách, ani se skutečností, že některé pozemky z původního historického církevního majetku byly z geodetického a evidenčního hlediska vedeny odlišně oproti současnému stavu katastru nemovitostí (k tomu srovnej již shora citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2546/2017, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4170/2017, dále též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2204/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4851/2017).

S ohledem na právě uvedené připomenutí stále relevantních závěrů ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nelze za funkční souvislost nemovitých věcí ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. považovat v poměrech projednávané věci stav souvztažnosti mezi nárokovanými pozemky tvořícími areál Květné zahrady na straně jedné a Arcibiskupského zámku a Podzámecké zahrady na straně druhé, je-li spatřován v zápisu těchto souborů nemovitých věcí jako národní kulturní památky, popřípadě v seznamu UNESCO. Je zřejmé, že účel zápisu Arcibiskupského zámku, Květné zahrady a Podzámecké zahrady jako kulturní památky národního a světového významu nijak nesouvisí s podmíněností fungování jednoho komplexu fungováním komplexu druhého s cílem zachovat jejich optimální využitelnost a zabránit ztrátě či podstatnému zhoršení jejich užitné hodnoty (srovnej účel zápisu vyplývající zejména z ustanovení § 4, § 7 a § 9 až § 20 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči ve znění pozdějších předpisů, a ze Sdělení Federálního ministerstva zahraničních věcí č. 159/1991 Sb., o Úmluvě o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví – účel zápisu kulturní nebo přírodní památky na seznam UNESCO vyplývá z celého textu Úmluvy, jímž je – stejně jako na národní úrovni – označení, ochrana, zachování, prezentování a obnova kulturního a přírodního dědictví a za uvedeným účelem přijímání potřebných technických, vědeckých, právních, administrativních a finančních opatření). Stav souvztažnosti judikaturou dovolacího soudu reglementovaný nelze spatřovat ani v argumentaci o jediném areálu zámku, Květné a Podzámecké zahrady, jež po staletí sloužil jako celek coby reprezentativní letní sídlo olomouckých arcibiskupů. Rovněž v této argumentaci dovolací soud postrádá naplnění podmínky funkční souvislosti ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. Jednotné účelové určení tvrzené žalobcem se odvíjí od právní a historické souvislosti, jež ovšem neznamená, že by komplex Arcibiskupského zámku a Podzámecké zahrady byl, popřípadě v současné je, bez pozemků tvořících areál Květné zahrady nezpůsobilý, respektive v podstatně zmenšeném rozsahu či zhoršené kvalitě schopný, plnit tvrzený účel reprezentativního sídla olomouckých arcibiskupů. Ostatně v průběhu řízení před soudy nižších stupňů takováto tvrzení žalobce ani neuplatnil.

Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu při řešení právní otázky existence funkční souvislosti jako podmínky vydání věci církevní právnické osobě ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. jako souladný s rozhodovací praxí dovolacího soudu obstojí i v rozsahu, v němž se odvolací soud ztotožnil se závěry soudu prvního stupně založenými na skutkových zjištěních o absenci uvedené zákonné podmínky mezi Květnou zahradou a Arcibiskupskou vodárnou (ve vlastnictví žalobce) a mezi Květnou zahradou (Produkčním skleníkem) a Podzámeckou zahradou (rovněž ve vlastnictví žalobce). Odvolací soud se v bodu 26. odůvodnění napadeného rozsudku ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o absenci funkční souvislosti mezi pozemky tvořící komplex Květné zahrady s Arcibiskupskou vodárnou (budova na pozemku parc. č. st. 347), jež dle tvrzení žalobce v minulosti zajišťovala zásobování Květné zahrady vodou a tento zdroj byl nenahraditelný. Závěr odvolacího soudu podrobuje dovolatel kritice skrze námitky proti správnosti a úplnosti skutkových zjištění soudu prvního stupně, na jejichž základě byl předmětný závěr učiněn (viz článek VI. dovolání). Žalobce ovšem přehlíží, že požadavek na jiné právní posouzení věci ipso facto spojuje s námitkami dožadujícími se odlišně zjištěného skutkového stavu. Zjištěný skutkový stav v nalézacím řízení (v řízení před odvolacím soudem) s účinností od 1. 1. 2013 ovšem nepodléhá dovolacímu přezkumu (jediným zákonným dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci - § 241a odst. 1 o. s. ř.), dovolací soud z něj musí vycházet a namítaný dovolací důvod nemůže posuzovat v závislosti na odlišném (dovolatelem tvrzeném) skutkovém základu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 33 Cdo 3503/2017). Proto v dovolacím řízení podle současné právní úpravy nelze účinně uplatnit ani námitku nedostatečně či nesprávně zjištěného skutkového stavu věci ze strany nalézacích soudů (srovnej též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2576/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 8. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1995/2015). Ostatně nad rámec právě uvedeného považuje dovolací soud za vhodné uvést, že soud prvního stupně si provedeným dokazováním a na základě hodnocení provedených důkazů v souladu s kritériem uvedeným v ustanovení § 132 o. s. ř. obstaral náležitý skutkový podklad k formulaci odpovídajícího právního závěru o nedostatku funkční souvislosti mezi komplexem pozemků Květné zahrady a tvrzeným zdrojem pro její závlahu, tj. Arcibiskupskou vodárnou (viz body 70., 77 a 89. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).

Jde-li pak o tvrzenou funkční souvislost (souvztažnost) mezi Květnou zahradou a Podzámeckou zahradou, potažmo Arcibiskupským zámkem, prostřednictvím fungování a pěstební produkce tzv. Produkčního skleníku, již ze samotných tvrzení žalobce uplatněných v jeho písemném podání ze dne 1. 10. 2018, jímž reagoval na poučení soudu prvního stupně o koncentraci řízení a o právu uplatnit rozhodné skutečnosti a navrhnout či předložit k jejich prokázání důkazy v poskytnuté lhůtě do 30. 9. 2018 (viz protokol z jednání soudu prvního stupně ze dne 7. 8. 2018 – číslo listu 483 až 487 a podání žalobce ze dne 1. 10. 2018 – číslo listu 502 až 508), jež jsou ve zkrácené podobě zopakována v dovolání, lze postavit najisto, že podmínka funkční souvislosti (souvztažnosti) mezi nárokovaným majetkem, popřípadě jeho částí, a majetkem, který byl již oprávněné osobě vydán, upravená v ustanovení § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. není splněna. Výše připomenutá judikatura dovolacího soudu spojuje existenci předmětné zákonné podmínky s takovým stavem či situací, kdy „jedna nemovitá věc je (byla) předpokladem fungování či řádného využívání nemovité věci jiné vzhledem k jejímu funkčnímu určení, přičemž toto využití je (bylo) bez druhé nemovité věci ztížené nebo nemožné, a oddělením jedné věci od druhé je (byla) jejich ekonomická a užitná hodnota podstatně snížena“. Tvrzená okolnost, že pro potřeby Podzámecké zahrady a interiérů Arcibiskupského zámku se v Produkčním skleníku ve Květné zahradě předpěstovávají sazenice rostlin, ovšem ničeho nevypovídá o tom, že by bez této pěstební produkce, byť třeba již delší dobu pro potřeby Podzámecké zahrady či zámeckých interiérů dodávané, nemovité věci již žalobcem vlastněné pozbyly ekonomickou či užitnou hodnotu, popřípadě že by se tato hodnota podstatně snížila. Sama okolnost výpadku dodávky pěstebního materiálu z jednoho místa je objektivně nahraditelná z místa jiného. Ostatně ani podání žalobce ze dne 1. 10. 2018 a ani jeho dovolání nijak neobjasňují, zda a v jakém směru by absence dodávky předpěstovaných sazenic do Podzámecké zahrady, popřípadě následně do zámeckých interiérů, ovlivnila Podzámeckou zahradu, potažmo Arcibiskupský zámek, z hlediska rozhodného kritéria podstatného snížení či ztráty ekonomické a užitné hodnoty. Dovolací soud tudíž neshledává dovolání žalobce přípustným pro argument o porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, k němuž mělo dojít postupem soudů obou stupňů, jež nijak neodůvodnily absenci funkční souvislosti Květné zahrady na straně jedné a Podzámecké zahrady na straně druhé.

Dovolání žalobce není rovněž ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné ani pro řešení (dle mínění dovolatele neřešené) právní otázky, zda pod zákonem vymezený účel „obydlí duchovních“ ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb. lze podřadit i nárokované pozemky v Květné zahradě, jež dle skutkového závěru soudu prvního stupně, jenž byl aprobován soudem odvolacím, sloužily k relaxačním, odpočinkovým účelům církevních hodnostářů. Dovozuje přitom, že pojem „obydlí duchovních“ lze s ohledem na jednotu Arcibiskupského zámku, Podzámecké zahrady a Květné zahrady vztáhnout na komplex pozemků tvořících Květnou zahradu.

Z ustanovení § 7 odst. 1 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb. [„Povinná osoba podle § 4 písm. c) a d) vydá oprávněné osobě nemovitou věc ve vlastnictví státu, která náležela do původního majetku registrovaných církví a náboženských společností a stala se předmětem majetkové křivdy, kterou utrpěla oprávněná osoba nebo její právní předchůdce v rozhodném období v důsledku některé ze skutečností uvedených v § 5, pokud oprávněné osobě nebo jejímu právnímu předchůdci v rozhodném období sloužila k duchovním, pastoračním, charitativním, zdravotnickým, vzdělávacím nebo administrativním účelům nebo jako obydlí duchovních.“] vyplývá, že účelové určení majetku sloužícího oprávněné osobě či jejímu právnímu předchůdci alespoň po část rozhodného období jako pozitivní podmínka k jeho vydání je citovaným ustanovením vymezeno taxativním výčtem a způsobem nepřipouštějícím pomocí rozšiřujícího výkladu podřadit pod zákonem vymezená účelové určení i případy další. V tomto smyslu dovolací soud považuje ohledně dovolatelem předestřené otázky dovolání za nepřípustné primárně proto, že toto řešení vyplývá přímo ze zákona (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2015, sp. zn. 32 Cdo 76/2015) a zákonné ustanovení ani nepřipouští jiný výklad vzhledem k jeho jednoznačné dikci (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 25 Cdo 7/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. 29 Cdo 2219/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2016, sp. zn. 33 Cdo 2567/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2020, sp. zn. 23 Cdo 286/2020).

Sekundární důvod nepřípustnosti dovolání pro řešení otázky spočívající ve výkladu zákonného pojmu „obydlí duchovních“ a dovolatelem žádaného podřazení míst sloužících k relaxaci a odpočinku církevních hodnostářů pod uvedený pojem je založen na vztahu (judikaturou dovolacího soudu) neřešené specifické právní otázky a obecnější právní otázky, jejíž řešení rozhodovací praxe dovolacího soudu již reflektuje. Pro takový případ (a o něj jde i v souvislosti s žalobcem předestřenou specifickou otázkou v poměrech projednávané věci) přípustnosti dovolání rovněž nelze přisvědčit. Nemá totiž smysl v dovolacím řízení meritorně přezkoumávat dovolatelem formulovanou otázku dílčí či specifickou, jejíž závěr nemůže nijak zvrátit řešení otázky obecné (k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2619/15, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 22 Cdo 5742/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2507/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2213/2019).

Výkladem ustanovení § 7 odst. 1 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb. se dovolací soud již zabýval v rozhodnutích, na něž v dovolání poukazuje žalobce, přičemž ovšem má za to, že rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 531/2018, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2143/2018, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2854/2019, neřeší podmínku účelového určení ve specifických souvislostech předestřených dovolatelem. Jakkoliv lze dovolateli přitakat, že žádné z citovaných rozhodnutí explicitně neřeší otázku, zda pod zákonný pojem „obydlí duchovních“ lze podřadit i místa (ve smyslu nemovitých věcí) sloužících k odpočinku a relaxaci duchovních, nelze přehlédnout, že každé z uvedených rozhodnutí obsahový význam ustanovení § 7 odst. 1 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb. jako celku vykládá jednak s ohledem na účel a smysl zákona č. 428/2012 Sb., jímž je zmírnění některých majetkových křivd, které byly spáchány komunistickým režimem církvím a náboženským společnostem, v rozhodném období, dále s respektem k legislativně-technické konstrukci citovaného ustanovení, jež je založeno na uzavřeném výčtu účelů, k němuž musel nárokovaný majetek alespoň po část rozhodného období oprávněné osobě nebo jejímu právnímu předchůdci sloužit, a konečně na účelu citovaného ustanovení samotného, jež vychází z potřeby obnovit materiální základnu pro výkon činností, jež jsou církvím a náboženským společnostem vlastní, tedy k duchovním, pastoračním, charitativním, zdravotnickým a vzdělávacím účelům. Je nepochybné, že k výkonu těchto činností je nezbytný i majetek, jehož prostřednictvím je zajišťována správa církví a náboženských společností, jakož i nezbytné zázemí pro duchovní.

Zřejmě nejkomplexněji se smyslem a účelem citovaného ustanovení zabýval Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2143/2018, v němž, mimo jiné [před vyřešením specifické otázky, zda zákonné podmínky k vydání majetku specifikovaného v ustanovení § 7 odst. 1 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb., jsou naplněny i tehdy, byl-li v rozhodném období majetku k zákonem vymezenému účelu užíván třetí osobou (nikoliv tedy osobou oprávněnou)] s odkazem na Důvodovou zprávu k citovanému zákonnému ustanovení, komentářovou literaturu (srovnej Jäger, P., Chocholáč, A. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi: komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015, dostupný v systému ASPI), na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (srovnej rozsudek ve věci stěžovatele Svaté kláštery proti Řecku č. 13092/87,13984/88) a na znění článku 15 a článku 16 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, vyložil, že cílem § 7 odst. 1 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb. je umožnit vydání věcí z původního majetku církví a náboženských společností, které nemají hospodářský charakter, ale sloužily v minulosti církvím a náboženským společnostem pro výkon kultu či obecně prospěšných činností, dále že účely vyjmenované v citovaném ustanovení jsou vymezeny taxativně bez možnosti jejich rozšiřování, a že existuje přímá vazba mezi výkonem svobody vyznání a ochranou specifického majetku, tudíž k realizaci výše zmíněných základních práv byly přitom přímo určeny konkrétní budovy, proto byla zvolena metoda jejich naturální restituce (za takové budovy se pak příkladmo označují kostely, modlitebny, synagogy, kaple, fary, budovy sborů, exerciční domy, budovy chudobinců, starobinců, nemocnic, škol všech typů, seminářů, kolejí, studentských ubytoven, sídelní a jiné budovy církevních subjektů, katolické domy).

Z uvedeného je zřejmé, že na dovolatelem kladenou otázku o žádaném podřazení míst sloužících k odpočinku a relaxaci církevních hodnostářů pod zákonný pojem „obydlí duchovních“ negativně odpovídá rozhodovací praxe dovolacího soudu řešící obecnější otázku účelového vymezení majetku, jenž může být v režimu ustanovení § 7 odst. 1 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb. oprávněné osobě vydán. Je nepochybné, že s ohledem na jednotlivé účely jím mohou být toliko budovy (různé povahy a stavebně-technického provedení) a nikoli – jako v přítomné právní věci – pozemky. Ostatně, při běžném racionálně odůvodnitelném výkladu zákonného pojmu „obydlí“ a současně při jeho obvyklém chápání v běžné populaci lze dospět ke shodnému obecnému závěru jako rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2143/2018. Půjde totiž o vnitřní uzavřený prostor poskytující osobám v něm pobývajícím možnost ubytování, stravování, výkonu pracovní (zde duchovenské) činnosti a přípravy na ni, trávení volného času a relaxaci, přičemž tento prostor je stavebně-technicky oddělen od jiných uzavřených prostorů plnících shodný nebo i jiný účel, jakož i prostorů, popřípadě ploch, veřejně přístupných. Nezbytným atributem obydlí (ve smyslu běžně chápaném) je i jeho způsobilost poskytnout osobám v něm pobývajícím potřebnou ochranu soukromí, jakož i ochranu před nepřízní počasí.

Nad rámec právě uvedeného se sluší uvést, že odvolací soud se obsahově shodnou argumentací (o podřazení pozemků tvořících komplex Květné zahrady po zákonný pojem „obydlí duchovních“) dovolatele vtělenou do odvolání zabýval ve smyslu ustanovení § 121 o. s. ř. i z hlediska poznatků známých mu z jeho úřední činnosti a s přihlédnutím ke skutečnostem obecně známým (viz body 34. a 36. odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku), jež nebyly v dovolání zpochybněny; pročež i z perspektivy těchto poznatků a skutečností by byl závěr o tom, že komplex Květné zahrady (nárokované pozemky jej tvořící) nelze podřadit pod zákonný pojem „obydlí duchovních“ plně justifikován.

Přípustnost dovolání dále nezakládá dovolatelem - v intencích výlukového důvodu upraveného v ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. - vymezená otázka zastavěnosti některých pozemků novými stavbami, kterou měl odvolací soud vyřešit v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [v tomto ohledu žalobce odkázal na Stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 1993, sp. zn. Cpjn 50/93, jež bylo publikováno pod číslem 34/1993 civ. Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4403/2018 (správně 2008)], a rovněž ani – dle mínění dovolatele – neřešená právní otázka, „zda lze jednotlivé nové stavby (jež jsou součástí pozemků) vydat žalobci s poukazem na § 12 odst. 1 ZMV, neboť jsou buď (a) nezbytné k řádnému užívání nemovité věci (Květné zahrady) v souladu s jejím účelem nebo (b) zastupují funkci dřívějších staveb.“ Dovolání žalobce není ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné ani pro řešení (dovolatelem vymezené jako dosud neřešené) otázky, „zda je možné ospravedlnit vydání celé zahrady o výměře téměř cca 15 ha z důvodu případné existence nových staveb o celkové výměře v řádech stovek metrů čtverečních“. Na řešení těchto otázek není dovoláním dotčený rozsudek odvolacího soudu, jenž odkazem aprobuje jako správné jak skutkové závěry, tak i právní posouzení věci soudu prvního stupně, výlučně založen. Prostřednictvím argumentace obsahově naplňující vymezení těchto tří právních otázek tudíž není naplněn obecný předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., tj. vymezení právní otázky, na jejímž řešení rozsudek odvolacího soudu závisí (k vazbě přípustnosti dovolání na otázky, na nichž je dovoláním dotčené rozhodnutí odvolacího soudu založeno, srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž bylo zdůrazněno, že dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí; dále srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).

Ostatně – jak se podává z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů – otázka zastavěnosti nárokovaných pozemků tvořících komplex Květné zahrady, jež se promítá do žalobcem formulovaných právních otázek, byla řešena nad rámec závěrů o nesplnění pozitivně vymezených zákonných podmínek daných ustanovením § 7 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 428/2012 Sb., jež jsou uplatňovány v případě nároků na vydání původního církevního majetku směřujících proti povinným osobám uvedených v ustanovení § 4 písm. c) a d) zákona č. 428/2012 Sb. Konkluze o tom, zda by dále ještě mohl být naplněn výlukový důvod upravený v ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. tak již nic nemůže změnit na tom, že zamítavý rozsudek soudu prvního stupně, jenž byl rozsudkem odvolacího soudu potvrzen, je založen na více důvodech, přičemž závěry o nesplnění podmínek pro naturální restituci ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 písm. a) a b) se prosadí přednostně před všemi ostatními závěry, jež vedly soudy obou stupňů k nevydání žalobcem žádaných pozemků. Z judikatury dovolacího soudu se přitom podává, že v případě, že žaloba je zamítnuta z více důvodů, je zamítavé rozhodnutí věcně správné, obstojí-li i jen jeden z těchto důvodů (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1979/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1131/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2019/2017).

Žalobce v doplňujícím podání ze dne 28. 7. 2020 (reagujícím na vyjádření žalovaného k dovolání) bez zřetelné vazby na některou z právních otázek, jejichž řešením vymezil přípustnost dovolání, má za to, že soudy obou stupňů patřičně nereflektovaly zásadu ex favore restitutionis, jež byla vyjádřena v poslední době v nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2020, sp. zn. II. ÚS 3845/19, čímž se od závěrů tohoto nálezu odchýlily.

Jakkoliv byl nález Ústavního soudu vydán v roce následujícím poté, kdy v přítomné právní věci rozhodly soudy obou stupňů, a dovolatel jím zcela zřejmě z hlediska včasného vymezení důvodu přípustnosti dovolání nemůže úspěšně argumentovat několik měsíců po skončení zákonné lhůty určené k podání dovolání a řádnému vymezení jeho esenciálních náležitostí (§ 240 odst. 1, § 241b odst. 3 o. s. ř.), považuje dovolací soud za vhodné uvést, že argumentace citovaným nálezem z hlediska žalobcem žádané reflexe zásady ex favore restitutionis soudy nižších stupňů by byla nepřípadná i tehdy, pokud by závěry tohoto nálezu mohl dovolatel využít v režimu ustanovení § 237 o. s. ř. (s přihlédnutím k třetí výrokové větě stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, že námitka porušení ústavně zaručených práv a svobod byla Ústavním soudem shledána jako dostatečné vymezení přípustnosti dovolání „závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu“) již dříve. Ústavní soud shledal v citovaném nálezu rozhodnutí obecného soudu v kontradikci se zásadou ex favore restitutionis skrze ústavně nekonformní aplikaci ustanovení § 9 odst. 6 ve spojení s ustanovením § 10 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb. (viz bod 17. odůvodnění nálezu), a to ve specifických skutkových poměrech věci (počátek běhu lhůty k uplatnění nároku na vydání pozemku u soudu poté, co bylo v řízení podle části páté občanského soudního řádu pravomocně rozhodnuto o tom, že pozemek má nezemědělský charakter), které nijak nekorespondují skutkovému stavu, na němž je založeno právní posouzení sporu soudy obou stupňů v přítomné věci.

K zásadě ex favore (in favorem) restitutionis a k jejímu univerzálnímu uplatnění v režimu zákon č. 428/2012 Sb., jehož se dovolává žalobce, považuje dovolací soud za potřebné doplnit následující:

Nejvyšší soud si je dobře vědom, že restituční předpisy je třeba vykládat ve světle jejich účelu a smyslu, jímž je alespoň částečné zmírnění křivd napáchaných nedemokratickým režimem, a že v řízeních podle restitučních zákonů musí soudy postupovat v souladu se zákonnými zájmy oprávněných osob (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. I. ÚS 754/01, nebo nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. IV. ÚS 176/03, a nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. II. ÚS 2896/09). Ani poukaz dovolatele na imperativ výkladu orientovaného na maximální zmírnění minulých majetkových příkoří ovšem jiné posouzení (v projednávané věci relevantní) otázky funkční souvislosti a dále přístupu k interpretaci zákonného pojmu „obydlí duchovních“ neodůvodňuje, neboť ani ten neumožňuje soudům překročit meze restituce stanovené zákonodárcem – zakotvení právního rámce pro nápravu historických bezpráví z doby nesvobody bylo úlohou demokraticky konstituovaného zákonodárného sboru; naproti tomu soudy nemohou politickou reprezentací zvolené pojetí nápravy majetkových křivd uzpůsobovat vlastním představám o žádoucí míře kompenzace újmy, kterou církve a náboženské společnosti v minulosti utrpěly (srovnej již výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2546/2017, uveřejněný pod číslem 151/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, jakož i dovolatelem citovaný nález Ústavního soudu ze dne ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4835/2016, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 883/2016). Širší výklad pojmu „funkční souvislost“, než jak byl podán a zevrubně odůvodněn v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2546/2017, by v konečném důsledku představoval modifikaci restitučních mezí stanovených zákonodárcem, přičemž zákonodárce v posledku zvolil reparaci částečně formou vydání konkrétních pozemků, dílem pak v podobě paušální náhrady podle § 15 zákona č. 428/2012 Sb. za pozemky, jež vydat nelze (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2546/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 349/2017), byť – na rozdíl od jiných restitučních předpisů, kupříkladu zákona o půdě – normy zákona č. 428/2012 Sb. osobám oprávněným neumožňují domáhat se individuálního odškodnění za nevydaný majetek prostřednictvím finanční kompenzace či formou náhradního pozemku (viz zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5036/2016).

Metodologie výkladu podústavní právní normy při ústavní kontrole formulovaná v rozhodovací praxi Ústavního soudu například v dovolatelem odkazovaném stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. Pl. ÚS-st.1/96, v nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, a v nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97, je sice, jak zdůrazňuje dovolatel, založena na požadavku užití nadstandardní interpretační direktivy teologického výkladu (a jeho priority před výkladem gramatickým) všude tam, kde to účel zákona ze závažných důvodů vyžaduje, nicméně teologický výklad právní normy nemůže měnit důsledky vyplývající ze zcela jednoznačného znění ustanovení právního předpisu. Zásada ex favore restitutionis, jejíž užití dovolatel staví naroveň teologické interpretaci právní normy, navíc není zásadou ústavní, nýbrž ze starší judikatury Ústavního soudu formulovaným vodítkem, jež má vést k šetření práv restituentů a výkladu restitučních předpisů v souladu s jejich účelem a smyslem (k tomu srovnej nález Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2020 sp. zn. III. ÚS 1283/17). Nemůže být tak sama o sobě kritériem přiznání restitučního nároku a její použití je namístě pouze v mezích příslušného restitučního zákona. Ostatně i dovolatelem odkazovaný nález pléna Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, spojuje možnost odchýlení se od doslovného znění zákona pouze pro některou ze závažných okolností relevantních pro výklad dané normy - její účel, historii vzniku, systematiku či pro ústavní principy. Možným užitím zásady ex favore restitutionis jako výkladového pravidla některých ustanovení zákona č. 428/2012 Sb. [například výše posuzovaného ustanovení § 7 odst. 1 písm. b) citovaného zákona] tak musí být respektováno, že účelem zákona č. 428/2012 Sb. je zmírnění některých (nikoliv všech) majetkových křivd spáchaných v rozhodném období na církvích a náboženských společnostech, a tento účel je reflektován například v ustanovení § 7 odst. 1 a § 8 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. úpravou omezujících podmínek naturální restituce. Proto také, jak již bylo výše vyloženo, pojem „obydlí duchovních“ nelze rozšiřovat, jak toho žádá dovolatel s tvrzením o místu relaxace a odpočinku církevních hodnostářů, na pozemky tvořící komplex Květné zahrady. Takový výklad by se dostal do konfliktu nejen s účelem zákona č. 428/2012 Sb., ale i s doslovným zněním zákonného ustanovení, které pro svou sémantickou jednoznačnost nelze považovat za složitý aplikační případ (tzv. „hard case“). Konstitucionálně odůvodněná maxima zdržení se mechanické interpretace a aplikace právních norem přitom nemůže vést k soudní libovůli spočívající v upřednostnění tvrzeného restitučního nároku v případech tzv. jednoduchých („easy cases“), jejichž řešení lze nalézt bez racionálních pochybností v užitých slovech ustanovení zákona, z něhož smysl vykládané právní normy vyplývá.

Z uvedeného plyne, že dovolání žalobce není pro žádnou z jím vymezených právních otázek přípustné, a proto Nejvyšší soud dovolání v souladu s ustanovením § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věta první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem, o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 146 odst. 3 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, je povinen nahradit ostatním účastníkům řízení náklady, které jim v průběhu dovolacího řízení vznikly. Žalovaný byl zastoupen advokátem a má nárok na náhradu účelně vynaložených nákladů, které mu v souvislosti s právním zastoupením advokátem v dovolacím řízení vznikly v částce 3.388,- Kč. Výše těchto nákladů byla dovolacím soudem zjištěna součtem mimosmluvní odměny, jež zástupci žalovaného náleží za vykonání jednoho úkonu právní služby (sepis vyjádření k dovolání) ve smyslu ustanovení § 1 odst. 1 a 2, § 6 odst. 1, § 7 bod 5. a § 9 odst. 3 písm. b) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále „vyhláška č. 177/1996 Sb.“) ve výši 2.500,- Kč, a náhrady paušálně určených hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč - § 11 odst. 1 písm. k) a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. Protože zástupce žalovaného je plátcem daně z přidané hodnoty [§ 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. a § 14a odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb.] navyšují se výše uvedené položky náhrady nákladů právního zastoupení o náhradu 21% daně z přidané hodnoty ve výši 588,- Kč.

Místem splnění náhradové povinnosti je zástupce žalovaného, který je advokátem (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Lhůta ke splnění povinnosti byla určena podle ustanovení § 160 odst. 1, část věty před středníkem o. s. ř., neboť ke stanovení lhůty jiné neshledal dovolací soud žádný důvod.

Závěr o tom, že žalovanému - i přes právní zastoupení advokátem – žádné účelně vynaložené náklady nevznikly, s odůvodněním, že účastníkem řízení je státní příspěvková organizace, u níž lze – stejně jako v případech, kdy za stát jedná jeho organizační složka - presumovat dostatečné materiální a personální vybavení a zabezpečení k tomu, aby byla schopna dostatečně a kvalifikovaně hájit práva a zájmy státu, aniž by musela využívat právní pomoc advokátů, dovolací soud nečiní. Ve specifických poměrech projednávané věci (charakterizovaných poměrně komplikovanými skutkovými okolnostmi a od nich se odvíjejícím právním posouzením věci, jež vyžadovaly sofistikovanou skutkovou i právní argumentaci opřenou o znalost historických souvislostí, stejně jako o schopnost přiléhavého výběru a uplatnění judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu) neshledává dovolací soud prostor pro striktní uplatnění konkluzí rozhodovací praxe Ústavního soudu vyjádřené například v nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 4. 2013, sp. zn. II. ÚS 123/12, v nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. II. ÚS 1727/14, nebo v nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. I. ÚS 2929/07, na nějž při rozhodování o nákladech řízení v přítomné právní věci odkázal odvolací soud. Dovolací soud má za to, že posuzování kritéria účelnosti vynaložených nákladů na zastupování účastníka řízení (např. státu nebo státní příspěvkové organizace) advokátem musí být prosto jakýchkoliv paušalizujících úsudků ve smyslu, „že je všeobecně známo, že ten či onen disponuje širokým odborným aparátem“. Naopak je vždy nezbytné vycházet z předmětu činnosti zastoupeného účastníka řízení (v případě žalovaného srovnej přílohu č. 4 a přílohu č. 5 Statutu Národního památkového ústavu vydaného Ministerstvem kultury dne 25. 6. 2020, sp. zn. MK – S 5513/2020 OPP) a ze složitosti věci, v níž se účastník řízení nechá zastupovat advokátem. Úvahu o tom, zda v poměrech projednávané věci lze žalovanému přiznání náhrady nákladů dovolacího řízení odepřít, nelze opřít ani o závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. II. ÚS 3855/14, a ani nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2018, sp. zn. I. ÚS 3202/17. Důvody pro zrušení nákladových výroků z rozhodnutí obecných soudů ve prospěch žalovaného nebyly založeny na přísně meritorním ústavně-právním přezkumu, tj. zda žalovanému zastoupenému advokátem vzhledem ke kritériu účelnosti náhrada nákladů řízení náleží, ale na výtce o ústavním deficitu odůvodnění soudního rozhodnutí o nákladech řízení. Nelze rovněž přehlédnout, že předmětem řízení v odkazovaných věcech bylo jednak vypořádání pracovně-právního nároku bývalé pracovnice žalovaného a dále spor o vydání bezdůvodného obohacení vážící se ke správě majetku žalovaného, tedy problematika, s níž se každý zaměstnavatel běžně setkává a musí být schopen hájení svých práv a oprávněných zájmů v soudním řízení zajistit vlastními pracovníky. Dovolací soud proto uzavírá, že v přítomné právní věci žalovanému právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (sestávajících se z nákladů na právní zastoupení advokátem) náleží.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 10. 11. 2020

JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru