Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 1408/2020Usnesení NS ze dne 02.12.2020

HeslaZmírnění křivd (restituce)
Církev (náboženská společnost)
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.1408.2020.1
Dotčené předpisy

§ 8 odst. 1 písm. a) předpisu č. 428/2012 Sb.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 1408/2020-131

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce: Arcibiskupství olomoucké, identifikační číslo osoby 004 45 151, se sídlem v Olomouci, Wurmova 562/9, zastoupené JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 4 – Podolí, Na Podkovce 281/10, za účasti: Lesy České republiky, s.p., identifikační číslo osoby 421 96 451, se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, zastoupen JUDr. Janem Nemanským, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, o vydání pozemků oprávněné osobě a nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 65/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 12. 2019, č. j. 1 Co 32/2019-100, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit účastníku řízení (Lesy České republiky, s.p.) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jana Nemanského, advokáta se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1.

Odůvodnění:

(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)

V záhlaví označeným rozsudkem, výrokem pod bodem I, Vrchní soud v Olomouci (dále jen jako „odvolací soud“) potvrdil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 5. 2019, č. j. 23 C 65/2016-63, jímž byla zamítnuta žaloba požadující nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Olomoucký kraj, ze dne 27. 5. 2016, sp. zn. SPU-139242/2013/R456/RR19378, č. j. SPU265633/2016/21/Na, tak, že se žalobci vydávají pozemky parc. č. 1792/9, parc. č. 1791/2, parc. č. 1791/3, parc. č. 1792/12, a parc. č. 1792/36, vše v katastrálním území Adolfovice a pozemek parc. č. 6922/6 v katastrálním území Domašov u Jeseníka (dále jen „předmětné pozemky“); současně bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

Rozhodnutí obou soudů nižších stupňů jsou odůvodněna závěrem, že předmětné pozemky nelze žalobci – oprávněné osobě podle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu publikovaného pod č. 177/2013 Sb.; dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“ – vydat pro překážku jejich zastavěnosti ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) cit. zákona, jednak proto, že na nich byly zřízeny stavby lanových drah a lyžařských vleků coby stavby trvalého či relativně trvalého charakteru, spojené se zemí pevným základem, jež jsou ke svému účelu dosud i užívány a jsou ve vlastnictví jiné osoby než státu či oprávněné osoby, a jednak proto, že jejich nezastavěné části slouží jako sjízdné trasy, jež jsou funkčně spojeny se stavbami, spolu s nimiž tvoří ucelené lyžařské areály (Červenohorské sedlo a Filipovice).

Rozsudek odvolacího soudu ve výroku I, toliko v rozsahu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k pozemku parc. č. 6922/6 v katastrálním území Domašov u Jeseníka, a pozemkům parc. č. 1791/3, parc. č. 1792/12, a parc. č. 1792/36 v katastrálním území Adolfovice, napadl dovoláním žalobce (dále také jako „dovolatel“); splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje dovolatel v naplnění (v dovolání dále konkretizovaných) hledisek dle ustanovení § 237 o. s. ř.; jako dovolací důvod ohlašuje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 věta první o. s. ř.). Konkrétně namítá, že podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (poukazuje především na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5144/2017), kterou odvolací soud nerespektoval (čímž zasáhl do práva žalobce na spravedlivý proces), nejsou nezastavěné části předmětných pozemků dotčeny výlukou dle § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb.; poukazuje na skutečnost, že předmětné pozemky další účastník ani neužívá, nýbrž jsou předmětem nájmů a jejich vydáním bez dalšího nedojde ke změně jejich využití. V případě jejich vydání by žalobci nezbylo jenom tzv. holé vlastnictví, neboť by vstoupil do práv pronajímatele a mohl inkasovat nájemné; není zde proto ani veřejný zájem na nevydání předmětných pozemků. Dále namítá, že některé z vleků jsou užívány neoprávněně, neboť jejich užívání bylo povoleno jen jako dočasné a měly být již odstraněny, pročež na pozemky jimi zastavěné nemůže dopadat restituční výluka. Konečně dle dovolatele nic nebrání ani vydání části pozemku parc. 6922/6 v katastrálním území Domašov u Jeseníka tvořící tzv. černou sjezdovku, která není aktuálně využívána.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.

Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalobcem), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř., se Nejvyšší soud zabýval tím, zda je dovolání přípustné.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (srov. § 237 o. s. ř.).

Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1, věta první, o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. § 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).

Podle ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. (stejně tak jako podle výkladových pravidel, k nimž dospěla rozhodovací praxe při aplikaci jiných, dříve vydaných restitučních přepisů, zejm. u obdobného ustanovení § 11 odst. písm. c/ zákona č. 229/1991 Sb.), je překážkou vydání pozemku nejenom přímá zastavěnost v restituci nárokovaného pozemku stavbou (či její částí) zřízenou na pozemku po vzniku majetkové křivdy, tj. zastavěnost pozemku v doslovném smyslu, ale též bezprostřední funkční souvislost pozemku se stavbou a jeho nezbytnost k užívání stavby. Tím lze pak rozumět i situace, kdy pozemek tvoří s objekty výstavby jeden (nedělitelný) funkční celek. Proto je třeba u nárokovaného pozemku vždy přihlížet i k případné celkové funkční provázanosti s jinými pozemky a stavbami, tvoří-li tyto vzájemně provázaný soubor staveb (areál, jako funkční celek); srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3524/2018, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3505/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2547/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2817/2019. Navíc v případě zastavění pozemku stavbou jiného vlastníka než státu nebo oprávněné osoby, jak je tomu i v nyní posuzované věci, nevyžaduje § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. naplnění dalších znaků – zřízení stavby v souladu se zákonem a užívání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 547/2019), pročež není pro posouzení existence restituční výluky významné, že některé vleky na předmětných pozemcích byly (dle tvrzení žalobce) užívány protiprávně.

V obecné rovině proto platí, že souvisí-li dle skutkových zjištění požadovaný pozemek bezprostředně se stavbou a je nezbytný k jejímu užívání, bude ve vztahu k němu naplněna restituční výluka dle § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. a pozemek vydat nelze; vydání takového pozemku nelze odůvodnit ani interpretační zásadou ex favore restitutionis, neboť ani ta neumožňuje soudům překročit meze restituce stanovené zákonodárcem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1191/2020, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2920/2019, nebo ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4524/2018; dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2000, sp. zn. I. ÚS 479/99, ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 1782/16, nebo ze dne 18. 8. 2020, sp. zn. IV. ÚS 2008/20). Výlukové ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. (na rozdíl od jinak obdobně formulovaného § 11 odst. 1 písm. c/ zákona o půdě) přitom v části za středníkem výslovně počítá i s tou eventualitou, že pozemek je zastavěn stavbou ve vlastnictví „jiné osoby než je stát nebo oprávněná osoba“ a že výluka dopadá i na část pozemku, která je „s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k užívání stavby“. Není proto pochyb, že zmíněná výluka předpokládá i tu eventualitu, že jsou nárokované pozemky v nájmu třetí osoby, pročež pro posouzení, jsou-li naplněny předpoklady pro aplikaci daného výlukového ustanovení či nikoliv, nemusí být bez dalšího rozhodující, že by žalobce (oprávněná osoba) v případě vydání předmětných pozemků vstoupil do práv a povinností z nájemní smlouvy místo dosavadního pronajímatele (povinné osoby).

Nelze ovšem přehlédnout, že důvodem existence restitučních výluk je působení konkrétního veřejného zájmu nebo práv třetích subjektů, jež v určitém případě převažují nad restitučním nárokem na vydání původních pozemků (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 2. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 1499/07, bod 37, či usnesení téhož soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3714/12, bod 11). Proto lze v určitých případech při interpretaci výlukových ustanovení – například, jde-li o posouzení, zda požadovaný pozemek se stavbou souvisí „bezprostředně“ a je „nezbytně nutný“ k jejímu užívání (kdy tato kritéria mohou být nepochybně naplněna v různé „míře“ a hranice, kdy je dikce výlukového ustanovení naplněna, nemusí být zřetelná) – přihlížet i k veřejnému zájmu a zvažovat, zda převáží nad zájmem restitučním z hlediska proporcionality (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3086/2019); jde však o posouzení veřejného zájmu sledovaného relevantním výlukovým ustanovením, nikoli o veřejný zájem v širším smyslu (např. posuzování „užitečnosti“ současného využití pozemků – ostatně není ani možné učinit skutkové zjištění o tom, jak bude využití pozemků dotčeno jejich vydáním oprávněné osobě). V kontextu ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. jde tedy o posouzení, zda požadovaný pozemek (či jeho část) natolik bezprostředně souvisí a je nezbytný k užívání stavby v takové míře, že jeho vydáním byl by popřen smysl výlukového ustanovení.

Právě s ohledem na výše vyložené kritérium veřejného zájmu pak výjimečně není vyloučeno vydání některých pozemků, byť jsou součástí určitého funkčního celku, a je možné po mimořádně pečlivém zvážení konkrétních místních podmínek, potažmo toho, zda lze některý pozemek nebo jeho část oddělit bez toho, že by byla dotčena funkční propojenost staveb či ostatních pozemků, a dále bez toho, že by došlo k porušení některé z funkcí, které funkční celek plní, učinit závěr o tom, že restituční výluka na daný pozemek nedopadá (srov. přiměřeně např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2720/2015, nebo ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, a nález Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. I. ÚS 217/17). Obdobně je pak výjimečně možné zvážit – v případě toliko „volného“ spojení pozemků se stavbou – zda by určitý areál mohl plnit svou funkci i v redukované míře po vydání některých pozemků (srov. přiměřeně rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3016/2012, ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 220/2014, a jeho usnesení ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2392/2013). Takový závěr je však vždy závislý na konkrétních skutkových zjištěních učiněných v dané věci, a proto ani výše uvedené eventuality nemusí bez dalšího vést k vydání nárokovaných pozemků; ostatně nelze v tomto směru pominout, že rozhodovací praxe dovolacího soudu připouští – jde-li o interpretaci ustanovení § 8 odst. 1 písm. a/ zákona č. 428/2012 Sb. (v něm uvedené hledisko bezprostřední souvislosti pozemku se stavbou a nezbytné nutnosti k užívání stavby) – i podstatně volnější spojení pozemku se stavbou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3086/2019), resp. vydání pozemků, které neohrožují funkční propojení ostatních nemovitostí bezprostředně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4474/2014). Nejsou proto bez dalšího přenositelné (zobecnitelné) závěry vyslovené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5144/2017, na které dovolatel odkazuje, neboť šlo právě o případ, kdy – na základě individuálních skutkových zjištění učiněných v dané věci – byl aprobován závěr odvolacího soudu, že předpoklady výlukového ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. nejsou naplněny v takové míře, aby veřejný zájem tímto ustanovením sledovaný převýšil zájem restituční.

Dovolacímu soudu přísluší pak posouzení funkční souvislosti požadovaných pozemků se stavbami, existenci uceleného areálu i okolností umožňujících vydat některé nemovitosti v areálu učiněné soudy nižších stupňů přezkoumat toliko v případě, kdyby jejich úvahy byly zjevně nepřiměřené, nezohledňující podstatné skutkové okolnosti či měřítka, jež jsou pro takové posouzení relevantní (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1910/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2101/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4533/2018).

Takovým defektem úvaha odvolacího soudu v posuzované věci netrpí, jestliže v odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí (viz bod 8 i s odkazem na bod 95 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, s jehož závěry se odvolací soud v této otázce plně ztotožnil) vskutku logicky vyložil důvody, jež jej vedly k závěru, že ani nezastavěné části předmětných pozemků nelze vydat. V obecné rovině není ostatně ani překvapivé, dospěje-li soud k závěru o bezprostřední funkční souvislosti sjezdové trati se stavbami lanových drah, či vleků (toliko přiměřeně srov. i rozhodovací praxi vztahující se k zákonu č. 95/1999 Sb. – usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 35/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3856/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3608/2007, jejíž závěry ovšem bez dalšího nevylučují, aby v některých případech byl dosažen závěr opačný), neboť provoz lyžařského vleku či lanovky sám o sobě zásadně význam nemá. V posuzované věci se ze skutkových zjištění podává, že předmětné pozemky, resp. jejich nezastavěné části, slouží výlučně jako sjezdové tratě a nelze učinit závěr o jejich toliko volném spojení se stavbami ani uvažovat o tom, že by lyžařské areály mohly plnit svou funkci v redukované míře.

Uvedené závěry vztahují se také na část pozemku parc. č. 6922/6 v k. ú. Domašov u Jeseníka tvořící tzv. černou sjezdovku, která je dle skutkových zjištění soudů nižších stupňů také součástí lyžařského areálu, když je napojena na výstupní a nástupní bod lanovky a v případě příznivých sněhových podmínek je k dispozici lyžařské veřejnosti.

Z uvedeného vyplývá závěr o nepřípustnosti dovolání [o konformitě rozhodnutí odvolacího soudu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, aniž byly by dány důvody k jinému posouzení těchto dovolacím soudem již vyřešených právních otázek, kdy závěry odvolacího soudu – jak již výše rozvedeno – nejsou v rozporu ani s usnesením Nejvyššího ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5144/2017, které – při zohlednění týchž judikatorních závěrů – vychází ze specifických (oproti projednávané věci odlišných) skutkových zjištění, nehledě na to, že také nejde o meritorní rozhodnutí].

Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), v celém rozsahu nepřípustné dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.; dovolání žalobce bylo odmítnuto, přičemž k nákladům (k náhradě oprávněného) účastníka řízení (Lesy České republiky, s.p.), jenž se prostřednictvím svého zástupce (advokáta) vyjádřil k dovolání, patří odměna advokáta ve výši 3 100 Kč [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 9 odst. 4 písm. b/, § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovenou paušální sazbou 300 Kč na jeden vykonaný úkon právní služby (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) v částce 714 Kč.

Shora odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu (http://nalus.usoud.cz).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 2. 12. 2020

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru