Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 1414/2003Usnesení NS ze dne 30.04.2004

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.1414.2003.1
Dotčené předpisy

§ 239 odst. 2 předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 1414/2003

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, , CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání M. W., zastoupené advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze 16.7.2002, sp. zn. 20 Co 2/2001, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 4 C 949/95 /žalobkyně M. W., která byla v řízení zastoupena advokátem, proti žalovaným : 1) České republice – Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy ČR, 110 00 Praha 1, Karmelitská 7, 2) univerzitě v B. a 3) Školnímu lesnímu podniku „M. l.“ K., o vydání věcí /, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

Odůvodnění:

Žalobou, podanou u soudu 27.10.1995, se žalobkyně domáhala, aby jí byl vydán dům čp. 121 s pozemky parc. č. 463/19 a parc. č. 120 v katastrálním území K., které získala do vlastnictví v roce 1937, ale v roce 1958 přešly do vlastnictví státu, a to, podle názoru žalobkyně, bez právního důvodu. Uvedené nemovitosti byly v užívání zemědělské vysoké školy a potom školního lesního podniku ve K. Žalobkyně učinila výzvu k vydání těchto nemovitostí, ale bezvýsledně.

Usnesením Okresního soudu v Blansku z 15.4.1998, č.j. 4 C 449/95-55, bylo řízení v této právní věci zastaveno s tím, že bude věc postoupena Okresnímu úřadu – pozemkovému úřadu v B. Žalované České republice – Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy ČR nebyla přiznána náhrada nákladů řízení, ale vůči univerzitě v B. a vůči Školnímu lesnímu podniku „M. l.“ K. bylo žalobkyni uloženo zaplatit jim na náhradu nákladů řízení 2.000,- Kč a 2.575,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

Krajský soud v Brně svým usnesením z 27.11.1998, sp. zn. 20 Co 406/98, uvedené usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Žalovaným nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud usnesením z 29.9.1999, 28 Cdo 977/99, zrušil usnesení Krajského soudu v Brně z 27.11.1998, sp. zn. 20 Co 406/98, i usnesení Okresního soudu v Blansku z 15.4.1998, č.j. 4 C 449/95-55, a věc byla vrácena Okresnímu soudu v Blansku k dalšímu řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí dovolací soud poukazoval na to, že podle výsledků provedeného dokazování dům čp. 121 a pozemek parc. č. 379 /zastavěná plocha v katastrálním území K. nikdy nesloužily rodině žalobkyně k zemědělské a lesní výrobě; dům používaný původně k bydlení rodiny žalobkyně sloužil později /po jeho odnětí/ k ubytování pracovníků organizace, která ho měla ve správě. Také ohledně pozemku parc. č. 380 /zahrady/ v katastrálním území K. nevyplynulo z výsledků řízení před soudy obou stupňů, že by na této zahradě byla skutečně provozována zemědělská a lesní výroby. Podle názoru dovolacího soudu nelze zatím opak těchto zjištění přesvědčivě dovodit z dokazování provedeného v tomto občanském soudním řízení, takže pokud soudy obou stupňů hodnotily zjištěné skutkové údaje ve prospěch zemědělského, popřípadě lesního charakteru předmětu řízení, nebylo k tomu, podle názoru dovolacího soudu, dostatek podkladů.

V dalším průběhu řízení po zrušovacím rozhodnutí dovolacího soudu byl vydán rozsudek Okresního soudu v Blansku z 13.6.2000, č.j. 4 C 949/95-117, jímž bylo řízení především zastaveno vůči žalovanému Školnímu lesnímu podniku „M. l.“ K. a proti žalované České republice – Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy ČR. Dalším výrokem tohoto rozsudku byla zamítnuta žaloba žalobkyně M. W. o vydání ¼ domu čp. 121 a pozemků parc. č. 379 /o výměře 648 m²/ a pozemku parc. č. 380 /o výměře 1.857 m²/, zapsaných na listu vlastnictví č. 49 pro katastrální území K. u Katastrálního úřadu v B. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit na náhradu nákladů řízení 7.648,- Kč těm žalovaným, vůči nimž bylo řízení zastaveno.

V odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně uvedl, že žaloba žalobkyně není důvodná.

Zastavení řízení proti uvedeným dvěma žalovaným bylo soudem prvního stupně odůvodněno tím, že Ministerstvo školství, mládeže a kultury ČR nemá k nemovitostem, které jsou předmětem tohoto řízení, právo hospodaření, ani užívací právo, takže není v tomto sporu stát – Ministerstvo školství, mládeže a kultury pasivně legitimován. Pokud šlo o žalovaný školní lesní podnik „M. d. K.“, nemá od 1.1.1999 způsobilost být účastníkem řízení a stal se součástí žalované univerzity v B. Šlo tu tedy o takový nedostatek podmínek řízení, který nelze odstranit, a proto bylo řízení zastaveno podle ustanovení § 104 odst. 1 občanského soudního řádu.

Soud prvního stupně dále v odůvodnění svého rozsudku uváděl, že důvodem pro zamítnutí žaloby žalobkyně bylo především „nesplnění podmínky existence důvodu, o nějž opírá žalobkyně svůj návrh pro vydání nemovitostí“. V daném případě došlo sice k dražebnímu řízení, ale nikoli pro pohledávku státu, nýbrž pro pohledávku peněžního ústavu z nezaplacené půjčky, která byla kdysi poskytnuta Státní spořitelnou v B. MUDr. V. H., M. K. /později W./ a R. S., takže tu nejde o případ, uvedený v § 6 odst. 1 písm. e) zákona č. 87/1991 Sb. Nebyl také jiný důvod přechodu věci na stát uvedený v § 6 zákona č. 87/1991 Sb.

O nákladech řízení bylo soudem prvního stupně rozhodnuto s poukazem na ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.

O odvolání žalobkyně proti rozsudku prvního stupně z 13.6. 2000 rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze 16.7.2002, sp. zn. 20 Co 2/2001. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen v odvoláním napadeném výroku /označeném II./ o zamítnutí žaloby žalobkyně o vydání nemovitostí uvedených v její žalobě. Ve výroku o nákladech řízení /označeném III./ byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a v tomto rozsahu byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Výrokem rozsudku odvolacího osudu byl zamítnut návrh žalobkyně na připuštění dovolání proti rozsudku odvolacího soudu.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že podle usnesení bývalého Lidového soudu v Blansku ze dne 26.6.1959, č.j. E 133/58-35, „došlo k přechodu jedné ideální poloviny nemovitostí, jejichž spoluvlastnicí byla žalobkyně, na stát ve smyslu ustanovení § 481 zákona č. 142/1950 Sb. v dražebním řízení, provedeném zkrácenou formou na úhradu pohledávky státu, když soud přijal nabídku Čs. akademie zemědělských věc v P. na převzetí ideální poloviny označených nemovitostí a od výkonu dražby bylo upuštěno“. Z uváděného usnesení bývalého Lidového soudu v Blansku vyplynulo, že řízení ve věci sp. zn. E 133/58 bylo vedeno i proti M. K. /později W./, která naposledy bydlela v Č., M. ulice č. 570, že však byla neznámého pobytu a proto byla /jako i další účastnice řízení R. S. / zastoupena ustanoveným opatrovníkem F. S. Podle názoru odvolacího soudu tu nebyla doložena nesprávnost postupu soudu v tomto exekučním řízení (sp. zn. E 133/58 bývalého Lidového soudu v Blansku). Proto odvolací soud potvrdil výrok rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správný podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu, ale zrušil výrok o nákladech řízení, který pokládal za nepřezkoumatelný

Odvolací soud ještě uváděl, že žalobkyní navrhované připuštění dovolání proti rozsudku odvolacího soudu nebylo jím připuštěno s tím, že v tomto rozhodnutí nejde o řešení nové otázky, jež by byla po právní stránce zásadního významu.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobkyni v řízení zastupoval, dne 16.12.2002 a dovolání ze strany žalobkyně bylo předáno na poště dne 15.1.2003 k doručení Okresnímu soudu v Blansku.

Dovolatelka navrhovala, aby dovolací sodu zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelka byla toho názoru, že její dovolání je přípustné podle ustanovení § 239 odst. 2 občanského soudního řádu a jako dovolací důvody uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Podle názoru dovolatelky jestliže v daném případě přešly nemovité věci v době od 25.2.1948 do 1.1.1990 na stát v dražebním řízení, provedeném zkrácenou formou, lze aplikovat na takový způsob pozbytí vlastnictví ustanovení § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Šlo tu o tvrzenou pohledávku státní spořitelny, jejíž původ i důvod v tomto řízení zůstal neprokázán. Dovolatelka byla v emigraci z rasových důvodů od roku 1939, svůj majetek v Čechách neopustila a byla toho názoru, že pohledávka, kterou vůči ní vymáhala státní spořitelna byla „pohledávkou vytvořenou uměle, pouze s cílem umožnit zestátnění majetku osob v emigraci“; se státní spořitelnou nebyla v žádném smluvním vztahu, v emigraci žádné dluhy neučinila a nikdy nebyla informována o tom, že by jí cokoli dlužila; její nemovitosti byly užívány státem bezplatně. Dovolatelka zastává názor, že tato právní věc měla být posouzena podle ustanovení § 2 zákona č. 87/1991 Sb., neboť jí byla způsobena majetková křivda v důsledku politické perzekuce a postupu státních orgánů a organizací porušujícího obecně uznávaná lidská práva; šlo tu tedy o případ přechodu věci na stát, který má na zřeteli ustanovení § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. a ustanovení § 2 odst. Č. 87/1991 Sb. Pokud jde o postup soudu v exekučním řízení (pod sp. zn. E 133/58 bývalého Lidového soudu v Blansku), poukazovala dovolatelka na to, že soud místo toho, aby jí doručoval písemnosti na její posledně známou adresu /ve smyslu ustanovení § 46 zákona č. 142/1950 Sb./, ustanovil jí opatrovníka podle ustanovení § 51 zákona č. 142/1950 Sb.; tato nesprávnost postupu soudu nemohla být již nyní v řízení o restitučním návrhu žalobkyně posouzena, protože uváděný spis z roku 1958 byl skartován. Za této situace nelze se, podle názoru dovolatelky, ztotožnit s názorem odvolacího soudu, že „řízení z roku 1958 probíhalo v souladu s tehdejším občanským soudním řádem“.

Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů.

Také v bodu 15 uváděných přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. je uloženo odvolacím soudům projednat odvolání proti rozhodnutím soudů prvního stupně, vydaným přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. /tj. před 1.1.2001/, jako tomu bylo i v tomto případě, a rozhodnout o těchto odvoláních podle dosavadních právních předpisů. Proto také odvolací soud s použitím těchto dosavadních právních předpisů rozhodoval v této právní věci o návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu podle dříve platného ustanovení § 239 odst. 1 občanského soudního řádu /ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb./.

Podle ustanovení § 239 odst. 2 občanského soudního řádu /ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb./ nevyhověl-li odvolací soud návrhu účastníka řízení na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

V usnesení Ústavního soudu ČR z 23.8.1995, III. ÚS 181/95, uveřejněném pod č. 19 /usnesení/ ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR byl zaujat právní názor, že za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu je nutno považovat zejména ta rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury soudů nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodnutí soudů v obdobných věcech.

V daném případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. e) zákona č. 87/1991 Sb a dospěl k závěru, že přešla-li věc v době od 25.2.1948 do 1.1.1990 na stát v dražebním řízení provedeném zkrácenou formou pro pohledávku státního peněžního ústavu z nezaplacené půjčky, nejde o případ uvedený v § 6 odst. 1 písm. e) zákona č. 87/1991 Sb.

Podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. e) zákona č. 87/1991 Sb. se povinnost vydat věc vztahuje na ty případy, kdy v rozhodném období věc přešla na stát v dražebním řízení provedeném zkrácenou formou na úhradu pohledávky státu.

V rozhodnutí uveřejněném pod č. 9/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo vyloženo, že o převzetí věci státem bez právního důvodu /§ 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb./ jde jen tehdy, jestliže stát převzal věc, aniž k tomu existoval právní důvod; citované ustanovení nedopadá na případy, kdy stát převzal věc na základě existujícího právního úkonu.

V nálezu Ústavního soudu ČR z 13.5.2003, II. ÚS 10/2000, uveřejněném pod č. 62 ve svazku 30 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, bylo zdůrazněno : Uspokojení restitučního nároku musí respektovat ustanovení i zákonné předpoklady; jejich vymezením zákonodárce projevil vůli narovnat majetkové vztahy mezi původními vlastníky odňatých věcí a státem, případě tím, kdo odňaté věci získal, pouze v omezené míře.

Při srovnání právních závěrů, k nimž dospěl odvolací soud ve svém rozsudku, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, s citovanými právními závěry z uveřejněné judikatury nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že toto rozhodnutí odvolacího soudu je rozhodnutím, které by se odchylovalo od ustálené judikatury soudů nebo by přinášelo judikaturu novou, jak to bylo k výkladu ustanovení § 239 odst. 2 občanského soudního řádu /ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb./ o soudním rozhodnutí po právní stránce zásadního významu uvedeno ve shora již citovaném usnesení Ústavního soudu ČR z 23.8.1995, III. ÚS 181/95.

Neshledal proto dovolací soud u dovolání dovolatelky předpoklady přípustnosti dovolání, jak byly stanoveny v § 239 odst. 2 občanského soudního řádu /ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb./.

Přikročil tedy dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu /v již uvedeném znění/ k odmítnutí dovolání, a to jako dovolání nepřípustného.

Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a ohledně nákladů řízení vynaložených žalovanou univerzitou v B. k dovolání dovolatelky, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení § 243b odst. 4 a § 224 odst. 1 občanského soudního řádu /ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb./ ustanovení § 150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i účastníku řízení, který byl v řízení úspěšný:, dovolací soud tu přihlížel k povaze projednávané právní věci i k obsahu zmíněného vyjádření k dovolání, rekapitulujícího stručně, co uvedená žalovaná univerzita uváděla již v řízení před soudy obou stupňů.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně 30.dubna 2004

JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru