Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 1482/2016Usnesení NS ze dne 16.08.2016

HeslaPřípustnost dovolání
Vady podání
Zmírnění křivd (restituce)
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.1482.2016.1
Dotčené předpisy

§ 243f odst. 2,3 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 do 31.12.2013

§ 244 o. s. ř.

§ 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 do 31.12.2013

§ 241a odst. 1,2 o. s. ...

více
Podána ústavní stížnost

I. ÚS 4035/16 ze dne 22.02.2017 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. David Uhlíř


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 1482/2016

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Olgou Puškinovou v právní věci žalobce F. D. R., W., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové 3, Komenského 241/35, proti žalovaným 1) J. T., T., 2) L. T., T., oběma zastoupeným JUDr. Vencislavem Sabotinovem, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Mrázova 9, 3) Městu Žatec, se sídlem v Žatci, Náměstí Svobody 1, IČ 00265781, zastoupenému JUDr. Janem Růžkem, advokátem se sídlem v Lounech, Poděbradova 751, a 4) Tesco Stores ČR a.s., se sídlem v Praze 10-Vršovicích, Vršovická 1527/68b, IČ 453 08 314, zastoupenému Mgr. Luďkem Šrubařem, advokátem se sídlem v Praze 1-Starém Městě, Kaprova 42/14, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 12 C 1283/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. září 2015, č. j. 10 Co 25/2015-359, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit čtvrtému žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.400,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Luďka Šrubaře, advokáta se sídlem v Praze 1-Starém Městě, Kaprova 42/14.

Stručné odůvodnění(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 30. 9. 2015, č. j. 10 Co 25/2015-359, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 29. 8. 2014, č. j. 12 C 1283/2004-311, ve znění opravného usnesení ze dne 27. 11. 2014, č. j. 12 C 1283/2004-331, [kterým byl zamítnut návrh na určení, že žalobce je vlastníkem tam specifikovaných pozemků v k. ú. a obci Ž. (výrok I.), a jímž bylo žalobci uloženo zaplatit náklady řízení, a to prvním dvěma žalovaným ve výši 33.099,40 Kč, třetímu žalovanému ve výši 16.456,- Kč a čtvrtému žalovanému ve výši 20.570,- Kč k rukám jejich právních zástupců (výroky II. až IV.)], a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit náklady odvolacího řízení, a to prvním dvěma žalovaným ve výši 6.607,- Kč, třetímu žalovanému ve výši 5.446,- Kč a čtvrtému žalovanému ve výši 8.228,- Kč, k rukám jejich právních zástupců.

Soudy obou stupňů byla věc projednávána v řízení podle části páté (§ 244 a násl.) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), poté, co o návrhu na určení vlastnictví (§ 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů) podaném právním předchůdcem žalobce J. R. (zemřelým dne 16. 9. 2004) dříve rozhodl negativně pozemkový úřad (rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Louny ze dne 21. 7. 2004, č. j. 79/04-R/11/2000/Ver). Odvolací soud vyšel ze zjištění, že za nárokované nemovitosti (jež byly původně ve vlastnictví předchůdců J. R. - D. a M. R., kteří byli o nemovitý majetek připraveni v roce 1939 Německou říší a nedosáhli poválečné restituce) byla původnímu žalobci J. R. (synu D. R.), jakož i vykonavatelce pozůstalosti po M. R. (F. L. R.), přiznána a vyplacena náhrada na základě mezinárodní dohody o vypořádání finančních otázek, uzavřené mezi vládou ČSSR a vládou Kanady, účinné od 22. 6. 1973; nároky právních předchůdců původního žalobce J. R. tak byly vypořádány.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 o. s. ř., a podává je z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Zastává názor, že obsah mezivládní dohody mezi ČSSR a Kanadou „je třeba vykládat ve světle“ rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 10. 2000, sp. zn. 23 Cdo 628/2000, v části, v níž Nejvyšší soud konstatuje, že mezivládní dohoda mezi ČSSR a USA o vypořádání určitých otevřených nároků a finančních otázek ze dne 29. ledna 1982 není právním důvodem (titulem) vzniku vlastnictví československého státu. Podotýká, že obsah obou dohod je víceméně totožný a že „zjevný rozkol v aplikaci práva na totožný právní problém za aplikace dohod, které řeší stejnou problematiku, mají totožný obsah, si vyžaduje posouzení Nejvyššího soudu ČR“. Má za to, že na „posouzení podaného dovolání je zásadní právní význam, neboť v jeho rámci by měla být Nejvyšším soudem ČR posouzena otázka, která zatím v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena nebyla“, přičemž se „jedná o otázku, které se krajský soud zcela vyhnul“. Soudy dle jeho názoru „věc řešily povrchně, neučinily si skutková zjištění ve vztahu k rozsahu práv, která jsou vymezena v mezinárodní dohodě ve vztahu k rozsahu práv, která mohla být ze strany reprezentace rodiny R. uplatňována a která byla J. R. či F. L. R. skutečně uplatněna, čímž zjevně porušily zákon“. Soudům obou stupňů „vytýká pochybení, způsobující nepřezkoumatelnost jejich rozsudků, když tyto došly ke skutkovému zjištění, že byl-li již žalobce náhradovou dohodou vypořádán, je nutné jeho žalobu zamítnout, když se v případě žalobce jedná o situaci, kdy nároky vznesla oběť nepromlčitelného zločinu proti lidskosti, kdy nároky těchto obětí jsou podle mezinárodního práva nezrušitelné a také neomezitelné vnitrostátní právní úpravou“. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně byly zrušeny.

Čtvrtý žalovaný se ve svém písemném vyjádření k dovolání ztotožnil s rozhodnutím odvolacího soudu a uvedl, že dovolání žalobce nepovažuje ani za důvodné, ani za přípustné, neboť neodpovídá skutečnosti, že by v rámci dovolání měla být posouzena otázka, která dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena nebyla, když tato již byla (dokonce přímo v totožné věci, tj. ve věci právního předchůdce žalobce) vyřešena Ústavním soudem. I kdyby bylo dovolání přípustné, má zato, že nelze jednoznačně rozpoznat, v čem žalobce spatřuje důvody podaného dovolání. Navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, resp. zamítnuto.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1. a 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen „o. s. ř.“).

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Současně platí, že přípustnost dovolání (§ 237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.).

Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Dovolací soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., či jeho části [srov. usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. usnesení ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročníku 2014, pod číslem 116, usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 (ústavní stížnost proti němu Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13), a usnesení ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014].

Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 a § 243f odst. 2 o. s. ř., neboť jednak neobsahuje řádné vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. [k otázce přípustnosti dovolání uvedl dovolatel jen tolik, že na „posouzení podaného dovolání je zásadní právní význam, neboť v jeho rámci by měla být Nejvyšším soudem ČR posouzena otázka, která zatím v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena nebyla“, aniž by však takovou otázku formuloval (srov. též § 241a odst. 2 o. s. ř.)], a jednak v něm nebyl uplatněn důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. Pro tuto vadu dovolání nelze v dovolacím řízení pokračovat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročníku 2014, pod číslem 116).

Pouze pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu je zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. 28 Cdo 1458/2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1262/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2006, sp. zn. 28 Cdo 34/2006, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2470/2014 (ve skutkově totožné věci téhož žalobce, týkající se pouze jiných pozemků; ústavní stížnost žalobce proti tomuto usnesení byla usnesením Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 2585/2015, odmítnuta jako zjevně neopodstatněná)].

K vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 16. srpna 2016

JUDr. Olga Puškinová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru