Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 1411/2012Usnesení NS ze dne 13.02.2013

HeslaDržba
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.1411.2012.1
Dotčené předpisy

§ 130 odst. 3 obč. zák.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 1411/2012

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobců a) V. P., a b) J. P., obou bytem v P., zastoupených Mgr. Petrou Krnošovou, advokátkou se sídlem v České Lípě, Arbesova 409, proti žalované obci Blatce se sídlem Blatce, Houska 79, zastoupené JUDr. Marií Vítkovou, advokátkou se sídlem v České Lípě, Pátova 394/4, o zaplacení 127.320,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 7 C 134/2009, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, ze dne 30. září 2011, č. j. 73 Co 540/2010-121, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v České Lípě rozsudkem ze dne 15. července 2010, č. j. 7 C 134/2009-87, zamítl žalobu, jíž se žalobci domáhali, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit každému z nich částku 63.660,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Žalobci se po žalované domáhají náhrady škody, která měla vzniknout tím, že žalovaná jim na základě dvou kupních smluv prodala pozemky, které byly určeny k vydání oprávněným osobám podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“). Poté, co žalobci předmětné pozemky zhodnotili, když právě výše zhodnocení představuje škodu, jejíž náhrady se žalobci domáhají, byly pozemky vydány oprávněným osobám (restituentům). Po provedeném dokazování vzal soud prvního stupně za prokázané, že žalovaná na základě kupní smlouvy ze dne 21. 10. 1994 prodala žalobcům pozemky st. p. zastavěná plocha - zbořeniště o výměře 90 m2 a zahrada o výměře 215 m2 v obci Blatce. Dne 8. 11. 1999 pak žalobce b) uzavřel (jako kupující) se žalovanou kupní smlouvu, jejímž předmětem byla parcela p. č. 769/9 louka o výměře 1.061 m2 v obci Blatce. Jelikož obě kupní smlouvy byly neplatné podle § 5 odst. 3 zákona o půdě, rozhodl Okresní úřad v České Lípě – referát okresního pozemkového úřadu rozhodnutím ze dne 23. 8. 2001, č. j. PÚ-1228-4722012003, podle § 9 odst. 4 zákona o půdě tak, že vlastníky sporných pozemků jsou osoby oprávněné (restituenti) – J. K., L. K. a A. S., kteří byli jako vlastníci těchto nemovitostí zapsáni do katastru nemovitostí. V mezidobí však žalobci předmětné pozemky zhodnotili tím, že je osázeli trvalými porosty a provedli venkovní úpravy, přičemž cena zhodnocení byla znaleckým posudkem určena na částku 127.320,- Kč. Dále měl soud prvního stupně za prokázané, že žalovaná žalobcům vrátila částky, které přijala jako kupní ceny na základě smluv ze dnů 21. 10. 1994 a 8. 11. 1999.

Po právní stránce posoudil soud prvního stupně nárok žalobců jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení (§ 451 a násl. obč. zák.). Jelikož obě kupní smlouvy jsou absolutně neplatné pro rozpor se zákonem (§ 5 odst. 3 zákona o půdě), je plnění (zaplacené kupní ceny za předmětné pozemky) přijaté žalovanou na základě těchto kupních smluv bezdůvodným obohacením, které je povinna žalobcům vydat. Jestliže žalobci sporné pozemky již vydali restituentům (osobám oprávněným) a žalovaná žalobcům vrátila jimi uhrazené kupní ceny, bylo mezi účastníky vráceno vše, co bylo na základě absolutně neplatných právních úkonů poskytnuto. Domáhají-li se žalobci zhodnocení předmětných pozemků, poukázal soud prvního stupně na to, že žalobci nezhodnotili pozemky, které by vlastnicky náležely žalované, ale pozemky, jež jsou ve vlastnictví osob od žalované odlišných (restituentů – oprávněných osob), a proto se lze nároku na vydání bezdůvodného obohacení (jež by mělo představovat právě zhodnocení pozemků) domáhat toliko po vlastnících těchto pozemků. Nárok žalobců nemohl být úspěšně uplatněn podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), jednak proto, že neexistuje nezákonné rozhodnutí (které je předpokladem vzniku odpovědnosti podle § 20 zákona č. 82/1998 Sb.), neboť byly uzavřeny toliko dvě kupní smlouvy a nebylo vydáno žádné rozhodnutí, a jednak proto, že uzavření kupních smluv nelze považovat za nesprávný úřední postup (§ 22 zákona č. 82/1998 Sb.), protože v rámci žalované se nejedná o činnost spojenou s výkonem pravomoci státního orgánu. Soud prvního stupně připustil, že nárok žalobců by bylo možné podřadit pod náhradu škody podle § 420 obč. zák., avšak z důvodu, že právo na plnění plyne ze závazku, jehož titulem je bezdůvodné obohacení, nemůže již být způsobení škody právním důvodem vzniku takového závazku. Vzhledem k námitce promlčení vznesené žalovanou se soud prvního stupně dále zabýval tím, zda žalobci uplatněné právo není promlčené podle § 107 obč. zák., a uzavřel, že, jelikož k uplynutí subjektivní promlčecí doby došlo nejpozději v září 2004 a žaloba byla u soudu podána až dne 3. 7. 2009, tj. po marném uplynutí subjektivní (ale i objektivní) promlčecí doby, promlčeno je, a žalobu proto zamítl.

K odvolání žalobců přezkoumal napadené rozhodnutí Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, jenž je rozsudkem ze dne 30. září 2011, č. j. 73 Co 540/2010-121, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud se plně ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobci uplatněný nárok nelze shledat důvodným podle zákona č. 82/1998 Sb., a zdůraznil, že žalovaná při uzavírání kupních smluv se žalobci nevykonávala veřejnou správu, pouze v jejímž rámci je možné dovozovat vznik odpovědnosti za nezákonné rozhodnutí či nesprávný úřední postup podle zmíněného zákona. S ostatními právními závěry soudu prvního stupně se však odvolací soud již neztotožnil a poukázal na skutečnost, že od uzavření kupních smluv až do září 2002 (kdy žalobci napadli ústavní stížností rozhodnutí soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu v České Lípě ze dne 23. 8. 2001) byli žalobci oprávněnými držiteli předmětných pozemků (§ 130 odst. 1 obč. zák.), přičemž právě v tomto období došlo ke zhodnocení pozemků, jehož vydání se žalobci nyní domáhají a které je předmětem dané věci; oprávněným držitelům by pak podle § 130 odst. 3 obč. zák. měla náležet náhrada toho, co účelně vynaložili na věc vlastníka po dobu jejich oprávněné držby. Žalobci však před odvolacím soudem uvedli, že předmětné pozemky nikdy nepřestali užívat a že je neužíval nikdo jiný než oni, přičemž v době rozhodování odvolacího soudu byli vlastníky předmětných pozemků opět žalobci. Odvolací soud připomněl, že podmínkou přiznání nároku podle § 130 odst. 3 obč. zák. je vrácení věci, na níž oprávněný držitel vynaložil náklady, právě vlastníkovi. V posuzovaném případě ovšem tato podmínka splněna nebyla, jelikož žalobci předmětné pozemky nepřestali nikdy užívat (a nyní jsou opět jejich vlastníky), a proto nemohly být pozemky vráceny jejich vlastníkovi. Odvolací soud tak neshledal žalobu důvodnou a rozsudek soudu prvního stupně, byť z jiných důvodů, potvrdil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázali na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodů mají za to, že rozhodnutí je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Vadu řízení spatřují žalobci v tom, že odvolací soud nepostupoval v souladu se zásadou předvídatelnosti, když věc (na rozdíl od soudu prvního stupně) posoudil podle § 130 obč. zák., čímž jím bylo, podle jejich názoru, zabráněno se k tomuto právnímu posouzení vyjádřit, přičemž zmiňují nález Ústavního soudu ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 777/07. Dále žalobci zpochybňují závěr odvolacího soudu, že nedošlo k vrácení předmětných pozemků jejich vlastníkovi. Tvrdí, že zhodnocené pozemky vrátili žalované, neboť jedině ta je podle zákona o půdě mohla vydat osobám oprávněným. Bylo proto povinností soudu zkoumat, kdy byly pozemky vráceny žalované a nikoliv oprávněným osobám. Rovněž namítají, že pokud by bylo posouzení věci odvolacím soudem podle § 130 obč. zák. správné, byly by pozemky „vráceny“ okamžikem, kdy došlo ke změně zápisu vlastnického práva ve prospěch restituentů v katastru nemovitostí. S ohledem na okolnosti projednávané věci jsou přesvědčeni, že nárok je třeba posoudit i s přihlédnutím k ustanovení § 3 obč. zák., neboť žalovaná porušila povinnost, kterou jí ukládal zákon o půdě v § 5 odst. 3, přičemž tento zákon současně vylučuje, aby žalobci nárok uplatnili vůči restituentům. Je proto podle žalobců žádoucí, aby následky svého protiprávního jednání nesla žalovaná, tedy aby jí byla uložena povinnost nahradit jim škodu (v podobě zhodnocení pozemků), která jim vznikla. Jako nedůvodnou žalobci shledávají námitku promlčení vznesenou žalovanou, neboť jsou s ohledem na závěry přijaté v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2148/2000 přesvědčeni, že jim nemohla začít běžet promlčecí doba po dobu, kdy byli zapsáni v katastru nemovitostí jako vlastníci (tj. do srpna 2008), protože až poté se dověděli, že nejsou vlastníky předmětných pozemků. Okolnost, že měli již dříve možnost se dozvědět o těchto skutečnostech, podle nich není rozhodná. Dále tvrdí, že jimi uplatněný nárok měl být správně posouzen podle § 420 obč. zák., případně podle zákona č. 82/1998 Sb., byť připouští, že žalovaná vystupovala jako účastník soukromoprávního vztahu, ale i v tomto postavení musela při prodeji pozemků dodržovat úřední postup a zákony (především zákon o půdě). Konečně žalobci brojí i proti výroku o náhradě nákladů řízení, který považují za rozporný s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.), neboť mají za to, že vzhledem k okolnostem projednávané věci bylo namístě postupovat podle § 150 o. s. ř. S ohledem na shora uvedené navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. článek II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení), zastoupenými advokátkou (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Objektivně přípustné není dovolání proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu, jímž tento soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Takové rozhodnutí má povahu usnesení a nejde o rozhodnutí ve věci samé ani o žádné z usnesení, jež jsou vyjmenovány v ustanoveních § 238, § 238a a § 239 o. s. ř. (k otázce přípustnosti dovolání proti nákladovému výroku srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Proti výroku I. téhož rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [aniž by šlo o případ přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, jenž by byl odvolacím soudem zrušen], může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy především má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

V posuzované věci spočívá rozsudek odvolacího soudu na právním závěru, že žalobci (jako držitelé) nevrátili předmětné pozemky jejich vlastníkovi, neboť je nikdy nepřestali fakticky užívat, a proto nebyla splněna podmínka nezbytná k tomu, aby jim jako oprávněným držitelům mohl být vůči vlastníkovi přiznán nárok na náhradu nákladů, které účelně vynaložil na věc po dobu jejich oprávněné držby podle § 130 odst. 3 obč. zák.

Zpochybňují-li žalobci závěr odvolacího soudu o tom, že předmětné pozemky nevrátili jejich vlastníkovi, vytýkají tak odvolacímu soudu nesprávné hodnocení v řízení provedených důkazů, přičemž jde o označení otázek nikoliv právních, nýbrž skutkových (zde především závěr, že žalobci předmětné pozemky žalované nikdy nevrátili, neboť dle jejich vlastních tvrzení je nikdy nepřestali užívat a v rozhodném období je neužíval nikdo jiný než oni, přičemž zmíněná kontinuita užívání není v dovolání zpochybněna), které rozsudek po právní stránce zásadně významným nečiní a přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládají. Nelze k nim přihlížet především proto, že jde o námitky podřaditelné (nanejvýše) dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř., jenž zde však dovolatelům k dispozici není.

Žalobci svůj nárok v žalobě vymezili jako nárok na vydání náhrady za zhodnocení pozemků (vysazení trvalých porostů, vybudování plotů a plotových vrat, včetně betonových a kamenných prahů), jež provedli v době od uzavření (absolutně neplatných) kupních smluv na tyto pozemky až do září 2002, tj. v době, kdy byli v dobré víře, že předmětné pozemky vlastní. Jestliže takto vymezený nárok odvolací soud posoudil podle ustanovení § 130 odst. 3 obč. zák., podle kterého má oprávněný držitel vůči vlastníkovi nárok na náhradu nákladů, které účelně vynaložil na věc po dobu oprávněné držby, a to v rozsahu odpovídajícím zhodnocení věci ke dni jejího vrácení, přičemž obvyklé náklady související s údržbou a provozem se nenahrazují, jde o právní posouzení zcela přiléhavé.

Pro úplnost se Nejvyššímu soudu jeví vhodné ještě dodat, že z ustanovení § 130 odst. 3 obč. zák. vyplývá, že oprávněný držitel má vůči vlastníkovi nárok na náhradu nákladů, které účelně vynaložil na věc po dobu oprávněné držby, a to v rozsahu odpovídajícím zhodnocení věci ke dni jejího vrácení. Je tak zřejmé, že výši a dokonce i existenci nároku oprávněného držitele nelze určit dříve, než je věc vrácena vlastníkovi, neboť až v tomto okamžiku je patrné, zda vůbec a případně v jaké výši nárok vznikl. Z tohoto důvodu také držitel nemůže požadovat uspokojení nároku před vrácením věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2000, sp. zn. 22 Cdo 1806/98, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2012, sp. zn. 22 Cdo 3404/2010). Jelikož ze skutkových zjištění učiněných odvolacím soudem (jak shora vysvětleno v dovolacím řízení zásadně nezpochybnitelných) se podává, že žalobci předmětné pozemky, jež jako oprávnění držitelé zhodnotili, nikdy nevrátili vlastníkovi těchto pozemků, je pak správný i závěr odvolacího soudu, že nebyla splněna podmínka pro přiznání nároku žalobců podle § 130 odst. 3 obč. zák.

Nelze ani přisvědčit námitkám žalobců, že jimi uplatněný nárok by bylo možné posoudit podle zákona č. 82/1998 Sb. Žalovanou totiž nebylo vydáno nezákonné rozhodnutí, které by bylo později pro svoji nezákonnost zrušeno či změněno (§ 20 ve spojení s § 8 zákona č. 82/1998 Sb.), a uzavření kupních smluv na prodej předmětných pozemků není možné považovat za nesprávný úřední postup (§ 22 zákona č. 82/1998 Sb.), a to minimálně již z toho důvodu, že uzavírání kupních smluv na prodej majetku obce není výkonem veřejné správy. V obecné rovině lze přitom uvést, že výkonem veřejné moci (ve smyslu § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.) není nakládání s majetkem územního celku, a to ani v případě, že při něm (např. při uzavírání kupní smlouvy o prodeji věci ve vlastnictví územního celku) dojde k porušení pro něj stanovených pravidel (srov. Vojtek, P. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 130).

V řízení uplatněná tvrzení žalobců přitom v daném případě nadávají ani dostatečný podklad pro zvažování obecné odpovědnosti za škodu ve smyslu § 420 obč. zák. Odpovědnost žalované za škodu ve smyslu tohoto ustanovení by mohla být dána pouze tehdy, pokud by její zaviněné protiprávní jednání bylo příčinou vzniku škody na straně dovolatelů. Uvádějí-li dovolatelé, že svým počínáním zvýšili hodnotu pozemků ve vlastnictví žalované, jejichž řádnými vlastníky se následně sami stali, a nabyli tak prospěchu z jejich zhodnocení, pak by bylo možno jen stěží hovořit o vzniku škody na jejich straně, o němž by naopak bylo možno uvažovat především tehdy, mělo-li by dovolali provedené zhodnocení za následek, že kupní cena, za niž následně pozemky dovolatelé koupili od osob, jímž byly tyto pozemky vydány v restituci, byla zvýšena oproti ceně, kterou dovolatelé zaplatili žalované na základě původních absolutně neplatných kupních smluv, což ovšem v řízení nikterak tvrzeno nebylo. Nevymezili-li tedy dovolatelé relevantním způsobem škodu, která jim měla být způsobena protiprávním jednáním žalované, pak není důvodu cokoliv vytýkat závěrům soudů nižších stupňů, jež v projednávané věci neshledaly prostor pro aplikaci ustanovení § 420 obč. zák.

Dovolávají-li se žalobci uplatnění korektivu dobrých mravů (tj. aby bylo žalované uloženo nahradit žalobcům jím vzniklou škodu s odkazem na ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák.), je třeba uvést, že podle ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. nelze právo založit, lze pouze (pro rozpor s dobrými mravy) odepřít ochranu jeho výkonu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. prosince 2000, sp. zn. 22 Cdo 1148/99, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, ročník 2001, sv. 4, s. 113, nebo nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. prosince 1995, sp. zn. II. ÚS 190/94, publikovaný pod č. 87 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ročník 1995, sv. 4, s. 313). Soud proto nemůže s odkazem na § 3 odst. 1 obč. zák. svým rozhodnutím konstituovat povinnost žalované k poskytnutí požadované náhrady (plnění), pokud tato povinnost nevyplývá z žádného zákonného ustanovení či konkrétního právního úkonu.

Rozsudek odvolacího soudu po právní stránce zásadně významným nečiní ani další námitky žalobců, které navozují otázky, na nichž rozhodnutí o věci samé nespočívá (tj. námitky proti promlčení žalobci uplatněného práva či proti délce období, po kterou byli žalobci v dobré víře, že pozemky vlastní). V tomto směru je vhodné připomenout, že odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního stupně) posoudil věc podle ustanovení § 130 obč. zák., a proto již otázku promlčení práva žalobců vůbec neposuzoval; závěr o ztrátě dobré víry žalobců pak neodvíjel od duplicity zápisu v katastru nemovitostí, jak se dovolatelé domnívají, ale od podání ústavní stížnosti ze dne 16. 9. 2002 (viz. str. 6 napadeného rozhodnutí odvolacího soudu).

Na přípustnost dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nelze usuzovat ani z žalobci namítané vady řízení (výtky, že rozsudek odvolacího soudu je tzv. překvapivým rozhodnutím), která způsobilým dovolacím důvodem není, nejde-li v takovém případě o řešení „kvalifikované“ právní otázky (ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř.), týkající se aplikace procesního práva a mající vliv na rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2010, sp. zn. 33 Cdo 836/2008, nebo usnesení téhož soudu ze dne 19. února 2008, sp. zn. 22 Cdo 3574/2006, publikované v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 5780, sešit 7/2008, dále např. nález Ústavního soudu ze dne 10. května 2005, sp. zn. IV. ÚS 128/05, nebo nález ze dne 18. března 2009, sp. zn. I. ÚS 2884/08, případně též usnesení téhož soudu ze dne 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10). Přitom platí, že k vadám řízení přihlíží dovolací soud jen tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.), což v posuzované věci splněno není, stejně jako zde není ani tvrzena vada řízení spojená se shora zmíněnou kvalifikovanou právní otázkou. Pokud žalobci namítají nedostatek poučení podle § 118a o. s. ř. odvolacím soudem o změně jeho názoru na právní kvalifikaci žalovaného nároku, přehlížejí, že postačují-li v řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy k objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, jako tomu bylo i v daném případě, není třeba k poučení podle § 118a odst. 2 o. s. ř. přistupovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005). V tomto směru je nutné dále uvést, že v dovolání nejsou nikterak zpochybněny závěry odvolacího soudu o nepřetržitém užívání předmětných pozemků žalobci v rozhodném období (tento závěr přitom vychází ze samotného tvrzení žalobců v odvolacím řízení), přičemž právě takové zpochybnění by mohlo zvrátit napadené rozhodnutí odvolacího soudu, a proto zde nejsou aplikovatelné ani závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 777/07, neboť žalobci ani v dovolacím řízení nenaznačují, v čem by jejich obrana proti shora uvedenému závěru měla spočívat (a jak bylo uvedeno výše, dokonce ani nenaznačují, že by tento závěr nebyl přiléhavý).

Závěry odvolacího soudu jsou tedy zcela v souladu s příslušnými hmotněprávními ustanoveními zákona i jejich výkladem obsaženým v judikatuře Nejvyššího soudu, a není tak důvodu považovat jeho rozhodnutí za zásadně právně významné dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a proto Nejvyšší soud dovolání podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalované, jež by na jejich náhradu měla v zásadě právo, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 13. února 2013

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru