Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 1406/2020Usnesení NS ze dne 26.05.2020

HeslaPřípustnost dovolání
Církev (náboženská společnost)
Zmírnění křivd (restituce)
Stavba
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.1406.2020.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 8 odst. 1 písm. f) předpisu č. 428/2012 Sb.

§ 2 odst. 1 písm. k) předpisu č. 183/2006 Sb.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 1406/2020-122

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce Lesy České republiky, s. p., se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, identifikační číslo osoby: 42196451, zastoupeného JUDr. Ing. Milošem Olíkem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1683/127, za účasti Kongregace Milosrdných sester III. řádu sv. Františka v Opavě, se sídlem v Opavě, Kylešovská 677/8, identifikační číslo osoby: 00406155, zastoupené Mgr. Romanem Krakovkou, advokátem se sídlem v Ostravě, Pivovarská 1504/8, o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 73/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. prosince 2019, č. j. 1 Co 34/2019-97, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen nahradit účastnici řízení náklady dovolacího řízení ve výši 4.114,- Kč k rukám jejího zástupce, Mgr. Romana Krakovky, advokáta se sídlem v Ostravě, Pivovarská 1504/8, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ostravě (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. 4. 2019, č. j. 23 C 73/2016-64, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby účastnici řízení nebyl vydán pozemek parc. č. 1472/12 v katastrálním území Velký Týnec (dále „předmětný pozemek“) a takto bylo nahrazeno rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Olomoucký kraj, ze dne 22. 7. 2016, sp. zn. 214565/2013/R553, č. j. SPU 317687/2016/121/KJ (výrok I.). Žalobci uložil povinnost nahradit účastnici řízení k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 12.342,- Kč (výrok II.).

Vrchní soud v Olomouci (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 4. 12. 2019, č. j. 1 Co 34/2019-97, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o povinnosti žalobce nahradit účastnici řízení k rukám jejího zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 10.406,- Kč (výrok II.).

Rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou odůvodněna závěrem, že byly naplněny veškeré podmínky pro vydání předmětného pozemku oprávněné osobě (účastnici řízení) podle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, ve znění nálezu Ústavního soudu publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále „zákon č. 428/2012 Sb.“), včetně podmínek negativních, tedy že není dána ani překážka vydání věci ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. Soudy nižších instancí konstatovaly, že předmětný pozemek je sice dotčen stavbou technické infrastruktury (vybudováním Suché nádrže – poldru na potoku Beroňka, lokalita Wz3-1) vymezené ve schváleném územním plánu obce Velký Týnec, nicméně výlukový důvod upravený v ustanovení § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. přesto naplněn není, neboť práva k předmětnému pozemku v souvislosti s výstavbou tzv. suchého poldru lze zajistit zřízením věcného břemene. Dovodily přitom, že poloha předmětného pozemku v retenční části tzv. suchého poldru, jakož i samotný charakter tohoto melioračního zařízení, zcela neznemožňuje výkon vlastnického práva, ba naopak umožňuje předmětný pozemek jeho vlastníkem užívat i hospodářsky, typicky jako louky a pastviny. Za nedůvodnou tudíž označily námitku žalobce o vzniku tzv. holého vlastnictví účastnice řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež považuje za přípustné ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu (reprezentované v dovolání konkretizovanými rozhodnutími) při řešení otázky naplnění podmínek aplikace výlukového ustanovení § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. Namítal, že v důsledku vydání předmětného pozemku bude účastnici řízení v rozporu s účelem naturální restituce podle zákona č. 428/2012 Sb. navráceno toliko holé vlastnictví k odňaté nemovitosti, neboť konkrétní okolnosti případu brání ve výkonu jakékoli ze složek vlastnického práva. Dále má za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to „zda zatravnění a sečení pozemku naplňuje veškeré znaky jeho požívání a užívání, a tedy umožňuje restituentovi plnou realizaci veškerých složek vlastnického oprávnění.“ Dovolatel ve prospěch argumentace o absenci podmínek pro vydání předmětného pozemku polemizuje i s institutem paušální finanční náhrady (§ 15 a 16 zákona č. 428/2012 Sb.). Domnívá se rovněž, že se odvolací soud odchýlil od konstantní judikatury dovolacího soudu při aplikaci ustanovení § 121 o. s. ř., neboť v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl skutečnost, jež mu je známa z jeho úřední činnosti, aniž by účastníkům řízení umožnil se k této skutečnosti vyjádřit a případně prokázat, že poznatek o tzv. úředně známé skutečnosti není správný. V této souvislosti dovolatel poukazuje též na porušení jeho práva na spravedlivý proces. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Účastnice řízení vyjádřila nesouhlas s podaným dovoláním, přičemž zdůraznila, že vydání předmětného pozemku nebrání žádná překážka dle zákona č. 428/2012 Sb. Za nesprávný označila názor žalobce, že oprávněným osobám mohou být vydány pouze pozemky, ke kterým bude oprávněným osobám svědčit ničím neomezené vlastnické právo, neboť i věcné břemeno pozemek zatíží a omezí práva jeho vlastníka. Navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl jako nepřípustné, popřípadě zamítl jako nedůvodné.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 4. 12. 2019 (srovnej čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobce přípustné (§ 237 o. s. ř.).

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání není přípustné. Sluší se uvést, že dovolatel v souvislosti s jím vymezenými důvody přípustnosti dovolání (kromě výtky týkající se tzv. úředně známé skutečnosti) předkládá obsahově totožnou otázku [zda je dán výlukový důvod obsažený v ustanovení § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. tehdy, nachází-li se na nárokovaném pozemku meliorační zařízení]. Pomine-li dovolací soud, že pro tutéž otázku nemůže nalézt současné uplatnění důvod přípustnosti dovolání spočívající v potřebě řešit nově otázku dosud neřešenou a v požadavku korigovat posouzení odvolacího soudu v otázce dovolacím soudem již vyřešené (z logiky věci je vyloučeno, aby bylo posouzeno odchylně něco, co ještě nebylo řešeno), považuje dovolací soud za nezbytné podotknout, že nastolenou právní otázku odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není žádného důvodu se odchylovat ani v individuálně daných poměrech posuzované věci.

Podle ustanovení § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. věc nelze vydat v případě, že se jedná o část pozemku nebo stavby, která je potřebná pro uskutečnění veřejně prospěšné stavby dopravní nebo technické infrastruktury, vymezenou ve schválené územně plánovací dokumentaci, pro kterou lze práva k pozemkům a stavbám vyvlastnit; to neplatí, postačí-li pro veřejně prospěšnou stavbu zřízení věcného břemene.

Překážkou pro vydání nemovitosti ve smyslu uvedeného ustanovení je veřejný zájem na vybudování veřejně prospěšných staveb dopravní a technické infrastruktury, pro nějž by bylo lze nemovitosti vyvlastnit [srovnej např. § 170 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů – dále „zákon č. 183/2006 Sb.“], vyjádřený ve schválené územně plánovací dokumentaci; rozhodujícím hlediskem pro posouzení, kdy je ve smyslu interpretovaného „výlukového“ ustanovení zákona nutné právo k části pozemku vyvlastnit (formou odnětí vlastnického práva) a kdy postačí zřízení věcného břemene, je pak okolnost, zda by církevní právnická osoba k této části pozemku, dotčené takovou stavbou, mohla po jejím vydání realizovat své vlastnické právo či nikoliv (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 349/2017, jež bylo publikováno pod číslem 115/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a jež je, stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu, přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz, a přiměřeně i nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, nález Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. I. ÚS 2811/18 – zmíněná rozhodnutí, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz). Pokud možnost vyvlastnění stavby či pozemku upravují – vedle zákona č. 183/2006 Sb. – i další právní předpisy [expropriační titul je upraven i v ustanovení § 55a zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů – dále „zákon č. 254/2001 Sb.“], pak to nic nemění na tom, že v případech veřejně prospěšných staveb technické infrastruktury, o niž jde – jak bude dále zmíněno –iv poměrech projednávané věci, bude postačujícím vyvlastňovacím titulem ustanovení § 170 zákona č. 183/2006 Sb.

Pojem stavba technické infrastruktury je třeba – se zřetelem na zachování principu jednotnosti a nerozpornosti právního řádu (k tomu srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 129/16) – vykládat jako týž výraz použitý v ustanovení § 2 odst. 1 písm. k) zákona č. 183/2006 Sb., kde se rovněž uvádí jednak jeho definiční vymezení („vedení a stavby a s nimi provozně související zařízení technického vybavení“), a dále příkladmý (srovnej např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 12. 2010, č. j. 5 Ao 6/2010-65 – tento rozsudek je přístupný na internetových stránkách Nejvyššího správního soudu http://www.nssoud.cz) výčet objektů, jež do této kategorie spadají („vodovody, vodojemy, kanalizace, čistírny odpadních vod, stavby ke snižování ohrožení území živelními nebo jinými pohromami, stavby a zařízení pro nakládání s odpady, trafostanice, energetické vedení, komunikační vedení veřejné komunikační sítě a elektronické komunikační zařízení veřejné komunikační sítě, produktovody a zásobníky plynu“). Územně plánovací dokumentací se ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 písm. n) zákona č. 183/2006 Sb. rozumí 1. zásady územního rozvoje, 2. územní plán, 3. regulační plán. Územní plán obecně vymezuje koncepci rozvoje daného území (například obce), ochranu hodnot a prostorové uspořádání, jakož i koncepci veřejné infrastruktury. Kromě nejdůležitějších prvků obsahu územního plánu, kterými je vymezení zastavěného území a zastavitelných ploch, obsahuje vymezení veřejně prospěšných staveb a opatření (§ 43 odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb.).

K relevantním otázkám hmotného práva, jež se týkají výkladu a aplikace výlukového ustanovení § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb., a byly komplexním způsobem řešeny ve výše zmíněném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 349/2017, se dovolací soud později přihlásil např. i v usnesení ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2151/2017, usnesení ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 901/2017, usnesení ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 903/2017, či v usnesení ze dne 1. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3448/2017.

V projednávané věci skutkový základ pro absenci podmínek aplikace výlukového ustanovení § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. založily soudy obou stupňů na zjištění, že předmětný pozemek zahrnutý do územního plánu obce Velký Týnec má být jako retenční část Suché nádrže – poldru na potoku Beroňka součástí plánované technické infrastruktury v lokalitě Wz3-1. Za důvod, pro který se shora citované výlukové ustanovení v poměrech projednávané věci neuplatní, označily okolnost, že k uskutečnění předmětné veřejně prospěšné stavby postačí zřízení věcného břemene na úkor vlastníka pozemku, jemuž – kromě omezení vyplývajícího z věcného břemene – výkon vlastnického práva k pozemku zůstane zachován, přičemž naplnění podmínek výlukového ustanovení zkoumaly jednak v závislosti na vymezení stavby v územně plánovací dokumentaci, jednak s ohledem na individuálně dané okolnosti případu (zejména slučitelnost plánovaného účelu s možností zemědělského obhospodařování předmětného pozemku a povahu stavby podmiňující úsudek, zda by po vydání pozemku nezůstalo oprávněné osobě pouze tzv. holé vlastnictví). Jestliže tedy odvolací soud, shodně se soudem prvního stupně, v individuálně daných poměrech projednávané věci při řešení otázky, zda existence tzv. suchého poldru na vydávaném pozemku představuje výlukový důvod ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb., dospěl k negativnímu závěru, zjevně se tím od výše popsané rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.

Pro doplnění se sluší uvést, že překážkou vydání nárokovaného pozemku pak může být i skutečnost, že jeho užívání podléhá veřejnoprávní regulaci, jež by neumožňovalo oprávněné osobě realizovat žádnou ze složek vlastnického oprávnění, a to přesto, že taková situace není v ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. mezi vypočtenými výlukami výslovně uvedena (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 907/2018, ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4692/2017, nebo ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3620/2017, či nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14). V projednávané věci se ovšem žádné takové skutkové okolnosti, z nichž by bylo lze dovodit existenci takové veřejnoprávní regulace, jež by oprávněnou osobu vylučovala z možnosti realizovat veškeré složky vlastnických oprávnění, nepodávají; pozemky tvořící součást odvodňovacího zařízení lze naopak běžně pronajímat či zcizit (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2204/2019). Argumentace dovolatele nese se pak toliko v obecném duchu, aniž by uváděl v daném směru jakékoliv relevantní okolnosti, odůvodňující výjimku z naturální restituce vyvolanou tím, že by snad v tomto konkrétním posuzovaném případě hrozilo, že dojde ke vzniku toliko tzv. holého vlastnictví (případný restituent by byl podstatně omezen v právu věc užívat a požívat její plody a i jeho držba by byla permanentně rušena; po uskutečnění dané veřejně prospěšné stavby by bylo znemožněno užívání pozemku k původnímu účelu).

V posuzované kauze tedy nelze přesvědčivě usuzovat, že by se účastnici řízení při vydání pozemku tvořícího retenční část tzv. suchého poldru dostávalo toliko „holého“ vlastnického práva, které nelze žádným smysluplným způsobem realizovat, tak jak by tomu bylo při vydání nemovitosti náležející k veřejnému prostranství, a tudíž postrádá přiléhavost poukaz dovolatele na nález Ústavního soudu ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. III. ÚS 1961/15. Vlastník melioračního zařízení (tzv. suchého poldru) je totiž sice v užívání svého majetku znatelně limitován relevantní veřejnoprávní úpravou (srovnej zákon č. 254/2001 Sb.), není však zbaven podstaty svého vlastnického práva k pozemku, jejž může do určité míry využívat i hospodářsky (např. jako louky či pastviny).

Pro úplnost se jeví vhodným dodat, že přípustnost dovolání nemůže založit rovněž argument žalobce, že ke zmírnění majetkové křivdy účastnice řízení může sloužit (při nevydání předmětného pozemku) finanční náhrada, jež byla církvím a náboženským společnostem přiznána ustanovením § 15 zákona č. 428/2012 Sb. I když nelze pochopitelně vyloučit, že určitá část této náhrady může plnit restituční účel, zcela zřejmě platí, že finanční náhrada možnost oprávněných osob domáhat se naturální restituce církevního majetku nijak nevylučuje a ani nemodifikuje. Jedná se totiž o paušální zákonem stanovenou částku, jejíž výše byla petrifikována již v okamžiku účinnosti zákona č. 428/2012 Sb., tedy bez zřetele na úspěch či neúspěch jednotlivých církevních právnických osob v následném procesu naturálních majetkových restitucí (srovnej přiměřeně závěry vyplývající z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4546/206, a na něj navazujícího usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2497/2016).

Vytýká-li pak dovolatel odvolacímu soudu pochybení při „práci se skutečnostmi, které soudu mají být známé z jeho úřední činnosti“, dlužno předně uvést, že prostřednictvím dané námitky vytýká vadu řízení před odvolacím soudem. Takovouto výtkou se ovšem Nejvyšší soud může zabývat jen tehdy, je-li dovolání shledáno přípustným (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), jejím prostřednictvím však na přípustnost dovolání usuzovat nelze. Výtka dovolatele ostatně postrádá relevanci. Byť lze s dovolatelem souhlasit, že skutečnosti vnějšího světa, které soud zná ze své úřední činnosti a o nichž nemá pochybnosti, sice není třeba dokazovat, avšak i v tomto případě je nutné, aby účastníci řízení byli s takovými skutečnostmi v řízení seznámeni, aby se k nim mohli vyjádřit či případně předložit důkaz je vyvracející (srovnej např. dovolatelem citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1885/2008, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4175/2011), nelze v poměrech projednávané věci přehlédnout, že odvolací soud na metodickou pomůcku ministerstva zemědělství odkázal obecně na okraj svého rozhodnutí, přičemž skutkové a právní závěry vyvodil na základě jiných v řízení provedených důkazů, pročež dovolatelem namítaná vada řízení by nemohla na výsledku sporu ničeho změnit. Přitakat proto nelze ani výtce dovolatele stran ústavněprávního rozměru zásahu do jeho práv, neboť – jak vidno shora – k újmě na jeho právech nedošlo. Nehledě na to, že i Ústavním soudem původně prezentovaný názor, že jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení o porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení je uplatnitelná i jako dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. a může založit přípustnost dovolání (viz dovolatelem odkazovaný nález Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15), byl recentní rozhodovací praxí Ústavního soudu překonán (k tomu srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, body 22. a 23., stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 39., jakož i usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2018, sp. zn. IV. ÚS 72/18).

Jelikož dovolání žalobce není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

V souladu s ustanovením § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se účastnice řízení domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 26. 5. 2020

JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru