Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 1394/2020Usnesení NS ze dne 27.05.2020

HeslaZmírnění křivd (restituce)
Církev (náboženská společnost)
Vady podání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.1394.2020.1
Dotčené předpisy

§ 236 odst. 1 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017

§ 237 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017

§ 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017

§ 245 o. s. ř. ve zněn...

více

přidejte vlastní popisek

28 Cdo 1394/2020-537

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně České katolické charity, se sídlem v Praze 1, Vladislavova 1460/12, IČO 00445355, zastoupené JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Týnská 633/12, za účasti 1) České republiky - Státního pozemkového úřadu, se sídlem v Praze 3 - Žižkově, Husinecká 1024/11a, IČO 013 12 774, a 2) České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 1024/11a, IČO 69797111, Územní pracoviště Hradec Králové, Horova 180, o vydání nemovitých věcí a o nahrazení rozhodnutí pozemkového úřadu, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 16 C 25/2016, o dovolání účastnice 1) proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. prosince 2019, č. j. 4 Co 219/2018-447, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 10. února 2020, č. j. 4 Co 219/2018-451, a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. června 2018, č. j. 16 C 25/2016-395, takto:

I. Řízení o dovolání účastnice 1) proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. června 2018, č. j. 16 C 25/2016-395, se zastavuje.

II. Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. prosince 2019, č. j. 4 Co 219/2018-447, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 10. února 2020, č. j. 4 Co 219/2018-451, se odmítá.

III. Účastnice 1) je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jakuba Kříže, Ph.D., advokáta se sídlem v Praze 1, Týnská 633/12.

IV. Ve vztahu mezi žalobkyní a účastnicí 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Vrchní soud v Praze výrokem I. rozsudku ze dne 12. 12. 2019, č. j. 4 Co 219/2018-447, potvrdil ve výrocích I. a IV. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 6. 2018, č. j. 16 C 25/2016-395 [jimiž bylo rozhodnuto, že žalobkyni se vydávají pozemky v k. ú. Nový Bydžov, a to parc. č. 577/7, oddělený z původního pozemku parc. č. 577/7 geometrickým plánem č. 2016-27/2018 zhotovitele Geodetales Chrudim s.r.o., který je přílohou tohoto rozsudku, parc. č. 581/1, oddělený z původního pozemku parc. č. 581/1 geometrickým plánem č. 2016-27/2018 zhotovitele Geodetales Chrudim s.r.o., který je přílohou tohoto rozsudku, a parc. č. 615/28, pozemky v k. ú. Údrnice parc. č. 3/1, 6/8, 6/18, 112/4, 116, 159/8, 159/10, 159/13, 188/7, 188/44, 265/38, 265/48, 333/3, 333/9, 333/11, 368/11, 368/18, 368/34, 368/42, 368/44, 368/45, 368/48, 368/64, 479/57, 479/94, 479/97 a parc. č. st. 32, parc. č. st. 147/1 a parc. č. st. 89, a pozemky v k. ú. Železnice parc. č. 334/5 a parc. č. 334/6, oddělené z původního pozemku 334/3 geometrickým plánem č. 691-27/2018 zhotovitele Geodetales Chrudim s.r.o., který je přílohou tohoto rozsudku, a v tomto rozsahu nahradil rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Královéhradecký kraj ze dne 1. 12. 2015, č. j. 550161/2013/514314/R6717/RR13764 (výrok I.), a že žalobkyně je povinna nahradit účastnici 2) náklady řízení ve výši 3.600 Kč (výrok IV.)], ve výroku III. jej změnil tak, že účastnice 1) je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 64.693,40 Kč k rukám JUDr. Jakuba Kříže, Ph.D., advokáta (výrok II.), účastnici 1) uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 8.228 Kč k rukám JUDr. Jakuba Kříže, Ph.D., advokáta (výrok III.), a dále rozhodl, že žalobkyně a účastnice 2) nemají ve vzájemném vztahu právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok IV.). Doplňujícím usnesením ze dne 10. 2. 2020, č. j. 4 Co 219/2018-451 odvolací soud dále rozhodl o povinnosti žalobce zaplatit státu na účet Krajského soudu v Hradci Králové na nákladech řízení 421,80 Kč (výrok V.) a o tom, že ve vztahu mezi státem a účastníky 1) a 2) nemá Česká republika právo na náhradu nákladů řízení (výrok VI.).

Soudy obou stupňů takto rozhodly o žalobě žalobkyně podané podle § 244 a násl. občanského soudního řádu, ve spojení s § 9 odst. 10 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, vyhlášeného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), přičemž - na rozdíl od správního orgánu -dospěly k závěru, že žalobkyně je právním nástupcem zaniklého spolku „Seyvalterova útulna slepých dívek v Praze na Kampě“, který zůstal zapsán jako vlastník v jednotlivých knihovních vložkách pozemkových knih, jelikož další přechody a převody označeného majetku nebyly po zrušení intabulace zaznamenány. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně učiněná po obsáhlém dokazování, přičemž za správné považoval i jeho právní posouzení věci, a proto na jeho rozsudek odkázal. S ohledem na obsah odvolání účastnice 1) zaměřil odvolací soud právní posouzení věci výlučně na posouzení toho, zdali je žalobkyně právním nástupcem spolku „Seyvalterova útulna slepých dívek v Praze na Kampě“, a zda ji tedy lze považovat za osobu oprávněnou ve smyslu § 3 zákona č. 428/2012 Sb. V tomto ohledu dovodil, že nebyl-li spolek „Seyvalterova útulna slepých dívek v Praze na Kampě“ spolkem ve smyslu § 3 písm. a) zák. č. 134/1867 ř. z., o právě spolčovacím, lze na něj úpravu tohoto zákona aplikovat. Tento spolek rozhodl dne 13. 12. 1948 o svém rozejití, o čemž svědčí výtah ze zápisu o schůzi akčního výboru podepsaný předsedou spolku, jednatelem spolku, pokladní a členem výboru, a současně bylo v souladu s § 4 písm. i) zákona č. 134/1867 ř. z., o právě spolčovacím, rozhodnuto o tom, že jmění spolku přechází na Arcidiecézní svaz katolické charity v Praze. Uvedené rozhodnutí pak bylo dle § 26 zák. č. 134/1867 ř. z., o právě spolčovacím, oznámeno na straně 4508 Úředního listu republiky Československé ze dne 22. 12. 1948 vydaného Ministerstvem vnitra Československé republiky. Arcidiecézní katolická charita posléze - jak je uvedeno ve vkladném prohlášení ze dne 29. 3. 1962 - na základě usnesení ze dne 1. 6. 1951, potvrzení ze dne 25. 9. 1951, čj. 5518/51-Dr.A.P.- práv. odd., a zák. č. 249/1949 Sb., o berních úlevách při uspořádání některých právních poměrů družstev, spolků a jiných právnických osob, splynula s Českou katolickou charitou, jež následně smlouvou o převodu vlastnictví k nemovitostem ze dne 28. 12. 1961 předmětný majetek spolku „Seyvalterova útulna slepých dívek v Praze na Kampě“ převedla na Náboženskou matici a ta jej smlouvami darovacími ze dne 19. 3. 1962 a ze dne 29. 3. 1965 darovala „Čs. státu“, jenž byl takto jako účastník - strana nabývající - v této smlouvě označen. Ostatně i sama účastnice 1) při ústním jednání před soudem prvního stupně opakovaně uváděla, že „není sporné, že předmětné nemovitosti přešly na Arcidiecézní charitu v Praze, která je následně převedla na Náboženskou matici, a že tyto nemovitosti přešly v důsledku křivdy na stát“. Za popsané situace proto odvolací soud shodně se soudem prvního stupně učinil závěr, že žalobkyně je právním nástupcem spolku „Seyvalterova útulna slepých dívek v Praze na Kampě“, a je tak v řízení aktivně věcně legitimována.

Pakliže odvolací soud považoval za správné právní posouzení věci soudem prvního stupně a na jeho rozsudek odkázal, pak je zřejmé, že přisvědčil i jeho závěru, že smlouva uzavřená dne 28. 12. 1961, kterou žalobkyně nemovitosti převedla (zčásti bezúplatně) na Náboženskou matici, je absolutně neplatná podle § 37 tehdy účinného občanského zákoníku č. 141/1950 Sb., neboť ji žalobkyně uzavřela v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. Náboženská matice se tak nestala vlastníkem nemovitostí a proto je nemohla poté převést darovacími smlouvami z let 1962 - 1965 na stát (viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. IV. ÚS 403/05, na nějž odkázal soud prvního stupně, podle kterého k obdobnému závěru o neplatnosti smlouvy ze dne 28. 12. 1961 dospěl i Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 28. 1. 2004, č. j. 13 Co 309/2003-158, kterým potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 1. 2003, č. j. 13 C 212/97-126). K majetkové křivdě žalobkyni dle § 5 písm. c) zákona č. 428/2012 Sb., tj. úkony učiněnými Náboženskou maticí (darovacími smlouvami z let 1962 - 1965), jimiž nakládala s majetkem žalobkyně, který nevlastnila, tudíž došlo v rozhodném období (tj. od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990).

Proti rozsudku odvolacího soudu a rozsudku soudu prvního stupně podala účastnice 1) dovolání „v souladu s ustanovením § 237 platného o. s. ř. a dle ust. § 241a platného o. s. ř.“, v němž uvedla, že napadeným rozhodnutím se odvolací soud „odchýlil jednak od zákonné úpravy platné v rozhodné době, kdy mělo dojít ke spáchání majetkové křivdy, jednak jí není známo, že by jím uvozená otázka byla Nejvyšším soudem již řešena, a proto namítá, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která dosud nebyla vyřešena“, a současně, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání spatřuje v řešení otázky, „zda lze při rozhodování vykládat restituční zákonodárství tak extenzivně, že se nepřihlíží k právní úpravě platné v rozhodné době (v době spáchání majetkové křivdy), tedy zda je či není nutné při právním posuzování věci v restitučním zákonodárství respektovat zákonná ustanovení (v daném konkrétním případě právní úpravu povinného zápisu vlastnických práv do příslušného pozemkového katastru) a v rámci řízení dle části V. o. s. ř. tuto v dané době/rozhodném období platnou právní úpravu pominout“. Dovolacímu přezkumu účastnice 1) předkládá právní závěr odvolacího soudu, že „došlo k naplnění ust. § 5 písm. c) zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi, jednak právní závěr, že jediným odvolacím důvodem bylo právní nástupnictví žalobkyně, a nevypořádání se tak s odvolacím důvodem nenaplnění tzv. intabulačního principu“. Dále účastnice 1) uvedla, že „namítá vadu řízení“, neboť odvolací soud pominul její odvolací námitku týkající se tzv. intabulačního principu. Navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil „a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení“.

Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s rozsudky soudů obou stupňů s tím, že výtky účastnice 1) jsou neopodstatněné, resp. nesprávné, neboť k majetkové křivdě na její straně došlo začátkem 60. let 20. století, a intabulační princip byl zrušen již k 1. 1. 1951 zákonem č. 141/1950 Sb., občanský zákoník; navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto.

Účastnice 2) ve vyjádření k dovolání uvedla, že s dovoláním účastnice 1) souhlasí, neboť je skutečně sporné, zda v řízení před soudy obou stupňů byla správně posouzena otázka právního nástupnictví žalobkyně; připojila se tudíž k dovolacímu návrhu účastnice 1).

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 - dále jen „o. s. ř.“ (srov. část první, čl. II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.). Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. (§ 245 o. s. ř.), neboť zčásti není dle § 237 o. s. ř. přípustné a zčásti trpí vadou, jež nebyla ve lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněna a pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1 větu první o. s. ř.). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (srov. § 241 a odst. 3 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání, včetně jeho obsahového vymezení (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.).

Zákon č. 428/2012 Sb. upravuje zmírnění některých majetkových křivd, které byly spáchány komunistickým režimem církvím a náboženským společnostem, které jsou ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona státem registrovanými církvemi a náboženskými společnostmi podle jiného právního předpisu v období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 (dále jen „rozhodné období“) a vypořádání majetkových vztahů mezi státem a registrovanými církvemi a náboženskými společnostmi (§ 1). V § 5 písm. c) tento zákon stanoví, že skutečnostmi, v jejichž důsledku došlo v rozhodném období k majetkovým křivdám, jsou úkony učiněné Náboženskou maticí, jimiž nakládala s majetkem, který nevlastnila, zejména při postupu podle vyhlášky č. 351/1950 Ú. l. I., o převzetí správy některých majetkových podstat náboženským fondem.

V posuzované věci bylo zjištěno, že majetková křivda vznikla žalobkyni darovacími smlouvami z let 1962 - 1965, kdy Náboženská matice předmětný majetek žalobkyně převedla na bývalý „Čsl. stát“, tedy převodem na stát od nevlastníka. K majetkové křivdě žalobkyni tak došlo v rozhodném období, tj. od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990.

Otázka formulovaná účastnící 1) přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, a to jednak proto, že v době uzavření darovacích smluv uzavřených mezi Náboženskou maticí a bývalým „Čsl. státem“ v letech 1962 - 1965 intabulační princip neplatil (ten byl opuštěn zákonem č. 141/1950 Sb., občanským zákoníkem), a dále proto, že rozhodnutí odvolacího soudu na řešení této otázky nezávisí, neboť ji neřešil (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž bylo zdůrazněno, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí; dále srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).

Pokud pak účastnice 1) v dovolání namítá, že odvolací soud dospěl k nesprávnému závěru, „že došlo k naplnění ust. § 5 písm. c) zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi“, pak v tomto ohledu nevyložila, v čem (podle jejího mínění) spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (srov. § 241 a odst. 3 o. s. ř.), tedy řádně nevymezila dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř., a pro tuto vadu dovolání, jež nebyla ve lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněna, nelze v dovolacím řízení pokračovat.

K (případným) tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.).

Z ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. plyne, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, jímž lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Občanský soudní řád tudíž ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je takovým nedostatkem podmínky řízení, který nelze odstranit. Nejvyšší soud proto řízení o dovolání účastnice 1), které směřuje proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 6. 2018, č. j. 16 C 25/2016-395, podle § 104 odst. 1 věty první ve spojení s § 243b o. s. ř. zastavil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1574/99, uveřejněné v časopisu Soudní judikatura pod č. 45/2000).

Výroky o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusejí být odůvodněny (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu - vydaná po 1. lednu 2001 - jsou dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), rozhodnutí Ústavního soudu na internetových stránkách nalus.usoud.cz.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. 5. 2020

JUDr. Olga Puškinová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru