Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 1459/2004Usnesení NS ze dne 22.12.2005

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.1459.2004.1
Dotčené předpisy

§ 23 odst. 2 předpisu č. 72/1994 Sb.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 1459/2004

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobců A) K. D., s.r.o., a B) J. C., zastoupených advokátem, proti žalovanému Stavebnímu bytovému družstvu v P., o určení platnosti smlouvy o výstavbě, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 31 Cm 152/2001, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7.1.2004, č.j. 11 Cmo 266/2003-63, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobou podanou u Městského soudu v Praze dne 24.7.2001 domáhali se žalobci určení, že smlouva o výstavbě uzavřená dne 11.11.1996 mezi žalovaným a společností K., spol. s r.o., blíže popsaná v petitu, je platná.

Městský soud v Praze jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 13.5.2003, č.j. 31 Cm 152/2001-32, žalobu zamítl. Vyšel ze zjištění, že dne 11.11.1996 uzavřel žalovaný s K., spol. s r.o. smlouvu o výstavbě, jejímž předmětem byla výstavba nových bytových jednotek formou půdní vestavby v P.. Vzal za prokázáno, že za žalovaného smlouvu podepsal Ing. O. K., předseda představenstva a JUDr. H. A., členka představenstva. Dále vzal za prokázané, že dne 17.7.1998 K., spol s.r.o. smluvně převedl na druhou žalobkyni část práv a povinností stavebníka spojených s výstavbou bytové jednotky č. 208/17. Ze smlouvy ze dne 1.9.1998 zjistil, že K., spol. s r.o. a K. D., s.r.o. uzavřely smlouvu o převodu práv a povinností stavebníka spojených s výstavbou shora uvedených bytových jednotek. Ze stanov Stavebního bytového družstva v P. ze dne 24.5.1995 vzal za prokázané, že představenstvo žalovaného nemůže bez souhlasu členské schůze samosprávy nakládat s majetkem financovaným z členských podílů. Dovodil, že ze zápisu členské schůze žalovaného ze dne 17.4.1997 vyplývá, že členská schůze samosprávy odmítla vestavbu půdních bytů. Vyslovil závěr, že pokud k uzavření smlouvy o výstavbě nebyl udělen souhlas příslušným orgánem družstva, jedná se o absolutní neplatnost podle § 39 o.z. Zaujal názor, že zmíněný souhlas nelze nahradit ani souhlasem předsedy samosprávy a místopředsedy samosprávy ze dne 1.7.1996. Dospěl k závěru, že předmětná smlouva byla uzavřena též v rozporu s ustanovením § 5 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb. o vlastnictví bytů – dále jen zákon č. 72/1994 Sb. Konstatoval, že předmětná smlouva byla uzavírána v době, kdy členům družstva již vznikl a trval nárok na uzavření smlouvy o převodu bytu do vlastnictví, přičemž žalovaný v rozporu s ustanovením § 23 zákona č. 72/1994 Sb. tuto smlouvu neuzavřel, ačkoli tak měl učinit do 30.6.1995, jednalo se tedy o tedy o zásah do majetkových práv budoucích vlastníků bytů. Uzavřel, že nelze se ztotožnit s názorem žalovaného, že postup představenstva při uzavření předmětné smlouvy je třeba považovat za vnitrodružstevní záležitost, která je pro žalobce irelevantní. V této souvislosti odkazoval na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 11 Cmo 42/2001.

K odvolání žalobců Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 7.1.2004, č.j. 11 Cmo 266/2003-63, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením. Podle odvolacího soudu v dané věci nejde o neomezenost a neomezitelnost jednatelského oprávnění statutárního orgánu prvního žalovaného Ing. O. K. (předsedy představenstva) a JUDr. H. A. (členky představenstva), kteří předmětnou smlouvu za žalovaného uzavřeli. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že jde o učinění právního úkonu obou účastníků smluvního vztahu – uzavření smlouvy o výstavbě dne 11.11.1996 – v rozporu se zákonem (s ustanovením § 23 odst. 2 zákona č. 72/1994 Sb.) ve smyslu ustanovení § 39 o.z., což má za následek absolutní neplatnost tohoto právního úkonu. Dále konstatoval, že ani ustanovení § 13 odst. 2 obch. zák. ve znění platném a účinném v době uzavření smlouvy nedovolovalo činit právní úkony statutárním orgánem společnosti v rozporu se zákonem a dobrými mravy. Uzavřel, že předmětná smlouva byla v rozporu s dobrými mravy a navíc v rozporu se stanovami družstva.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dne 16.4.2004 dovolání, jehož přípustnost dovozovali z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Tvrdili existenci dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Konstatovali, že smlouva o výstavbě ze dne 11.11.1996 je zcela standardním prostředkem vlastníků nemovitostí k zajištění zásadní opravy budov, její obsah i sjednané smluvní podmínky odpovídají smlouvám o výstavbě uzavíraným v jiných případech a neobsahují žádné jednostranné zvýhodnění některého z účastníků. Podle dovolatelů ustanovení § 23 zákona č. 72/1994 Sb. nezakládá konkrétní nárok na určitou výši spoluvlastnického podílu na společných částech domu či pozemku a za rozhodující pro převod bytu považovali výši spoluvlastnického podílu aktuálního ke dni, kdy se smlouvy uzavíraly a výše spoluvlastnických podílů skutečně odpovídala zapsanému prohlášení vlastníka účinného v době převodu. Dále tvrdili, že soudy obou stupňů dovozovaná neplatnost smlouvy o výstavbě z důvodů absence souhlasu členské schůze je v rozporu se zákonným ustanovením § 13 obchodního zákoníku. Namítali, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, který spatřovali v tom, zda z ustanovení § 23 zákona č. 72/1994 Sb. ve znění pozdějších předpisů přímo vyplývá, že bytová družstva jako oprávnění vlastníci mají omezeno či dokonce zakázáno nakládat určitým způsobem s nemovitostí, a to zejména uzavírat smlouvy o výstavbě. Dovolatelé rovněž za otázku zásadního právního významu považovali posouzení toho, zda rozpor s dobrými mravy a s tím spojenou absolutní neplatnost smlouvy lze dovodit pouze z existence příbuzenského propojení mezi subjekty bez ohledu na prokázání toho, že existence příbuzenského vztahu ovlivnila smluvní podmínky a tyto podmínky jsou pro jednu ze stran nevýhodné, a zda rozpor s dobrými mravy a s tím spojenou absolutní neplatnost smlouvy lze rovněž dovodit z překročení vnitřních předpisů obchodní společnosti s přihlédnutím k ustanovení § 13 obchodního zákoníku. Navrhli proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel v souladu s body 1., 15.,17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen ,,o.s.ř.).

Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými - účastníky řízení řádně zastoupenými advokátem (§ 240 odst. 1 o.s.ř., § 241 odst. 1 o.s.ř.). Dospěl však k závěru, že dovolání v této věci není přípustné.

Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

O takový případ v posuzované věci nejde.

Už z obsahu žalobních tvrzení v této věci plyne, že důvodem podání žaloby na určení platnosti zmíněné smlouvy o výstavbě byla nejistota žalobců o jejich právním postavení vůči žalovanému za situace, kdy po uzavření smlouvy o výstavbě ze dne 11.11.1996 (a po postupných změnách v okruhu jejich účastníků, jak bylo shora rozvedeno), došlo v jiném soudním řízení (sp.zn. 31 Cm 89/98 Krajského obchodního soudu v Praze a sp. zn. 11 Cmo 42/2000 Vrchního soudu v Praze) k vydání rozhodnutí o povinnosti uložené žalovanému uzavřít se žalobci (manžely Z.) smlouvu o převodu jednoho z družstevních bytů, která nezahrnuje práva a povinnosti vyplývající pro vlastníky bytových jednotek ze smlouvy o výstavbě uzavřené dne 11.11.1996 v pozdějším znění. Soudy obou stupňů ve zmíněném jiném řízení dospěly k závěru o neplatnosti uvedené smlouvy o výstavbě.

Tato okolnost byla ostatně také předmětem dokazování v nyní proběhnuvším sporu. Jak z obsahu rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla žaloba zamítnuta, tak z obsahu rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, přitom plyne, že soudy obou stupňů převzaly argumentaci uvedenou podrobně zejména v rozsudku zmíněného rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 4. 2001, č.j. 11 Cmo 42/2001-72. Ta se opírá o výklad ustanovení § 39 o.z. ve vztahu k § 5 odst. 3 a § 23 zákona č. 72/1994 ve znění platném a účinném v době uzavření smlouvy, jakož i ve vztahu k článku 45 odst. 8 stanov žalovaného. Podle závěrů odvolacího soudu (Vrchního soudu v Praze) nemohlo totiž představenstvo bez svolení členské schůze samosprávy nakládat s majetkem v operativní správě samosprávy, tzn. s majetkem financovaným z členských podílů. Pod tento pojem zahrnul odvolací soud i zatížení majetku, když uzavření smlouvy o výstavbě zatížení majetku i nakládání s ním představuje. S existencí stanov družstva počítá i obchodní zákoník, když např. v ustanovení § 225 vyžaduje jejich předložení a v § 226 téhož zákoníku stanoví jejich obligatorní náležitosti.

Neplatnost smlouvy z důvodu § 39 o.z. ve vztahu k ustanovení § 23 zákona č. 72/1994 Sb. zdůvodnil v tomto rozsudku odvolací soud tím, že smlouva byla uzavírána poté, kdy žalobcům platně vznikl a stále trval nárok na uzavření smlouvy o převodu družstevního bytu do vlastnictví a kdy žalované družstvo v rozporu s ustanovením § 23 zákona tuto smlouvu v zákonné lhůtě do 30.6.1995 neuzavřelo. K uzavření smlouvy došlo i poté, kdy jako předpoklad převodu sporného bytu (i bytů dalších) učinilo družstvo prohlášení vlastníka podle § 5 zákona ve znění před novelou provedenou zákonem č. 103/2000 Sb., o něm byl učiněn zápis vkladem do katastru nemovitostí a které mimo jiné, obsahovalo i stanovení spoluvlastnických podílů vlastníků jednotek na společných částech budovy (§ 5 odst. 3, písmeno d/ zákona). Za uvedené situace uzavření smlouvy o výstavbě představuje zásah do majetkových poměrů budoucích vlastníků družstevních bytů, tedy i žalobců, z hlediska výše uvedených spoluvlastnických podílů na společných částech budovy bez jejich souhlasu a bez přihlédnutí na obsah učiněného prohlášení. Odvolací soud dále připomněl, že realizace předpokládané výstavby by mohla mít v důsledku vysokých nákladů a případné nemožnosti jejich úhrady nepříznivé důsledky pro žalovaného i pro žalobce.

V nyní proběhnuvším řízení vycházely soudy obou stupňů ze shodných právních závěrů. Dovolací soud pro stručnost odkazuje na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ze dne 13.5.2003, č.j. 31 Cm 152/2001-32, jmenovitě pak na str. 5. Odvolací soud se pak v rozsudku ze dne 7. 1. 2004, č.j. 11 Cmo 266/2003-63, se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně ztotožnil. V reakci na odvolací námitky žalobců pak vyložil, že posouzení věci nesouvisí s omezeností a neomezitelností jednatelského oprávnění statutárních orgánů prvního žalovaného, kteří smlouvu o výstavbě za žalovaného uzavření, nýbrž o posouzení, zda samotný úkon je či není v rozporu se zákonem ve smyslu ustanovení § 39 o.z. Dovodil, že ani z ustanovení § 13 odst. 2 obchodního zákoníku ve znění platném a účinném v době uzavření smlouvy nedovolovalo činit právní úkony statutárním orgánem společnosti v rozporu se zákonem a dobrými mravy.

O neomezitelnosti jednatelského oprávnění statutárního orgánu právnické osoby vyplývající ze stanov vůči třetím osobám (nyní § 13 odst. 5 obchodního zákoníku) lze proto podle odvolacího soudu uvažovat jen za předpokladu platnosti právního úkonu tímto orgánem učiněného.

Odvolací soud zopakoval, že smlouva o výstavbě byla uzavřena v rozporu s ustanovením § 23 odst. 2 zákona č. 72/1994 Sb. Toto ustanovení zakotvilo povinnost žalovaného uzavřít s členy družstva za splnění zákonných předpokladů smlouvy o převodu bytů do vlastnictví nejpozději do bytů do vlastnictví nejpozději do 31. 12. 1995. Žalovaný však namísto uzavření těchto smluv uzavřel s právním předchůdcem žalobců v r. 1996 smlouvu o výstavbě. Ta představuje zatížení nemovitosti, tedy i jednotek vymezených v prohlášení vlastníka, ohledně nichž bylo uplatněno zákonné právo k převodu do vlastnictví. To by mohlo mít pro žalovaného, a tedy i pro družstevníky, nepříznivé a dokonce i nenapravitelné důsledky. Jen pro úplnost v této souvislosti odvolací soud poznamenal, že např. podle článku IX. smlouvy se měl stát stavebník, to je právní předchůdce žalobců, vlastníkem nově vybudovaných jednotek a spoluvlastníkem společných částí domu dnem právní moci kolaudačního rozhodnutí. Přitom prohlášení vlastníka bylo vloženo do katastru v roce 1996, smlouva o výstavbě byla vložena s účinky k 14.4.1997. Teprve v roce 1997 předložil žalovaný návrhy smluv o převodu bytů do vlastnictví družstevníkům a do smluv zapracoval závazky vyplývající ze shora uvedené smlouvy o výstavbě. V tomto směru odvolací soud výslovně odkázal na rozhodnutí ve věci sp. zn. 31 Cm 89/98 Městského soudu v Praze. Odvolací soud pak poukázal na další kroky účastníků, když dne 17.7.1998 původní účastník smlouvy o výstavba K., spol. s r.o. převedl část práv a povinností ze smlouvy vyplývající na druhou žalobkyni a smlouvou ze dne 1.9.1998 převedl ostatní práva a povinnosti ze smlouvy vyplývající na prvního žalobce. Ten byl zapsán do obchodního rejstříku dne 17. 8. 1998. V roce 2000 pak byl na majetek právního předchůdce prvního žalobce K., spol. s r.o. prohlášen konkurse. Žalovanému bylo známo od r. 1997, že se smlouvou nebyl vysloven souhlas příslušným orgánem družstva. Tento nedostatek nebyl zhojen a přesto žalovaný nepoužil žádných právních prostředků k nápravě. Odvolací soud pak uzavřel, že se zřetelem k popsanému vývoji a příbuzenskému vztahu nelze než učinit závěr, že smlouva o výstavbě byla uzavřena nejen v rozporu se zákonem, ale i v rozporu s dobrými mravy navíc v rozporu se stanovami družstva. Ostatní námitky účastníků jsou z tohoto pohledu právně nerozhodné a proto nebylo se třeba jimi zabývat.

Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu napadeného dovoláním v této věci tak předně nelze dovodit odlišnost v právních důvodech (na rozdíl od soudu prvního stupně), na nichž odvolací soud založil svůj potvrzující výrok. Odvolací soud podrobně a přesvědčivě reagoval na všechny právně významné odvolací námitky, které odvolatelé uplatnili. Rekapituloval přitom (v souladu s výsledky dokazování) důvody neplatnosti smlouvy o výstavbě, které se v této věci nabízely. Nejde tak o případ nesouhlasných rozsudků, kdy by okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, v důsledku čehož práva a povinnosti stanovená účastníkům byla podle závěrů těchto rozsudků odlišná. Nelze proto přisvědčit dovolatelům, pokud v tomto směru namítali, že obsahově jde o rozhodnutí měnící, spočívající na odlišných právních důvodech, než na nichž vybudoval své rozhodnutí soud prvního stupně.

Pak ovšem jde o případ potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu, proti němuž je dovolání přípustné pouze za podmínek shora citovaného ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř.

Z porovnání obsahu obou rozhodnutí odvolacího soudu, z nichž jedno se s otázkou platnosti smlouvy o výstavbě vypořádalo jako s otázkou předběžnou, další pak řešilo tutéž otázku jako předmět sporu, je patrný shodný přístup k posouzení právních otázek, které byly v řízení nastoleny. Výklad zaujatý odvolacím soudem odpovídá ustálené interpretaci posuzování neplatnosti právních úkonů podle § 39 o.z., jež je použitelný i pro oblast obchodně právních vztahů. Kvalifikace právního postavení žalovaného družstva, které v důsledku ustanovení § 23 zákona č. 72/1994 Sb. bylo povinno k uzavření smluv o převodu bytových jednotek (za splnění dalších zákonných podmínek) odpovídá rovněž ustálené judikatuře. To platí i o výkladu vázanosti žalovaného obsahem svého prohlášení vlastníka o určení jednotek ve smyslu § 5 odst. 3 písm. d) zákona.

Na tomto místě třeba připomenout, že rovněž zkoumání přípustnosti dovolání nezávisí na formulaci otázek navržených dovolatelem k dovolacímu přezkumu, nýbrž na zjištění, zda rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo na řešení otázek, jež dovolatel považuje za otázky zásadního právního významu.

V této věci opakovaně odvolací soud hodnotil neplatnost smlouvy o výstavbě odkazem na § 39 o.z. ve vztahu k § 23 zák. č. 72/1994. Sb. Tento důvod sám o sobě postačoval k zamítnutí žaloby, resp. potvrzení zamítavého rozsudku v odvolacím řízení. Pak ovšem není důvodu, aby dovolací soud přezkoumával správnost dalších, odvolacím soudem použitých důvodů (jako v dané věci okolnost prokázaného příbuzenského vztahu mezi některými osobami jednajícími za účastníky smlouvy), neboť by to na věcné správnosti rozhodnutí odvolacího soudu nic nezměnilo. Tato otázka by se proto vymykala předmětu dovolacího přezkumu. Z toho důvodu je její posouzení nadbytečné i při zkoumání podmínek přípustnosti dovolání, jak bylo shora uvedeno.

Dovolací soud tak dospívá k závěru, že v posuzované věci nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř., když rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá na posouzení otázky, která by měla po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud rovněž nedospěl k závěru, že by výklad zaujatý odvolacím soudem byl v rozporu s hmotným právem. Přípustnost dovolání tak nelze dovodit z žádného ustanovení platného procesního práva. Dovolací soud proto podané dovolání odmítl podle § 243b odst. 5 o.s.ř. za použití § 218 písm. c) o.s.ř.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 o.s.ř. za použití § 224 odst. 1 o.s.ř., § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalobci neměli se svým dovoláním úspěch a žalovanému v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. prosince 2005

JUDr. Josef Rakovský, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru