Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 1398/2013Usnesení NS ze dne 12.03.2014

HeslaBezdůvodné obohacení
Rehabilitace (soudní i mimosoudní)
Stavba
Výklad projevu vůle
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.1398.2013.1
Dotčené předpisy

§ 1 předpisu č. 87/1991 Sb.

§ 7 předpisu č. 87/1991 Sb.

§ 451 obč. zák.

§ 2 předpisu č. 344/1992 Sb.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 1398/2013

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce JUDr. R. H., zastoupeného Mgr. Jiřím Horáčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Jelení 195/9, proti žalované České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 99.600,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 332/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. listopadu 2012, č. j. 15 Co 440/2012-165, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 18. 4. 2012, č. j. 15 C 332/2010-120, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby bylo žalované uloženo zaplatit mu částku 275.200,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Svůj požadavek na uvedenou částku žalobce odůvodňoval tvrzením, že žalovaná se na jeho úkor v průběhu let 2009 a 2010 bezdůvodně obohatila užíváním pozemků v jeho vlastnictví tím, že na nich měla umístěné stavby, pročež by mu měla poskytnout náhradu ve výši nájemného obvyklého v daném místě a čase. Soud se zabýval předně otázkou vlastnického práva k předmětným stavbám nacházejícím se na pozemcích č. 1397/1, 1399 a 1400 v k. ú. Ř. Zjistil, že Česká republika vydala právnímu předchůdci žalobce, Ing. J. B., na základě dohody o vydání věci ze dne 22. 10. 1991, uzavřené dle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, veškeré nemovitosti (včetně staveb na pozemcích), které byly „znárodněny“ na základě výměru Okresního národního výboru Praha – venkov – sever ze dne 4. 3. 1948 a podle vyhlášky ministra průmyslu ze dne 29. 6. 1947, uveřejněné Úředním listem republiky Československé ze dne 4. 6. 1948, částka 126. Soud podotkl, že dle právní úpravy účinné v době znárodnění náležely stavby spojené s pozemky bez dalšího vlastníku pozemků, jímž v daném případě byla společnost právního předchůdce žalobce, a při znárodnění tak nebylo třeba rozlišovat mezi vlastnictvím pozemků a budov na nich stojících. Třebaže při vydávání nemovitostí již tato zásada neplatila, byl v souladu s účelem zákona č. 87/1991 Sb., jímž je zmírnění majetkových křivd, vydáván majetek ve stejném rozsahu, v jakém byl znárodněn. Nehledě na to, že stavby na pozemcích nejsou v dohodě o vydání zvlášť zmíněny, je zřejmé, že při vydávání nemovitostí došlo při vymezení předmětného nemovitého majetku k doslovnému přepisu znárodňovacího dekretu z roku 1948 a uvedenou dohodou bylo žalovanou vydáno vše, oč byl právní předchůdce restituenta takto připraven. Skutečnost, že v mezidobí se právní úprava odchýlila od zásady „superficies solo cedit“, a bylo tak možné rozlišovat mezi pozemky a stavbami na nich se nacházejícími, nelze vykládat jako záměr stran dohody nevydat předmětné stavby právnímu předchůdci žalobce. Soud přihlédl i k tomu, že právní předchůdce žalobce ani nemohl předmětné budovy označit číslem popisným, neboť jim žádné nenáleží, jakož i ke skutečnosti, že v daném případě vydávané nemovitosti tvořily funkční celek. Neshledal současně, že by právní předchůdce žalobce výslovně odmítnul vydání staveb. Z dokazování přitom vyplynulo i to, že restituent následně zamýšlel prodat pozemky včetně staveb. Soud tedy uzavřel, že žalovaná není vlastníkem předmětných budov, není tak ve sporu pasivně věcně legitimována, pročež na žalobu nelze pohlížet jako na důvodně podanou.

K odvolání žalobce přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 27. 11. 2012, č. j. 15 Co 440/2012-165, ve výroku I. co do částky 175.600,- Kč s příslušenstvím zrušil, řízení v této části zastavil, v témže výroku co do částky 99.600,- Kč s příslušenstvím i ve výroku II. o náhradě nákladů řízení je potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud přihlédl k částečnému zpětvzetí žaloby a řízení v tomu odpovídajícím rozsahu zastavil. Měl dále za to, že soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav a nepochybil ani v právním posouzení, pročež se s odůvodněním jeho rozsudku ztotožnil a pro stručnost na ně odkázal. Odvolací soud přitakal především závěru, že právnímu předchůdci žalobce byl vydán celek nemovitostí, jenž mu byl dříve znárodněn, a to nehledě na to, že předmětné stavby nejsou zvláště uvedeny v dohodě o vydání věci. Opačný závěr by odporoval zásadě, že jedním z cílů restitučních předpisů je nevyvolat odlišnost vlastnických subjektů ve vztahu k pozemkům a stavbám na nich stojícím. Odvolací soud poukázal na to, že v dohodě o vydání není uvedeno, že by právní předchůdce žalobce vydání staveb nepožadoval, ani to, že stavby byly v dezolátním stavu. Špatný stav budov byl prokázán až v době dvaceti let po vydání. Právní předchůdce žalobce přitom tyto stavby učinil předmětem kupní smlouvy mezi ním a třetím subjektem, v níž je uvedeno, že se prodávají mimo jiné uváděné pozemky včetně staveb. Původní restituent se tedy téměř před dvaceti lety nepochybně za vlastníka staveb považoval. Soud prvního stupně tudíž nepochybil ve svém závěru o nedostatku pasivní věcné legitimace žalované v projednávaném sporu.

Proti rozsudku odvolacího soudu, respektive dle obsahu podání pouze proti potvrzující části jeho výroku I., podal žalobce dovolání, jehož přípustnost má za danou zásadním právním významem napadeného rozhodnutí dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a jehož důvodnost dovozuje z vady ohrožující správnost rozhodnutí ve věci a nesprávného právního posouzení věci. Dovolatel zrekapituloval základní skutkové okolnosti provázející a předcházející podání žaloby. Ze skutečnosti, že předmětné stavby byly původně ve vlastnictví právního předchůdce restituenta J. B., nelze dle něj v žádném případě dovodit, že by restituentovi byl vydán nemovitý majetek jako celek, tj. jak pozemky, tak stavby na nich stojící. Z dohody se naopak podává, že byla vydána pouze jediná stavba – dům stojící na pozemku č. 1938 v k. ú. Ř. Výklad vůle restituenta vyjádřené v dohodě o vydání byl učiněn v rozporu se zásadami připomínanými v judikatuře soudů vyšších stupňů, což dovolatel doložil citacemi rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 512/2000, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001 a sp. zn. 25 Cdo 1569/99. Interpretovaly-li soudy dohodu nad rámec jejího jazykového vyjádření, dostaly se tím do rozporu s odkazovanými závěry Nejvyššího soudu, což v souladu s názorem zaujatým Nejvyšším soudem v rozsudku sp. zn. 33 Odo 872/2005 zakládá přípustnost podaného dovolání.

Za neaplikovatelný v projednávané věci pokládá dovolatel naopak soudy zmiňovaný závěr Nejvyššího soudu vyjádřený v rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 2494/2009, dle nějž je jedním z cílů restitučních předpisů nevyvolat odlišnost vlastnických subjektů ve vztahu k pozemkům a stavbám na nich stojícím. Tato úvaha nemůže převážit nad zásadami výkladu projevu vůle jednajících osob. Bylo-li by možno extenzivní interpretací písemných dohod rozšiřovat předmět smlouvy nad rozsah daný písemným vyjádřením, vedlo by to k právní nejistotě, jež by vylučovala jakoukoliv stabilitu vlastnických vztahů. Nepřijatelný je rovněž požadavek podávající se z rozhodnutí odvolacího soudu, aby předmět smlouvy byl vymezen nikoliv pouze pozitivně, ale současně i negativním výčtem toho, co do smluvního vztahu není zahrnuto.

Dovolatel dále připomenul, že v souladu s § 1 zákona č. 87/1991 Sb. je základní zásadou restitučních předpisů náprava majetkových křivd a pravidlo jednoty pozemku a staveb je pouze pravidlem doplňkovým. Dle judikatury (např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 200/2005) by výklad restitučních norem neměl vést ke vzniku nových křivd vůči restituentovi, respektive vůči jeho dědicům. Soudy tedy měly přihlédnout i k ekonomické racionalitě požadavku restituenta. V situaci, v níž by navrácený majetek znamenal pro restituenta jen další ekonomickou zátěž, lze těžko dovozovat, že by bylo jeho vůlí získat prakticky nevyužitelné ruiny. Extenzivní výklad dohody by zjevně přehlížel skutečnou vůli restituenta.

Nepřiléhavý je v projednávané věci i poukaz soudu na pravidlo zachování funkční jednoty domu a stavební parcely (tak jak bylo vysloveno např. Ústavním soudem v nálezu sp. zn. IV. ÚS 508/98), neboť uvedené pravidlo nerespektuje specifika projednávané věci. V tomto sporu mělo být naopak přihlédnuto k závěrům vysloveným v usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 690/2000, dle nichž stavba a pozemek nemusí sdílet stejný právní osud. Dovolatel upozornil i na to, že judikatura zaobírající se funkční jednotou pozemku a stavby se vyjadřovala spíše k případům, v nichž bylo sporné, zda došlo k vydání pozemku, byla-li vydána stavba, a bylo možno usuzovat, že restituenti žádající vydání staveb zřejmě chtěli získat i pozemky pod nimi ležící. Je-li však stavba v takovém stavu, že pozemek pod ní znehodnocuje, nelze uplatnit závěr, že vůlí restituenta bylo rovněž získání této nemovitosti, což ostatně potvrzuje i text dohody.

Dovolatel dále vyjádřil názor, že závěry soudů jsou založeny na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu. Soudy uvedly, že rozsah majetku navráceného dle dohody o vydání se shoduje s vyvlastňovacím výměrem, jenž však není součástí spisu, a jeho znění tedy není možné dovodit. Poukaz žalobce na tuto skutečnost přitom odvolací soud nikterak nezohlednil. Dovolatel rovněž míní, že nemůže jít k jeho tíži, že stát uzavřel s restituentem smlouvu vzbuzující pochybnosti odůvodňující vedení tohoto řízení. Dědicové restituenta přitom v dobré víře vycházeli ze zápisu v katastru nemovitostí, v němž byly pozemky uvedeny bez staveb, a tato jejich dobrá víra by tedy měla být chráněna. Dovolatel se rovněž v dobré víře domníval, že stavby, jejichž dezolátní stav nedostatečnou péčí po dobu čtyřicetiletého opanování stavby a celého areálu zapříčinil stát, nejsou součástí pozemku. Svou polemiku s rozhodnutím odvolacího soudu dovolatel završil návrhem, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů nižších stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání poukázala na skutečnosti potvrzující správnost závěru odvolacího soudu ohledně absence její pasivní věcné legitimace v projednávaném sporu a navrhla, aby bylo dovolání jako nepřípustné odmítnuto, případně jako nedůvodné zamítnuto.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2012, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval jeho přípustností.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.

Z citovaných ustanovení vyplývá, že při řešení otázky přípustnosti podaného dovolání není Nejvyššímu soudu dovoleno zabývat se správností skutkových závěrů soudů nižších stupňů, k jejichž zpochybnění může dojít pouze prostřednictvím dovolacího důvodu dle § 241a odst. 3 o. s. ř. umožňujícího namítat nedostatečnou oporu skutkových závěrů odvolacího soudu v provedeném dokazování. Nemožnost přezkoumávat správnost skutkových zjištění pak brání i tomu, aby se Nejvyšší soud za dané procesní situace vyslovoval ke správnosti zjištění obsahu dohody o vydání věci ze dne 22. 10. 1991. Jak bylo již opakovaně připomenuto judikaturou Nejvyššího soudu, činí-li soud z obsahu smlouvy, případně dalších pramenů, zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno, dospívá ke skutkovým zjištěním. Vyvozuje-li poté, jaká práva a povinnosti odtud pro účastníky vyplývají, formuluje závěry právní, respektive jde o právní posouzení věci (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3370/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2010, sp. zn. 25 Cdo 5046/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4175/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1488/2010). Zpochybňuje-li tedy dovolatel závěr soudů nižších stupňů, dle nějž se dohoda o vydání vztahovala i na stavby nacházející se na vydávaných pozemcích, nelze v dovolacím řízení, jehož účelem není nalézání skutkového základu sporu, ale přezkum správnosti právních úvah soudů nižších stupňů, tento závěr revidovat odchylným výkladem projevu vůle stran dohody.

K uvedenému je však na místě dodat následující. Tvrzení o interpretaci dohody o vydání odvolacím soudem „nad rámec jejího jazykového vyjádření“ je poněkud nepřiléhavé už z toho důvodu, že soud prvního stupně, na jehož závěry posléze odkázal a navázal i soud odvolací, se při výkladu dohody přidržel především jejího textu (jak je zřejmé ze spisu) stanovícího rozsah vydávaných nemovitostí dle toho, co bylo právnímu předchůdci restituenta v minulosti odňato. Pochybnosti o rozsahu znárodněného majetku, tedy o tom, že dle odkazovaných právních aktů nebyly znárodněny pouze pozemky, ale i stavby na nich stojící, přitom v řízení nevznikly. S ohledem na uvedené je bezpředmětný i poukaz na to, že součástí spisu není vyvlastňovací výměr, neboť soudy vyšly z textu dohody o vydání rekapitulující rozsah majetku odňatého na základě v dohodě specifikovaných právních aktů, jež přitom nikterak sporován nebyl. Výklad dohody soudy nižších stupňů se tedy nejeví jako vybočující z jejího textu tak, aby jej bylo možno pokládat za nepřijatelně extenzivní. Výtku týkající se odvolacím soudem vyjádřeného požadavku na vymezení předmětu smlouvy nejen pozitivním, ale i negativním výčtem, taktéž nelze mít v projednávané věci za případnou. Je-li předmětem dohody komplex nemovitostí vymezený určitým způsobem (v daném případě začleněním seznamu znárodněného majetku do dohody) jako celek, pak se jeví logickým, aby v případě, že se smlouva nemá týkat určité dílčí části z něj, byl takový způsob vymezení ve smlouvě vyjádřen právě proto, aby se předešlo případným následným nejasnostem. Pouze na okraj je možno podotknout, že dovolatel opakovaně hovoří pouze o vůli restituenta, při výkladu předmětné dohody však nelze ztrácet ze zřetele, že se jednalo o dvoustranný právní úkon, a její platné uzavření si tedy žádalo souhlasný projev vůle obou smluvních stran.

Zmiňuje-li dovolatel judikatorní závěry, dle nichž stavba a pozemek nemusí (dle právní úpravy relevantní pro posouzení žalovaného nároku) sdílet stejný právní osud, pak je třeba říci, že toto není odvolacím soudem nikterak popíráno, pouze je v kontextu posuzované věci konstatováno, že naznačený výklad dohody o vydání respektuje jeden z cílů restitučních předpisů - nevyvolat odlišnost vlastnických subjektů ve vtahu k pozemkům a stavbám na nich stojícím. Dovolatel přitom nepřichází s konkrétními argumenty (mimo výtky stran zjištění obsahu smluvních ujednání, k níž se Nejvyšší soud vyjádřil již v předchozích odstavcích), pro něž by tato zásada byla v projednávané věci neaplikovatelná, a bylo by třeba mít za to, že vlastnický režim staveb se odlišuje od právního režimu pozemků.

K poukazu na to, že je třeba přihlížet i k obecnému cíli restitucí – zmírnění majetkových křivd, jenž si žádá vykládat restituční normy tak, aby nedocházelo ke vzniku křivd nových, a respektovat ekonomickou racionalitu požadavku restituenta, je třeba uvést, že oprávněná osoba (právní předchůdce žalobce) měla možnost případnou devastaci restituovaného majetku zohlednit při uplatňování svých restitučních nároků (srov. § 7 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb.). Akceptace stavu vydávaných nemovitostí osobou, jíž byly vydány, ovšem brání tomu, aby se její právní nástupci po uplynutí řady let mohli cítit poškozeni výsledkem restitučního řízení.

Za způsobilou poukázat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nelze pokládat ani zmínku o dobré víře dědiců restituenta v zápis v katastru nemovitostí, v němž byly pozemky uvedeny bez staveb. Předně je třeba podotknout, že dobrá víra týkající se odlišného náhledu na okolnosti nastalé na základě platně uzavřené smlouvy by v daném případě jen stěží mohla sama o sobě tyto skutečnosti zvrátit a vést k odlišnému vymezení práv a povinností dotčených osob, neboť proto není jakékoliv právní opory. Rovněž je však záhodno podotknout, že zákon č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), v rozhodném znění, nepředpokládal, že by v něm měly být evidovány veškeré stavby (srov. § 2 tohoto zákona). Nejednalo-li se o stavbu podléhající evidenci v katastru nemovitostí (což se z tvrzení dovolatele ani skutkových závěrů soudů nižších stupňů nepodává), pak by i z tohoto důvodu nebylo namístě zohledňovat ve prospěch dovolatele, že pozemky byly evidovány bez staveb.

Z uvedeného je tedy patrné, že rozsudku odvolacího soudu není možno přiznat zásadní právní význam, a dovodit tak přípustnost podaného dovolání, pročež je Nejvyšší soud podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že na straně žalované, jež by na jejich náhradu měla v zásadě právo, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 12. března 2014

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru